Beauty & The Beast – Část 1: Kapitola 11

Část 1 – 1923:
Kapitola 11.

Pro normálního člověka se může zdát, že Annie Stevensonová je obyčejná dívka. Pro upíra, který prahne po krvi, se ovšem stane něčím úplně jiným. Hned po prvním setkání Damon ví, že tahle lidská bytost mu přinese něco, na co ani on nebyl připravený.

 

„Damone! Pusť mě!“ Annie trhla rukou a vysmekla se z upírova pevného sevření. Stáli už dost daleko od neznámého muže, který ji tak podivně okouzlil a dívka se začínala pomalu vracet do reality.

„Nemůžeš se jen tak dát do řeči s cizími lidmi.“ Jeho varovný pohled plný strachu mluvil za vše. Annie ovšem skutečnost, že se zrovna mohla stát něčím obědem, nedocházela.

„Děláš, jako by mi snad šlo o život.“ Zasmála se kysele. Upír musel na chvíli zavřít oči a promnout si kořen nosu, aby se uklidnil. Buď byla Annie magnet na upíry, nebo on byl magnet na problémy. Tak jako tak. Na lodi už nebylo bezpečno. Musel vymyslet způsob, jak se dostat na pevninu.

„Promiň mi to,“ řekl nakonec a s vypětím všech sil zvedl pohled zpátky k dívce. „Ale nesnesl bych, kdyby se ti něco stalo.“ Vztáhl ruku a lehce se dotkl její tváře.

„Já vím.“ Tentokrát byl její úsměv upřímný. „Nevím sice proč, ale věřím ti.“

Ze všech těch okamžiků před tím, teď byla ta správná chvíle, kdy Annie poprvé opravdu zatoužila po Damonově polibku. Když tam tak stáli a v jeho chladně modrých očích se odrážel oheň jejích rudých vlasů. V hlavě jí vířilo milion otázek, na které neznala odpověď, ale bylo jí to jedno. Tak jako každá dívka, i Annie toužila po svém vlastním pohádkovém příběhu a zrovna v tuhle chvíli jí přišlo, že jich prožívá hned několik. Líbezný okamžik však proťal něčí pronikavý výkřik. Dívka cítila, jak sebou muž před ní prudce škubl a otočil se, ruku automaticky zaťatou v pěst. Ona sama by se ani tak nevyděsila, ovšem Damonův nečekaně rychlý pohyb jí postavil nohy zase pevně na zem.

„Hej, je všechno v pořádku?“ Lehce mu položila ruku na paži, aby upoutala jeho pozornost. Mezitím využila příležitosti a nahlédla mu přes rameno, aby spatřila několik mladých lidí, hrajících hru na honěnou.

„Na lodi není bezpečno,“ zamumlal si Damon pro sebe a otočil se zpátky na Annie. „Musíme odsud pryč.“

„O čem to mluvíš, vždyť…“
„Ne, Annie, na lodi prostě není bezpečno.“ Vzal ji za ramena a dokořán otevřenýma očima se ji snažil přesvědčit, že jeho zbrklé a za vlasy přitažené chování má nějaký hlubší smysl.

„Není ti nic? Proč jsi tak vyděšený?“ Nerozuměla tomu. Bylo to snad kvůli tomu muži, se kterým mluvil on, nebo kvůli tomu se kterým mluvila ona?

„J-jsem v pořádku,“ řekl trochu rozechvěle a spustil ruce podél těla.

„Děj se něco, o čem bych měla vědět?“ Zamračila se podezřívavě.

„Ne, ne.“ Damon okamžitě zakroutil hlavou a rozhlédl se kolem sebe. Potřeboval trochu šampaňského, aby se uklidnil.

„A co ten muž, se kterým sis povídal? Nezdálo se, že bys ho viděl rád.“ Dívka si založila ruce na prsou, připravená dostat všechny odpovědi, po kterých toužila.

„To byl můj bratr,“ povzdechl si Damon odevzdaně.

„Takže Damon Salvatore.“ Kývla hlavou. „Víš, až teď mi došlo, že jsem vlastně neznala tvoje celé jméno.“ Stáhla nespokojeně rty k sobě.

„Takže Stefan už se ti stihl i představit,“ zabručel Damon.

