Když věci nejdou správným směrem (2)

CHAPTER TWO

Damon

 

Zavrtěl jsem hlavou a šel dovnitř. Jakmile jsem přešel práh domu, udeřil mě do nosu pach mrtvolné atmosféry. Nadzvedl jsem obočí a vzpomněl si na Elenu s výrazem vznášejícího se balónu. A jéje. Vešel jsem do obýváku a našel Stefana s tváří v dlaních. Uvažoval jsem, jak zareagovat.

„Ehm, Stefane?“

„Je to celé tvoje vina.“ zabrblal.

„Do háje, proč moje?“

„Vím jak se na ní díváš, a jak se ona snaží, aby nedělala to samý.“

„Za to ale nemůžu.“

„Jo jasně, nikdy za nic nemůžeš.“ Zabrblal znovu.

„Chováš se jak pubertální holka, co má krámy.“

„I to by bylo lepší.“

Pokrčil jsem rameny a věnoval mu ksicht alá dělej si co chceš. Přemýšlel jsem, jestli mu mám říct o té šílené zrzce a o tom, že mám možná taky dvojníka. To by ještě scházelo. Vykašlal jsem se na něj a rozhodl se dojít pro nové zásoby krve do krevní banky.

 

*a moment later*

 

Ukládal jsem všechny pytlíky do mrazáku a ještě si dal tu práci je srovnat podle krevních skupin. Rovnou jsem 2 vypil a pak jsem šel zase nahoru.

„Už jsi v pohodě? Mám pro tebe zajímavou zprávu.“ „Hm?“

Usmál jsem se. „Víš jak jsme byli všichni úplně hotový z toho, že Elena není jedinej dvojník na světě?“ „No.“ Podrbal jsem se na hlavě a nalil si chlast. Budu ho potřebovat.

„Tak dneska ráno mě čekalo překvapení, nejspíš nejste vy dva jediný dvojníci.“

„Cože?“

„Jak jsem řekl.“ Pořádně jsem se napil a čekal, jak bude reagovat.

„Jak to víš?“ zeptal se podezřívavě.

„Chtěla mě zajmout bláznivá zrzka,“ řekl jsem, jako by to bylo úplně běžné.

„Bláznivá zrzka.“ opakoval po mně, jako by mi to nechtěl uvěřit. Přikývl jsem.

„Spletla si mě s nějakym Sethem.“

Koukal zmateně, jak dítě, kterýmu vemou nos.

„Nejspíš tu běhá někde kolem.“ zamumlal jsem, jako by se stále nic nedělo.

„Ona je upír?“

„Ne, jednorožec.“

„Dalšího Damona bych nesnes.“

Zasmál jsem se. „A víš, co je na tom to úplně nejlepší?“

„Chci to vědět?“

Pokýval jsem hlavou.  „Víš jak Katherine i Silas byli úplně jiný než vy…tak podle reakce tam tý holky bude nejspíš tamten Seth úplně stejnej jak já, i když tomu sám nevěřim.“

„To je snad zlej sen.“

„Divim se že tě zajímá nějakej druhej Damon, kterej je na druhý straně zeměkoule, ale vůbec ti nevadí, že tu běhá upírka o moc starší než my dva dohromady.“

„Ať si běhá, ten druhej Damon je i tak větší hrozbou.“

„Hrozbou?“ zeptal jsem se a nevěřil vlastním uším.

„Jo.“

„A co je na něm tak hrozebnýho?“ zeptal jsem se.

„Koukal ses někdy do zrcadla?“

Teď už jsem se musel rozesmát. „Takže já jsem hrozba taky, jo? Počkej, pro koho myslíš, že je to hrozba? Nejspíš je mnohem starší než my a nevšiml jsem si, že by něco strašnýho provedl. Do dneška jsme o něm ani nevěděli.“

„A nezapomínej, že ani on nevěděl o tobě. Já nevím, zřejmě taky nebude nadšenej, že má dvojníka.“

,,Nemusím ho nikdy v životě potkat.“

„Ale můžeš.“

„I kdyby, jak bys tomu asi chtěl zabránit?“

„Co já vím, moje starost to až do takový míry není..“

„To tys z toho začal jako první dělat bůh ví co.“

„Nedělám z toho vůbec nic.“

„Ne, vůbec nic. Hele, já chápu, že potřebuješ nějak zaměřit svou nevyslovitelnou bolest, ale s tímhle těžko něco uděláš. A i kdyby si ho našel, co bys udělal?“

„Kdo řekl, že ho chci hledat, pro boha?“

„No ty, proč by ses o to jinak tolik zajímal.“

„Sorry, že mě zaujalo, že můj bratr je dvojník.“

„A pak, že je to ojedinělé.“

„Jdu do Grillu, čau.“ sebral se a odešel. On a do Grillu? Asi je to s ním už hodně zlé.

