Návštěva Katherine u Caroline

Pomalu jsem se probouzela z krásného snu. Když si moje oči zvykly na světlo z lampy, rozeznala jsem, že u mě stojí Elena.
„Eleno?”
„Ahoj, Caroline.”řekla mi s klidem Elena. Kolik je vlastně hodin? Jak dlouho jsem spala? Jak dlouho už je Matt a máma pryč? A jak dlouho je tu Elena?
„Co tady děláš?”
„Jmenuju se Katherine. Doufala jsem, že bys ode mě mohla bratrům Salvatorům vyřídit zprávu.” Cože? Katherine? O čem to Elena mluví?
„O čem to mluvíš? Jakou zprávu?” zeptala jsem se Eleny a důvěřivě se k ní naklonila očekávajíc tu zprávu, kterou mám vyřídit.
„Hra začala.”Ještě než jsem se stačila zeptat co tím myslí, Elena mi přitiskla polštář k obličeji a snažila se mně dusit. Veškerou silou jsem se snažila polštář odtrhnout od mého obličeje,nehty jsem zarývala do Eleniny kůže.Nic jí to nedělalo.Už jsem cítila jak, mi dochází vzduch.Přestala jsem bojovat a upadla do bezvědomí ale ještě jsem stačila zaslechnout KLAP KLAP Eleniných podpadků.
Ocitla jsem se v temnotě poznala jsem, že nejsem v bezvědomí ale, že jsem mtrvá. Proč mi to vlastně Elena udělala? Na konci temnoty bylo, malé světlo, věděla jsem, že mě zachrání a tak jsem se k němu snažila dostat. Každý kdo byl v komatu, přece říkal, že viděl ve tmě světlo. No tak to zkusím. Co můžu ztratit? Čím blíž jsem byla světlu, tím to světlo bylo větší. Konečně jsem byla u něj.
Trhnutím jsem se vzbudila. Rychle jsem se posadila a snažila se zhluboka dýchat. Chtěla jsem si vzpomenout, co se vlastně stalo. Nic. Jaktože si nic nepamatuju? No to je jedno, ale mám strašný hlad. A proč tu není máma nebo Matt? Zvedla jsem se z postele a vyšla z pokoje.
„Promiňte. Kde jsou všichni?” zeptala jsem se sesřičky, která probírala nějaké papíry.
„Je noc, zlatíčko.” Noc? Aha.
„Fakt? No a neviděla jste moji mámu?”
„Odešla po večeři společně s tvým klukem a potom se zastavila tvoje kamarádka Elena.”
„Vážně?” Na to si nevz… Teď se mi vzpomínky vrátily jako boomerang. KATHERINE, ZPRÁVA, POLŠTÁŘ. Vždyť ona mě zabila! Ale…
„No jo, vážně. Ale říkala, že se jmenuje Katherine.” řekla jsem si spíš pro sebe.
„Mohla bych jenom dostat něco k jídlu?” vzpoměla jsem si na svůj hlad.
„Snídaně bude kolem 7:00.” Jo a mezitím umřu hlady.
„Ale já mám hlad.”
„Měla bys jít zase spát.” Poraženě jsem se otočila ke dveřím do mého pokoje. Pak mě praštila neodolatelná vůně do nosu. Byla tak sladká a neodolatelná. Co to je za vůni?
„Co to tady voní? ”
„Zpátky do postele.” zavelela sesřička ignorujíc mou otázku a kamsi odešla. Pak jsem to uviděla. To co tu tak vonělo a to co potřebuji. Byla v sáčku. Transfuzní krev. Krásná rudá krev. Zhypnotizovaně jsem k ní kráčela.
„Co tady děláš?” vyjela na mě sestřička a tím mě vzbudila z tranzu.
„Já nevím.”
