Noční monstrum

Výměnné pobyty. Kdo to kdy vymyslel. Nevím jak vy, ale okukovat cizí školu a cizí lidí v naprosto neznámém prostředí mě nebere. Do městečka Mystic Falls jsem byla spolu se třemi studenty poslána ředitelem naší školy v Bostonu. Nikdo se nás neptal, jestli chceme jet. Byli jsme jen vybráni na základě našich studijních předpokladů.

Vystupovali jsme z autobusu před malým, ale docela pěkně vypadajícím hotelem, kde jsme měli být ubytováni během našeho pobytu. Čekala jsem, až nám z autobusu vyloží zavazadla, a rozhlédla se kolem. Na první pohled typické město s pár tisíci obyvatel, kteří se většinou navzájem znali aspoň od vidění.
To v Bostonu jsem potkávala denně tolik cizích lidí a procházela tolika místy, že se to nedalo zapamatovat. Měla jsem svůj okruh lidí. Svou rodinu, kamarády, ale hlavně své přátele. Jako jedináček jsem přátelství vždycky považovala za to nejcennější, co jsem mohla dostat. Rodiče pracovali u farmaceutické společnosti, a i když byla na nich vidět snaha věnovat se svému jedinýmu dítěti, vídávala jsem je jen občas. I když jsem patřila k těm studentům, které bavilo učení, nikdy jsem nedokázala být členem tzv. školní party. Většinou jsem jen stála bokem a dělala si své vlastní věci. Všichni se mnou vycházeli dobře, tak jsem byla ušetřena šikany, která většinou takové děti, jako jsem byla já, postihuje. Měla jsem spoustu kamarádů, ale mezi přátele jsem mohla řadit jen dvě osoby. Mé spřízněné duše. Ty ale bohužel zrovna nestály vedle mě, a tak jsem byla nucena smířit se se společností tří neznámých studentů.
Když jsme konečně dostali svá zavazadla, náš školní dozor nás zavedl do našich pokojů a nechal nám po zbytek dne volno. Byla neděle, tak kdo by se dneska učil. Doslova s radostí jsem se zabořila do měkkých polštářů na své posteli a do uší jsem si pustila oblíbenou kapelu.

Nikdy jsem se přehnaně nestrojila do školy. Co to jsou „šminky“, jsem objevila až s nástupem na střední. Někdo by řekl, že jsem pozadu, ale já v tom neviděla nic podstatně důležitého. Milovala jsem knihy, staré filmy a rockovou muziku. Dneska jsem si ale dala obzvlášt záležet. Své dlouhé zrzavé vlasy jsem nechala volně rozpuštěné, zelené oči jsem obtáhla černou tužkou a na sebe jsem si vzala to nejoblíbenější: úzké tmavé džíny, dlouhé šedé triko a odrbanou černou bundu. Jak jsme jeli školním autobusem do školy, všimla jsem si, že tohle městečko je trochu odlišné. Možná to bylo tím sluncem nebo okolní přírodou, ale celé to prostředí mělo jakoby podivný až mystický nádech. Ta atmosféra byla nepopsatelná. Ale asi jsem si toho všimla jen já.

Škola v Mystic Falls. Téměř stejná jako většina středních škol. Jak nás ředitel prováděl, všimla jsem si typických školních partiček různého složení. Školní primadony, či největší borci a machři, parta šprtů a knihomolů, parta těch, co vypadali napohled normálně, nebo vyznavači gotického stylu. A ti, co byli povětšinou sami, nebo jen ve dvojicích, ti, kteří nezapadali ani do jedné skupiny, to byli ti nejnormálnější.

Celé vyučování proběhlo v klidu. Zařadili nás do třídy těch studentů, kteří zrovna okupovali naši školu v Bostonu. Všimla jsem si, že jsou z vyúkou tady o něco pozadu, takže všechno učivo bylo pro mě staré a nudné. Toužila jsem se vrátit domů a mít už tuhle komedii za sebou. Při školním obědě si ke mně sedla jedna dívka s tmavou pletí. Představila se jako Bonnie. Všimla jsem si jí už ve třídě. Vyptávala se mě na výměnný pobyt a jak se mi tady líbí. Později si k nám přisedli i další dva její kamarádi: Elena a Stefan. Napohled pěkný pár, ale mě připadal poněkud zvláštní. Jako by něco tajili a neustále se měli na pozoru, o čem mluví. Navíc Stefan byl na místní slunečné poměry docela bledý. Čas obědu ale rychle utekl, a tak jsem se se všema rozloučila a zamířila do hotelu. Elena mě ještě stihla pozvat do jejich oblíbeného baru.
Když jsem byla už téměř u školní brány, neodolala jsem a otočila se jejich směrem. Všimla jsem si, že jediný, kdo zůstal, byl Stefan. S někým se bavil. Byl pohledný, vypadal ale starší a byl pobledlý ve tváři jako Stefan. Vypadalo to, jako by se o něčem dohadovali.

