Probuzené city (3)

„Omlouvám se, že jsem byl v Grilu tak neurvalý, o něčem jsem právě přemýšlel.“ omlouval se Damon s lehkým úsměvem.

„To je v pořádku, taky mám na tom svůj díl.“ přidala se Mandie a zavěsila se do Damona.

Vykročili tmavou ulicí a Damon se pro sebe usmál. Jdou na opačnou stranu města, než žije Elena a její přátelé. Skvělé. Po chvíli odbočili z hlavní ulice a zamířili do okrajové části města za řekou. Šli mlčky, nepospíchali a Damon stále svými upířími smysly kontroloval okolí. Čím méně lidí je uvidí spolu, tím líp.  Než došli k mostu, nepotkali naštěstí živou duši.

Nakonec Damon přeci jen prolomil hradbu mlčení. Neměl náladu na dlouhé řeči, ale některá fakta si pro jistotu chtěl ověřit a navíc potřeboval na dívku zapůsobit.

„Bydlíš v Mystic Falls dlouho?“ nadhodil ledabyle, přesto svou otázku zabalil do slabého závoje ostýchavého tónu. Ze svých dlouholetých zkušeností věděl, že to zabírá.

„Ne, přistěhovala jsem se teprve minulý týden.“ řekla Mandie tichým hlasem.

Damon zbystřil.

„Přistěhovala? To jako sama?“ znovu se ptal ledabylým tónem, ale v očích mu zajiskřilo.

„Sama.“ přitakala Mandie.

„Můžu se zeptat, proč zrovna sem?“ podsunul jí zlehka Damon další otázku.

Mandie se zastavila a vyvlékla se Damonovi z ruky. Stáli na mostě. Mandie se opřela o zábradlí a zahleděla se do tmy. Damon si stoupl vedle ní. Oba chvíli mlčky sledovali ocelově tmavou hladinu řeky, na které poskakoval stříbrný odraz ubývajícího měsíce. Deset dní po úplňku, napadlo Damona. Před očima mu znovu vyvstala scéna vlkodlaka zahryzávajícího se do ramene Rous. Zakroutil hlavou. Teď je na lovu, žádné rozptylování.

„Tam pod tou vrbou jsem si jako dítě hrála každé léto.“ ukazovala Mandie do tmy pod stromy na břehu řeky.

„Neříkala jsi, že ses přistěhovala minulý týden?“ podivil se Damon.

„To ano, ale otcova rodina žila v Mystic Falls už po generace. Ale můj otec toužil po velkém městě, tak odsud utekl. Napřed do Chicaga na vysokou, pak do New Yorku za prací a nakonec se tam i oženil. Naštěstí mu nevadilo, abych jezdila k babičce na prázdniny. Teda, dokud nezjistil, že se sem chci odstěhovat.“

„Takže jsi utekla taky?“

„Ne, to ne. Ale nepřestávala jsem doufat, že se sem jednou odstěhuju.“

„Tak jak…?“

„Babička před třemi lety zemřela.“ povzdechla si Mandie a otočila se k Damonovi.

„To je mi líto.“ řekl Damon, tak jak se to sluší, ale v duchu myslel na jiné věci.

„To už je pryč.“ odtušila Mandie a vykročila přes most na druhý břeh. Damon jí došel, znovu jí elegantně nabídl rámě a zlehka nadhodil další otázku.

„Takže se tvůj otec vrátil do rodného města?“

„Kdepak.“ zasmála se Mandie „Ten nechce o Mystic Falls ani slyšet. Pěkně ho naštvalo, když babička odkázala dům mě a já si s ním teď můžu dělat cokoliv, aniž by mi do toho mohl mluvit.“

„Skvělé, tak ses postavila na vlastní nohy.“ přikývl Damon.

„Hned tak to taky nešlo. Táta si dal podmínku, že se do jednadvaceti neodstěhuju, a nebýt toho, že před pár dny dostal výhodnou nabídku na práci v Evropě, asi by mně přemlouval dál. Naštěstí pochopil, že se jednoho dne prostě musím osamostatnit, tak se s tím nakonec smířil.“

„A maminka jela do Evropy s ním, nebo tu zůstala s tebou?“ sondoval dál Damon.

„Mamka celý život toužila procestovat Evropu, takže nebylo co řešit.“

„Takže, to jsi teď něco jako sirotek.“

Čím dál tím líp, pomyslel si Damon. Sama v domě, to je nádherná vyhlídka. Pokud jí sbalím, mohl bych si z ní udělat soukromou krevní banku.

