Povídka č.5

Uviděla jsem záblesk a oslnila mě záře čirého světla. Padala hvězda. ‘Něco si přej,’ zazněl mi hlásek v hlavě. Neposlechla jsem. Věděla jsem, že sny se už dávno přestaly plnit. ‘Něco si přej,’ znovu mi ten malinkatý hlásek vyskakoval někde vzadu. ’Tak dobrá,’ pomyslela jsem si, zavřela oči a opravdu si něco přála.

Už nevím, jak dlouho jsem seděla na střeše penzionu toulajíc se ve svých snech a vzpomínkách a třesouc se zimou. Bylo pošetilé myslet si, že jen tříčtvrteční bavlněný rukáv dokáže zahnat zimu. Ano, zimu. ‘Zima je kruté období,’ vynořilo se mi odněkud z mysli. Skoro jsem se tomu zasmála, když jsem si vzpomněla, kdo mi to kdysi řekl. Ten, co se už nikdy nevrátí. Z očí se mi začaly kutálet velké krůpěje slz. Strach mě svíral uvnitř hrudníku. Nechtěla jsem si to připustit, ale ani jeden ze Salvatorů se mi už nikdy nevrátí. Nikdy.

Stále mi bylo hůř, ne snad tou zimou, ale prázdnotou. Prázdnota byla jako jedovatý had. Každý večer mě kousek po kousíčku sžíral a nedal mi pokoj ani po těch třech dlouhých měsících beznaděje a nejistoty. A nedala mi pokoj ani dnes. Objala jsem si kolena a položila na ně bradu v naději, že snad dokážu ucpat tu pomyslnou díru, která se mi v hrudníku tvořila. Utřela jsem si rukávem nos a popotáhla, už jsem se dostávala zase pod kontrolu, už jsem nebrečela. Snažila jsem se být silná, ale slzné kanálky mi ještě nevyschly.

Mávání křídel a neslyšné kroky. Musela jsem snít. Věděla jsem, kdo to je, ale také, že ten dotyčný prostě není. Že přede mnou zmizel jako obláček dýmu, když se obětoval pro bratra, kterého stejně tak nenáviděl jako miloval. Šustění kabátu a kolínská. Stále se přibližoval. Zavřela jsem oči, štípla jsem se a očekávala, že se probudím. Pořád jsem seděla na střeše penzionu a šustění kabátu se ozývalo čím dál blíž.

Po dvou neskutečně dlouhých minutách ke mně konečně došel a sedl si na okraj střechy vedle mě. Skoro se mě dotýkal. Každičkým kouskem těla jsem vnímala jeho přítomnost. Cítila jsem jeho vůni. Voněl jako čerstvě posekaná tráva. Jeho temné oči byly plné něhy, naděje a touhy. Byly to oči, které jsem znala, pro které jsem bezútěšně tři měsíce plakala a neskutečně trpěla. A byla jsem schopna na všechnu tu bolest zapomenout, vymazat si ji z mysli. Jen kdyby tahle chvíle trvala věčně.

Zavrtěla jsem se a on se poprvé pohnul. Dlouhými úzkými prsty si sundával kabát z černé kůže a odhaloval svalnaté pružné tělo atleta navlečené v těsném tmavém tričku. Dychtivě jsem sledovala každý jeho pohyb, jako bych si chtěla všechno zapamatovat pro případ, že by se tahle chvíle už nikdy neopakovala. Poposunul se blíž ke mně a přehodil svůj těžký kabát přese mě. Jeho ruce mi spočinuly na ramenou. Skoro jsem zapomněla, jaký je to pocit. Znovu jsem zavřela oči a užívala si jeho doteků. Dlaně mu stále spočívaly na mých ramenou, ale teď se začínaly posunovat pomaličku dolů, kde své dokonalé prsty propletl s mými.

Poposunula jsem se blíž, ale on si mě posadil na klín a kolébal mě jako malou holčičku. Hlavu jsem mu tiskla k hrudi a neubránila se slzám. Zase. On instinktivně zabořil svou hlavu do mých vlasů a pravou rukou mě hladil po paži, levou mi hladil záda. Objímala jsem ho stále silněji, mačkala a tiskla se k němu. Slzy už mi pomalu přestávaly téct a já se uklidnila. Už jsem ho tak nebortila svými objetími a teprve podruhé se odvážila se mu podívat zpříma do očí. Hladil mě po tváři a v očích se mu odráželo pochopení. Konečně jsem se odvážila a pravou rukou mu pohladila černočerné havraní vlasy. Hrála jsem si s konečky jeho hustých vlasů a on zase s mými.

Obličejem se ke mně stále přibližoval. Věděla jsem, že žádné síly by nedokázaly to, co je mezi mnou a ním právě teď. Byla to chemická reakce našich těl, které na sebe reagovaly až přespříliš dobře. Cítila jsem to já i on. Stále jsem se utápěla v jeho očích, ale teď jsem tam viděla jen čistou touhu a vášeň. Nijak nespěchal, jen se ke mně pomalu přibližoval, až naše rty byly od sebe sotva centimetr. Za neskutečně dlouhý okamžik se naše rty spojily v jedny. Ochutnávala jsem každý kousíček jeho bezchybného spodního rtu, který byl překvapivě teplý a plný života. Dovolila jsem mu, aby si mě k sobě přitáhl tak těsně, jak jen to šlo. Rty a jazyk jsem měla jako v ohni. Teď už všechna něha zmizela a proměnila se v touhu. Zuřivě jsem ho líbala a on mi polibky oplácel se stejnou vervou. Nikdy předtím jsem nezažila něco, jako bylo tohle. Skloubila se tu vášeň s láskou, něhou a touhou. Snad po celé dlouhé věčnosti se naše rty rozpojily. Vzdychla jsem a zmohla jsem se na jedinou věc – přitáhla jsem si jeho hlavu ke své a do ucha mu zašeptala, tak tiše jak jen to šlo, jedinou větu: „Sny se plní, Damone, stačí si přát, lásko.“ A přitom jsem se pousmála nad svým malým tajemstvím s padající hvězdou.

Zaslala: Tereza Petriková