Ztracené duše (3)

Slunce se již dávno schovalo za obzor a šedé nebe získalo inkoustově černou barvu. Pouliční lampy se pozvolna rozsvěcovaly, teplota klesala stále níž a Eleně začínala být pořádná zima. Najednou byla vděčná za mikinu, kterou měla na sobě, ale ani ta ji nemohla dostatečně zahřát. Strčila si ruce do kapes a snažila se nemyslet na to, co bude následovat.

Zapadlými uličkami tohoto města bloudila už přes dobrou hodinu, ale zatím nenarazila ani na živáčka. Chvílemi dostávala strach, že zdejší populace upírů se odstěhovala někam jinam. Možná by to bylo lepší, ale pokud chtěla zachránit své přátele, musela podstoupit jistá rizika. Zahnula tedy do další postranní uličky, která byla dostatečně široká sotva pro ni samotnou a modlila se, aby narazila na nějakého upíra. Nejen že jí byla pořádná zima, ale chtěla to už mít za sebou. Ať to dopadne jakkoliv…

Přetáhla si přes hlavu kapuci a malinko znervózněla. Cítila se tady hrozně stísněně, měla pocit, že kdyby se teď musela dát na útěk, neměla by moc šancí. Ale proč utíkat? Neměla přece v úmyslu přesně tohle? Nejspíš nebyla tak odvážná a odhodlaná, jak si prvně myslela. Kdyby tak měla někde poblíž Damona, který by jí kryl záda! Povzdechla si. Jenže s Damonem už počítat nemohla. Musela se tedy spoléhat jen sama na sebe.

„Ale ale! Podívejme se! Nikdo ti neřekl, že potulovat se v noci bez doprovodu je nebezpečné?“ Elena byla tak zahloubána do svých myšlenek, že málem nadskočila a vyjekla, když se jí za zády ozval posměšný mužský hlas, vyznívající mimořádně hrubě. Dostala sice strach, ale nedala se na útěk. Zastavila se a překotně přemýšlela, co udělá teď. Slyšela, že se k ní muž přibližuje a rozhodla se jednat.

Nebyla si vůbec jistá, jestli se jedná o upíra, nebo jen měla to štěstí, že narazila na nějakého místního násilníka. Ať už to bylo jakkoliv, neměla moc času nazbyt, a tak se pomalu otočila, dlaněmi si stáhla kapuci z hlavy. Když látka sklouzla dolů a odhalila tak její tvář, vlasy se jí rozprostřely kolem obličeje jako závoj. Stála teď tváří v tvář muži, jehož zjev nepůsobil ani trochu přívětivě.

Měl dlouhé mastné vlasy, které mu sahaly až po lopatky. Byl celkem vysoký a vypadal spíš na nějakého kulturistu. Měl silná široká ramena, kterými by Elenu rozmačkal na prášek, kdyby ji zmáčkl. Jeho oblečení bylo směsicí různých stylů. Kalhoty patřily zcela jistě k obleku, tričko bylo sportovní a bunda spíš jakýsi přežitek po již zemřelé babičce. Muž celkově působil dost bídně, ale to nebylo nic ve srovnání s tím, jak voněl. Nebo spíš, smrděl.

Právě teď však vypadal dost překvapeně a jeho hrubost se obrátila v pokoru. Lehce, téměř nepostřehnutelně se poklonil a s otevřenými ústy zíral na Elenu jakoby viděl ducha. Věděla, proč tak reagoval. Myslel si, že před ním stojí samotná Katherine. I když to bylo předčasné, Elena si oddechla. Její troufalý plán prozatím vycházel.

„Slečno Katherine…“ zahuhlal nevěřícně. Ano, byl to upír. Elena byla poprvé ve svém životě ráda, že ji našel upír.

„Zdravím tě, příteli.“ Promluvila co nejchladnějším hlasem na který se vzmohla. Katherine nikdy osobně nepoznala, takže přesně nevěděla, jak se chovala a jak zacházela s lidmi. Stačilo jí vědět jen to, že to byla zlá a sobecká mrcha. Nemělo by tedy být tak těžké si hrát na někoho takového.

