Beauty & The Beast – Část 1: Kapitola 13

 Část 1 – 1923:

Kapitola 13.

Pro normálního člověka se může zdát, že Annie Stevensonová je obyčejná dívka. Pro upíra, který prahne po krvi, se ovšem stane něčím úplně jiným. Hned po prvním setkání Damon ví, že tahle lidská bytost mu přinese něco, na co ani on nebyl připravený.

 

Rázovala si to ulicí směrem k vysoké budově, která byl už nějakou tu dobu jejím domovem. Byla neděle večer, nebe pomalu tmavlo a hodina, kdy ji měl Damon vyzvednout, se nebezpečně blížila. Koho ale mělo napadnout, že se zdrží u paní Websterové tak dlouho? Elizabeth však byla ten den čilejší než obvykle a i když byla Annie s úklidem hotová brzy, nemohla staré dámě upřít možnost popovídat si.

Svěřovala se jí často více, než svým dvěma nejlepším přítelkyním, zvlášť také pro to, že moc dobře věděla, jak moudrá žena to je.

Tragická smrt její kamarádky Margareth, kterou znala z baru, ji zasáhla více, než si mohla připustit, takže věděla, že u Elizabeth najde hledanou útěchu. Když se jí pak také dodatečně zmínila o Damonovi, paní Websterová jí připomněla přívěšek, který jí dala a požádala ji, aby ho nosila co možná nejvíce. Údajně jí měl přinést štěstí při hledání toho pravého. Annie tomu moc nerozuměla, ale šperk byl krásný a ona stejně měla v plánu si ho nasadit.

 

Schody do nejvyššího patra skoro vyběhla a s klíči už přichystanými v ruce udělala automatický krok ke svým dveřím. V cestě jí ale stála překážka. Dívka se zastavila s rukou nataženou a s ústy otevřenými v údivu. Obrovská kytice rudých růží jí bránila vstupu do malého bytu.

Když se konečně vzpamatovala, sehnula se k jedinému malému papírku, který byl položený mezi květy. Úhledným písmem na něm stálo:

*Dnes večer.*

Vzkaz byl trochu matoucí, ale Annie ani na vteřinu nepochybovala o tom, od koho květiny byly a okamžitě je odnesla dovnitř, kam je pečlivě uložila do vázy s vodou a ještě jednou k nim šťastně přičichla. Pak se s úsměvem a tichým prozpěvováním začala připravovat.

 

Bylo za pět minut šest hodit a Damon stál přede dveřmi do dívčina bytu. Zvedl ruku, aby zaklepal, když se dveře náhle rozletěly.
„Ahoj.“ Annie tam stála, připravená a s tím nejšťastnějším úsměvem, jaký upír kdy viděl. „Viděla jsem tě přijet. Pojď dál. Jen si vezmu kabát.“ Uhnula kousek, aby mohl vstoupit.
„Ahoj.“ Vydechl upír zasněně, a aniž by z dívky spustil oči, vstoupil dovnitř. Nechápal, jak to dělala, ale pokaždé, když ji viděl, probudil se v těm tak intenzivní pocit štěstí a radosti, až měl chvílemi pocit, že se mu hrudník rozskočí vedví.
„Moc děkuju za růže, jsou překrásné,“ zadrmolila a odběhla do svého pokoje.
„Růže?“ Zamračil se nechápavě a konečně se rozhlédl kolem sebe. Na chatrně vyhlížejícím stolku našel odpověď na svoji otázku v podobě honosně vyhlížející kytice. Okamžitě k ní přistoupil a vzal do ruky lísteček, který byl položený vedle.
„No nedělej se, jako bys nevěděl.“ Zasmála se Annie a popadla tašku na znamení, že je připravená vyrazit.
„A jak bylo vlastně včera v baru?“ zeptal se, aby změnil téma a následoval dívku ze dveří. Stálo ho to všechno sebeovládání, které v sobě našel, aby nerozbil všechno, co mu přišlo pod ruku. Moc dobře si totiž pamatoval písmo, které se na něho naškrobeně smálo z malého papírku. Jako by se mu Niklaus vysmíval. Ale jak jen mohl tak rychle zjistit, kde Annie bydlí? A co má dnes večer v plánu? Otázky, pro jejichž odpovědi by Damon zabíjel.