 

Elena

 

Po rozchodu se Stefanem jsem si připadala tak krásně, že mě nenaštvalo ani to, že jsem našla Jeremyho skoro opilého. Jsem volná, tak ať on je taky. Vždyť nejsem jeho máma. Dostala jsem ho domů, protože i přes to všechno to byl furt můj bratr a já ho už viděla někde pod autem s nohou v nepřirozeném úhlu.

Caroline do mě furt ryla, jak jsem Stefana jen mohla opustit a jak jsem mu to mohla udělat. To už rovnou mohla říct, že jsem s nim měla být klidně i z lítosti, jenom aby se neřeklo.Měla jsem jí plné zuby a věděla jsem, že to stejné budu muset podstoupit i u Bonnie. Uvědomila jsem si však ještě jednu věc. Došlo mi, že už nebudu mít důvody chodit do penzionu. Najednou mám hrozně moc volného času a mám pocit, že mi snad budou chybět i Damonovy sarkastické úšklebky. Co jsem vlastně dělala než se to všechno tak nějak…stalo? Možná bych mohla i tu maturitu přece jen udělat. Rozhodla jsem si tedy dopřát horkou sprchu a pak se vrhnout do postele i s učením.

 

Když jsem měla důvody chodit do rezidence, taky jsem docela dost zanedbávala procházky v lese, které jsem tak milovala. A tak jsem se šla projít hned další den. Brzy jsem přešla tu část, kde je to prošlapané od lidí a dostala jsem se do mé mnohem oblíbenější části. Lidé sem moc nechodili. Vše bylo zarostlé a pokryté mechem. Místy zurčela voda z potůčků. Sedla jsem si pod strom a zavřela oči. Bylo to překrásné nechat na sebe dopadat sluneční paprsky, které pronikaly skrze listoví a tvořily v lese překrásné pruhy světla.

Odpočívala jsem tam opřená o kmen stromu a poslouchala zvuky lesa. Cítila jsem se příjemně. Věděla jsem, že brzy usnu, stejně jako jsem věděla, že bych neměla. Po dlouhé době mi bylo tak nádherně a já to chtěla využít. Třeba bych konečně měla jiný sen než ten, který se vždy změnil v noční můru. Pomalu jsem se ponořovala a brzy jsem zjistila, že už vnímám jen napůl. Ucítila jsem na tváři letmý dotyk, jakoby se mě někdo dotkl jen na sekundu a pak zmizel. Musela jsem snít. Asi na mě spadl list nebo tak něco.

Spustil se slejvák a já byla během chvilky celá promočená, ale nevadilo mi to, vždyť bylo krásně teplo. Naopak to bylo uklidňující. A nikoho jsem tady pohoršovat nemohla, vždyť tu široko daleko nikdo není. Už jsem se viděla, jak se budu plížit lesem domů, když tu nemám nic na zakrytí. A víte co? Je mi to fuk. Ať jdou všichni někam. Nenechám si zkazit tuhle chvíli jenom proto, aby někdo neviděl moje kozy. Znovu jsem zavřela oči a jen jsem na sebe nechala dopadat dešťové kapky. Brzy se mi zklidnil dech a člověk by si myslel, že jsem snad usnula.

 

Damon

 

Tak tohle jsem fakt nečekal. Jdu pátrat po tý zrzce a najdu tu akorát tak Elenu, které déšť…ehm…dost příjemně obtáhl jisté partie, však víte. Vypadalo to, že spí. To je taky nápad, usnout v lese a ještě k tomu v tomhle. Asi bych se neměl dívat. Ale na druhou stranu – spí, tak komu to vadí. Měl bych jí probudit. Vážně měl. Komu ublíží minuta navíc, nebo dvě…Budu upřímnej – stál jsem tam takhle asi deset minut, ale o tom se zrovna nikdo dozvědět nemusí.