„Nevím, co se mezi vámi stalo, ale je to tvůj bratr, měl by sis ho víc vážit. Jsou lidé, kteří by si ze všeho nejvíc na světě přáli právě to, co ty máš.“ Poučila ho káravě.

„Mrzí mě, jestli jsem…“
„Ale ne,“ rozesmála se dívka. „Nemyslela jsem sebe.“ Mávla rukou.

Damon jenom pokýval hlavou na znamení, že chápe, ale nepřestal těkat očima po okolí. Každou chvíli čekal, že jeho bratr spustí svoje řádění a nechtěl být u toho, až Annie dojde, že si do svého života pouští vraha. Cítil, jak s ním zacloumalo špatné svědomí. Věděl moc dobře, že dívka, jako Annie by si zasloužila mnohem lepší společnost, než je roky starý upír, který si ještě před nedávnem dával ženy, jako byla ona k svačině, ale byl příliš sobecký na to, aby ji nechal jen tak jít.

Zdálo se, že už ani Annie nemá co říct, protože tam jen tak stála a zamyšleně pozorovala vodu, proudící kolem trupu parníku. Damon se už nebránil pocitu horka, který ho pálil pomalu až na jazyku a chvění v konečcích prstů.

Neustávající vítr, pohrávající si s jejími vlasy upoutal jeho pozornost. Ohnivé prameny ladně klouzaly po její porcelánově hladké kůži a upírovi bezděky sklouzl pohled až na tepnu, nevině pulzující kousek nad klíční kostí. Do úst se mu okamžitě nahrnuly sliny. Měl hlad a několikadenní dieta mu rozhodně v sebeovládání nepomáhala. Stačilo by velmi málo, aby se dostal k její teplé krvi, lákavě schované pod tenoučkou vrstvou pokožky. Pro upírovi ostré zuby to bylo tak snadné, jako propíchnout jehlou hedvábí.

Nedocházelo mu, jak dlouho tam jen tak stál, hypnotizovaný pravidelným rytmem jejího srdce, když vzduch pročísl další výkřik.

„Co se to s těma lidma dneska děje?“ Annie se zamračeně otočila ke zdroji hluku a zjistila, že patří ženě, chvějivě ukazující někde jejich směrem. I Damon zvedl pohled, protože tentokrát to nebyl žádný planý poplach. Uvědomil si to až příliš pozdě, ale jeho oči musely ztratit na lidskosti, zatímco se nechal unášet představou o horké krvi.

„Annie,“ vzal ji za rameno a otočil k sobě, před tím, než jí dojde, že vyděšená žena ukazuje na něj.

„No vážně, dneska se tu snad všichni zbláznili.“ Kroutila dívka nevěřícně hlavou a vzhlédla na Damona. Upír na chvíli ztuhl. Netušil, jestli mu ve tváři ještě zůstal pozůstatek masky predátora. Ale soudě podle, dívčina úsměvu, bylo všechno zase, jak mělo.

„Nemáš hlad?“ zeptal se, aby odvedl téma jinam.

„Ani ne, ale myslím, že teď už bych si dala i to šampaňské.“ Vzdychla. Lidi kolem se skutečně chovali podivuhodně.

Jako mávnutím kouzelného proutku se vedle nich zjevil mladík s dvěma sklenkami šampaňského na stříbrném podnose. Jedna ze sklenek byla položená na úhledně složeném dopisním papíru.

„Pozornost od pána u stolu.“ Chlapec se uklonil. „Se vzkazem pro pana Salvatora.“ Přisunul Damonovi tác až pod nos.

„Děkujeme.“ Annie mladíka odměnila zářivým úsměvem a vzala si svoji skleničku. Damon neváhal a taky chňapl po úzké stopce, pak velmi neochotně zvedl i dopis, jež tiše a nevinně ležel na nablýskaném podnose. Ještě než ho otevřel, rozhlédl se kolem, aby se ujistil, že vzkaz je opravdu od člověka, kterého podezříval z tohoto šlechetného činu. Jeho pohled zachytil mladý muž, který se ještě před chvílí vybavoval s Annie. Damon sledoval, jak pozvedl svou sklenku se šampaňským a lehce se usmál. Upír zmateně otevřel vzkaz.