„Je to už tak dávno!“ zvolal ohromeně a přistoupil k ní o něco blíž. Elena se musela hodně přemáhat, aby před ním neucouvla.

„Velmi dávno.“ Poznamenala chladně. „Vidím, že se tady nic nezměnilo. Pořád vypadáš stejně strašně.“ Pokynula rukou do prostoru a pak se pohrdavě podívala na svého nového přítele. Ten se na okamžik zatvářil zaskočeně a Elena v tu chvíli dostala strach, že přestřelila. Uklidnila se až v okamžiku, kdy muž pomalu přikývl.

„Naše situace se rok do roku zhoršuje. Stále nás ubývá a podmínky k lovu také nejsou ideální. Informace o tom, že sporýš lidi ochrání, se dostala už i sem. Hladovíme. Někdy týdny, někdy měsíce.“

„Och, ano.“ Povzdechla si naoko tragicky. „Tato doba je pro nás upíry velmi zlá.“ Souhlasila a zpříma pohlédla muži do očí. „Vezmi mě za svými přáteli. Jsem si jistá, že mě mile přivítají.“ Položila mu dlaň na rameno a čekala. Možná svou prosbu měla vznést víc důrazněji.

„Samozřejmě.“ Lehce se uklonil. Pak vykročil vpřed a Elena ho tiše následovala. Nevěděla, jestli je víc spokojená nebo vyděšená. Podařilo se jí narazit na upíra, což považovala za počáteční úspěch svého plánu. Teď však mířila do upířího doupěte, neměla ponětí, kolik jich tam žije a už vůbec si nebyla jistá tím, jestli dokáže přesvědčit všechny ostatní tak snadno, jako tady toho.

Pozorně se rozhlížela kolem, snažila se nacházet nějaké záchytné body a především, zapamatovat si cestu, kdyby musela utíkat. V tu chvíli ji však vůbec nenapadlo, že všichni upíři jsou pětkrát rychlejší než ona sama. Počítala s tím, že ne všechno klapne podle jejích představ, ale doufala, že se jí podaří získat informace.

Muž zabočil doprava, kde prudce dolů klesala stejně úzká ulička jako ta, ve které ji našel. Na konci byla velká plechová vrata, která držela pohromadě snad jen silou vůle. Elena se zastavila a počkala, dokud její společník dveře neotevřel. Poté ji vyzval, aby vstoupila a když se za ní dveře zavřely, přepadl ji tak obrovský strach, že se jí z toho rozklepala kolena.

Samotná atmosféra tohoto místa působila jako z nějakého špatného hororu. Nad hlavou Eleně problikávaly velké zářivky, které vedly po celém stropu tunelu, jímž kráčela. Světla se každou chvíli rozsvěcovala a zase zhasínala jak se jim zachtělo. Stěny tunelu byly betonové, rozpraskané a na zemi tekl drobný potůček rezavé vody. Voda Eleně čvachtala pod nohama, zvuk blikajících zářivek se jí vkrádal do mysli jako zloděj, který chce ukrást všechno cenné. Po chvíli ji bolely oči a v uších ji zvonilo tak nesnesitelně, že ji z toho rozbolela hlava.

„Museli jsme se přemístit. To staré skladiště letos zbourali. Tenhle tunel vede ke krytu, kde se schováváme. Není to nic moc, ale určitě se vám tam bude líbit.“ Muž se otočil, mrknul na ni a Elena znejistěla. Přesto se na něj pokusila usmát a i když mělo nahnáno, pokračovala v cestě.

Všude kolem to páchlo hnilobou a zatuchlinou. Vzduch tady byl tak těžký, že se ztěží mohla nadechnout. Tunel jí přišel nekonečný, její společník však vypadal víc než spokojeně.

