Sbohem, lásko

Nalil jsem do sebe dalšího panáka. Nevím, kolikátý to byl. Bylo mi to jedno. Měl jsem zase ten svůj den… Je to pokaždé stejné. Snažím se rozptýlit, ale moje myšlenky vždycky sklouznou k jedné osobě…

„Ahoj, je tady Stefan?“

„Ne, ale každou chvíli se vrátí. Prosím, pojď dál…“

Usmála se a vešla. Jako vždy se jí oči rozšířily, když uviděla náš velký dům. Zavrtěla s úsměvem hlavou a posadila se.

„Dáš si taky?“ Zvedl jsem sklenku s whisky.

„Ehm… ne.“ Dívala se na mě jako na blázna.

„No co, vždyť tady pije každý…“

Posadil jsem se naproti ní. Pak nastalo trapné ticho. Bylo toho hodně, co jsem jí chtěl říct…

„Stefane!“ Zvedla se a z očí jí sršela radost. Objala se s ním a s posledním Měj se, Damone, zmizeli venku…

Zavrtěl jsem hlavou a překvapeně zamrkal. Nesmím dovolit takovým myšlenkám ovládnout mě…

Zvedl jsem se. Zaplatil jsem a mířil k východu. Pak mi pohled padl na kulečník…

„Čekáš na někoho?“

Zvedla pohled a usmála se na mne.

„Jo. Stefan šel pro pití. Naučí mě hrát kulečník.“ Zdálo se, že se na to těší…

„No, můžu s tím začít já. Kdo ví, kdy se vrátí…“ nadhodil jsem. Přišel jsem k ní blíže.

„No… proč ne.“ Zasmála se. Vypadala nervózní.

„Neboj se, nechám tě vyhrát.“

Zasmála se.

Ukazoval jsem ji, jak správně držet tágo, jak se co nejlépe strefit…

„Damone.“ Stefan byl překvapený, že mě vidí. „Já už to převezmu.“ Položil pití na stolek a zíral na mě.

„Není třeba. Teď už můžeme normálně hrát. Rozdrtím tě…“ Zasmála se a zamávala mi…

Zamračeně jsem zíral na kulečník, a pak jsem přišel blíž. Něco mi pulzovalo v těle, něco nepoznaného, strašného… Bolest. Ztráta.

„Mám tě hlídat. Sám Stefan mi to nakázal.“

„A nakázal ti taky, abys mi lezl do postele?“ zavrčela na mě a svírala si pažemi trup.

„Ne, ale mám tě hlídat. Ve dne i v noci,“ citoval jsem a zašklebil jsem se na ni.

Vzdychla.

„Ale do mé postele nepůjdeš!“

Lehla si a přikryla se. Zhasla lampičku, já se posadil do křesla. Za chvíli se jí dech srovnal, usnula. Párkrát sebou škubla, protože byla bouřka, asi byla neklidná, ale neprobudila se. Dokud neudeřil takový hrom, že bych se lekl i já.

Prudce sebou trhla a napřímila se. Srdce jí bubnovalo do žeber a zmateně koukala po pokoji.

„Bože! Nesnáším bouřky…“

Ještě chvíli vyjukaně seděla a pak skoro nesrozumitelně zamručela:

„Prosím, lehneš si ke mně…?“

Usmál jsem se a pomalu se zvedl.

Zamrkal jsem. Z očí mi vytekly slzy. Se zavrčením jsem je setřel a vypadl jsem z baru. Venku pršelo. Toužil jsem po dešti. Aby ze mě smyl bolest, ztrátu a pocit viny…

Padl jsem na kolena a hlavu si skryl do dlaní.

Proč…? Proč se to muselo stát…?

Ležel jsem v dešti na chodníku a bylo mi to jedno. Tak moc mi chyběla…

Musel jsem se vzchopit. Zatlačit tu bolest. Být zase ten zlý, krvelačný upír… ale copak to šlo? Když tady… nebyla? Ale musel jsem to udělat.

Zvedl jsem se. Zpříma jsem se díval před sebe. Musím se rozloučit s tímto jiným Damonem, nepatří ke mně. S ním, a taky s…

Sbohem, Eleno, sbohem, lásko…

Zaslala: Veeruš