Pomalu jsem k ní přistoupil a snažil se odtrhnout zrak k jejímu obličeji.„No tak, tak už jí probuď.“ pobízel mě v hlavě jeden hlas, nejspíš to měl být ten rozumnější. „Vem si tu příležitost, kdy jindy jí takhle uvidíš?“ vyvracel zas ten druhý hlas, se kterým jsem se mnohem více ztotožňoval. „Dělej si co chceš, ale až se probudí, tak se mnou nepočítej.“ rezignoval rozum a zmizel. No tak fajn, ještě chvíli, a pak jí probudím, teď už vážně.

O (větší) chvíli později jsem jí tedy konečně probudil. Zmateně na mě koukala a okamžitě si zkřížila ruce na prsou. „Neruším?“ řekl jsem s poťouchlým úsměvem.

„Co tu k sakru děláš?“ řekla stále ještě celkem zmatená.

„Co myslíš? Jako bys mě nikdy neviděla v lese.“ Jako na zavolanou přestalo pršet a vysvitlo slunce., jakoby to bylo naplánované. Pokud ano, tak smekám.

„Vždycky jsi tam, kde jsem já.“ protočila oči v sloup.

„Musíš se hold smířit s tím, že sdílíme jednu mysl…“řekl jsem na oko vážně a uvažoval, jestli právě vybuchla smíchy nebo vztekem. Každopádně to brzo zjistím – buď podle nepravidelného dechu, nebo dle pokusů mě praštit.

„Nechceš půjčit bundu? Zdá se mi, že zrovna nerada bys tu přede mnou běhala jen v tom svém negližé.“

Vytrhla mi bundu z rukou a věnovala mi ironický úsměv.

„Není zač. Neviděla jsi někde tady pobíhat jednu zrzavou upírku?“ zeptal jsem se a až teď mi došlo, že neví o mém dvojníkovi.

Zatvářila se nechápavě a zakroutila hlavou. „Nová vyvolená?“ pousmála se, ale nebyl to upřímný úsměv.

Zasmál jsem se a všiml si jedné zvláštnosti, ačkoliv jsem si nebyl jistý, jestli se mi to jen nezdálo. Jakoby se v její tváři mihla…žárlivost? „To těžko. Už dost možná bude pryč, ale i kdyby. Tak viděla jsi jí?“ zeptal jsem se.

„Neviděla jsem tu nikoho kromě tebe a to taky neni zrovna sláva. Je nějak…nebezpečná?“ „Nebezpečná? No, jestli bude chtít, tak rozhodně.“

„A nevíš, co tu chce?“

„Mýho dvojníka,“ řekl jsem, jakoby nic.

V její tváři se vystřídalo hned několik emocí.

„Cože?“ zeptala se ještě jednou, jakoby přeslechla.„Slyšelas dobře.“ pousmál jsem se. „Asi nejsem tak úplně originál.“ Hodil jsem šutrem proti stromu, až se kámen roztříštil.

„Ale…..jak je to možný.“ zakoktala.

„Nemám páru.“ Jak bych taky mohl mít.

„Předpokládám, že je starší.“

„Mnohem.“

 

Elena

 

Během chvilky na moje přání zase zmizel. Šla jsem se domů převléknout do něčeho suchého a přežehlit si vlasy a tak no, znáte to. Pak jsem si uvědomila, že mám u sebe stále Damonovu bundu, tak jsem jí vzala a šla mu jí do rezidence vrátit. Čím víc jsem se blížila, tím víc mě užíralo, že tam bude možná iStefan a bude mě sledovat s bundou jeho bratra v ruce. No super. Když už o tom mluvíme, je zajímavý postřeh, že je Damon na světě dvakrát.

