Don’t trust me, ‚cause even I don’t trust myself (1)

About: Příběh navazuje postavami i prostředím na seriál, ale nějaká specifická doba určená není. Je to spíš takový samostatný příběh =) Klasicky jde o milostný trojúhelník Stefan|Elena|Damon =) Je to psané z pohledu Eleny, ale úplně přesně nejde napsat, o co tam jde, protože na to už je to jednoduše moc obsáhlý =) Prostě Elena a její slalom mezi Stefanem a Damonem=)
Author Note: Tahle povídka byla již zveřejněná na mém blogu s povídkami o TVD a v původní verzi měla asi dvacet kapitol po jedné stránce ve wordu, což se mi sem jednotlivě posílat nechce, takže jsem se rozhodla ty kapitoly trochu scuknout k sobě a posílám to rovnou naráz, protože, jak už jsem uvedla, tahle povídka už je zveřejněná na mém blogu, takže nemá smysl čekat s jednotlivými kapitolami =)
Jinak doufám, že se bude líbit i přes to množsttví pravopisných hrubek a přepisů, protože těch tam bude určitě hoooodně =)

„Máš dovoleno naprosto cokoli.“
Jen jsem protočila oči a neodpustila jsem si mírně ironický úsměv.
„Ne vážně, Stefane. Přece se tu nemůžu poflakovat celé dva dny a vlíst přitom kamkoli se mi jen zachce. Přece tu musíš mít nějaká pravidla. Jako třeba “Nechoť do sklepa,“ s tím že bych tam stejně šla a objevila starou zakopanou mrtvolu. Nebo „Neopovažuj se líst na půdu,“ kam bych taky vlezla a objevila tam partičku pěkně mrzutých limuzín.“ No dobře, teď jsem vtipkovala zase já, ačkoli jsem řekla, že to má brát vážně. Opravdu, měla jsem teď celé dva dny tenhle nádherný starý a pěkně velký dům jen a jen pro sebe, protože můj kluk – tedy upír lépe řečeno – musí zase jednou na pořádný lov, kde jeho hlavní a největší kořistí nebude králík nebo holub, jako to je tady ve městě. Uznávám, dává to logiku, a ačkoli se mi nelíbí, že ode mě na celé dlouhé dva dny odjede, přece bych ho nenechala vyhladovět – nebo trpět na králikové dietě, že? Samozřejmě by bylo mnohem jednodušší, kdybych tu chvíli, co bude Stefan pryč strávila hezky u sebe doma, ale se Stefanem jsme se dohromady tak nějak shodly na tom, že tady v tom nádherném sídle, které má tu čest nazývat se jeho domovem, moc často nepobívám a měla bych se alespoň pokusit to tady trochu víc poznat. No nejsem to ale ostuda, vždyť jsem ve spoustě místnosí ani ještě nebyla! To se musí napravit. A vzhledem k tomu, že když je Stefan doma, nějak na průzkum prostoru nemám čas z důvodu zabývání se uplně jinými věcmi (ehm), tak je tohle doslova perfektní příležitost. Osobně jsem si ale představovala, že mi k tomu řekne něco víc než jen to, že si můžu dělat, co chci a kde chci. Přece jenom je tohle starý a opravdu obrovitánský dům a i když představa limuzín a bludiček a takových praštěností mě zrovna moc neděsí, nějaký vetchý trám třeba zrovna na půdě by mohl. Nicméně jsem si jistá, že moji narážku velice dobře pochopil.
„Pokud vím, žádnou obludu ani ducha tu kromě Damona nepotkáš. A ten je momentálně na loupeži v krevní bance velice, velice daleko odsut, takže ani on ti nehrozí. Nemyslím si, že se vrátí dřív než za týden,“ zaculil se na mě Stefan a vykouzlil velice poťouchlý škleb, na který jsem reagovala dalším sarkastickým protočením očí. Jasně, dokázala jsem si živě představit pár potenciálních zastávek, kde by si mohl Damon dopřát mezičas. V příští minutě už jsem však byla ve Stefanově náruči a on mi mezi jemnými polibky na krku mumlal,“Neboj se, tady tě opravdu nic nepotká. Celý dům je zcela zachovalý a co hrozilo destrukcí, to už je zrekostruované. Takže si to tady užij.“ Věnoval mi poslední ooobrovskou pusu na rozloučenou a už byl pryč.
Ještě chvilku jsem se vzpamatovávala z náhlého zmizení – už si zvykám, ale pořád je to na mě prostě nepřirozené – a pak jsem se odhodlala pořádně se rozhlídnout po obrovské hale, kde jsem právě stála. Byla celá obložená lakovaným dřevem a strop jsem skoro ani neviděla, jak byl vysoko. I nábytek byl zhotoven povětšinou ze dřeva, popřípadě z nějakého kovu. V celém domě pak byl použit nábytek stejného stylu – takový ten starožitný a krásně zdobený, který vypadá jako z nejmíň o dvě století posunuté doby. Dnešní moderní a hranaté interiérové doplňky ani nábytek zde nenajdete a i tak obrovský dům tak působí nějakým zvláštním způsobem útulně.
