Ztracené duše (2)
Když se probudila, ani trochu se necítila odpočatě. Z tvrdé matrace ji bolelo celé tělo, špatné sny jí ani ve spánku nedaly pokoj a pronásledovaly ji. Přetočila se na druhý bok, takže byla otočená k velkému oknu, přes které byl přetažený těžký šedivý závěs. Damon tam stál a opatrně závěs o kousek poodhrnul, aby se podíval ven.
„Musíme jet dál.“ Řekl jen. Pomalu pustil závěs a ten se vrátil na své původní místo, takže to v pokoji vypadalo, jako by stále byla noc. Damon se otočil k Eleně, chvíli se na ni díval a potom se vedle ní posadil na postel. Do ruky jí strčil plastový kelímek s horkou kávou. Posadila se a vděčně se pousmála. „Pokud jsi ještě unavená, můžeš se prospat v autě. Ale stejně to kafe vypij.“ Pak vyskočil na nohy, oblékl si svou černou koženou bundu a začal z malého pokoje sbírat všechny věci.
„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala se nejistě a tak trochu provinile. Připadala si hrozně slabá. Každou hodinu, kterou potřebovala k odpočinku a ke spánku, se těm třem mohlo stát něco hrozného. Věděla také, že Damona její potřeby otravují, že je mu spíš na obtíž. Každou noc budou muset zastavit, aby se ona vyspala. Elena je jen brzdila v hledání. Kdyby tak nepotřebovala spát! Pomyslela si smutně a usrkla horké kávy.
„Necelé čtyři hodiny.“ Šeptl. Elena překvapeně pozvedla obočí. Připadalo jí, že prospala snad půlku dne, i když se podle toho necítila. Čtyři hodiny spánku nebyly zrovna nic moc. Za pár hodin bude zase unavená a tentokrát nebude po Damonovi chtít, aby zastavil. „Dám ti deset minut, pak přijď ven k autu.“ Sebral její tašku, přehodil si ji přes rameno a bez dalších slov vycouval z pokoje.
Elena ani chvíli neotálela. Přehoupla nohy přes pelest postele, rychle dopila kávu a prázdný kelímek hodila do odpadkového koše. Poté zamířila do malinké koupelny, kde bylo jen jedno miniaturní umyvadlo a sprchový kout. Vedle umyvadla byl prostý prádelní koš, na kterém byl položený složený ručník a zubní kartáček s pastou. Rychle si tedy vyčistila zuby, opláchla obličej a prsty prohrábla vlasy, které svázala do drdolu. Ručník přehodila přes okraj vany, zbytek věcí zastrčila do kapsy u mikiny a zarazila se.
Pokud si dobře vzpomíná, včera v noci na sobě žádnou mikinu neměla. Bezpečnostní pás ji přece řezal do ramene, měla oblečené pouze tílko. Trochu znervózněla při představě, že ji Damon v noci oblékal a kdo ví, co všechno u toho dělal. Byl to přece jen Damon. Ale na krku se jí stále pohupoval přívěšek se sporýšem, takže se nejspíš nepokoušel ovlivňovat její mysl. Sice ji to trochu uklidnilo, ale i tak byla rozhodnutá se ho zeptat.
Když o chvilku později otevřela dveře, sluneční paprsky ji doslova oslepily, takže si obličej kryla dlaní. Rychle doklusala k autu, naskočila dovnitř a ještě než za sebou stačila zavřít dveře, Damon šlápl na plyn a auto se s hlasitým předením motoru rozjelo. Elena se nevěřícně podívala na svého společníka.
„Mohl jsi aspoň počkat, než nastoupím!“ prohlásila naštvaně, ignorovala tlukot vystrašeného srdce a připoutala se. Damon však nijak nereagoval, a tak si složila ruce na prsou a upřeně sledovala ubíhající cestu. Nebylo to nic zajímavého, navíc jí šedá barva dálnice připomínala, jaký splín sžírá její vnitřnosti. Okolí bylo ponuré, tráva horkem usychala a žloutla. Damon mlčel a Elena si prsty nervózně bubnovala do ramene.