 

Jestli Annie před chvílí zářila štěstím, teď se její nálada otočila o sto osmdesát stupňů. Seděla v autě zaražená a smutně sledovala okolí.
„Děje se něco?“ Damon konečně překonal svůj nával zuřivosti a byl připravený na smysluplnou konverzaci. Dívčina změna stavu ho ale zarážela.
„Včera v baru jsem se dozvěděla něco strašného.“ Odpověděla popravdě. „Jedna z těch žen, o kterých psali ráno v novinách, byla moje přítelkyně,“ vzdychla nešťastně.
„To mě moc mrzí, Annie.“ Damon samozřejmě ranní noviny s velkou zprávou o vraždícím maniakovi četl. Za normálních okolností by si článek nejspíš vystavil v hotelovém pokoji a přidal k němu ještě pár pokračování, než by zmizel z města. Teď byla situace ale úplně jiná.
„Neznala jsem ji moc dlouho, ale i tak…“ odmlčela se.
„Nezáleží na tom, jak dlouho někoho známe, Annie, ale jaké místo má v našem srdci.“ Ohlédl se po ní Damon a duše se mu bortila na kousíčky, když spatřil její smutek. Nejhorší na tom ovšem bylo, že aniž by o tom věděla, seděla zrovna v autě s člověkem, který byl za vraždu její kamarádky zodpovědný. Potlačil nával výčitek a natáhl ruku, aby ji lehce pohladil po tváři.
„Já vím.“ Jemně se usmála. „Ale jaké monstrum by bylo schopné něčeho takového?“ Pohlédla na upíra vedle sebe.
„Nevím,“ vzdychl a odvrátil pohled, aby se nemusel dívat do jejích znechucených očí. Měl vztek, na sebe, na Annie, na ženy, které zabil a i na ty, které ještě nezabil. V žaludku mu už několikátý den kručelo a mimo pár zatoulaných psů se jeho jídelníček scvrkl na minimum. V porovnání s člověkem byl pořád mnohem silnější, ale kdyby se měl postavit upírovi, nedopadlo by to nejlépe. A ještě ke všemu se do všeho začal míchat nějaký Klaus s řádícím Stefanem v patách.

 

***

 

Když už se konečně blížili k divadlu, Annie zahlédla velký osvícený nápis: Dnes hrajeme: Cyrano z Bergeracu.
„Ten příběh mám moc ráda.“ Přiznala tiše, aby prolomila ticho, které v automobile po celou cestu panovalo.
„Bude to trochu delší, ale v programu jsou pauzy a po představení bude večírek, kdyby ses chtěla zdržet.“ Damonův hlas byl chladnější než obvykle a po posledním rozhovoru o mrtvé Margareth se zdál odtažitý. Nebyla to její vina, ale nemohl zahnat ten sžírající pocit vzteku, vinny a zklamání. Všechno, co si kdy s dívkou vysnil, se bortilo jako domeček z karet.
„Možná,“ špitla. Upírovo chování ji zaráželo. Nejspíš také pro to, že nebyla zvyklá na chladný tón jeho hlasu. Nemohla mu ale nic vyčítat, ona dnes nebyla o nic lepší společnicí.