 

Vaše dáma je dnes v bezpečí. Zaručuji se, že Stefan bude jako beránek. Přeji příjemnou plavbu.

Niklaus

 

Damon si úhledné písmo přečetl ještě několikrát a pak dopis zase pečlivě složil a zastrčil jej do vnitřní kapsy obleku. Než se ale napil ze své sklenky šampaňského, nenápadně si k ní přičichl. Obezřetnosti nebylo nikdy dost.

 

***

 

Malá ručička někde na hodinách se přehoupla přes dvanáctou a líně pokračovala dál k jedničce a dvojce. Posádka na lodi mezitím dostala slavnostně se tvářící oběd a další spoustu šampaňského. A ačkoliv Damon nepřestával být ani na vteřinu ostražitý, plavba se zdála být poklidná a bezproblémová. Párkrát se ještě se svým bratrem a jeho společníky minuli, ale zdálo se, že Stefan nemá na výběr a musí se pokynu podivného světlovlasého upíra podřídit. A podle jeho zakaboněného obličeje, kterým se Damon náramně bavil, se mu to ani trochu nelíbilo. Starší z bratrů byl ovšem tak zaujatý zkoumáním Stefanova chování, že si ani nevšiml, jak Niklaus pokukuje po Annie.

 

Něco ho k ní neskutečně táhlo. Cítil, jak mu v břiše stoupá nával horkosti pokaždé, když se k ní co by jen přiblížil. Nikdy se ještě s něčím podobným nesetkal, ale nehodlal to rozebírat se svojí sestrou nebo nedej bože Stefanem. Ani jeden z nich by tomu nejspíše nerozuměl o nic víc, než on sám. Vidět tu neznámou dívku s někým jiným ho ovšem ničilo mnohem víc. Jenže, jak by se mohl dostat někomu tak nevinnému pod kůži? Svádění? Dárky? Ne, to by bylo moc jednoduché. Bylo sice nad slunce jasné, že ona má oči jenom pro toho tmavovlasého chudáka, ale on, Niklaus Mikaelson, není přece jen tak někdo. Musí existovat způsob, jakým by se k Annie dostal blíže. A on na něj přijde.

 

***

 

Odpoledne bylo příjemné a s plným břichem se hned lépe odpočívalo. Annie s Damonem se chvíli jen tak procházeli po palubě a pozorovali sluníčkem a alkoholem znavené klimbající cestující, chvíli pak zase seděli na dlouhých leštěných lavicích a diskutovali o všemožných nedůležitých otázkách a nakonec si na chvíli i lehli na polstrované lenošky vedle několika namol opilých obchodníků.

V okamžiku, kdy se na obzoru zase objevilo Chicago, se už blížil podvečer a osazenstvo kolem se začalo probouzet z poblouznění, jelikož se místo šampaňského začala podávat káva, čaj a pro ty nejhorší případy, slepičí vývar.

 

„Takhle zabít celý den, páni, kdo by to jenom čekal?“ Vydechla si Annie, když konečně stoupila nohou na pevnou zem přístavu.

„A nestálo to snad za to?“ Damon šel hned za ní a automaticky jí nabídl rámě. Chtěl se od davu dostat co nejdříve, aby se vyhnul případnému střetu s bratrem.

„Bylo to skvělé.“ Natočila k němu svůj rozzářený úsměv, aby viděl, že její radost je upřímná.

„To jsem rád, zítra tě vezmu do divadla.“ Rozhodl upír, aniž by se ptal.

„Zní to moc, hezky a…“

„Ne, nechci slyšet žádné ale! Přerušil ji rázně.“ Pomalu už se blížili k autu a on měl jenom posledních několik desítek minut na to, aby ji přesvědčil.

„A já se na to moc těším,“ dokončila svou větu. Vzdorovat nemělo význam.

„Ou, aha.“ Damon se překvapeně zastavil. „Nechceš se domů projít?“ navrhl z ničeho nic. Toužil svůj čas s Annie prodloužit, co nejvíc to šlo.

„Vlastně docela ráda,“ souhlasila. „Ze všeho toho houpání na lodi nám čerstvý vzduch jenom prospěje.“ A tak prošli kolem zaparkovaného vozidla bez povšimnutí a zamířili na dlouhou procházku centrem města.