Nikdy by neřekla, že to bude zrovna ona, kdo zachraňuje Stefana a ke všemu s pomocí jeho bratra Damona. Kdyby jí někdo řekl, že se tohle stane, nejspíš by propukla v hurónský smích. Jenže přesně tohle se dělo a k smíchu tady nebylo naprosto nic. Vždycky si myslela, že Stefan je ten, kterému se nic nemůže stát (tedy, kromě toho, že mu hrozí probodnutí srdce dřevěným kolíkem od někoho, kdo nemá upíry v lásce). To on ji pokaždé vytahoval z bryndy. Asi je načase, aby mu svůj dluh splatila.
Pokud má ale vydržet v Damonově společnosti, bude si na něj muset zvyknout a především, bude s ním muset mluvit. Kdyby celé dny neřekli ani slovo, definitivně by přišla o rozum. Proto se na něj váhavě otočila, skousla si spodní ret a nahodila co nejvíce přívětivý obličej.
„Jaký byl lov?“ prohodila naoko ledabyle. Damon se hlasitě zasmál, zvrátil hlavu dozadu a pak se otočil čelem k ní.
„Ale no tak! Eleno…“ zavrtěl nevěřícně hlavou. „Budeme snad předstírat, že tě zajímá, jak jsem se nakrmil? Vždyť mě nenávidíš za to, co jsem. Vážně chceš slyšet, jak jsem zabil člověka?“ pobavený výraz vystřídala neprostupná tvrdá maska. Damon pootevřel okénko, takže do auta začal vát teplý větřík, který jim oběma čechral vlasy.
Elena nevěděla, co na to říct. Samozřejmě nesnášela fakt, že Damon se krmí lidmi a zabíjí je. Kdyby pil krev z krevních konzerv, tak jako to podle Stefanova vyprávění dělala Lexie, bylo by to mnohem kultivovanější. I když to bylo i tak dost odpudivé. Damon měl ale nejraději krev, jenž má teplotu 36°C. Byl to vrah, ale už si na to tak nějak zvykla. Brala to jako jeho součást, jako temnou stránku jeho nezkrotné povahy. Ale nemohla říct, že by nesnášela Damona samotného. Rozhodně k němu pociťovala vděčnost, už několikrát jí pomohl. A vydal se s ní na cestu jen aby našel Stefana, Bonnie a Matta. Takže ne, nemohla ho nenávidět.
„Vážně mě zajímá, jaký byl lov.“ Pronesla pevným hlasem a cítila se mnohem odhodlaněji, než by do sebe řekla. V duchu už se připravovala na to, že jí Damon s potěšením začne vypravovat, jak někomu rozdrásal hrdlo a pil čerstvou, teplou krev přímo z jeho tepny. Jeho odpověď ji však dost překvapila.
„Nenakrmil jsem se.“ Pokrčil lhostejně rameny a koutkem oka na ni pohlédl.
„Co se stalo?“ teď to Elenu opravdu hodně zajímalo. Napřímila se na sedadle, celým tělem se k němu natočila a se zaujetím poslouchala.
„Sledoval jsem jednu mladou holku, mohla být stejně stará jako ty. Určitě mě neslyšela, nemohla. Jenže jsem tě slyšel křičet a trochu jsem se vyděsil, co zas provádíš za hlouposti. Takže jsem se otočil, trochu jsem kopnul do plechovky a holka se vyděsila. Utekla. Tak jsem běžel tady. Hladový. Myslel jsem, že tě někdo vraždí a tys měla jen špatný sen…“ odfrkl si a mávnul nad tím rukou.
„To od tebe bylo tak… ohleduplné.“ Zamumlala a pousmála se.
„Slabá chvilka.“ Řekl tónem, který jasně napovídal tomu, že už se o tom nehodlá dál bavit. Nakonec ale přeci jen něco dodal a usmál se. „Navíc, Stefan by určitě nedopustil, aby se ti zdálo něco škaredého.“ Elena se zamračila. Nechtěla teď myslet na Stefana, protože pokaždé, když to udělala, skončila u samých tragických scénářů. Nechtěla znovu přemýšlet nad tím, jestli už náhodou není po smrti. Proto si raději opakovala, že Stefan se o sebe postará. Určitě je v pořádku.