„Jo, to jo.“ zasmála se zlehka Mandie „Jednadvacetiletý sirotek s vlastním domem.“

„Tak to oslavíme, co říkáš?“

Mandie se zarazila.

„Nebo bys raději večírek na uvítanou?“ udělal Damon další pokus.

„Ten večírek beru, ale necháme to na zítra, dnes jsem už dost unavená.“

„To můžu napravit.“ zalaškoval Damon.

„Zítra to bude lepší.“ stála si na svém Mandie.

Damon se už pomalu nakláněl, aby na dívku zapůsobil svým upířím vlivem, když mu v kapse začal vyhrávat mobil. Zatraceně, to mi snad někdo dělá naschvál. Damon sáhl do zadní kapsy kalhot a vyndal z ní mobil. Mrkl na displej a ušklíbl se. Stefan. Nejradši by ho…

„Stefane!“ štěknul do telefonu, ihned si však uvědomil, že v přítomnosti Mandie by měl být kvůli dojmu mnohem příjemnější. „Co potřebuješ.“ nasadil téměř vřelý tón a ušklíbl se.

„Byl jsi doma, od té doby co jsi odešel z Mystic Grilu?“ zajímal se Stefan.

„Ne. Proč?“

„V tom případě máme problém. Někdo byl v penzionu.“

„Podle čeho si to poznal?“ protáhl sarkasticky Damon.

„Dveře byli otevřené, takže pokud si nezapomněl zamknout… „ odtušil Stefan.

„Doufám, že se něco ztratilo.“ neodpustil si Damon nadějnou poznámku.

„Ještě jsem neprošel celý dům, ale vypadá to, že je všechno na svém místě.“

„Dobře. Kde je Elena?“pochopil Damon narážku.

„Doma, Bonnie slíbila, že u ní dnes přespí.“

„Tak jo, dej mi pár minut.“ Damon uklidil mobil do kapsy a v duchu zuřil. Už byl tak blízko.

„Něco naléhavého?“ zeptala se Mandie.

„To byl bratr. Omlouvám se, ale budu muset jít.“

„To je v pořádku, já už jsem stejně doma.“ usmála se Mandie a ukázala na žlutý dřevěný dům ve Viktoriánském slohu, před nímž právě stáli.

„Ten nádherný dům je tvůj.“ řekl na oko obdivně Damon.

„Ano. Takže…“ Mandie podala Damonovi ruku „…děkuji za doprovod, pane…?“

„Salvatore.“ doplnil s úsměvem Damon a sklonil se k podané ruce tak, aby jí mohl políbit.

„Pane Salvatore.“ zopakovala Mandie a udělala pukrle.

„Bylo mi potěšením, slečno…?“ navázal Damon se zdviženým obočím.

„Hartmanová. Mandie Christine Hartmanová.“ představila se okázale Mandie.

„Doufám, že se zase brzy uvidíme, slečno Mandie Christine Hartmanová.“ zavrkal Damon, aby si udělal pojistku.

„Určitě. Domluvili jsme si přeci ten večírek na uvítanou.“ připomněla mu sladce Mandie.

„Jistě.“ ožil Damon „Zítra?“

„V osm?“ Mandie kývla hlavou k domu.

„Budu se těšit.“ usmál se Damon zcela upřímně, neboť vyhlídka na zítřejší krmení ho potěšila.

Damon se ze svého zasněného vzpomínání vrátil do reality. Zase stál ve svém pokoji, se sáčkem krve v ruce a uvědomil si, že na něj Stefan mluví.

„…dokud k němu máme ještě přístup.“ Stefan domluvil a čekal na odpověď.

„Promiň, o čem jsi to mluvil, já jsem tě teď nějak neposlouchal.“ omlouval se Damon, zatím co se snažil vzpomenout si, o čem se to vlastně s bratrem bavili.

„Ty jsi mně nikdy neposlouchal, Damone, ale že už ti nezáleží ani na Eleně, to bych od tebe nečekal.“

„To není pravda, na Eleně mi nikdy nepřestane záležet, jen…“ sakra jak to má říct, Elena je pro něj stále důležitá, ale už ne tolik. Vlastně ano, je hodně důležitá, jen…

„…jen už není na prvním místě.“ vyslovil nahlas Stefan jeho myšlenky.