Nikdy mě nebavily diskotéky ani hospody. Měla jsem radši živá vystoupení a koncerty. Dneska jsem se ale rozhodla udělat výjimku. Výjimku, která mě stála život. Ale to jsem tehdy nemohla vědět. Podle Eleniných instrukcí u oběda jsem došla do jejich oblíbeného baru. Šel se mnou i jeden spolužák z výměnnýho pobytu. Byl celý natěšený, že konečně uvidí pořádné „buchty“.
Když jsem dorazila, všichni moji noví známí z oběda už tam byli. Bonnie seděla ve společnosti jakési blondýny a vedle u kulečníku stáli Elena a Stefan. Přisedla jsem si k Bonnie, ale nijak moc se mi nechtělo mluvit. Objednala jsem si cosi k pití a jen se rozhlížela a poslouchala okolní ruch.

Najednou se ochladilo. Možná se mi to jen zdálo, protože jsem seděla jen v tričku. Podívala jsem se na své přísedící a všimla jsem si, že se obě zatvářily naštvaně a pobouřeně. Obě zíraly na kluka, s kterým se vybavoval Stefan. Byl to onen neznámý, kterého jsem viděla odpoledne po obědě. Jak se bavil se Stefanem a sem tam prohodil slovo s Elenou, všimla jsem si, že jeho tmavé oči zabloudily do těch mých. Najednou jsem měla pocit, jako by se celá země převrátila. Nemohla jsem se odtrhnout od těch očí. Jako by mě k sobě připoutaly neviditelným magnetem.

„To je Damon, Stefanův bratr. Není to moc dobrý společník,“ ozvalo se vedle mě. Bonnie si všimla mého upřeného pohledu. V jejím hlase jsem jasně cítila varovaní, varování před skrytým nebezpečím.
Mně to bylo ale v tu chvíli jedno. Stále jsem se na něj dívala, a pak jsem jen stěží skrývala zklamání, když se se Stefanem rozloučil a odešel. U dveří se ale ještě otočil a probodl mě svým magnetickým pohledem.
Večer pak uběhl celkem rychle. Byla jsem natolik omámená, že jsem moc nevnímala společnost okolo sebe. Jelikož jsem tu byla jen na pár dní a navíc s učiteli, měli jsme jen omezený čas na večerní vycházky. Zaplatila jsem a rozloučila se se všemi. Asi jsem jim nepřipadala jako zajímavý společník. Ani se jim nedivím. Všichni byli jakoby spojeni. Nevím čím, ale bylo to něco okolo nich. Všechno mi tu připadalo takové záhadné a mysteriózní.

Byla jsem už v půlce cesty, když jsem si všimla postavy stojící na kraji silnice. Jelikož jsem z velkoměsta, ani mě nenapadlo se postavě vyhnout. Když jsem procházela okolo a pohlédla na cizince, přepadla mě závrať a já úplně přestala dýchat. Byl to Damon, Stefanův bratr. Jen tam tak postával ve tmě. Že by čekal na mě? Hloupý nápad od hloupé holky.
Najednou ke mně přistoupil, těsně k mému tělu. Nemohla jsem nic dělat, připadala jsem si jakoby připoutaná k zemi a jediné, co jsem dokázala, bylo dívat se do jeho černých očí. Viděla jsem, jak ke mně vztahuje ruce. Byly chladné na dotek. Držel moji hlavu a pomalu se ke mně přibližoval. Cítila jsem touhu. Bylo mi jedno, co dělám, všechno mi bylo ukradené. Udělala se tma a kolem prosvištěl vítr. Zmateně jsem zatřásla hlavou a zjistila jsem, že už nejsem u silnice, ale v jakémsi domě. Damon stál vedle mě a pomalu si mě přitahoval k sobě. Cítila jsem to elektrické napětí, tu touhu, která z nás proudila. Pomalu mě políbil. Byl to ale polibek, o jakém se mi nikdy nesnilo. Tolik touhy jsem nikdy nepocítila. Všechno pak bylo už rozmazané. Jediné, co si dokážu vybavit z posledních chvil mého života, bylo padající oblečení a mé tělo dopadající na postel, ta neutuchající rozkoš a naplnění. Vidím stále jen ty černé oči, oči, které se pak úplně změnily, ta nádherná tvář se proměnila, a já jen záhlédla krev stékající po mém těle. Jediné, na co jsem v tu chvíli myslela, bylo, aby to nikdy neskončilo, aby to bylo navždy…

Zaslala: TerraDV