Zaparkovali a Damon jí šel automaticky otevřít dveře od auta, pak už stačilo jenom ujít pár metrů po chodníku plnícím se lidmi, projít hlavními dveřmi do haly a stoupnout si do fronty na šatnu.
„Damone?“ Jelikož byl skoro o hlavu vyšší, zvedla pohled, aby upoutala jeho pozornost.
„Ano?“ Ani na ni neshlédl a roztěkaně se rozhlížel kolem. Jestli měl Niklaus něco v plánu, musel být co nejvíc ve střehu.
„Ehm, já jen, že…“ začala trošku váhavě, „jsem moc ráda s tebou. Myslím jako, děkuju, žes mě sem vzal a tak.“ Cítila, jak se jí nervozitou sevřelo hrdlo, ale řídila se heslem: Co na srdci, to na jazyku. Ať už bylo jakkoliv těžké svoje pocity sdílet.
Damonův pohled viditelně zněžněl, když se sklonil, aby se podíval, jak Annie zrůžověly tváře. V srdci se mu rozlil známý pocit tepla a pohody. Měl sto chutí praštit se do obličeje. Vždyť by málem zapomněl, o co přichází, když tak mrhá časem, který s dívkou trávil.
„To já děkuju.“ Usmál se a vztáhl ruku, aby ji mohl bříšky prstů lehce pohladit po zahřívajících se líčkách.
„Vaše kabáty prosím.“ Líbezný okamžik proťala postarší dáma za pultem s rukou nedočkavě nataženou. Oba si tedy poslušně stáhly podzimní ochranu před vlezlým větrem a podali svoje oblečení přes dřevěnou desku.
A v tu chvíli Damona do očí praštilo něco, co otočilo jeho vnitřnosti naruby. Kdyby mohl, zalapal by po dechu jako ryba na souši. Takhle ale jen zůstal na setinu vteřiny stát s očima vytřeštěnýma. Pak prudce popadl Annie za zápěstí a odtáhl ji bokem od davu.
„Kdy se ti to stalo?“ S žaludkem jako ve svěráku zvedl její ruku, aby byly dobře vidět dvě malé ranky na zápěstí. Dvě zdánlivě nevinné tečky, které se pro Damona staly novou noční můrou.
„Co blázníš?“ Zamračila se na něho pohoršeně a až pak se taky podívala na svoji ruku. „Nevím.“ Odpověděla po pravdě.
„Nepamatuješ si to?“ zajíkl se tmavovlasý muž. Už když si myslel, že dnešní večer nemůže nic zkazit.
„Ne, nevím. Byla jsem včera v baru a pak jsem se dozvěděla to, vždyť víš a pak jsem, pak jsem asi šla domů, nevím, všechno je to takové rozmazané.“ Čím víc se snažila vzpomenout si, co dělala předchozí večer, tím víc se jí dělalo špatně od žaludku.
„Annie, tohle je moc důležité, potřebuju, aby sis vzpomněla, kdy a jak se ti tohle stalo.“ Naléhal urputně Damon.
„Pusť mě.“ Vytrhla mu ruku naštvaně. „Nevím, kdy se mi to stalo, nevzpomínám si, jasné?“ Zatnula ruce v pěst a pevně zavřela oči. „Nevzpomínám si,“ procedila skrze zaťaté zuby.
„Do háje.“ Bez rozmýšlení vzal dívku kolem ramen a přitáhl si ji jak neblíže to šlo, aby ji mohl co nejpevněji obejmout. Ovšem že byla ovlivněná. Srdce mu spadlo až do kalhot. Jak dlouho se to asi dělo? Co všechno jí provedli? Co všechno měla zamčené někde hluboko ve své mysli? Otázky mu začínaly zaplňovat hlavu a strach mu plnil plíce s každým nádechem.
„Tolik mě to mrzí, Annie,“ zašeptal a vtiskl jí letmý polibek do ohnivých vlasů.
„Zbláznil ses? O čem, to proboha mluvíš?“ Odtáhla se od něho.
Pohlédl do jejích lehce zmatených očích a pokračoval centimetr po centimetru po jejím obličeji. Od roztomile nakrčeného nosíku, přes teplem zrůžovělé líčka a heboučká ústa, jemně pootevřená v nechápavém gestu.
Cítil se, jako by mu někdo bodl kolík do srdce. Při tom urputném ochraňování od všeho špatného na světě ji úplně zapomněl ochránit před sebou samotným. Nebýt jeho, nikdy by se nesetkala se Stefanem, nikdy by nebyla na lodi a nikdy by její nevinnost neupoutala pozornost jiného upíra. Nikdy by se nedostala do světa, který ji bude stát víc než jenom trochu krve.
