(Ne)Mrtvá

Stála jsem v šeru temné uličky a čekala na něj. Leckdo by řekl, že upíři by neměli mít zpoždění, ale on stále nešel. Nervózně jsem začala přešlapovat z jedné nohy na druhou. Hodiny na nedalekém kostele začaly odbíjet jedenáct. Už půl hodiny tu na něj čekám. Začala jsem pochybovat, jestli je tohle dobrý nápad. Je tohle všechno dobrý nápad?
„Vždyť je tak nespolehlivý, protivný, vypočítavý, nezodpovědný, násilnický,“ šeptem jsem si opakovala jeho nedostatky.
Vtom se mi nad hlavou ozval šum křídel a ve vteřině přede mnou stál on.

„Jdeš pozdě! Vždyť tu na tebe čekám už…,“ než jsem ho stihla zahrnout výčitkami, udělal krok vpřed, protože věděl, že mě donutí ustoupit dozadu. Budu se tak muset opřít o zeď a nebudu moci couvnout.
Rukou mi odhrnul vlasy z obličeje a krku. Usmíval se a tím svým arogantním pohledem si mě prohlížel. Naklonil se, aby mě políbil, ale já otočila hlavou a jeho rty se dotkly mé tváře. Nechtěla jsem spolupracovat, protože jsem chtěla alespoň na okamžik vypadat naštvaně. Teď jsem se do těch jeho temných očí dívala já. Nadechla jsem se, abych spustila další řadu výčitek, ale on toho využil. Mezi rty jsem cítila jeho sladký jazyk, zavřela jsem oči. Už jsem mu nemohla dál odolávat. Levou rukou jsem si ho přitáhla ještě o pár milimetrů blíž, pravou jsem mu zajela do tmavých vlasů, které teď téměř splývaly s tmou.