Když jsem došla do rezidence, měla jsem už na Damonovo druhé já svůj názor – jestli je stejné jako Damon – skutečně to bude katastrofa. „Damone?“ zavolala jsem, ale objevil se tu jen Stefan, co ublíženě těkal pohledem ze mě na bundu v ruce. Nechápavě jsem se na něj podívala. Vždyť je to jen bunda. A silně pochybuji, že zrovna on dělá inventuru oblečení jeho bratra. „Co je?“

„To je Damona, že?“

Tak že by přece jen dělal? „Jo, je Damona. Přišla jsem jí vrátit.“

Nakrčil nos. „Jo, jasně. Asi sis v té změti oblečení spletla bundu, to se stává každýmu…“

Usmála jsem se. „Věřím, že kdyby mi jí nepůjčil a já běhala ve městě bez ní, byl bys naštvanej mnohem víc.“

„Hele, dělej si co chceš.“

„Jo, přesně tak. Vůbec nic ti do toho není.“

„Je tady?“ zeptala jsem se, jelikož mě už štvalo, jak mi to nebyl schopen říct. Jako na zavolanou seběhl Damon ze schodů, přejel nás dva pohledem a zastavil se u mě a jeho bundy.

„Aaa, říkal jsem si, kdy mi jí vrátíš.“ vůbec nevnímal Stefanův pohled který k nám oběma vysílal.

„Fakt to zlehčuješ, za chvíli tu budeme mít Rozparovače.“ řekla jsem naštvaně a vypochodovala ven.

 

Zase se rozpršelo, ale tentokrát jsem už byla oblečena adekvátně. Na chvilku jsem se jen zastavila, sluchátka v uších a nechala dešťové kapky stékat, kam se jim zamanulo. Přála jsem si, aby s sebou vzaly i všechny starosti a čím dýl jsem tam stála, tím víc jsem měla pocit, že je to reálné. Bylo by krásné jen tak zmizet a nechat tohle všechno za sebou. Na vše zapomenout, jakoby to byl jen další z mých bláznivých snů. Povzdechla jsem si, protože problémy stále nemizely a já se stále neprobouzela. Sedla jsem si na lavičku, i když už byla částečně mokrá a doufala, že dřív nebo později zmizí, ale nic takového se nestalo. Byly tu stále jako mastná skvrna na jinak už téměř vyčištěném ubrusu. Skvrna, které jsem se nemohla zbavit.

Nevím, jak dlouho jsem byla ztracená ve svých myšlenkách, když mě z nich probudil nějaký hlas. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, že jde o Damona. Díval se na mě jak na magora a já na něj zas jak na svatej obrázek. No prostě super.

„To jako vážně? Co s tim deštěm furt máš?“ Rozhlédla jsem se. Město bylo prázdné. Všichni byli schovaní až tedy na mě.

„Když tobě tolik vadí, proč chodíš ven?“

Zavrtěl hlavou, chytl mě za ruku a doslova mě dotáhl pod nejbližší strom. „Ženská pitomá.“ zamumlal.

„To jsem jako z cukru nebo co?“

Podíval se na mě zamyšleným pohledem, jakoby váhal nad odpovědí. No skvělý, nejhorší je, že mu to ani nemůžu mít za zlé.

Povzdychla jsem si. „Přestaň se o mě furt starat.“

„Tak se přestaň chovat jak malá.“

Chtěla jsem se s ním pustit do další roztržky, ale nakonec jsem to neudělala, protože jsem přesně věděla, jak to skončí. On bude mít vždy poslední slovo a já budu v mysli vědět, že má pravdu, i když nahlas to nikdy neřeknu. Ale vždyť.. to přece není fér.

„Co je na tom sedět v dešti?“

„Takovej zápal plic není na škodu, viď.“ řekl sarkasticky.

„Je to jen nemoc.“

„To neříkej, dokud to nepodstoupíš.“

„No…dobře.“Chvíli jsme stáli v tichosti, kterou přerušovaly jen dopady dešťových kapek na listí v koruně stromu.

„Musím říct, že jsi se Stefanem dost zatřásla.“

Zkousla jsem spodní ret a podívala se mu do očí. Pak jsem jen pokrčila rameny. „Potřebovala jsem jen být na chvíli bez něj.“ hlesla jsem.

Nadzvedl obočí. „Na chvíli.“ řekl a skoro to vypadalo, jako by se mu v očích mihl smutek.

Odvrátila jsem od něj pohled a založila si ruce, protože mi začala být zase zima. „Možná na větší chvíli.“

Očividně chtěl něco říct, ale pak zaváhal a vypadlo z něj jen: „Fajn, asi jen dohlídnu na to, abys šla domů, a vypadnu k sobě.“ řekl tiše a usmál se. On že by neřekl to, co chtěl? Jako vážně? Co by to mohlo být, že by to nebyl schopen říct nahlas? Rozhodla jsem se pro jednou nehrát a žádnou hru a dobu přemýšlet nad tím, co to bylo.