Zároveň ale i trochu děsivě. A to jsem musela sama sobě přiznat. A to jsem si ještě říkala, že dokud je světlo, pořád se to dá nějak přežít, ale nechci se vidět až se setmí a všude v těhle rozlehlých chodbách a místnostech bude tma. Už se vidím, jak se zamknu do Stefanova pokoje, který tady znám asi nejdůvěrněji, a budu se celou noc modlit, aby už bylo ráno.
Ne, nejsem zbabělec – Jsem pubertální holka, a to samo už vypovídá za vše.
Ale do večera času dost …. takže… co budu dělat? Asi bych měla začít s průzkumem, že? Abych byla upřímná, docela jsem se na to I těšila. Je tady tolik míst a pokojů, které bych chtěla pořádně prošmejdit.
V tu ránu mi přes tvář přelétl samolibý úšklebek. No jasně. Nechápu, že mě to nenapadlo hned. Vzápětí už jsem se hnala do schodů a s několika škobrtnutími jsem je zvládala hned po třech naráz. Nahoře mi sice chvilku trvalo něž jsem se zorientovala, ale nakonec jsem přeci jenom vykročila správným směrem do chodby a kráčela rovnou až na její konec.
Vždycky jsem chtěla vědět, jak vypadá Damonův pokoj. Kdyby tu byl, neušetřil by si pár poznámek, kdybych tam jentak bez varování vpadla, a počítám, že Stefanovi by se to taky zrovna nelíbilo, ale teď tu ani jeden z nich není.

Chytla jsem za kliku a pomalu opatrně otevřela dveře. Tak nějak na polo jsem čeala, že se na mě vrhne nějaká hlídací nestvůra nebo se spustí alarm nebo prostě něco takového. Ale nic se nestalo. Stála jsem ve dveřích a nedrápala se na mě ani žádná obluda ani žádný démon a v domě bylo naprosté ticho. Ještě chvilku jsem počkala, jestli na mě třeba nevyskočí něco jako čertík v krabičce ve velkém nebo něco podobného principu a pak jsem konečně překonala svoji paranoiu a vkročila dál do pokoje.
Byl obrovský. Jak jsem se rozhlížela kolem, měla jsem pocit, že bych sem mohla vmáčknout polovinu našeho domu a ještě by tu kousek místa zbyl. Když jsem se však porozhlédla znovu, zjistila jsem, že pokoj zas tak velký není, jen vytváří ohromný dojem vysokým stropem se spoustou zasazených dřevěných trámů, který se mi zdál na ložnici tak neobvyklý. A možná za to mohly I ty knihovny.
Nevím, co jsem čekala že tu naleznu, snad nějaký kulečník nebo minifotbálek nebo možná pár tyčí nebo něco v podobném stylu, každopádně tu nic takového nebylo. Jen samé dřevo, nádherný zdobený nábytek a krom toho ještě spousta a spousta knih. Téměř každá stěna v pokoji byla obložena knihovnou plnou knih táhnoucí se až ke stropu. Překvapilo mě to, nikdy jsem nepovažovala sebe samu za knihomola nebo tak, četla jsem jen tak a jen když jsem na to měla čas, ale pokud jsem si někoho rozhodně nedokázala spojit s pojmem “kniha” nebo “sudium” nebo třeba jen “čtení”, byl to Damon.
Zároveň mě také popadla nesmírná zvědavost. Něco poťouchlého v zadu v hlavě mě ponoukalo prošmejdit to tu skrz na skrz a zjistit, co tu Damon schovává – on by to rozhodně udělal..
Minula jsem obrovskou dřevěnou postel a zamířila přímo ke knihovně vedle ní. Prstem jsem sklouzla po hřbetech knih a zároveň četla titulky. Anne McCaffrey, J. R. R. Tolkien, Victor Hugo, William Blake, LaVey, Jack London, Lewis, Verlain, Braun, John Morressy. Zasekla jsem se u knihy s nadpisem Anne Rice – Interwiev s upírem a vytáhla ji ven. Tak o téhle knize už jsem slyšela, ale ještě nikdy jsem ji nečetla. Přemohla mě zvědavost a I s knihou jsem se odebrala k pohodlně vyhlížejícímu křeslu uprostřed pokoje. Bez přemýšlení jsem se uvelebila na jeho měkkém polstrování a s nohama zastrčenýma pod sebou se dala do čtení.