„Musíš jít zpátky do postele!” Nenápedně jsem si krev vzala do ruky a ruku strčila do županu. Když sestřička odešla z mého pokoje, vytáhla jsem balíček z županu. Napila jsem se. Byl to úžasný pocit ale… To přece nemůžu, vždyť je to krev, pomyslela jsem si znechuceně a odhodila balíček na zem. Chvíli jsem seděla na postely. Volání té krve bylo neodolatelné. Tak krásně voní. Já ji chci. Nemohla jsem odolat tak jsem zvedla sáček a znovu jsem se napila. Nedokázala jsem přestat, až nakonec byl balíček prázdný. Prázdný obal jsem schovala do šuplete nočního stolku. Když jsem se troche uklidnila, sedla jsem si na postel a začala přemýšlet. Proč mě Elena zabila? Proč řekla, že se jmenuje Katherine? Proč by chtěla vyřídit zprávu Salvatorům, když s jedním z nich chodí a tráví s ním skoro každý den? Takže to by znamenalo, že to byla Katherine, ale jaktože vypadá stejně jako Elena? A jaktože nejsem mrtvá? Vždyť jsem se udusila. V tu chvíli mě z myšlenek vytáhla vzpomínka, kvůli které mi přejel mráz po zádech. Damon Salvatore mě žádal o pomoc, když byl zamčený v nějaké místnosti. Manipuloval mnou. Využíval mě. Krmil se ze mě. Tak za tohle mu utrhnu obě ruce. Možná, když budu mít špatnou náladu tak i hlavu. Ale teď je tu horší věc. Je upír a já jsem teď stoprocentně taky (to by vysvětlovalo tu krev). Toho už na mě bylo trochu moc. Vyčerpaně jsem se přikryla a snažila se usnout.
„Caroline. Vzbuď se. Máš tu snídani.” Vzbudil mě hlas mámy, která seděla na mojí postely.
„Nemám hlad.” Teda mám ale ne na tohle. Potřebuju další krev.
„Ale no tak, Caroline.”
„Řekla jsem, že nemám hlad.”
„Dobře. Promiň, ale už musím jít do práce. Matt by tu měl být za chvíli.” Kývla jsem na rozloučenou.Mámá odešla a já jsem si chtěla dojít pro další balíček krve. Když jsem si stoupla na místo, kam přes závěsy svítí slunce, šíleně to zapálilo. Svou novou upíří rychlostí jsem se přesunula na postel. Co to skara bylo? Teď mi to došlo. Upírům přece škodí slunce. Náhle se mi v hlavě přehrála další vzpomínka. Zrovna jsem si oblékala šaty a Damon si četl Twilight. Nedalo mi to, abych se nezeptala.
„Jaktože se netřpytíš?”
„Žiju v opravdovém světě, kde se upíři netřpytí, ale explodují.”
„A jaktože tobě neškodí?”
„Mám prsten.” odpověděl Damon znuděně a názorně ho ukázal. Tak teď se nesmím vystavovat slunci. Nedalo mi to, abych to nezkusila znovu. Nesnesitelně to pálilo. Najednou se otevřely dveře a vynořil se tam Matt s podnosem se snídaní.
„Tvoje máma říkala, že nejíš.”
„Je to odporný.” No to je ironie. Ohrnuju nos nad lidským jídlem a potají srkám krev.
„Je to nemocniční jídlo. To má být odporný.” Řekl Matt a naklonil ae aby mi dal pusu. Obličej měl zrovna v tom místě kam svítilo světlo. Odtáhla jsem se. No, to bude složitý. Matt se zatvářil ukřivděně.
„Taky říkala, že tě zítra ráno propustí.” Snažil se pokračovat v konverzaci.
„Ráno?” Tak to ze mě zbude jenom prach.
„Potřebuju se odsud dostat dneska v noci.”
„Ne. Karneval se obejde i bez tebe, Caroline.Vím, že je pro tvoji neurotickou,kontrolou posedlou náturu těžké to přijmout,ale Bonnie a Elena to mají na háku.” Karneval? Na ten jsem zapoměla. Doufám, že to nebude katastrofa.
„Nejsem neurotická.”
„Jo, jsi, ale je to roztomilý, takže… ” Sakra, prostě se odsud musim dostat dneska.
„Koukni, nejde o ten karneval. Ok? Tohle místo je prostě strašně depresivní.” Snažila jsem se nějak vymluvit.
„Protože tady sedíš potmě.” Řekl Matt a šel zatáhnout závěsy. No to ne!
„Ne, nedělej to!” Ale to už bylo pozdě a tak jsem se co nejrychleji přesunula ke zdi. Tam svítí slunce nejmíň. Ale stejně to hrozně pálilo.
„Co to sakra…?” Matt se na mě nechápavě podíval.