Jestli někdy byla vhodná příležitost nechat ji zapomenout na všechno a poslat zpátky do světa lidí, tak ji už dávno propásl. Byl příliš sobecký a chtěl si užít pocitu lehkosti a míru, který mohl zažít jenom s ní. Teď už mohl dělat jenom úplně všechno, co bylo v jeho silách, aby ji ochránil. Bude to ale dost?
„Damone? Haló? Vnímáš mě?“ Zamávala mu rukou před očima. Děsil ji výraz s jakým se na ni díval. Na zasněné, toužebné i tajemné pohledy už si zvykla, ale tohle bylo nové. Tolik strachu a smutku. Jako by se mu snad měla rozsypat v náručí.
„Mrzí, mě to.“ Vzal její obličej do dlaní a zvedl ho, aby na ni líp viděl. Jako by už tak nestáli sotva pár centimetrů od sebe.
„O čem to mluvíš? Vždyť to je jenom škrábanec.“ Lehce se zasmála, aby odlehčila atmosféru, ale Damonova blízkost jí rozbušila srdce a zaplnila podbřišek hejnem motýlů.
„Všechno je to moje vina,“ zašeptal tak tiše, že se jeho rty skoro ani nepohnuly.
„Damone.“ Už to nevydržela, vzala jeho ruce a následně je spustila dolů. „Dochází ti někdy, jak podivně se chováš?“ O maličký krok ustoupila, aby si získala trochu prostoru. Všude okolo nich proudily davy lidí a představení už mělo určitě každou chvíli začít.
Mít odvahu, vyklopil by jí teď hned všechno, co ho tížilo na hrudi. O tom, že je upír, že chladnokrevně zabil její přítelkyni, že ji přivedl do nebezpečí a že jestli o ni přijde, ztratí veškerou chuť žít. Neřekl však nic. Místo toho jí pohlédl přes rameno, aby spatřil jednu z jejím kamarádek, jak se k nim řítí s neurčitým výrazem ve tváři.
„Annie? Ahoj. Co tu proboha děláš?“ spustila Bessie automaticky a Damona si vůbec nevšímala.
„Páni, ahoj.“ Annie si nervózně založila pramen vlasů za ucho a stydlivě sklopila oči. „Jsem tu s Damonem.“ Kývla pak hlavou ke svému společníkovi.
„No páni.“ Vydechla blondýna udiveně a afektovaně si upíra změřila. „Netušila jsem, že vy dva…“ odmlčela se jen proto, aby mohla sjet muže dalším hodnotícím pohledem. „A co James? Už jste se neviděli?“ vyhrkla najednou.
„Och, Bessie, nemyslím si, že teď je ta nejvhodnější chvíle.“ Zarazila se a spěšně se ohlédla po Damonovi.
„Vlastně si, Annie, myslím, že teď je právě ta nejvhodnější chvíle. Můžeš nás omluvit?“ Bez jakéhokoliv čekání na odpověď vzala svoji kamarádku za ruku a odvedla ji kousek dál od všetečných uší davů okolo.
„Nečekala jsem, že tu na tebe narazím.“ Prohodila Annie rádoby bezstarostně. Tušila, že ji čeká přednáška o… Vlastně ani nevěděla o čem.
„Myslela jsem, že jsi byla venku s Jamesem? Bylo to přece jen nedávno, kdy tě pozval ven. Jak to asi vysvětlíš Ethel? Je to nejen tvoje kamarádka, ale hlavně jeho sestra, bude určitě chtít vědět, co se stalo.“ Spustila na ni blondýna lehce uraženě.
„S Jamesem jsem byla venku v pátek,“ přiznala Annie, „ale nedopadlo to zrovna nejlépe. A navíc Damon je, je jiný.“ Cítila, jak se červená.
„Chováš se úplně jinak, jako bych tě už vůbec neznala.“ Zakroutila její kamarádka nechápavě hlavou. „A ten tvůj Damon,“ řekla káravě „je jenom rozmazlený zbohatlík. Pamatuju si ho z večírků, které můj otec pořádal. Nevím, proč by si vybral zrovna tebe, ale nejspíš je to jenom nějaký jeho rozmar.“ Zamračila se jeho směrem.
„Bessie,“ vydechla Annie udiveně „vždyť ho vůbec neznáš, jak to můžeš říct?“
„Úplně jednoduše. Vím totiž určitě, že to je pěkný dívkař.“ Vyklopila na ni, jako by to byl ten největší rozum světa.
„Tohle odmítám poslouchat.“ Zakroutila odmítavě hlavou. „Jestli tu zůstáváš i na večírek, ráda si s tebou popovídám, ale Damon je dobrý člověk. Vím to,“ pronesla s hrdě vztyčenou hlavou a odporoučela se zpátky ke svému společníkovi, který už na ni nedočkavě čekal.