„Jsme tady.“ Řekl po chvíli. Elena využila toho, že k ní byl otočený zády a úlevně vydechla. „Přátelé budou určitě nadšení, že jste nás poctila svou návštěvou.“ Podržel Eleně otevřené tmavě zelené dveře z plechu. Ona však chvíli otálela, než vstoupila. Zdálo se jí totiž, že muž na ni mluvil s hlasem plným nenávisti. Nechtělo se jí dovnitř, ale s širokým úsměvem, který musel připomínat děsivý úšklebek, udělala krok vpřed a ocitla se ve velké místnosti.

Byla to spíš obrovská změť předmětů a lidí. Smrdělo to tady ještě hůř než v tunelu. Bez ladu a skladu tu byly umístěny nejrůznější sedačky a křesla. Po zemi se povalovaly obaly od krevních konzerv, špinavé oblečení a spousta prázdných lahví od alkoholu.

Když Elena vešla dovnitř a osvítilo ji matné světlo zrezivělé stolní lampy, veškerý pohyb ustal. Jako když otočíte vypínačem a vypnete zvuk. Celá místnost se zastavila. Jen osm párů očí se na ni upřeně dívalo.

„Katherine!“ ozývalo se ze všech koutů místnosti. Vzrušené šeptání nabíralo na intenzitě, Elena se cítila, jakoby stála v úlu plném bzučících včel. „To není možné! Katherine!“ jejich hlasy se nesly prostorem jako nikdy nekončící ozvěna. Všichni na ni civěli s téměř nábožnou úctou a Elena se spokojeně usmála. Ta podoba byla tak zarážející, že si mysleli, že je to skutečně Katherine. Prozatím její plán vycházel do puntíku, budou jí zobat z ruky.

„Neuvěřitelné, že?“ ozval se jí za zády muž, který ji sem dovedl. Eleně přeběhl mráz po zádech z dobrého důvodu. Než stačila jakkoliv zareagovat, silné dlaně ji držely pod krkem a tiskly ji ke stěně. Nohama bezmocně kmitala ve vzduchu a lapala po dechu jako ryba na suchu. „Ta podoba je neuvěřitelná. Ale ona není Katherine.“ Otočil hlavu na své přátele, kteří teď byli všichni na nohou.

„Jak to myslíš! Vždyť vypadá přesně jako ona!“ namítla černovlasá žena a přistoupila k Eleně blíž.

„Ale není to Katherine!“ zařval jí do obličeje. Lehce povolil stisk kolem Elenina hrdla, která toho hned využila a sípavě nasála do plic špetku vzduchu. „Myslíš si snad, že Katherine by se tak snadno nechala škrtit? Myslíš si, že Katherine by nás navštívila? Nás? Vždyť jsme pro ni jen hromada ubožáků! Říká nám přátelé, ale nejsme pro ni nic víc, než krysy!“ i když se jí před očima dělalo temno, poslouchala všechno, co se kolem ní dělo. A nestačila se divit.

Takže Katherine s těmito upíry nebyla v dobrém vztahu? Předstírala, že je jejich přítelkyně, ale ve skutečnosti na ně pohlížela jako na ubožáky? No, v tom případě se Damon pekelně spletl. Tihle jí nic o Katherine neřeknou a co víc, Elena zřejmě skončí jako jejich svačinka.

„Možná je to její potomek!“ zakřičel drobný chlapík s knírkem.

„Možná.“ Zopakoval protáhle a pevněji sevřel její krk. Elena myslela, že má hrdlo v obrovských kleštích a že už odsud neodejde. Dala sbohem všem nadějím, které si dělala na záchranu Stefana a v duchu se mu omlouvala. Bylo tak neuvážené sem chodit!

„Co s ní budeme dělat?“ ozvalo se z rohu místnosti. Elena neviděla, kdo to promluvil.

„Máte někdo hlad?“ zeptal se místo odpovědi a vítězně se zašklebil, takže Elena viděla jeho zažloutlý chrup. Ozývalo se souhlasné mručení. Bylo to tady. Elena dnes bude hlavním chodem v téhle dost zapadlé a nechutné restauraci patřící upírům. „Tak si ji dáme k večeři, co vy na to?“ pustil její krk a Elena se bezvládně svezla po stěně. Věděla, že je jen otázkou chvíle, než upadne do bezvědomí a pak se nebude moci bránit.

