Don’t trust me, ‚cause even I don’t trust myself (epilog)

Author Note: Není to zrovna opravdu zakončený konec, moc se to pravým epilogům nepodobá =) Přemýšlím totiž, že napíšu ještě něco jako druhý díl nebo druhou řadu =) Mám tu povídku ráda =)

Epilog:
Mezi víčky mi pomalinku prosvitávaly slabé sluneční paprsky. Chvíli jsem se snažila s nimi bojovat, ale pak jsem si s překvapením uvědomila, že už se mi vůbec nechce spát. Chtěla jsem něco jiného, toužila jsem po tom. Otevřela jsem jedno oko a podívala jsem se vedle sebe. Damon už vedle mě nebyl. Posedával na křesle vedle postele a byl skloněný nad nějakým zápisníkem či blokem.
Už jsem se natahovala, že se rozespale protáhnu, když mě zastavil jeho tlumený hlas.”Počkej, nehýbej se.” Ztuhla jsem v pohybu a svěsila ruce zase zpátky do původní polohy.
“Proč?,” chtěla jsem vědět, jak jsem tam tak poněkud strnule ležela na posteli a koukala na něj zpoza z pola otevřených slepených víček.
“Psst,” sykl jen a zdvihl ukazovák v gestu naznačujícím počkej-chvíli. Tak jsem tedy čekala. Byla jsem zvědavá k omdlení, jak jsem tam tak nehybně ležela a pozorovala, jak si cosi čmárá do toho bloku. Chvilku jsem měla za to, že je to nějaký deník. Pak jsem si uvědomila, že na deník je to trochu moc velké a že to tedy budou spíš nějaké desky. Chvilku jsem ještě počkala, ale pak už jsem to nevydržela, vstala a po čtyřech se přeplazila přes postel až k Damonovi, kde jsem se vydrápala až k němu na křeslo a zvědavá jak opice se dychtivě naklonila přes jeho rameno.
Hned mi bylo jasné, že to není žádný deník. Byl to skicák. A na jeho bělostném papíře se teď skvěl můj rozespalý portrét v peřinách, na kterém Damonova svižná ruka s tuškou ještě dotvářela poslední detaily. V tu chvíli mi spadla čelist údivem a zjištěním.
Údivem proto, že jsem vůbec neměla ani ponětí o tom, že Damon kreslí. A tenhle obrázek byl nádherný. Dokonalý. A byla jsem na něm já – to dodalo ještě moje detailistické podvědomí.
Zjištěním proto, že jsem si uvědomila, že ty skicy a obrázky, které jsem kdysi našla na půdě, jsou zřejmě taky všechny Damonova práce.
A samozřejmě moje užvaněná pusa by považovala za mrhání tématy, kdyby můj poznatek hned neroznesla do okolí. “Tak to je tvoje práce, ty skicy na půdě!,” vzkřikla jsem nadšeně ještě dřív než jsem se stihla zarazit.
Zřejmě jsem ho dost zaskočila. Podíval se na mě tím svým podmračeným hloubavým pohledem a já na chvilku přemýšlela, že jsem snad provedla něco špatného.
“Tys našla moje skicy?” tázavě pozvedl jedno obočí a já přitom nemohla ani s tím největším štěstím odhadnout, na co právě myslí.
“Ehm,” vypadlo ze mě,” totiž jo, našla jsem je … pamatuješ… ehm… jak byl Stefan pryč a já byla sama v jeh-vašem domě…? Tak trochu jsem se poohlížela na půdě a… no… byly tam,” lezlo ze mě rozpačitě a celou tu dobu jsem měla pocit, že se na mě Damon bůhví proč bude zlobit a proto jsem ještě dodala,” jsou opravdu krásné. Nádherné. Vážně se mi moc líbily. Všechny. Hledala jsem podpis, ale žádný jsem nenašla… Proč si nepodepisuješ výkresy?” Možná trochu naivní, ale já jsem to vážně chtěla vědět.
“A proč bych měl?,” utrousil ledabilým tónem a hodil po mě jemným úšklebkem.
“Protože… třeba protože jsou to opravdu moc hezké kresby…,” nadhodila jsem a pak přistoupila ještě k mírné provokaci. “A protože tohle si hodlám zarámovat a pověsit nad postel,” sáhla jsem po již dokončené kresbě a vytrhla Damonovy z rukou. Hned jsem si ji k sobě přitiskla pro případ, že by mi ji snad chtěl zase sebrat, což bylo mimochodem pěkně naivní, ale Damon se o nic takového nepokusil.
“E-hmm,” jen se naklonil blíž a jemně mě pohladil po tváři.”A přemýšlela už jsi o tom, že až to uvidí Stefan, bude mu trošičku podezřelé, že máš vlastní portrét, jak ležíš polonahá v posteli a ten, kdo kreslil, nebyl on?” Na rtech si mu pohrával drobný úsměv.
“Eh… na to jsem nemyslela,” musela jsem přiznat. To mě opravdu nenapadlo. Sklouzla jsem pohledem k obrázku. Ano, to by mu nepochybně bylo podezřelé.
Pak jsem s náhlým nápadem zase vztyčila hlavu,” Nepoznal by to, nejsi podepsaný. Nemůže vědět, kdo to kreslil a já to můžu svíst na Jeremyho.”