 

Cesta by byla dlouhá, ale zrovna když už se obloha barvila rudě a slunce se chystalo přehoupnout přes obzor, vzduch náhle ztěžkl. Korunami stromů se prohnal vítr a strhl i několik posledních pestrobarevných listů z téměř holých větví.

„Bude pršet,“ křikla Annie a přitiskla si límec blíž k tělu.

„Poď.“ Damon k ní natáhl ruku a ona se jí automaticky chytla. Lidé kolem nich začali vytahovat deštníky a přidávat do kroku. Zrovna v pravou chvíli. Z oblohy se spustil prudký liják a Annie se rozběhla za Damonem, který ji táhl skrz park rychlým krokem někam k hlavní třídě.

„Kam to jdeme?“ Snažila se přehlušit bubnování těžkých dešťových kapek.

„Je to jen kousek k hlavní cestě, chytneme si taxíka,“ vysvětlil.

„Počkej, to je zbytečné.“ Annie se zastavila a Damon se otočil k ní. „Vrátíme se k autu, není to tak daleko.“ Prudce mrkala, když jí voda tekla do očí.

„Trvalo by to dlouho, zmokli bychom.“ Upír nepouštěl dívčinu ruku, jako by ji jeho dotyk měl ochránit před vlezlým chladným vzduchem.

„Vždyť už jsme mokří na kost,“ rozesmála se a i když se třásla zimou, uvnitř ji něco zahřálo.

„Tumáš, to snad pomůže.“ Damon si gentlemansky svlékl svůj velký, vodou nasáklý kabát z ramen a podal jí ho.

„Neblázni, je celý promočený, stáhl by mě k zemi.“ Opatrně položila dlaň na hřbet ruky, přes kterou měl těžkou látku přehozenou.

„Tak co budeme dělat?“ Nechápavě se zahleděl do jejího rozesmátého obličeje. Kdyby se nebál, že se mu rozplyne před očima, jako nádherný sen, vzal by ji hned teď a tady do náruče.

„Poběž.“ Dívka stiskla jeho dlaň ještě pevněji a se zvonivým smíchem se dala do běhu skrze hustý déšť. Damon neměl na výběr a s radostí se dal za ní.

Davy zamračených spěchajících lidí se po nich nechápavě otáčeli. Všichni schovaní pod černými deštníky nedokázali pochopit tu podivnou dvojici, jak jen tak, držíc se za ruce, běží skrz kaluže pod opadanými stromy. Damonovi to ale bylo jedno, slyšel jen dívčino prudce bušící srdce a radostný smích, jak provází záplavu ohnivých vlasů před ním. Připadalo mu, jako by se ocitl v pestrobarevném snu, jehož středem byla Annie, jako jasný zářivý kotouč světla a tepla. Byl konečně šťastný.

Když se Annie udýchaně zastavila, byli už dost daleko v centru a líčka měla celá horká a červená. Déšť pomalu oslaboval a ona se začala rozhlížet, kde to vlastně jsou.

„Kousek odsud bydlím,“ nadhodil Damon, jakmile se mu podařilo zorientovat.

„Neměla bych…“ zaváhala.
„Musíš se obléct do suchého, jinak nastydneš, pojď.“ Nekompromisně ji odtáhl dva bloky dál k vysoké budově. Ulicemi se ještě valila voda, ale obloha se už začínala pomalu vyjasňovat a byly téměř vidět hvězdy.

„Páni,“ vydechla dívka obdivně, než vešli do luxusně vyhlížejícího hotelu a jakmile se za nimi zavřeli hlavní dveře, ruch ulice ustal.

„Dobrý den, pošlete mi pokojovou službu do apartmánu číslo čtyři sta sedm.“ Nahlásil upír u recepce, a aniž by si všiml muže v baloňáku, který ho nenápadně pozoroval skrze svoje tři dny staré noviny, pokračoval dál k výtahu.

„Nemám nic suchého na sebe,“ špitla Annie ještě zadýchaně, když se zavřely šachetní dveře.

„To nevadí, něco ti seženu.“ Usmál se na ni upír smířlivě.
V nastalých pár vteřinách ticha bylo slyšet jenom pravidelné odkapávání vody z dívčiných promočených vlasů a její pomalu se uklidňující dech. Damon byl nervózní. Myšlenky se mu točily kolem všemožných scénářů od těch nejkrásnějších, až po ty nejstrašidelnější.