„Jo.“ přiznal nahlas Damon „Promiň.“

„Ne Damone, v tomhle ti nemám co odpouštět. Jsem rád, že jsi konečně potkal někoho, na kom ti záleží tolik, že jsi schopný se pro něj změnit. Taky jsem rád, že se nám díky tomu urovnají naše vztahy, alespoň doufám. Jen tě prosím, pomož mi ještě jednou. Kvůli Eleně.“ přemlouval Stefan bratra.

Damon byl v koncích. I kdyby se na Stefana chtěl vykašlat, Elenu by v životě přes palubu nehodil. Pro Elenu udělá kdykoliv cokoliv, ale jak to má udělat, když se teď musí postarat i o Mandie. Ještě pořád má v těle jeho krev, navíc jí to slíbil. Stefan taky neodjede z města, aniž by nechal Elenu bez dozoru a on by to mněl udělat Mandie?

Elena byla stále v nebezpečí. Přesto, že po dohodě s Elijahem přestala s hledáním starších, neznamenalo to, že si starší nenajdou jí. A co když jsou starší ve městě, nepozorovaně se pohybují kolem a už vědí, že Mandie patří k Damonovi. Dokud jí byl nablízku, stačilo zavolat a mohl jí stát po boku za pár vteřin, ale když odjede z města…? Nakonec Damona napadlo jediné řešení, ale s tím mu musí Stefan pomoct, protože jedině jemu Bonnie důvěřuje.

„Mohl bys poprosit Bonnie, aby dohlédla i na Mandie?“

Stefan mlčky sledoval svého bratra. Snad přemýšlel o tom samém o čem Damon a snad se dobral i ke stejnému závěru, protože nakonec přikývl, z kapsy vyndal mobil a zavolal Eleně. Damon vyndal svůj a vytočil číslo na Mandie.

„Damone.“ zavrněla Mandie „Trvá ti to dlouho. Už se tu nudím.“

„Promiň zlato, ale trochu se nám to dneska zkomplikovalo.“ Damon se tvářil, jako by kousl do citrónu. Koutkem oka pozoroval Stefana, jak se domlouvá s Elenou a Bonnie.

„Vám, nebo nám?“ přešla Mandie na normální hlas.

„No, popravdě řečeno, nám všem.“  Damon si všiml, že na něj Stefan souhlasně kývá hlavou „Zlato poslyš, za pár minut jsme u tebe a všechno ti vysvětlím, ano?“

„Dobře.“ souhlasila Mandie, aniž by se pozastavila nad množným číslem.

„Tak jo, za pár minut.“ Damon uklidil mobil do kapsy.

„Jdu pro auto a ty si vezmi nějaké zásoby. Čekám před domem.“ zavelel Stefan, aniž čekal na odpověď, opustil pokoj.

O deset minut později zastavilo před žlutým domem černé auto. Otevřely se přední dveře, z nich vystoupili Stefan a Damon. Oba se otočili, otevřeli a podrželi zadní dveře vystupujícím dívkám, Eleně a Bonnie. Damon si přitom všiml, že je Mandie sleduje z okna. Mávl na ní a snažil se při tom tvářit dostatečně omluvně. Než se čtveřice přesunula od auta na verandu, seběhla Mandie ke dveřím, aby jim otevřela.

První vstoupil Damon, objal Mandie a zlehka ji políbil.

„Neřekl jsi mi, že přivezeš půlku města?“ řekla mu polohlasně Mandie s lehkou provokací v hlase.

„Taky jsem ti neřekl, aby si vstávala z postele.“ odpověděl jí uštěpačně Damon.

Mandie byla vykoupaná a navoněná. Vlasy měla stále ještě trochu vlhké, ale nádherně učesané. Damon si prohlédl obdivným pohledem rudou krajkovou blůzku s černou minisukní a znovu na malý okamžik zalitoval, že musí dnes se Stefanem odjet z města.

„Pojďte dál.“ vyzvala Mandie příchozí a ustoupila od dveří.

„To je Elena.“ představil Damon první z dívek.

„Těší mně.“ usmála se Elena a podala Mandie ruku.

„Mně taky.“ odpověděla Mandie.

„A tohle je Bonnie.“ pokračoval Damon.

„Ráda tě poznávám Mandie.“

„Já tebe taky Bonnie.“

Na Stefana se jen přátelsky usmála a kývla hlavou na pozdrav.