 

***

Vešel do hlavní haly ve společnosti svojí sestry a jejího přítele. Pečlivě se rozhlédl, ale místnost už byla prázdná. Přestože představení dávno začalo, pustili ho dovnitř a ještě ho osobně doprovodili do jeho lóže. On i jeho rodina byli přece váženými hosty, které si vedoucí divadla náležitě předcházel.

„Doufám, že tentokrát k nám posadí někoho chutnějšího než minule.“ Postěžovala si Rebekah.
„Neboj zlato, vždycky si ho můžeme trochu okořenit.“ Mrkl na ni Stefan a gentlemansky jí nabídl rámě.
„Vždyť jsi před chvíli jedla.“ Podivil se Klaus.
„A teď mám chuť na zákusek. Máš s tím snad problém?“ Zvedla pohoršeně obočí, jako by jí snad chtěl rozkazovat.
„Ale vůbec ne, drahá sestřičko.“ Pustil ji jako první do dveří od jejich lóže, pak sdílel jeden chápavý úsměv se Stefanem a také vešel. Nezajímalo ho, co tu dneska Rebekah chce provádět a bylo mu to jedno. On sem přišel jen z jednoho jediného důvodu. Tajemství, jak se dozvěděl o tom, kde večer Annie bude, by nevyzradil ani své vlastní sestře. Měl k tomu prostředky, o kterých se mezi slušnými lidmi nebo upíry nevyjadřoval. Jisté ovšem bylo, že tu dívka je a že on s ní má velké plány.

 

***

„To bylo prostě nádherné. A ten konec.“ Annie si ještě utírala slzy dojetí, když spolu s davy lidí procházeli chodbou do sálu, kde se romanticko-tragická nálada divadelní hry měla změnit v bujarou oslavu nadcházejícího státního svátku.

Damon dívku spokojeně pozoroval. Líbilo se mu brát ji mezi lidi, protože zvláště v porovnání s ostatními ženami současné doby vynikala její unikátnost. Na okamžik přeběhl pohledem po okolí a všude viděl ty samé na krátko střižené vlasy, upravené podle poslední módy, třpytivé šaty a zářivé šperky, které svou levnou krásou táhly oči. Když se však vrátil pohledem zpátky k dívce po jeho boku, nitro se mu zatetelilo štěstím. Vznášela se mezi ostatními jako víla. Dlouhé, hedvábně jemné vlasy barvy ohně jí splývaly daleko pod lopatky a drobnou křehkou postavu podtrhovaly jednoduše střižené šaty bez nadbytečných doplňků. Pro něj byla dokonalá a jediný třpyt, který na ní Damon miloval, byl třpyt jejích čokoládových očí, když se smála.
„Pojď se mnou, chci ti něco ukázat.“ Vzal ji náhle za ruku a odtáhl kousek od davu lidí, který kolem nich proplul dál, aniž by si někdo něčeho všiml.
„Kam to jdeme?“ Zeptala se Annie hravě, když stále v závěsu za upírem rychlým krokem pochodovala prázdnou chodbou někam do neznáma.
Došli až na konec a mohutnými plechovými dveřmi se dostali někam, kde to vypadalo skoro jako zákulisí. Poté se protáhli ještě několika místnostmi a úzkými chodbičkami a nakonec vylezli jedny vratce vypadající schody.
„Nedívej se dolů.“ Varoval ji upír s šibalským úsměvem na rtech.
„Proč? Ach bože.“ Annie se musela chytit železného zábradlí, ale nakonec se přece jenom rozesmála.
„Neboj se. Podej mi ruku.“ Poslechla a jednu ruku natáhla k muži vedle sebe.
„Ale sem přece nesmíme.“ Otevřela oči a rozhlédla se. Stáli na konstrukci přímo nad jevištěm a díky tomu se jim dostával výhled na celé prázdné hlediště a všechny lóže okolo.
„Nikdo nás tu nenajde. Všichni jsou na večírku.“ Pevně stiskl dívčinu dlaň a chvíli ji nechal omámeně se rozhlížet kolem.
„A neměli bychom tam být taky?“ Otočila se k upírovi konečně čelem.
„Budem, ale až za chvíli.“ Nenápadně se k ní přiblížil a volnou rukou vzal jeden z jejích pramenů, který pak chvíli proplétal mezi prsty.
„Všechno je to hrozně zvláštní.“ Přiznala s úsměvem a pozorovala Damonovu ruku, jak pustila pramen a sjela jí až k útlému pasu, který jemně objala. Pak už stačil jen velmi lehký pohyb k tomu, aby si ji přitáhl co nejtěsněji.
Annie cítila, jak se její tep pomalu, ale jistě zrychluje. Jako tomu ostatně bylo pokaždé, když se s Damonem ocitla v těsné blízkosti. A že těch případů nebylo málo.
„Slibuji, že jednou ti to vysvětlím.“ Propletl jejich spojené ruce a zvedl je kousek do vzduchu, jako při tanci.
Oba zůstali na krátký okamžik bez hnutí a užívali si vzácný okamžik napětí, než se ho upír rozhodl konečně prolomit a velice pomalu a měkce přiložil své rty na ty její.
Čas jako by se pro něho zastavil a jeho srdce explodovalo ve víru pocitů, od štěstí, přes touhu, vášeň až po úlevu. Mít její sladkou chuť konečně v ústech bylo něco nepředstavitelného a Damon si toho náležitě užíval.
Trvalo to pár sekund, kdy tam jen tak stáli. Annie se pod něhou s jakou upír spojil jejich rty, podlamovala kolena, ale jeho pevné sevření kolem pasu jí naštěstí dodávalo dostatečnou stabilitu.
Když už se zdálo, že se ani jeden z nich nevzpamatuje, Damon lehce pohnul hlavou, nasál její spodní ret a pak se jen o pár centimetrů odtáhl, aby dal Annie prostor se nadechnout.
Ona sama si ani nevšimla, že na svou nejdůležitější životní funkci na několik předlouhých sekund zapomněla.
„Páni,“ vydechla ztěžka a kousek uhnula, když si Damon stále ještě se zavřenýma očima zabořil obličej do jejích vlasů.
„Pojď, vrátíme se zpátky na oslavu,“ hlesl tiše a jen velmi neochotně se narovnal.
„Ano, to bychom asi měli.“ Kývla Annie, a aniž by pouštěla stisk, nechala se za ruku odvést zase zpátky mezi davy lidí v hlavním sále.

