Future starts today, not tomorrow (6)

6. chapter – One bed

,,One cannot and must not try to erase the past merely because it does not fit the present.“

Golda Meir

*~*

Hledala nějaký záchytný bod. Něco, co by jí napovědělo, kde zhruba se teď nacházejí. Ale to místo jí ani vzdáleně nic nepřipomínalo. Les začínal řídnout, kolem dokola rostlo jen několik bříz a pár jehličnanů. Byla to taková mýtinka uprostřed ničeho. Dost daleko od městečka, ale zase ne příliš. Ovšem najít ji mohl pouze ten, kdo věděl, kde je. Dostat se sem tím pralesem, dalo Eleně pořádně zabrat. Zhluboka oddechovala, s očima stále sledujícíma dům, který se před ní vyklubal z hustých porostů. Vypadal ještě mnohem starší než obydlí v Mystic Falls. Jak dlouho tu asi stál? Střecha byla dřevěná, prošpikovaná několika dírami. Okna vypadala neporušeně, až na jedno malé, hned u dveří, kterému chyběly skleněné tabulky. Z původní omítky se nedochovalo než pár centimetrů čtverečných, zbytek zdí tvořily nevzhledné cihly rozdírané větrem.

,,Staré panství, moc z něj nezůstalo. Stojí tu již dlouho. Chodívali jsme si sem se Stefanem hrát jako kluci, protože o něm kromě našeho otce nikdo nevěděl. Nebo jsme tu alespoň nikdy nikoho nepotkali. Věřím, že tu budeš v bezpečí. Rozhodně víc než tam venku,“ Damon prošel kolem rozkopaného zděného plotu a zamířil přímo ke dveřím. Opatrně vzal za kliku, jakoby se bál, že se mu rozpadne v rukou. Což by nejspíš málokoho překvapilo. Elena cítila pach trouchnivějícího dřeva. Dveře se otevřely bez sebemenšího zavrzání a umožnily tak Eleně nahlédnout dovnitř. Vedly přímo do haly. Udivilo ji, že je poměrně příjemně zařízená. Nebýt toho prachu, který se za ta léta usadil na každičkém kousku nábytka, řekla by, že tu někdo stále přebývá. Nervózně našlapovala na dřevěnou podlahu a trhla sebou při každém zaskřípění parket.

,,Aáá!“ Nechtěla zakřičet. Vždyť to byla jen myš, probůh! No, přinejmenším krysa. Ten zatracený hlodavec ji však nesmírně vyděsil, když proběhl rovnou pod jejíma nohama. Ani nemusela umět číst myšlenky, aby věděla, co se teď Damonovi vyrojilo v hlavě.

,,Proč děsíš nebohá stvoření? Chudák myška, tvůj strach se nevyrovná jejímu. Mno považ, tvůj přítel se chlupatými zvířátky živí, naprosto chápu její hrůzu,“ na jeho rýpání ohledně Stefana si zvykla poměrně rychle a dokázala je víceméně ignorovat.

,,Byla to krysa!“ dodala pouze. Damonovy koutky pobaveně cukly. Pokračovali dál do nitra domu. Měl celkem čtyři místnosti – ložnici, menší salon, kuchyň s jídelnou a „koupelnu“. Elena pátrala po příhodnějším názvu pro tu prťavou komůrku, která čítala jedno velké koryto, protože nazývat to vanou, bylo jako vydávat benjo za elektrickou kytaru, dále zrcadlo, ve kterém se odrážela snad jen Damonova duše, tak začernělé vší špínou a nakonec záchod, na který se zařekla v tomto i příštích životech nesednout.

,,Útulné, nemám pravdu?“ prohodil Damon, stojící těsně za Elenou. V kuchyňce, kde se sotva dalo hnout, viselo na stěně pět talířů s hrnky. Neodvažovala se podívat do skříněk.

,,Myslím, že už odtud neodejdu, dům snů,“ pohrála si také s ironií. Dlaní přejela zamlžené sklo a prohlédla oknem za zaplevelenou zahradu, kde viděla nádherně modré jezírko. Oproti všemu ostatnímu vypadalo naprosto kouzelně, svou hlubokou průzračností. Dostala chuť tam ihned skočit. Damon spatřil její rozzářený obličej a tak se také podíval tím směrem: ,,Alespoň koupelnu nemusíš používat.“

,,Slíbila jsi mi to Emily. A já nemám ráda plané přísahy,“ Katherinin hlas byl jako zvonkohra, proto zněl tak zvláštně, když se zlobila. Její rozhořčení značil její zrak, ve kterém se odráželo matné světlo a také žíla, která jí naběhla vprostřed čela. Dvě dámy, jejichž oblečení jasně ukazovalo, do které společenské vrstvy každá patří, tu postávaly však rovnocenně. Obě napřímené, ani jedna neuhnula pohledem.