Ponořila jsem se do víru děje tak dokonale, že jsem si ani nestihla všimnout rychle tmavnoucí oblohy, tepv když už jsem pro tmu neviděla na tištěnné písmo, odtrhla jsem se od Claudie, Luise a Lestata a rozsvítila si lampu na nedalekém psacím stole. Zapoměla jsem se dokonce I bát tmy všude kolem, jak jsem hltala každou větu I každé slovo. Nakonec už jsem přeci jenom začala být mírně unavená a čas od času jsem přistihla sebe samu klimbat s knihou v ruce. Nevím kdy, ale nakonec mě spánek přemohl úplně a já spadla do nejasného zmatku snu, ve kterém se míhala malá Claudie vedená s Luisem za maličkou ručku, Armand na vše přihlížející, tmavý a krásný, a Lestat se svým pronikavým smíchem.
Náhle jsem se s zalapáním po dechu probudila. Byla jsem stále schoulená na křesle, v rukou jsem ještě stále svírala knihu a lampa ještě pořád svítila nažloutlým světlem. Všude jinde kolem byla tma. Rozespale jsem se zavrtěla a promnula si zalepené oči.
“Zajímavá literatura.” Doslova jsem sebou trhla ve směru hlasu, který mě vytrhl z mlhavého polospánku a málem k smrti vylekal.
Byl to Damon. S jeho typickým pobaveným úšklebkem se na mě usmíval ze tmy z křesla asi tak 4 metry ode mně.
“Člověk se těší, že se doma vklidu vyspí ve své posteli a pak tu najde tebe.” S mírným prohloubením úšklebku natočil hlavu na druhou stranu a upřeně se na mě díval tím svým samolibým pohledem.
“Ehm ….no, totiž …. já,” trochu jsem se vzpamatovala z prvotního úleku a trochu moc uspěchaně vstala z křesla. “No, totiž … já jsem jen…. “ vůbec jsem nevěděla jak vysvětlit svoji přítomnost v jeho pokoji s jeho knihou v ruce, abych mu přímo nevyžvanila, jak jsem byla zvědavá.
Zatímco já jsem vykoktávala něco nesrozumitelného v co jsem doufala, že jednou bude smysluplná odpověď, Damon se ladně zvedl ze svého posedu a pomalu přikráčel až ke mě.
“Četla Interwiev s upírem?,” napověděl s nevinným uculením jak mi natočil knihu v ruce tak, aby mohl přečíst její název. Maličko na mě povytáhl obočí a mě samozřejmě nenapadlo nic lepšího než vybreptnout,”Jo, já jsem si …. ehm…..četla.”

“No a…,”s výrazem, který se mi ale vůbec, vůbec nelíbil se nonšalantně otočil a přešel zase ke stolu, kde odněkať ze tmy vylovil sklenku vína, které jsem si předtím vůbec nevšimla, a pohodlně se posadil na křeslo hned vedle stolu. “Jak se ti to líbí?”
“Eh, co-co že se mi má líbit?,” uklouzlo mi nechápavě ještě dřív než jsem si to stihla pořádně promyslet.
“Ta kniha. Buť jsi nad ní usnula nudou nebo…. se ti tak líbila, žes jí nedokázala odložit ani když už se ti zavíraly oči únavou,” vysvětlil s dalším typicky Damonovským uculením a napil se ze sklenky vína, u ktré jsem si teprve teď přestala být jistá, jestli je to opravdu víno.
Mezitím jsem se stihla dát alespoň trochu dohromady a pak jsem konečně rozumě odpověděla, “ A víš, že se mi docela líbí?” Neodpustila jsem si mírně samolibý úsměv a pak se rozhodla taky si trochu rýpnout. A jak jsem se otáčela, že půjdu knihu vrátit zpět na její původní místo, škodolibě jsem dodala,”A jentak mimochodem, neměl jsi právě teď být hodně daleko odsud na loupežné výpravě?” Sama pro sebe jsem se trochu ušklíbla radostí sama nad sebou, že jsem ze sebe dokázala vypravit alespoň trochu souvislou větu, jak jsem knihu zasouvala zpět mezi ostatní.
“No …. víš….” lezlo z něj pomalu a já byla celá šťastná, že se mi ho třeba podařilo dostat do šachu, když pak pokračoval, “vlastně jsem si jen říkal, že by člověk neměl zůstávat sám…..,” hrozivá odmlka,” když má narozeniny.” V posledním slově zazněl šibalský tón, který mi zmrazil úsměv na rtech.
Sakra. Měl pravdu. Jak jsem tak počítala a počítala data, opravdu jsem dospěla k závěru, že dnes je den mých narozenin. Úplně jsem na ně zapoměla. Bože, jak jen jsem mohla?! Která trubka zapomene na svoje vlastní narozeniny? Jak jsem tak v duchu hysterčila nad svojí vlastní zapomnětlivostí, začala mi docházet další věc.