„Takže, tudy.“ ukázala Mandie směrem k obývacímu pokoji a zavřela za Stefanem dveře. Bonnie s Elenou se posadili na gauč, Stefan do křesla a Damon zůstal stát vedle Mandie.

„Můžu vám něco nabídnout…“ zeptala se Mandie zdvořile, ale Damon ji přerušil.

„Až později Mandie. Teď ty okolnosti co nám komplikují život.“ Damon vyslal prosebný pohled ke Stefanovi.

„Jde o to Mandie, že musíme s Damonem na jeden, nebo dva dny odjet z města…“ začal Stefan.

„Kvůli tomu jste sem všichni nemuseli chodit, já Damona nedržím.“ přerušila ho s úsměvem Mandie.

„To jistě.“ pokračoval Stefan „Ale jde o něco jiného. Když už víš o našem tajemství, měla by si vědě i to ostatní.“

Mandie se dívala postupně na všechny a nakonec skončila u Damona.

„Co mám ještě vědět, Damone?“

„Jde o ty naše záležitosti, pochop. Já a Stefan jsme upíři, to už víš a jak sis určitě správně domyslela, nejsme jediní na světě. Takže mimo jiné, je tu jedna skupina upírů, která jde tady po naší Eleně. Potřebují její krev, na co, to se radši neptej, to je na dlouho. Tedy, Stefan a já se snažíme najít nějaký způsob, jak je zastavit. Kvůli tomu musíme na pár dní z města, a protože nechceme nechávat Elenu bez ochrany, je tu s ní Bonnie. A protože i ty jsi teď taky tak trošku v ohrožení, poprosili jsme Bonnie, aby ohlídala i tebe.“

Mandie chvíli užasle zírala a pak se začala smát.

„Tak tohle byl fakt dobrý vtip.“

„Mandie, to není vtip, já to myslím vážně. Ještě pořád máš v sobě mojí krev, navíc nevím, jestli někdo od starších už nějakým způsobem nezjistil, že k sobě patříme.“ láteřil Damon.

„Mohli by tě zabít, nebo využít proti nám.“ přidal se Stefan.

„A proto mně tu necháte s nimi?“ ukázala Mandie na Elenu a Bonnie. „Copak jsou silnější než upíři?“

„Já ano.“ vložila se do toho Bonnie. Vstala a upřela svůj pohled na Damona. Ten se chytl za hlavu a s tváři zkřivenou bolestí se pomalu sunul k zemi.

„Damone?!“ vykřikla Mandie a vrhla se k němu.

Damon se však už zase narovnával. Bolest odezněla a Damon se teď tvářil naštvaně.

„To jsi nemusela.“ ucedil skrz zuby.

„Musela, jinak by mi nevěřila.“ řekla uštěpačně Bonnie a zase se posadila.

„Co jsi zač?“ zírala na ni Mandie.

„Čarodějka.“ utrousil znechuceně Damon a Bonnie ho za to zpražila pohledem.

Stefan se zvedl z křesla.

„No je čas. My jedem a vy se tu zatím dobře bavte.“ políbil Elenu na rozloučenou a ještě dodal „Řekněte Mandie všechno, co bude potřeba.“ usmál se na dívky a plácnutím do ramene postrčil Damona k odchodu.

„Vrátíme se brzo.“ ujišťoval Damon Mandie a vyšel z místnosti.

Domovní dveře bouchly a v nastalém tichu si Mandie vzdychla a obrátila se ke svým novým společnicím stojícím uprostřed jejího obýváku.

„Hele, já chápu, že se chceš vrátit co nejdřív, ale nemusíš nás kvůli tomu vyklopit.“ napomínal Stefan Damona poté, co projeli nejméně pátou zatáčkou za doprovodu kvílících gum.

„Když tě vyklopím, tak se ti nic nestale.“ utrousil Damon a srovnal volant.

„Nemám strach o nás, ale hrozím se pomyšlení, že bys zničil Eleně auto.“

Ta drobná poznámka zabrala. Damon se zašklebil a nadlehčil nohu. Auto trochu zpomalilo a Stefan se usmál.

„Tak je to lepší.“

Damon to nekomentoval, sledoval silnici a soustředil se na řízení. Asi po deseti minutách Stefan znovu přerušil ticho, které je doprovázelo už od chvíle, co nasedli do auta.

„Takže, jsme zase spolu, sami, na cestě, tak co kdybychom pokračovali v naší nové rodinné tradici.“nadhodil.

„O jaké tradici to mluvíš?“nechápal Damon.