,,Nikdy nevíš, co všechno se může změnit. Je to příliš nebezpečné a navíc, kdo by si chtěl pohrávat s osudem, draze zaplatí,“ konstatovala chladně čarodějka.

,,Jsem si vědoma rizik. Přeji si přece pozitivní změnu, považ o dva upíry na světě méně. Není to lákavé?“ snažila se o vyrovnanost.

,,V životě jsi neudělala nic pro dobro ostatních,“ Emily pohlédla do země, následně zavřela oči a znovu zvedla hlavu k budoucí Katherine, která již byla k nerozeznání od Katherine z roku 1864. Na sobě měla karmínové šaty, zdobené krajkami a korzet, stahující její útlý pas.

,,V životě možná ne, ale teď jsem dávno po smrti. Chci po tobě jen, aby jsi řekla mému mladšímu já, aby nezásobovalo bratry Salvatory svou krví. Už jsi mi jednou pomohla, nyní tě žádám znovu.“ Emily neochotně přikývla. Nerozhodla se tak z přesvědčení, nutily ji k tomu vážnější osobní důvody. Katherine se pokojně ušklíbla.

,,Děkuju ti za ty šaty. Konečně se mohu vydat ven pro něco k obědu,“ mlsně si olízla rty.

,,Nezapomeň, že tě tvé druhé tělo nesmí spatřit, jinak je to tvůj konec,“ varovala ji Emily a otočila se ke schodům, po kterých přišla. Vystoupala kamsi nahoru a zmizela Katherine z dohledu. Ta se obrátila na druhou stranu a kráčela vlhkou chodbou přímo k Stefanově cele. Nebohý Stefan, pomyslela si, vypadá tak zmučeně. Odvázala bych ho, jen kdybych si mohla být jistá, že se nepokusí o útěk. Bohužel, jsem pevně přesvědčená v pravý opak.

Naposledy na něj zamilovaně pohlédla a také opustila úkryt.

Stefana sporýš omamoval, avšak stále dokázal poslouchat. Slyšel celý rozhovor, který upírka vedla se svou známou, čarodějkou. Nedávalo mu to sebemenší smysl, proč chtěla Katherine, aby ani on, ani Damon nepili její krev? Co tím sleduje? Neskonalý hlad mu svíral žaludek, neodolatelná chuť po krvi mu zatemňovala mysl. Ano, Katherine to vymyslela bravurně. Zavřít ho tady, nechat ho vyhladovět, aby nepřemýšlel nad ničím jiným, než jak se co nejdřív nakrmit. Zoufale zatahal za svá pouta. Jeho zesláblé tělo nezmohlo nic. Poslední myšlenka patřila jeho milé, hned nato omdlel.

Na Elenu dopadla nesnesitelná tíha únavy. Nohy ji přestaly nést, hlava ztěžkla a oči se klížily. Z posledních sil otevřela dveře od jediné ložnice, malátně přešla k posteli a mrskla svým tělem do peřin. Rozkašlala se vinou oblaku prachu, který se zvedl ze snad sto let nestlané postele. Po chvíli už jí to nezajímalo. Přece jen raději spala tady než venku na studené, stejně špinavé zemi. Damonův hlas k ní promlouval jakoby z dálky: ,,Jedna postel, hm,“ chtěla se ohradit, říct mu, že on bude spát rozhodně na zemi, nebo v psí boudě, ale ústa ji neposlouchala, rty se nehodlaly od sebe odlepit, takže vydala jen zvuk podobný bručení medvěda spícího tvrdým zimním spánkem, ,,vrátím se, co nejdříve to půjde. Zatím se prospi,“ dodal stojící u boku velkého mahagonového lůžka s nebesy, nádherně ručně vyřezávaného. Již stál ve dveřích, ale nedalo mu to a musel se otočit. Vypadala naprosto kouzelně, když spala. Tak jako Katherine. Nebo možná lépe… Zmizel a zanechal spící dívku o samotě.

Zaslala: JenniferBlack