Když později otevřela oči, zjistila, že je stále celým tělem otočená směrem k Damonovi, který však na místě řidiče neseděl. Musela nejspíš usnout. Rychle si tedy rozepla pás a zacloumala dveřmi, které se však nepohnuly ani o kousíček. Usoudila, že ji tady Damon zamknul.
„Sakra!“ zaklela nahlas a pěstmi bouchla do palubní desky. Začala přemýšlet nad tím, že ji tady na kraji ničeho Damon nechal schválně. Uvědomil si, že s Elenou je nikdy živé nenajdou a rozhodl se po nich pátrat na vlastní pěst. Elena se plácla dlaní do čela a znovu zacloumala dveřmi. Možná se šel jenom nakrmit, uklidňovala se, ale moc tomu nevěřila. Snažila se nepropadat panice, jenže ani to se jí nedařilo. Měla vztek a přísahala si, že pokud se jí ten podrazák ještě někdy dostane pod ruku, tak ho uškrtí. Ať už to bude sebevíc těžké.
Zrovna když přemýšlela nad tím, jak uškrtí člověka pětkrát silnějšího, než je ona sama, se ozvalo cvaknutí zámků a dveře na straně řidiče se otevřely. Damon se posadil, přibouchl za sebou dveře a chystal se něco říct, jenže Elena udělala něco naprosto automatického. Uštědřila mu pěkný políček, až ji z toho štípala dlaň.
„A já jsem zrovna chtěl říct, vítejte ve městě Knoxville ve státě Tennessee.“ Zabručel vztekle a hodil Eleně do klína papírový sáček, který byl teplý a neodolatelně voněl. „Přinesl jsem ti jídlo. ‚Můj bože, hrozně moc ti děkuju Damone!‘ Nemáš zač, Eleno.“ Parodoval její hlas a nasupeně přitom startoval.
„Zamknul jsi mě samotnou v autě!“ protestovala a prudce rozhodila rukama.
„Šel jsem ti pro něco k jídlu!“ zaječel na ni nazpátek a rozjel se. Elena se uklidnila, narovnala se a cítila se trochu provinile. Možná ta facka byla trochu unáhlená reakce. Sice jí k Damonovi tahle starostlivost neseděla, ale omluva by nejspíš byla na místě. Zamknul ji určitě jen proto, aby se jí něco nestalo. Elena zavrtěla hlavou a potlačila uchechtnutí. Ne, tohle k Damonovi vážně nepasuje. Ale i přesto…
„Promiň. Za tu facku.“ Vypadlo z ní polohlasem. Damon nijak nereagoval, a tak pokračovala. „Bolelo to? Mě teda jo.“ Podívala se na svou dlaň, která jí celá zčervenala.
„Ne, nebolelo. Ale chtěl jsem, aby ses cítila provinile.“ Spokojenost s jím samým z něj přímo sálala. Elena se zhluboka nadechla, aby spustila proud nadávek, ale raději nakoukla do papírového sáčku a vytáhla jeden zabalený sendvič.
„Idiote.“ Prskla směrem k němu a pak se zakousla.
Projížděli uličkami města Knoxville a ona přemýšlela, proč jsou zrovna v tomhle státě, v tomto městě. Od té facky s Damonem nepromluvila ani slovo, takže neměla možnost se ho zeptat, co tady vlastně dělají. Je snad někde poblíž místo, kde jsou její přátelé? Není možné, že je Damon nějakým způsobem schopen vycítit bratrovu přítomnost?
I když ji na jazyku pálila stovka otázek, raději mlčela a pozorovala každodenní ruch v ulicích. Přemýšlela nad tím, co asi zrovna teď dělá teta Jenna a Jeremy. Jak reagovali na její stručný vzkaz, ve kterém je jen ujistila, že je v pořádku a že musí jít hledat Stefana? A co teprve bude Jenna dělat, až zjistí, že Damon také opustil město? Je Alaric s ní, aby ji uklidnil, že se Eleně určitě nic nestalo?
Povzdechla si a hlavu si opřela o sedadlo. Když opouštěla Mystic Falls, vůbec ji nenapadlo, kolik trápení tím způsobí všem okolo. V té době měla myšlenky upřené pouze k jedné jediné věci; najít Stefana, Bonnie a Matta a přivézt je domů živé. Asi proto běžela k penzionu a modlila se, aby tam zastihla Damona. Doufala, že také nezmizel. Požádala ho o pomoc a on bez váhání přijal. Teď jsou spolu v Knoxville a ona nemá tušení proč. Neměl by ji snad o svých plánech informovat? Jeli v tom spolu, měli by si důvěřovat.