Když jsem o pár desítek minut později stála u dveří do jeho pokoje, zaváhala jsem znovu. Dneska už poněkolikáté. Je tohle opravdu to, co chci? Teď jsem si přišla poněkud upírsky a něco ve mně nechtělo překročit práh.
„Čekáš než tě pozvu dál nebo co,“ řekl a snažil se skrýt pobavený výraz, což se mu nedařilo, protože mu cukal levý koutek.
„Nečekám na nic, ale chci se tě na něco zeptat. Kde je teď?“ S touhle otázkou jsem vešla do pokoje, hodila bundu na křeslo u okna a zamířila přímo k němu.
Afektovaně se nadechl, podíval se k oknu a pak už s jiným výrazem na mě.
„Už jsem ti to přece říkal, zlatíčko. Řekl mi, že se vrací do Itálie. Prý to bude pro oba lepší.“ Přišel ke mně blíž a naklonil hlavu na stranu.
„Neplánuje se v nejbližší době vrátit,“ odhrnul mi vlasy z čela, „a kde je teď? Podle mě už možná v Itálii nebo přinejmenším alespoň blízko Evropy.“
„Ale… ale myslíš, že se vážně nevrátí? Že to myslel tak vážně?“
„Nevrátí se. Ale netrap se tím, princezno. Zapomeň na něj,“ s těmi slovy si přitáhl můj obličej a přilepil se na mé rty. Jedním zbrklým pohybem mě pak donutil sednout si na postel, která byla přímo za mnou. Chtěla jsem se ještě na něco zeptat, ale bylo nevhodné to řešit teď. Navíc s každým dalším polibkem se mi otázky a myšlenky na něj, a hlavně jeho podoba, vytrácely z mysli.
„Víš, že vypadáš jako anděl,“ pronesl v okamžiku, kdy se ode mne odtáhl, a celou si mě začal prohlížet.
„Já …“ než jsem stihla něco namítnout nebo odpovědět, měla jsem na rtech jeho ledový prst.
„Pšt! Nic neříkej.“ Prstem mi pomalu sjel po bradě a zastavil se u krku.
Snažila jsem se dýchat co nejpomaleji. Možná i ovládat svůj tep, což bylo zcela nemožné.
A on si toho všiml, protože se pobaveně usmál, nahmatal mi tepnu, ale pokračoval s rukou dál po mém rameni a náhodou zavadil o ramínko, které stáhl níž, než mělo být. Tázavě se na mě podíval. Když viděl, že nic nenamítám, zvednul ruku a stáhnul ramínko úplně.
Teď jsem měla tílko oblečené jen napůl, což nebyl zrovna nejlepší pocit, ale než jsem stihla ramínko dát znovu na své místo, sundal ho ze mě úplně. Po upírsku lehce do mě strčil, abych si lehla, ale stačila jsem se opřít o lokty. Na břiše jsem ucítila jeho ústa. Polibky střídaly pohyby jazykem. Přesouval se k pupíku. Níž. A níž.
Nevím, jak to dělal, ale pokaždé, když se mě dotkl nebo když jsem se mu podívala do očí, přišlo mi, jako kdyby nic jiného na celém světě kromě něj neexistovalo. Měla jsem ho plnou hlavu a jediné, co mě dokázalo vyvést ze snění a myšlení na něj, byl zase jen on sám.
Do reality mě dostal i tentokrát. Když jsem cítila, jak ze mě stahuje kalhoty a poslední zbytky mého oblečení, a pak ten chladný dotyk jeho těla na mé rozpálené kůži. Uvnitř mě se rozeřval alarm. Část mě se chtěla zvednout a utéct od něj. Jenže moje druhá část, která byla právě v převaze, mu znova chtěla podlehnout.
Polibky už stačil zahrnout snad každou část mého těla. Dovolila jsem mu mnohem víc, než komukoliv jinému kdy předtím. Na okamžik se mi podíval do očí, jen aby pronesl: „Pamatuj si, že ať se stane cokoliv, že tě miluju.“
Ať se stane cokoliv? Ne, nechtěla jsem vědět, jak to bylo myšleno! Jenom jsem přikývla, že to beru na vědomí. Naposledy mne políbil do vlasů. Zavřela jsem oči. V příštích okamžicích se udály tři zásadní věci. Ucítila jsem bolest. Bolest, která mě na malou chvilku nutila před ním couvnout, ale pak najednou přešla, protože ji přebilo něco jiného. Mnohem horší bolest! Bolest, která mi projela do celého těla. Dala by se srovnat s bodnutím jehly – několiksetkrát znásobeným. Kousnul mě! Pil mou krev a nevypadalo to, že by se chystal přestat.
„Damone!“ Doufala jsem, že když ho oslovím, donutím ho přestat. Marně.
Cítila jsem slabost. Začala se mi motat hlava. Bolest na chvíli ustala a slyšela jsem nad sebou jeho hlas, jak cosi špital.
„Napij se! No tak se sakra napij,“ snažil se mi dát před ústa svou ruku a já neměla sílu vydat ani hlásku…

Na zemi v tom osamělém sklepě leželo tělo. Bezvládné tělo, které z dálky nejevilo známky života. Ale v tom těle ještě zůstala alespoň kapka naděje, která mu prozatím nedovolila zemřít. Byl slabý. V jeho těle snad nezůstala ani jedna kapička krve. Ach, jak moc se toužil napít. Jen pár loků, jeho rány by se vyléčily a byl by v pořádku. Mohl by jít zastavit svého bratra a zachránit tu, kterou tolik miloval. Jenže osud s ním měl asi jiné plány. Z ran, které měl na většině svého těla, vytékaly poslední kapky krve a s nimi odcházel i jeho upírský neživot. Jeho zoufalé zelené oči zářily ve tmě. Snažil se zarýt nehty do podlahy. Snažil se alespoň o kousek pohnout. Jenže i on sám, který věděl, že naděje umírá poslední, poznal, že jeho naděje asi právě zemřela. Z posledních sil, které mu zbyly, zakřičel jméno té, kterou tolik miloval, a tichou chladnou nocí se ozvalo zoufalé: „Eleno!“

Zaslala: Nikol Chrástová