Nejen že jsem na ně zapoměla, já jsem o nich ani neřekla Stefanovi. Měli jsme tolik práce se vším možným, že téma narozeniny jsme tak nějak zapykali. Náhle jsem se zarazila. No počkat!
Prudce jsem se otočila zpět k samolibě se culícímu Damonovi. “A jak ty víš, že mám narozeniny? Neřekla jsem o nich ani Stefanovi, tak jakto, že o nich víš ty?” No jo, sice se mi před ním moc nechtělo připouštět fakt, že jsem tento drobný detail zapomněla zmínit I Stefanovi, ale co se dá dělat, že?
Podíval se na mě tím svým klasickým pohledem ala to-myslíš-vážně? a pozdvihl jedno obočí, aby svůj pohled ještě podpořil. “A to dá snad takovou práci se někoho zeptat?,”pronesl jakoby to byla naprostá samozřejmost a trivialita a, bohužel, jsem musela uznat, že má pravdu. “Třeba Jenny…. nebo Jeremyho….. Caroline, Bonnie… Krom toho v tomhle městě se nenajde skupina ani o dvaceti členech, která by mohla s čistým svědomím říct, že neví, kdy má Elena Gilbertová narozeniny.” Svá slova doplnil dalším rádoby nevinným úsměvem a s další vteřinou už byl na metr ode mně. “Chceš snad říct, že Stefan patří právě mezi těhle dvacet?,” v jeho šedobílých očích, jež , jak jsem si uvědomovala, byly až nebezpečně blízko, se zračila škodolibá radost.
“No, vlastně…. já….,” už zase jsem nevěděla co říct. Dokonale mě tou otázkou zaskočil a vytočil. A ještě víc mě mrzelo, že vlastně ani nemám pořádnou výmluvu, se kterou bych ho mohla odpálkovat. Místo toho jsem jen ustoupila o krok dozadu a zády narazila na knihovnu.
Damon se jen zase zakřenil a pak vemlouvavě nadhodil,” A krom toho….. “, v setině vteřiny byl přímo u mně a jednou rukou se nedbale opíral o knihovnu za mnou, “jsem ti přišel předat dárek.” Slyšela jsem jak něco vedle mně tichounce klaplo o dřevo stolku. Mrkl na mě a v příštím okamžiku už byl zase na druhé straně pokoje. “A teď,” pokračoval jako by nic, jak si oblékal svou koženou bundu,” když mě omluvíš, půjdu se věnovat činnosti, které jsem se měl původně věnovat.” Otočil se na mě s lehkým zamračením.”Jak žes to nazvala? Loupežná výprava?” Věnoval mi ještě jeden zářivý úsměv a rázem byl tentam.
Zanechal mně tam naprosto strnulou a neschopnou jediného slova. Jak to sakra myslel? Znamenalo to tedy, že si to naplánoval? Jakože Stefanovi předevčírem oznámil, že odjíždí kamsi už ani nevím kam, aby schválně Stefana vyprovokoval k tomu, aby on mě tu nechal samotnou?Bylo mi jasné, že s něčím typu informovat Stefana o mých narozeninách se Damon rozhodně neobtěžoval, už jenom kvůli tomu, že proto neměl žádný důvod.
Oklepala jsem se, jakobych chtěla ze sebe sklepat všechny ty myšlenky, co mě v tu chvíli zaplavily. S přesvědčováním sama sebe, že teď už je Damon pryč jak bylo původně plánováno a všecno už poběží jak by mělo, přešla jsem zpět ke křeslu, které mi předtím dost dobře posloužilo jako postel a znovu se v něm usadila.
Fajn, bude to v pohodě, prostě jen se o svých narozeninách nebudu zmiňovat, zapomene se na to a když se mě pak zeptá, v pohodě mu to řeknu, nikdo si na nic už nebude pamatovat. Nebo můžu přdstírat, že narozeniny nemám ráda, a proto jsem mu o nich neřekla. To je možná lepší, ne? Asi ano, udělám to tak, zakončila jsem rozhodně svůj řetězec myšlenek. Zhluboka jsem se nadechla a očima přelétla přes celý pokoj. Náhodně se mi oči zastavily na malém dřevěném stolku vedle knihovny. Ležela na něm malá bílá krabička, o které jsem si byla téměř jista, že tam předtím nebyla.
Mírně jsem se sama pro sebe zamračila, co to jen může být? Počkat, neříkal náhodou Damon, že mi přišel předat dárek? Pohled mi znovu sklouzl ke krabičce. Popadla mě náramná zvědavost. Zárověň jsem však sama sobě zakázala třeba jen se ke stolku přiblížit. Takovou radost Damonovi nedopřeju, dnes už jsem mu jí způsobila víc než dost. Odhodlaně jsem se zvedla ze svého posedu a rázně odkráčela z pokoje.

Zaslala: Aprille