„O naší tradici sbližování se.“řekl významně Stefan.

Damon reagoval jen úšklebkem.

„Ale no tak Damone, vždyť nám to vždycky tak šlo.“ nenechal se odbýt Stefan „Jen si vzpomeň, pití, šipky, koukání na hvězdičky.“

„To nebylo sbližování, Stefane. Hrál sis na hodného bratra jen proto, abys ze mě dostal informace o krystalu a mých plánech na vysvobození Katherine.“

„No dobře, to nebyl moc dobrý příklad. Tak co ten, kdy jsme jeli vysvobodit Elenu z rukou…“  Stefan nedomluvil, uvědomil si, že Damon s Rous měli krátký poměr a netušil, na kolik by ho zmínka o ní rozrušila.

„Ne Stefane, ani tentokrát to nebylo sbližování. Jen si sondoval, jak daleko jsem ochotný zajít kvůli Eleně, ergo, zajímalo tě, jestli jí miluji. Takže, zase vedle.“ Damon se zakřenil.

Stefan zmlkl a sledoval z okýnka ubíhající krajinu.

„Jako jediné chvilky sbližování můžu počítat tvá srdceryvná doznání o tom, jak nám proměna zkazila život.“ promluvil do ticha Damon.

Stefan nereagoval, dál mlčky sledoval cestu. Ujeli tak několik dalších kilometrů, než znovu promluvil Damon.

„Dobře, když přistoupím na tvojí, hru o sbližování, co budeš chtít vědět?“

„Řekni mi o Mandie.“

„Co chceš vědět?“

„Cokoliv, začni třeba od seznámení.“navrhl Stefan.

„To myslíš vážně?“

„Ale no tak Damone, nebuď škrt, ty víš o mně a Eleně naprosto všechno. Sledoval si nás celou dobu. Vlastně si s námi od prvního dne co jsme se seznámili, tak je snad spravedlivé, když já chci vědět něco o vás.“

Damon chvíli mlčel. Dával si dohromady všechno kolem Mandie a uvažoval o tom, kolik toho může Stefanovi říct. Unese všechnu pravdu? Jaký to bude mít dopad na jejich znovu nabité přátelství? Snad tentokrát bude lepší vyložit karty na stůl. Vždyť jak jinak může dokázat Stefanovi, že se změnil, než že mu řekne pravdu. Damon se nadechl a začal vyprávět.

Mluvil o té noci, kdy v Mystic Grilu uvažoval o odchodu, o krvi i o plánech na její získání. Vyprávěl o dívce, která se měla stát jeho soukromou krevní banku, i o tom, jak mu jeho plány překazil Stefanův telefonát. Skončil tím, jak si s Mandie domluvil další schůzku a odešel. Na krátký okamžik se v autě rozprostřelo až nepřirozené ticho. Pak Stefan nahlas vydechl.

„Tak tohle jsem vážně nečekal. Ne vážně, totiž čekal jsem, že tu dohodu dlouho nevydržíš a někde v okolí se najde mrtvola, ale že to budeš mít takhle promyšlený, to by mně vážně ani nenapadlo.“

Stefan nevěřícně zíral na Damona, který ve skrytu duše na krátký okamžik pocítil hrdost. Hrdost nad svou vynalézavostí, ale zároveň zklamání, ze svého selhání.

„Takže jsem Mandie zachránil život.“ zasmál se Stefan.

„To nebyla tvoje zásluha, Stefane.“ zpražil bratra Damon.

„Jak to že ne. Kdybych ti nezavolal…“

„Nevolal bys mi, kdyby nebyli otevřené dveře penzionu.“ přerušil jej Damon „Takže jí život zachránil ten, kdo se k nám vloupal.“

„Což mi připomíná, že jsme do dnešního dne nepřišli na to, kdo to byl.“ připomněl Stefan.

„Asi prozřetelnost.“ dumal Damon.

„Dej pokoj.“ zasmál se Stefan „Myslel jsem, že ty na takové věci nevěříš?“

„Nevěřil jsem, ale od té doby co znám Mandie…“

„Nějaké další záhady? Vyprávěj, jsem zvědavý.“ žadonil Stefan.

„Když o tom tak přemýšlím, tak prozřetelnost zasáhla i druhý den. Přijel jsem k Mandie v osm hodin, tak jak jsme se domluvili.“začal další vyprávění Damon „Zazvonil jsem, ale Mandie neotvírala.“

Zaslala: Atanyel