„Venku už je tma, vážně bych měla jít domů.“ Annie nervózně přešlápla, když Damon strkal klíč do zámku.

„Zavolám ti taxíka hned, jakmile budeš v suchém oblečení.“ Se zatajeným dechem jí otevřel a pustil ji do rozlehlého obývacího pokoje.

„Damone, já…“ cítila se zvláštně. Nerada přijímala od téměř cizích lidí laskavosti a Damona znala přece jen krátce. Přesto jí přišlo, jako by s ním strávila věčnost.

„Annie,“ zašeptal upír a uzemnil ji jediným pohledem. Zavřel dveře a pomalu přešel k dívce nervózně stojící uprostřed místnosti. „Celá se třeseš, musíš se převléct.“ Opatrně vzal za límec kabátu a odtáhl ho od jejího krku, pak prsty sjel k prvnímu knoflíku.

Stejně jako před tím v parku Annie cítila, jak vzduch kolem nich ztěžkl. Sklopila pohled, aby se zatajeným dechem sledovala, jak Damon rozepíná jeden knoflíček za druhým.

„A jak to, že tobě není nikdy zima?“ hlesla tiše, když se kusy látky rozdělily. Upír k ní zvedl pohled, ale všechna slova se mu z jazyka vytratila. Naklonil se k ní ještě blíž přitahován teplem, které stoupalo z jejího těla. Zvedl ruku a bříšky prstů se něžně dotkl jejího obličeje.

„Jsi výjimečná, víš to?“ vydechl užasle. Slyšel rytmus jejího srdce a měl pocit, jako by se mu v hrudi probouzelo i to jeho. Pomalu sjel rukou na dívčino rameno a zajel pod promočenou látku.

„Musím domů,“ zašeptala téměř neslyšně, ale Damon jako by ji neslyšel. Hypnotizovaný její vůní stáhl kabát s obou ramen a nechal ho volně spadnout na zem. Tentokrát byl připravený. Neměl strach. Vlastně se už nemohl dočkat, až zase uslyší svoje srdce být. Až jí bude tak blízko, že se svět kolem něho zastaví. Věděl, že tentokrát jí neublíží. Naklonil hlavu na stranu a centimetr po centimetru se přibližoval k dívčině tváři odhodlaný ji konečně políbit.

„Počkej.“ Viděl, jak se její rty pohnuly a cítil tlak jejích drobných ruček na hrudi, ale nic z toho pro něho nebylo důležité. Jediné, po čem teď toužil, bylo konečně ochutnat její sladkou kůži.

„Damone.“ Tentokrát už to bylo trochu ráznější a upíra zašimrala v nose její nejistota. Zastavil se v pravou chvíli, aby ho Annie mohla od sebe odstrčit. Vyděšeně se na ni podíval.

„Já nemůžu,“ zajíkla se a o krok ustoupila s pohledem sklopeným do země.

„Stalo se něco? Udělal jsem něco špatně?“ Nerozuměl jejímu náhlému strachu, který zaplnil místnost.

„Ne, to ne, já jen…“
„Pane Salvatore? Pokojová služba.“ Přerušilo je rázné zaťukání na dveře. Damon si naštvaně odfrkl a šel otevřít.
„Dobrý večer, potřebuju alespoň dvoje čisté šaty, čtvery punčocháče a jeden pořádný kabát tady pro slečnu.“ Na nic nečekal a hned vybalil všechny požadavky.

„Jistě,“ řekla žena a lehce pokývala hlavou. Pak si Annie rychle přeměřila, otočila se na podpatku a odešla. Damon za ní dveře zase zavřel. Možná silněji než měl v úmyslu, protože sebou Annie polekaně trhla.

„Zlobíš se?“ špitla.

„Cože? Ale vůbec ne.“ Upír stáhl obočí, do zoufalé linky. „Jenže vidím, že máš strach a já nechci, aby ses mě bála, Annie. Nechci ti ublížit.“ Šel hned zase zpátky k ní. Trhalo ho na kousíčky, když viděl strach v jejích očích. Přitom jediné, co cítil on, byla něha.