 

***

 

Hned, jakmile spatřila svoji kamarádku vejít do dveří, vydala se jí, i přes nevraživost, kterou cítila k jejímu společníkovi, naproti. Možná se zdálo, že se chová, jako namyšlená mrcha, ve skutečnosti se ale snažila udělat jen to nejlepší pro Annie. Damon byl očividně nebezpečný člověk a naprosto nevhodná partie pro její dobrou přítelkyni. Znala chlápky jako on až moc dobře a nikdy jejich dlouhodobá přítomnost nedělala dobrotu.
„Annie, tady jsi, všude jsem tě hledala.“ S úsměvem ke kamarádce přistoupila a bez otálení ji objala. Přitom stačila vrhnout nepříjemný pohled na tmavovlasého muže za jejími zády.
„Ahoj, jak se ti líbila hra?“ Oplatila jí úsměv zrzka. Tváře jí ještě stále hořely od polibku a srdce trochu bušilo, ale byla ráda, že už se s Bessie nemusí hádat.
„Fajn, byla fajn. Poslyš, můžu si tě na chvíli ukradnout?“ Aniž by se ptala, ovinula se jí kolem ruky a s falešně omluvným úsměvem směřovaným mlčícímu Damonovi ji odvedla kousek stranou.
„Jestli se mnou potřebuješ mluvit, můžeš mi to říct i před ním.“ Zamračila se Annie na oko nespokojeně.
„Právě že nemůžu.“ Založila si blondýna nesouhlasně ruce na prsou. „Copak to nevidíš, Annie? Damon není pro tebe. Je to sebestředný, narcistický a nebezpečný člověk. A budeš litovat toho, že sis s ním vůbec někdy něco začala. Prosím věř mi.“
„Přestaň, vždyť ho vůbec neznáš,“ okřikla ji kamarádka trochu hlasitěji, než měla v úmyslu.
„Vidíš, už ti zamotal hlavu. No není divu.“ Rozhodila Bessie rukama. „Zlato, ty jsi ten nejhodnější člověk, jakého znám a já bych tě hrozně nerada viděla zklamanou.“ Položila jí ruce na ramena.
„Zklamaná jsem, když vidím, jak nevěříš mému úsudku,“ řekla Annie dotčeně.
„Dobrá,“ protočila Bessie očima, „nechtěla jsem ti to původně vůbec říkat, protože vím, že se budeš zlobit, ale nasadila jsem na něho našeho rodinného detektiva.“ Vytasila svoji poslední zbraň.
„Cože? Jak jsi mohla?“
„Počkej!“ Přerušila blondýna rychle nával výčitek. „Než se začneš čertit, poslechni si tohle.“ Dramaticky se odmlčela. „Tvůj drahý, nevinný Damon Salvatore se zdá být zapletený do těch vražd, o kterých psali ráno v novinám.“ Tak a bylo to venku. Věděla to a už to nemohla vzít zpět. Předpokládala, že to Annie zasáhne, ale když teď viděla kamarádčin obličej, nebyla si jistá, jestli vlastně udělala správně.
„J-jak to myslíš zapletený? Jakože svědek?“ vzlykla a oči se jí zalili slzami.
„Copak já vím? Mají ho tam zapsaného v archivu jako podezřelého. Jen nechápu, proč zatím nic neudělali, aby ho zatkli.“ Pokrčila rameny. „Annie, jsi v pořádku?“ Vzala kamarádku opatrně za ruku.
„Ne, myslím, že nejsem.“ Zakroutila hlavou a polkla pár dalších vzlyků. Krátce se ohlédla po Damonovi, který stál opodál a zaraženě ji pozoroval. Skoro jako by všechno, co si zrovna řekly, slyšel.
„Mrzí mě, že ses to musela dozvědět takhle, ale opravdu pro tebe není bezpečné…“
Zbytek věty už Annie neposlouchala. Otočila se a rozrušeně se vydala ven prvními dveřmi, které přes slzami zalité oči viděla. Celý její svět, jako by se najednou rozpadl. Hrozně moc nechtěla věřit tomu, co jí Bessie řekla, ale tak nějak jí to dávalo celé smysl.
„Pardon.“ Omluvila se dvojici, do které omylem vrazila a pokračovala dál do vstupní haly, kde měla v šatně nechaný kabát.