„Zatáhni, prosím.”
„Co je s tebou?”
„Zatáhni.” Vyštěkla jsem na něj. No skvělí, jestli není naštvanej kvůli tý puse, tak teď už je naštvanej určitě. Tohle si nezaslouží.
„Fajn.”řekl zaraženě a zatáhl závěsy. Teď už mě nespaloval žár ale jenom ohýnek.
„Vrátím se později, dobře?” Kývla jsem na souhlas.
Když Matt odešel, s brekem jsem se sesunula na zem. Strašně to bolelo, ale taky mi bylo líto Matta. Vůbec nechápu proč jsem na něj tak ostře vyjela. Mohla jsem to říct normálně.Když bolest přešla, sedla jsem si na postel a nechala si k sobě zavolat doktora.
„Děje se něco, slečno Forbesová.”
„Já bych chtěla jít domů už dnes.”
„Ale slečno, ještě si vás tu musíme nechat na pozorování.”
„Ale vy mě musíte pustit“ řekla jsem naléhavě.
„Ano…Máte pravdu, musíme vás pustit dnes.Sestřička vám přinese věci.”
Řekl omámeně doktor a odešel. Sestřička mi přinesla věci. Začala jsem si nandavat naušnice a potom náhrdelník od Eleny.Když se dotknul mojí kůže, nesnesitelně to zapálilo, tak jsem to rychle hodila na zem. V tu chvíli přišla sestřička a zvedla náhrdelník.
„To je hezké.”
„Jo, dala mi to kamarádka.” Sestřička hodila náhrdelník na postel a odešla. Otočila jsem se k zrcadlu. Kolem oka se mi udělala podivná černá čárka… Pak se mi jich udělalo vií u obou očí. Taky mě začaly šíleně bolet zuby a měla jsem hrozný hlad. Když jsem chtěla zjistit přičinu bolení zubů, špičáky se mi nějak divně vysunuly takže to byly doslova tesáky. Popadla mě hysterie. Začala jsem křičet.
„Co se děje?” přiběhla ke mně sestřička. Upíří rychlostí jsem ji vzala pod krkem, přitiskla ke zdi a opakovala: „Nesmíš to nikomu říct. Nesmíš to nikomu říct.”
„Nesmím to nikomu říct.” opakovala omámeně sestřička.
„Uděláš, co řeknu?” zeptala jsem se překvapeně sestřičky.
„Udělám, co řekneš.” To se mi hodí.
„Dobře. Protože umírám hlady.” Oznámila jsem jí a zahryzla jsem se jí do hrdla.
Když jsem byla plná, pomalu jsem sestřičku posadila na postel, došla pro náplast na kousnutí a naučila ji historku kterou má říct, když se jí někdo zeptá.Oblékla jsem se, sbalila se a zavolala Mattovi, že odcházím z nemocnice. Měl tam hlasovku.
„Doktor říkal, že jsem jako nová.Odhlásil mě a říkal,že nemusím čekat do rána.Takže mi zavolej, až si tohle poslechneš.” Dopověděla jsem a zavěsila.
„Je tma, díky bohu. Za to se fakt omlouvám. Dobře, a teď, jaká je historka?” zeptala jsem se sestřičky.
„Můj manžel je rád trochu perverzní.” No co, lepší než nic.
„Ano, dobře. Ok. Takže…Teď odsud vypadnu.Jsem předsedkyně výboru pro karneval a bojím se, že je to naprostá katastrofa.Bůh žehnej Eleně,
ale nechápe slovo „úchvatný.“ Ještě jednouse za to vážně moc omlouvám,
a kdybys mohla prostě zapomenout, že jsem tě kousla, bylo by to ohromné, protože já to udělám.” Řekla jsem nakonec a otočila se ke dveřím.
„Zapomenout na co?” Zarazila jsem se. Ona si to nepamatuje. Skvělé.
„Netuším, jak to funguje, ale je to paráda.” První doktor teď sestřička.Tohle ovlivňování mysli se mi líbí. Ale teď už rychle na karneval za Mattem, Elenou a Bonnie. Taky možná vyřešim tu záhadu s Katherine a když budu mít štěstí stihnu Damonovi ještě nakopat zadek.

Zaslala: Cheryl