„Panebože, vůbec jsem sem neměla chodit.“ Kroutila hlavou a pohledem hledala svůj spadlý kabát.

„Annie, Annie, počkej. Uklidni se.“ Upír k ní udělal pár kroků, ale dívka zase ustoupila.

„Ne, ne.“ Najednou jako by začínala panikařit. „Co jsem si myslela?“ Vytřeštila na něho svoje čokoládově hnědé oči a otočila se zády.

„No tak, počkej chvíli.“ Chytil ji za ruku, ale vysmekla se mu a couvla ještě několik dalších kroků, až narazila zády do zdi.

„Ne, to nejde, nejde to, protože… víš, já…“ koktala zmateně a sledovala, jak Damon opřel dlaně o zeď za jejími zády. Nebylo úniku.

„Dýchej,“ hlesl tiše a snažil se zachytit pohled jejích zbrkle těkajících zorniček. Poslechla a zhluboka se nadechla. Upír si mezitím pohrával s myšlenkou, jestli by nebylo lepší, ji ovlivnit, aby se trochu zklidnila. Neměl totiž nejmenší tušení, co ji mohlo tak neskutečně rozrušit. Nakonec ale úvahu zase zahnal. Byla to přece Annie, anděl jeho vykoupení a všechno, co se jí týkalo, muselo být čisté a neposkvrněné.

„Tak, a teď mi pověz, co se stalo? Udělal jsem něco špatně?“ Zvědavě zkoumal reakce jejího obličeje a hledal jakékoliv znamení, které by mu pomohlo odhalit příčinu všeho toho pozdvižení.

„Ne, ty ne, to já.“ Začala pomalu vysvětlovat. „Ještě nikdy,“ polkla, „ještě nikdy jsem…“ znovu nedokončila větu, ale Damonovi to už začalo pomalu docházet.

„Annie,“ znovu zašeptal její jméno a jemně se usmál. „Šššš.“ Přiložil jí ukazováček na rty, když už se zase nadechovala k dalšímu koktavému pokusu o vysvětlení. „Nikdy, vůbec nikdy, bych neudělal něco, co bys nechtěla, jasné?“ Vzal její tvář do dlaní a donutil ji, aby se mu podívala do očí. Na odpověď pomalu kývla a taky se usmála.

„Díky,“ šeptla.

„Nemáš vůbec za co.“ Cítil, že mezi nimi zase vzniká to podivné napětí, ale tělo Annie už bylo celé prokřehlé a dívka se třásla od hlavy až k patě. „Napustím ti horkou vanu.“ Svěsil ruce zase podél těla a odešel do koupelny.

Oddechla si a cítila, jak z ní všechen tlak opadá. Sama pořádně nerozuměla tomu, proč se tak vyděsila. Věděla přece, že to jednou muselo přijít. Bessie jí o tom mnohokrát vyprávěla, ona ale neměla tušení, jestli je už ta správná chvíle. Měla strach a dnes to bylo poprvé, kdy byla s nějakým mužem sama v jeho bytě. Necítila se připravená.

„Tak, koupelna je jenom tvoje,“ řekl Damon, otevírajíc dubové dveře s mosazným nápisem. Annie si všimla, že za jeho zády stoupá velké bílé mračno. Neřekla nic a dál ztuhle stála u zdi, kde ji upír nechal.

„Annie?“ přistoupil a vzal ji lehce za ruku.

„Ano? Jistě.“ Konečně k němu zvedla nepřítomný pohled. „Ale co ty?“ Otočila se, když už ji pomalu vedl ke dveřím koupelny.

„Převleču se a půjdu si ještě něco zařídit dolů do haly. Klíč je v zámku, budeš tady v bezpečí a soukromí.“ Uklidňoval ji.

„Dobrá, tak děkuju.“ Vděčně stiskla jeho ruku a zmizela v oblaku páry valící se z koupelny.

Zámek cvaknul a Annie měla prostornou místnost jenom pro sebe. Ještě než se začala svlékat, rozhlédla se a chvíli si užívala luxus, pro který v jejím životě před tím nebylo místo. Na bílých kachlích se lesklo bledě modré zdobení a jediná tmavší barva, byla sametová modř lemující místnost dokola asi ve výšce očí. Pozornost na sebe však nejvíce poutalo velké barokně vyhlížející zrcadlo ze zdobeným zlatým rámem. Annie k němu přistoupila a rukou setřela sraženou vodu. Naskytl se jí pohled na svůj vlastní odraz. Kritickým pohledem sjela vlasy, promočené, pocuchané, deštěm spletené do dlouhých souvislým pramenů a pobledlou pleť.