„Cos chtěl říct?“

Zavrtěl nechápavě hlavou. „Co bych měl říct?“ ušklíbl se, ale já poznala, že lže.

„To víš ty.“

Jakoby se na chvíli rozmýšlel  jestli to říct nebo ne. „Jak jsem řekl, dovedu tě domů a pak to zapíchnu.“ v duchu jsem si povzdychla a litovala toho, že neumím číst myšlenky.

„Jestli mi to neřekneš, nenechám se odvést domů.“

Ušklíbl se. „Vážně? Jak mi zabráníš?“

No jo, jak bych mu asi tak zabránila? Nejdřív mě napadlo utíkat jako každýho člověka, ale to je kravina a pak je tu samozřejmě ta smrt, opravdu zvláštní, že mě to napadlo už jako druhé. To by ovšem taky nevyšlo, takže co mi zbylo? Nic. Absolutní nic.„To není fér.“ řekla jsem, jakoby mi to mělo nějak pomoct a stále jsem mu hleděla do očí.

Usmál se. „Život není fér.“

„Ale ty nejsi živej, tak buď fér.“

„Já?“

Pohled mi padl na les za námi. Tam někde běhala upírka, co by smetla Damona jednou ranou. Přejel mi z toho mráz po zádech. Pokrčila jsem rameny. „No… jo.“

Damon se samolibě usmál. „No co.“

„Stále jsi neodpověděl.“

„Ale odpověděl. Nic.“Idiot.

„Doprovodím se sama, domů trefím, dík. Ahoj.“

Teatrálně se uklonil. „Bylo mi potěšením.“ a otočil se.

V duchu jsem udělala facepalm, otočila se a šla si svou cestou. Dostala jsem nápad.

Zaběhla jsem domů a shodila ze sebe mokré oblečení. Skočila jsem do sprchy a hned zas ven, tak moc jsem se těšila. Žilami mi proudil adrenalin. Prohrabala jsem skříň, až jsem našla oblečení, co jsem na sobě neměla už sakramentsky dlouho. Nebylo kam ho vzít. Natáhla jsem si na sebe černé tílko, které bylo na normální nošení…řekněme až moc vyzývavé, úzké džíny, černé, šněrovací boty na podpatku, o kterých jsme ani nevěděla, že je mám, jak byly zahrabané a koženou bundu, která mě překvapila snad ještě víc, než ty boty.

Chtěla jsem už sáhnout po žehličce, ale zarazila jsem se. Zkazilo by to celý dojem. Jen jsem vlasy rozčesala a nechala jsem je aspoň na ten jeden večer vlnit, jak se jim zachtělo. Ještě jsem se nalíčila a vyrazila.

„To tak, půjdu domů. To radši využiju ten čas nějak užitečněji. Kdy jsme se naposledy pořádně bavila?“ běželo mi hlavou, když jsem si to mířila ke Grillu a modlila se, ať není zrovna ten jeden z večerů, kdy se tam nic moc neděje. A mé prosby byly vyslyšeny. Již z dálky se tam ozýval randál a já jsem se div…za tím zvukem nerozběhla.

Konečně jsem vešla do Grillu a  pár kluků i chlapů se za mnou hned otočilo. Šla jsem k baru, Matt tu nebyl, zato tu byl nějakej kluk, kterej po mě taky dost koukal. Sakra tohle mi tolik chybělo. Objednala jsem si nějaké pití a začala tančit do mé oblíbené písničky.Brzy jsem přestala skleničky počítat. Netrvalo dlouho a dostavil se ten nádherný a ztřeštěný pocit. Jako bych létala. Během chvilky jsem si uvědomila, že za tu dobu, co tu jsem, jsem vystřídala docela dost kluků a.. kolik z nich jsem ksakru líbala?! No…vždyť je to vlastně jedno. Skočila další oblíbená písnička a tak jsem opět tancovala o sto šest. Čas pro mě neexistoval. Musela jsem si vynahradit tu dobu, kdy jsem měla jen a jen starosti.

 Zaslala: Double L