„Víš, proč jsme tady?“ zeptal se jí. Kdyby neměla na krku sporýš, nejspíš by si myslela, že dokázal proniknout do její mysli a číst myšlenky.
„Samozřejmě, že to nevím!“ rozčílila se. „Copak ses obtěžoval podělit se se mnou o svých úmyslech?!“
„Nechápu, jak to s tebou Stefan může vydržet. Máš tak pronikavý hlas.“ S předstíraným odporem se otřásl.
„Damone…“ řekla netrpělivě a zlostně přivřela oči.
„Ale, podívejme! Kočička nám vystrkuje drápky!“
„Damone!“ okřikla ho.
„Tady v Knoxville má hlavní sídlo jedna skupina upírů. Katherine tu jednu dobu strávila pár let. Takže někdo z nich možná bude vědět, kde je a co má v úmyslu.“
„Počkat… cože? Katherine?“ vyjekla vyděšeně a svraštila čelo. „Co ta s tím má společného?“
„Eleno, myslel jsem si, že jsi chytřejší.“ Podivil se. „Kdo jiný by za tím stál? Pokud to neudělala sama Katherine, byl to někdo, koho tím pověřila. Věř mi, Eleno. Ať už s nimi stalo cokoliv, má v tom prsty ta potvora.“ Byl neochvějně přesvědčený o tom, že má pravdu. Nemohla mu odporovat. Ona sama lepší teorii neměla, vlastně neměla žádnou, a tak jí nezbývalo nic jiného, než mu uvěřit. Ať už se jí to líbí nebo ne. Přikývla a Damon pokračoval. „Katherine má spoustu přátel, na světě je celá spousta míst, kde může být. Pokud za jejich zmizením stojí ona, drží je na místě, které má nějakou symboliku. Vždycky si potrpěla na dramatičnost. Musíme se dostat na její stopu a její přátelé nás k ní mohou dostat. Může to ale trvat měsíce, možná roky…“
Elena znovu přikývla, i když se jí v hrdle vytvořil obrovský knedlík, hořký jako pelyněk. Napadlo ji, že to bude nějaký čas trvat, ale několik let? Měli s Damonem tolik času? Pokud za tím skutečně stojí Katherine, nebude otálet a začne je zabíjet. Nebo má jejich věznění nějaký hlubší význam?
„Co uděláme?“ zajímala se. Damon sjel z hlavní ulice do užší uličky, kde zabočil doprava a vjel do podzemních garáží.
„Ubytujeme se v hotelu. A v noci vyrazíme.“
„A kam půjdeme?“
„Navštívíme zdejší partičku upírů.“ Odpověděl vzrušeně Damon a spiklenecky na ni mrknul.
„To je nebezpečné.“ Usoudila ihned a přišlo jí to jako docela bláhový a naprosto šílený nápad.
„Je to sebevražda.“ Přitakal a pokrčil rameny. „Ale když budeme mít štěstí, ze mě se hromádka prachu nestane a ty neskončíš jako chutná teplá večeře.“ Elena vycítila, že tahle věta nebyla myšlena v žertu. Hlasitě polkla a zatvářila se odhodlaně. Tohle musí zvládnout, a především zůstat naživu, pokud chce zachránit Stefana.
„Riskuješ svůj život pro to, abys našel Stefana. To je krok správným směrem.“
„Ne, Eleno. Nesnaž se v tom vidět něco, co neexistuje.“ Pozvedla obočí a značně znervózněla.
„Neděláš to proto, abys našel svého bratra?“ nechápavě zakroutila hlavou a připadala si jako hloupá husa, která ničemu nerozumí.