„Do čeho ses to namočila, Annie,“ vzdychla a přešla k velké vaně, do které se stále valila horká voda. Otočila kohoutkem a proud zastavila. Tlustá vrstva bílé pěny houpající se na hladině už tak skoro přetékala. Dívka na nic nečekala a odhodila svoje vlhké oblečení do kouta. Pak si konečně dovolila uvolnit se v hluboké, voňavé lázni.

 

Damon se ani neobtěžoval použít výtah. V hotelu bylo relativní ticho a na schodišti nikdo nebyl, takže nebyl problém použít svou upíří schopnost, aby se dostal dolů co nejrychleji. V hlavní hale už nasadil normální lidský krok a přešel k přepážce, kde hned vedle nápisu recepce stála mladá dáma, kterou zdravili už při příchodu.

„Máte ještě nějaké přání, pane Salvatore?“ žena se na něj automaticky usmála. Upír se ani moc nerozmýšlel a sdělil jí všechna svoje přání, které zapomněl říct pokojové službě. Recepční si je všechny zapsala a popřála mu dobrou noc.
„Pane Salvatore.“ Zastavila ho pak váhavě, když byl už na odchodu. Otočil se zpátky k přepážce.
„Ano?“ Zvedl tázavě obočí. Žena naproti němu se nahnula blíž přes dřevěnou desku a ostražitě se rozhlédla. Damon její pohyb napodobil a vyčkával.
„Byl tu dnes nějaký muž a vyptával se na vás,“ začala tiše a vážně. „Říkal o sobě, že je detektiv. Mně se ale nějak nezdál. Možná byste si měl dávat pozor.“ Stáhla se zase zpátky.

Damon se na chvíli zastavil a sledoval její tvář. Co všechno byla pravda a co mu neříkala? Že by přece jen nesetřásl policisty, kteří po něm šli několik týdnů zpátky, kvůli těm vraždám? Na to, že plnil titulní strany velkých novin svým krvelačným řáděním, si už čas od času zvykl. Jenže vždy měl v takovém případě tu možnost přesunout se na jiný konec USA. Tentokrát na to nechtěl ani pomyslet. Opustit Annie nepřicházelo v úvahu a něco mu říkalo, že ona ještě nebyla připravená s ním utéct. Pokud vůbec někdy bude.
„Děkuji.“ Zdvořile kývl hlavou a než zmizel na schodišti, obezřetně se rozhlédl. Hlavní hala byla ale prázdná.

 

***

 

Trojice upírů se zastavila u jednoho z barů na hlavní třídě. Jako první vešel Niklaus, za ním jeho sestra Rebekah a nakonec naštvaný a hladový Stefan.
„Nechápu, proč jsme si nemohli užít trochu zábavy na lodi.“ Vztekal se nejmladší upír a vražedně se rozhlížel po veselých hostech.
„Měl jsem pro to své důvody, to ti jako vysvětlení bude muset stačit.“ Odbyl ho původní upír a vybral místo k sezení, co nejdále od všech hostů.
„Upřímně doufám, že jsme si sem přišli spravit chuť.“ Rebekah se usadila vedle svého milence a nechala se obejmout kolem ramen.
„Dočkej času, sestřičko.“ Usmál se na ni Klaus smířlivě a kývl na číšníka. Ten byl v tu ránu u jejich stolu a bral objednávku.
„Páni, mám hlad, nemůžu se dočkat, až se tu do někoho zakousnu.“ Roztahoval se Stefan na dlouhé lavici a těkal pohledem po okolí. Číšník, píšící si do notýsku, se na něho zděšeně podíval.
„Líbí se ti?“ zašeptal Stefan Rebekah do ucha.
„Vypadá trochu zaraženě, ale zatím by to jako předkrm mohlo stačit.“ Kývla ledabyle.
„To by stačilo vy dva!“ okřikl je Klaus a naklonil se k mladému muži. „Zapomeň, co jsi od nich slyšel a přines objednávku, kterou jsem ti nadiktoval.“ Rychle ho ovlivnil a poslal pryč.
„Dnes nám kazíš všechnu zábavu.“ Naježila se blondýna.
„Uklidni se Rebeco, všechno má svůj čas. Zabíjení si užijeme ještě dost, ale dnes a zvlášť v tomto baru nechci vidět jedinou mrtvolu.“ Vrhl na oba dva přísný pohled. Pak se opřel do svého pohodlného křesla a zahleděl se na jasně žlutý nápis Zlatá jiskra, který honosně visel nad barovým pultem.