 

„No viděl jsi to?“ Rebekah neschopná uvěřit vlastním očím sledovala záplavu ohnivých vlasů, jak s omluvou mizí pryč.
„Hm, to je mi ale náhoda.“ Stefan potěšeně zavětřil.
„Co se tak culíš, copak jsi neviděl, tu neomalenou husu?“ Založila si ruce v bok ve varovném gestu.
„Klid zlato, ta neomalená husa je úplnou náhodou Damonova nová oběť. Co kdybychom ji šli třeba pozdravit?“ Nabídl své milence rámě a ta ho s velkým potěšením přijala.
„Tohle už se mi líbí mnohem víc.“ Ďábelsky se usmála a následovala upíra ven ze sálu.

 

„Dobrý večer, ráda bych si vzala svůj…“
Větu jí ale nebylo dovoleno dokončit. Štíhlé prsty blonďaté upírky se Annie ovinuly kolem krku a stiskly až nadlidskou silou. Pak dívku bez jakékoliv námahy zvedly do vzduchu.
„Ahoj Annie, věřím, že si mě určitě pamatuješ.“ Do zorného pole jí vešel Stefan.
Ačkoliv si hrozně přála něco říct, dlouhé prsty ji svíraly příliš těsně. Nechápala, co neznámou vedlo k ubližování lidem, ale ani na to neměla čas. Začínal jí totiž docházet vzduch.
„Koukni, jak se cuká, určitě si na tebe vzpomíná,“ pronesla Rebekah sladce.
„Annie!“ Vstupní halu prořízl výkřik. Dívka ve spárech Původní upírky ho ale vnímala už jenom vzdáleně.
Damon se chabě pokusil přiskočit jí na pomoc. Byl ale moc pomalý. Stefan se mu vydal naproti a docela snadno ho odhodil několik metrů dál.
„Nech ji být!“ zařval starší ze Salvatorů a znovu se pokusil upíří rychlostí k Annie dostat. Stefan byl ale příliš těžká překážka.
„Copak se ti nelíbí? Vždycky jsme se přece sourozenecky dělili.“ Smál se škodolibě Stefan a svým vlastním tělem bránil Damonovi dostat se, co by jen na metr k Annie.
„Stefane, prosím,“ hlesl starší z bratrů tiše.
„Neměj strach, vezmeme si jenom kousek. Možná kapičku.“ Mrkl na něho pobaveně.
„NE! Opovaž se na ni jen sáhnout ty…“
Damon řval jako pominutý, když spatřil, jak se upírčiny oči podlili krví. S prudkou bolestí na hrudi sledoval, jak jeho jediná spása kmitá nožkama ve vzduchu snažíc se dosáhnout na zem.
„Taková maličká, v té toho moc nebude.“ Rebekah bezbrannou dívku konečně pustila k zemi, ta padla na kolena a okamžitě zalapala po dechu.
„Damone,“ slyšel její slabý hlas, jak k němu s prosbou zasípal, ale nebyl schopný nic dělat. Lidskou krev neměl už ani nepamatoval a proti svému bratrovi byl příliš slabý.
„Hm, já bych ale přece jen ochutnal.“ Ušklíbl se Stefan.