“A ty si vážně myslíš, že to nepozná.” Pozdvihl jedno obočí, což jsem brala trochu jako urážku mého chabého intelektu. Nicméně měl pravdu.
“No tak si to schovám pod polštář,” prohlásila jsem rozhodně,” a každý večer před spaním si to budu prohlížet a myslet na tebe,” dodala jsem pak ještě mírně provokativně. Viděla jsem jak se mu po tváři mihl letmý úsměv a ten starý známý úšklebek, který si vytvořil jen a jen pro mě.
“Takže teď na mě nemyslíš…?,” vyprostil mi obrázek z ruky a odhodil kamsi na stůl. Jemně mě pokládal zpátky na postel mezi peřiny a já při tom stihla jenom nevinně zavrtět hlavou.
“Ne…? Hm. Tak to budu muset asi napravit,” zašeptal mi do ouška a pak už jsem cítila jeho lehké polibky na krku a poté na klíční kosti a níž a ještě níž až se nakonec zase vrátil k mým ústům, kde se zastavil a jemě hýčkal mé rty těmi svými. Jeho ruce mě ovinuly kolem boků a já cítila na rozpálené kůži jeho studený dotyk. Omotala jsem mu ruce kolem krku a přitiskla se k němu blíž, tulila jsem se k jeho nahé hrudi a sanžila se vnímat každý centimetr jeho studené kůže.
A pak se ode mě najednou Damon odtrhl a zadíval se ke dveřím. Poplašně jsem se zvedla do polosedu.
“Sakra,” zaklel tlumeně a už zdvihal svou košili ze země před postelí, kde včera večer skončila.
“Co?,” chtěla jsem vědět a dala jsem si záležet, aby byl můj hlas stejně tlumený jako předtím ten jeho.”Stefan?,” dodala jsem tak trochu poplašně se začínající panikou a už jsem vztávala z postele a hledala nějaké oblečení..
“Ne. Jenna,” odpověděl ve spěchu jak si zapínal knoflíčky na košili. “Bude tu za chvilku,” hodil ještě jeden pohled ke dveřím a pak byl najednou u mě. Jemně mě vzal do náruče a já jsem se nemohla ubránit, abych se k němu při jeho krásných polibcích ještě víc nepřitulila. Byla jsem ještě v polotranzu, když mi zašeptal do ucha,”Už musm jít,”ještě popadl svoji koženou bundu a už byl pryč.
Neměla jsem ani pořádně čas se vzpamatovat a už jsem slyšela Jennin hlas,”Eleno! Eleno, potřebuju poradit!” Za pár vteřin už do pokoje vlítla rozčilená Jenna s náručí plnou šatů. “Uf, díky bohu, že už jsi vzhůru,” zalamentovala při pohledu na mě, jak tam tak stojím poněkud schlíple a jen ve spěchu oblečená do toho prvního, co mi přišlo pod ruku. Složila všechny ty šaty na mou postel a rozhoně si založila ruce v bok.”Fajn, jdu na oběd s Alaricem a pak na pohovor kvůli práci. Co si mám vzít?,” nerozhodně na mě pohlédla.
“Ehm…,” naštěstí už jsem se stihla alespoň trochu vzpamatovat. Přešla jsem k hromadě šatů a prohlédla si co všechno Jenna vybrala. Chvilku jsem se v nich přehrabovala a vytáhla jedny červené mini. “Tyhle se mi líbí,” a podala jsem je Jenně.
“Že jo, mě se taky líbily,” přitakala Jenna, přešla s nimi k zrcadlu a zkoušela jak jí padnou.”Jenže pak jsem si říkala, že jsou přece jenom trochu moc odvážné, nemyslíš? Aby si Alaric nakonec nemyslel, že ho jdu na ten pohovor podvést…,” ještě chvilku se přetáčela před zrcadlem a pak se na mě bezradně zahleděla.” Co myslíš ty?”
“No..,” ještě než jsem stihla něco kloudně říct, zarazila mě zase Jennin nadšený výkřik. “Páni,” a už brala ze stolu jakýsi papír,”tak ale kvůli tomuhle bych podvedla kohokoli,” obdivně si ten papír prohlížela a mě v tu chvíli došlo, co to vlastně je. “Kdo to dělal?,” Jenna se na mě zvědavě podívala a ukázala na můj rozespalý portrét, který držela v ruce. A mě v tu chvíli napadlo, že si ani neuvědomuje, jakou měla předtím pravdu.
“Ehm,” mysli, mysli, mysli, kdo to dělal? “Ehm…. Stefan,” vypadlo ze mě nakonec. A snažila jsem se, aby to vyznělo tak samozřejmě, jako by to byla opravdu pravda.
“Páni,” vydechla ještě jednou Jenna a nechala obrázek zase sklouznout na desku stolu,”Je to fakt dobrý,” a už byla zase u zrcadla a cosi mlela o svých šatech a bůhví o čm ještě, ale já už jí ani pořádně neposlouchala.
To bylo o fous. A tak nějak se mi zdá, že se do toho čím dál tím víc zamotávám. Takže fajn, co teď s tím? Tak mě tak napadá, že jsem vážně zvědavá, jak tohle všechno nakonec dopadne. Stefan. Jenna. Bonnie. Damon …
Hmm. Perfektní.

Zaslala: Aprille