 

***

 

„Ani nevím jak ti poděkovat.“ Annie si přejela přes boky a uhladila přesně sedící oděv.
„Bude mi bohatě stačit, když mi slíbíš, že se zítra uvidíme znovu.“ Odpověděl zasněně Damon.
„Už jsem ti přece slíbila, že ano.“ Otočila se k němu s úsměvem.
„Já vím.“ Zdánlivě nenápadně k ní zezadu přistoupil.
„Ani nevím, na jaké jdeme představení.“ Přiznala a zahleděla se upírovu odrazu v zrcadle do očí.
„Budeš se muset spokojit s tím, že to bude překvapení.“ Položil jí jednu ruku na rameno.
„Dobrá,“ řekla a obrátila se k němu čelem, „a ty se budeš muset spokojit s tím, že už musím jít.“ Položila mu ruce na hrudník.
„Vážně? A je to opravdu nutné?“ Damon jemně propletl své prsty s její už suchou ohnivou hřívou.
„Musím jít dnes ještě do baru, mám tam sice jen krátkou směnu, ale potřebuju ty peníze.“ Natáhla se pro nový kabát, který jí přinesla pokojská.
„Peníze? Kolik, dám ti, kolik jen budeš potřebovat.“ Už chtěl otevírat velkou koženou peněženku odloženou na blízkém stolku.
„Nechci!“ Annie ho okamžitě zastavila. „Už jsi toho pro mě udělal dost, nemyslíš?“ Zvedla káravě obočí.
„Je to jen zlomek toho, co bych pro tebe udělat chtěl.“ Pohladil ji po tváři.
„Vážně musím jít,“ zasmála se a strčila ruku do jednoho rukávu. „Už tak přijdu pozdě.“ Oblékla si kabát celý.
„Smím tě přijít navštívit?“ Pohlédl na ni psíma očima. Věděl, že musí přijít okamžik, kdy se od ní bude muset na nějakou dobu vzdálit, ale čím blíž to bylo, tím víc se mu stýskalo.
„Smíš přijít kdykoliv, ale budu v práci, nerada bych, aby mě někdo rozptyloval.“ Zapnula poctivě každý knoflík.
„Tak tedy zítra.“ Doprovodil ji ke dveřím.
„V šest?“ Ujistila se, že si čas pamatuje správně.
„Už teď se nemůžu dočkat.“ Sledoval, jak pomalu překračuje práh jeho hotelového apartmá a nemohl se ubránit pocitu prázdnoty, který ho naplňoval.
„Hezky se vyspi.“ Usmála se na něho Annie, stoupla si na špičky, a aniž by upír stačil jakkoliv zareagovat cítil její hebké rty, na své tváři. Svět se s ním na okamžik zastavil a jeho mrtvé srdce v hrudi několikrát poskočilo. Nadechl se a její vůně mu naplnila plíce. Na setinu vteřiny mrkl a přísahal by, že pod víčky viděl každý šťastný okamžik, který s Annie do té doby prožil. Když se pak konečně vzpamatoval, jen mlhavě vnímal, jak se dívka otáčí a dlouhou chodbou odchází ke schodišti. Zamrkal, aby zaostřil, ale chodba už byla prázdná.

 

Cítila, jak jí srdce prudce buší, když rychlým krokem rázovala ulicí směrem k místu, kde pracovala. Vykoupaná, najezená, učesaná, čistě oblečená a šťastná si málem začala prozpěvovat. Netrvalo ani deset minut, když začalo někde na kostele odbývat devět hodin večer a Annie konečně spatřila nasvícený nápis: Zlatá jiskra.

 

Zaslala: Night.Being