Chvíli netušila, co se před jejíma očima právě odehrává. Rozhovor kolem ní protékal bez povšimnutí. Jediné, na co se v tu chvíli byla schopná soustředit, byl bolestný výraz Damona. Škubal sebou v ocelovém sevření svého bratra a nezdálo se, že by byl schopný proti tomu cokoliv udělat. Pak jen na sekundu zaznamenala, jak neslyšně pohnul rty v tiché omluvě a ve stejné vteřině uslechla nechutné křupnutí, když se jeho hlava protočila do nepřirozeného úhlu a jeho tělo bezvládně dopadlo na zem.
Její srdce párkrát vynechalo, ale to už cítila, jak ji někdo popadl za vlasy a táhl zpátky na nohy.
„Můj bratr ti to za chvíli určitě rád vysvětlí.“ Zubila se na ni nelidská tvář tvora s červeným bělmem, kterou v životě neviděla.
„NE!“ Vřískla a naposledy se s monstrem pokusila bojovat. Bylo to ale stejné, jako by se pokoušela odtlačit cihlovou zeď. Už se přibližoval k jejímu krku.
„Stefane, to stačí!“ Halou se mohutně ozval autoritativní hlas a k překvapení všech, včetně Annie, se upírovy zuby zastavily jen pár centimetrů nad její pokožkou.
„Vážně nám musíš zase kazit radost?“ Rebekah se ke svému staršímu sourozenci otočila s výčitkou v očích.
„Stefane, pusť tu dívku a nech ji jít.“ Rozkázal Klaus znovu.
Neomalený Stefan zkazil všechny jeho plány. Měl na něj takový vztek, ale nemohl nic dělat. Mohl být jedině rád, že nedorazil o pár sekund později, jinak by taky mohl najít Annie bez hlavy.
„Fajn, fajn.“ Mladší Salvatore dal ruce do vzdávající se polohy a udělal pár kroků dozadu.
„Poslední dobou nám ničíš všechnu zábavu.“ Protáhla Rebekah napruženě.
„To proto, že tvůj přítel na sebe poutá příliš mnoho pozornosti.“ Nechtělo se mu vysvětlovat proč je pro něj dívka tak důležitá. Místo toho poslal oba upíry, aby šli raději uklidit Damonovo tělo.
V tu chvíli jako by se Annie probrala k vědomí a zvedla se v ní taková vlna vzteku, až se neudržela.
„Nesahej na něj!“ Křikla z plna hrdla a vysloužila si posměšný úšklebek od blonďaté upírky.
„Neměl strach, dobře se o něho postarají.“ Přistoupil k ní Niklaus s konejšivým tónem.
„Cože?“ zajíkla se dívka. Stále ještě lehce v šoku.
„Už jsme se potkali, jen si mě nepamatuješ.“ Uklidňoval ji.
Nerozuměla jedinému slovu, které říkal. Jediné, co před očima viděla, byly Damonovi nebesky modré oči plné smutku, bolesti a zklamání, těsně před tím, než mu to chladnokrevné monstrum, vydávající se za jeho bratra, zlomilo vaz.
Kašlala na svůj kabát, kašlala na chlápka před ní, snažícího se ji uklidnit nesmyslnými větami. Jediné, co teď chtěla, bylo vypadnout pryč a už nikdy se nevrátit. A to taky udělala.

 

Zaslala: Night.Being