„Čekám od toho mnohem víc, Eleno.“ Zaparkoval, vyndal klíčky ze zapalování a do naprostého ticha promluvil. „Chci najít Katherine.“
„Ale proč?“ vykřikla. „Vždyť ona tě nemilovala! Nechala tě myslet si, že je zavřená v té hrobce, ale celou dobu si vesele chodila po světě! Damone, ty ji pořád miluješ?“ zpočátku křičela, nepřipadalo jí správné, že se Damon snaží najít někoho, komu na něm vůbec nezáleží. Poslední větu ale vyslovila se zatajeným dechem. Několik minut marně čekala na odpověď.
„Já to sakra nevím!“ zvolal hlasitě, až Elena nadskočila na sedadle a pěstmi bouchl do volantu.
„Tak proto jsi souhlasil, že mi pomůžeš!“ najednou jí to všechno docvaklo. Už ve chvíli, kdy se mu svěřila s tím, co se stalo, ho určitě napadlo, že by za tím mohla být Katherine. Nikdy by jí nepomohl najít Stefana jen tak. Bylo to moc podezřelé a Elena byla hloupá, že ji to nenapadlo dřív. „Pomáháš mi jen proto, že víš, že z toho něco budeš mít! Panebože! A já myslela, že jsi přítel a chceš mi vážně pomoct.“ Zklamaně se usmála a vystoupila z auta.
„Eleno! Kam sakra jdeš?“ křikl za ní a také vystoupil.
„Pryč. Odcházím.“ Oznámila mu a překotně mrkala. Nechtěla začít plakat, ne teď a ne tady, před Damonem. Ale asi to v této chvíli bylo nad její síly. Cítila se zrazená, využitá a především naivní. To by nebyl Damon, kdyby neměl v úmyslu nějaký podraz. A tentokrát to odskákala Elena. Věděla, že už se na něj nemůže spolehnout, že mu nemůže věřit. A to znamenalo jediné.
Stefan, Bonnie a Matt jsou odsouzeni k smrti. Sama je nikdy najít nedokáže. A s Damonem už nechce mít nic společného.
„Eleno, nikam nejdeš.“ Přikázal jí. Ani nepostřehla jak, ale najednou stál před ní a pevně ji držel kolem ramen. Její plán, že před ním nebude plakat, naprosto selhal. Slzy se jí po tvářích kutálely jako vzácné perly.
„Nechci tvoji pomoc. Tady naše společná cesta končí, Damone.“ Řekla tvrdě a vyškubla se mu.
„Potřebuješ mě.“ Splynulo mu ze rtů. Elena poznala, jak moc si přál, aby to byla pravda. Samozřejmě, že ho potřebovala! Ale nechtěla ho dovést až ke Katherine. To potěšení mu neudělá. Uvědomila si ale, že kvůli Damona přece nenechá zemřít své přátele. Bude pokračovat ve své cestě, ať už ji zavede kamkoliv. Najde Stefana a zvládne to bez Damona.
„Sbohem, Damone.“ Rozloučila se s ním a rychle utíkala pryč. Hlasitě vzlykala, oči měla plné slz, takže ztěží viděla na cestu před sebou, ale nezastavovala. Ulice města byly poloprázdné, obloha pomalu měnila svou barvu z jasně modré na šedivou. Blížil se soumrak.
To upíři vycházejí ven, napadlo ji v tom okamžiku.
Neustále se ohlížela přes rameno, jestli ji Damon nesleduje. Po jeho přítomnosti nebyla nikde ani stopa, i když věděla, že pokud nebude chtít být viděn, Elena ho neuvidí. Dostala ale nápad. Nebyla si jistá, jestli je to dobrý nápad, ale usoudila, že je to lepší než nic.
Měla v úmyslu využít své neuvěřitelné podoby s Katherine. Mohla by se za ni vydávat a proniknout tak do doupěte místních upírů a pokud by všechno šlo dobře, možná by se jí podařilo vyzvědět něco o tom, co má Katherine v plánu. Jak to ale zjistit, aniž by prozradila, že není tím, za koho se vydává? Byl to bláznivý plán, hodně věcí se mohlo pokazit a ona skutečně může skončit jako večeře. Přece ale nebude jen tak sedět a ronit slzy nad tím, jak bláhově uvěřila Damonovi.
Proto zpomalila, hřbetem ruky si setřela slzy a nadechla se. Pokud o ni upíři budou mít zájem, najdou si ji. Určitě budou mít radost, že je navštívila stará známá…
Zaslala: Lindsay