Snažila se ale udržet při vědomí, pořád ještě doufala v záchranu, i když její jediná naděje – Damon – nejspíš právě seděla v autě na cestě domů. Hlavou se opřela o studené dveře a neustále si připomínala, že nesmí zavřít oči. Obtížně se jí však dýchalo, vzduch se do jejích plic nedostával dostatečně rychle a ona trpěla nedostatkem kyslíku. Zatočila se jí hlava. Svalila se na zem jako těžký kámen.

Když potom znovu přišla k sobě a otevřela oči, skláněla se nad ní ta černovlasá žena, která si ji předtím prohlížela. Elena se pokusila vstát, ale byla příliš slabá. Měla nateklý ret a v ústech cítila nepříjemnou pachuť své vlastní krve. Buď se uhodila když omdlela, nebo se o to postaral někdo jiný.

„Proč jsi chtěla, aby tě našel někdo z nás?“ zeptala se jí ona žena a sklonila se těsně nad ni.

„Chtěla jsem informace.“ Odpověděla jí pravdivě a rukávem si setřela krev ze rtu.

„Informace o kom?“

„O Katherine a jejích úmyslech s mými přáteli.“

„Pokud Katherine znáš, jistě víš, že tví přátelé nejspíš budou už dávno mrtví.“ Zasyčela nenávistně. Elena zmateně těkala očima po místnosti, ale jak se zdálo, žádný další upír tady nebyl. Znervózňovalo ji to. Tušila v tom nějakou léčku.

„Kde jsou ostatní?“ vyhrkla přidušeně a masírovala si přitom krk. Divila se, že nemá průdušnici rozdrcenou napadrť.

„Odešli.“ Řekla jen a mávla rukou. Elena málem vypískla strachy, když se v protějším rohu něco rychle mihlo. Zůstávala očima viset na tom místě, ale nic dalšího neviděla. Obávala se, že je tady ještě jeden upír, který zřejmě není ochoten ponechat dnešní večeři jen této ženě. Když se za ní objevila temná silueta, Elena zatajila dech a přikrčila se.

„Už vím, proč vás Katherine považuje za ubožáky. Jste vážně jenom banda hloupých hladovějících upírů.“ Elena málem podruhé omdlela, tentokrát však úlevou. Ten arogantní hlas by poznala kdykoliv, kdekoliv. Damon. „Bylo vážně nemoudré nechat tě tu samotnou. Vsadím se, že se ani nestihneš otočit, než tě zabiju.“

„Kdo…“ uniklo jí nevěřícně z úst, ale víc už říct nestihla. Elena jen viděla, jak se Damon neuvěřitelně rychle rozmáchl a vrazil jakýsi předmět do ženina těla, do místa, kde je srdce. Bez známky sebemenší lítosti sledovala, jak se mění v nechutné a seschlé torzo těla. Trvalo to jen pár vteřin. Hned potom ji Damon vytáhl na nohy a snažil se odsud co nejrychleji dostat. Elena však neměla dost sil, aby mu pomohla. Sotva se udržela na nohou.

„Přednášku o tom, jak pitomý byl tenhle plán, si nechám na potom!“ zakřičel na ni a prstem ji dloubnul do ramene. „Kázání o tom, že beze mě už nikdy nikam nepůjdeš, ti budu připomínat každý den!“ sykl naštvaně. „A teď pohni kostrou, než se ti pitomci vrátí.“ Poručil jí a sám z rychlé chůze přešel do poklusu.

Elena neměla chuť ani sílu se s ním hádat. Přála si odsud vypadnout stejně tak jako Damon, ne-li víc. Ale nohy měla jako ukované z železa. Snažila se je pravidelně zvedat a pohybovat se vpřed, ale bylo to spíš jen loudání. Nemohla dál. Každý pohyb ji stál moc úsilí a ona byla příliš vysílená.

„Damone…“ zasípala a dlaněmi se opřela o vlhkou a kluzkou stěnu tunelu. Okamžitě se otočil a na okamžik se v jeho očích zablesklo něco, co by u jiného člověka Elena pojmenovala jako strach.

„Pospěš si, Eleno!“ netrpělivě ji popoháněl, ale když viděl, že se ani o kousek nepohla, vrátil se k ní. „Tak dělej, chytni se mě.“ Svalila se na něj jako pytel brambor. Damon jí jednu ruku ovinul kolem pasu, druhou rukou přidržoval Eleninu paži, kterou mu obmotala kolem ramen. Věděla, že tunel je hodně dlouhý. Upíři se určitě vrátí dřív, než stačí zmizet. Damon takové přesile nedokáže čelit sám. A všechno bude ztraceno…

Než stačila omdlít podruhé, mihla se jí před očima špinavá zem.

V nose ji cosi odporně štípalo. Byla to tak otravná a nepříjemná vůně! Ohnala se rukou a s protivným zamručením zamrkala.

„Napij se.“ Přikázal jí Damonův hrubý hlas.

„Co je to?“ zaprotestovala nevrle a nakrčila nos.

„Hnusná levná vodka. Ale trochu tě probere.“ Strčil jí láhev do ruky. Neochotně se napila, párkrát si pořádně lokla a se zhnuseným úšklebkem mu vrátila láhev zpátky.

„Kde teď jsme?“ vyzvídala dál a snažila se zaostřit.

„V levném hotelu, kde se mě nikdo neodvážil vyptávat, proč si do pokoje nesu holku v bezvědomí.“ Opáčil kysele. „Ale teď, když jsi vzhůru… Cos to sakra dělala?! Co sis sakra myslela? Přemýšlela jsi vůbec?“ ječel na ni, až si musela dlaněmi přikrýt uši.

„Chtěla jsem se vydávat za Katherine, jasné? To byl celý můj plán!!!“ zakřičela na něj na oplátku.

„A vůbec tě nenapadlo, že poznají, že nejsi Katherine?“

„Vždyť si sám řekl, že jsou hloupí!“ namítla.

„Eleno! Proboha přemýšlej!“ procedil skrze zaťaté zuby. Pak jí sáhl pod mikinu a dřív, než se ho stačila zeptat, co to sakra dělá, začal znovu křičet. „Na krku jsi celou dobu měla sporýš! Myslíš si snad, že nějaký upír je tak pitomý, že nepozná sporýš?“ strhnul jí řetízek z krku a mrštil jím do kouta. Pak jí násilím rozepnul mikinu a dlaň jí položil na krk. „Nebo jsi tak naivní a myslíš, že upír necítí krev proudící ve tvých žilách? Upír krev cítí, slyší ji! Už od začátku mu bylo jasné, že nejsi upír, Eleno!“

„Dobře, uznávám, bylo to hloupé!“ přiznala zahanbeně.

„NE! Nebylo to hloupé! Zachovala ses jako hloupá husa ovlivněná city!“

„Damone, přiznala jsem svoji chybu, co ještě chceš?“ vjela si rukama do vlasů a dívala se všude jinde, jen ne na něj.

„Chci, abys to už nikdy neudělala, rozumíš? Beze mě nikdy nikam nepůjdeš, Eleno!“

„Řekni mi jeden jediný důvod, proč bych tě neměla začít nenávidět!“ prskala a vzteky se málem roztřásla.

„Protože jsem ti zachránil život!“ přiskočil k ní a prstem jí mířil na prsa.

„Konec přednášky?“ vzdorovitě si založila ruce na prsou a nohou dupala do podlahy.

„Dneska ano. Ráno pokračujeme.“ Otočil se na patě a práskl za sebou dveřmi do koupelny.

„Fajn.“ Zahuhlala a svalila se na postel. Tak to vypadá, že Damon má v plánu se k ní znovu připojit. I když to vlastně byla ona, která mu řekla, že jejich spolupráce je u konce. Musela si ale přiznat, že s Damonem má větší šanci…

Zaslala: Lindsay