Těžká zkouška (25)

Pozn. autora: Kdo by si pořádně nepamatoval, o čem že to vlastně je nebo měl v něčem zmatek, stačí se mrknout do komentářů minulé kapitoly, kde je sepsaný stručný obsah.

 

Opětovně jsem se převalila v posteli, přestala jsem počítat, po kolikáté už to bylo. Nemohla jsem spát, neustále jsem přemýšlela nad vývojem celé té podělané věci s Everettem, nad Rebečinou reakcí a v neposlední řadě nad bratry Salvátorovými. Navíc mě děsně bolel krk, stoprocentně jsem ho měla solidně nateklý a zbarvený.

Nahlas jsem si povzdechla, nasupeně odhodila peřinu a posadila se na kraj lůžka. Sáhla jsem na noční stolek pro mobil, u kterého jsem si večer záměrně vypnula zvuky. Displej mi oznámil zmeškaný hovor a dvě příchozí zprávy. Volání pocházelo od Caroline, zřejmě chtěla vědět, kam jsem se tak poděla, a textovky od objektů hlavního důvodu mé nespavosti. První jsem otevřela tu od Stefana: Moc mě mrzí, že jsi to musela vidět. Mohli bychom si o tom promluvit?

No, vypadalo to, že těch nepříjemných rozhovorů mě bude čekat požehnaně. SMSku jsem smazala a klikla na Damonovu: Výborná špionážní práce, slečno Marplová. To mě dopálilo. Jak se vůbec opovážil…?

„Nesnaž se bejt vitpnej, když jsem na tebe nakrknutá!“ zaječela jsem na telefon hystericky, užuž jsem se jím chystala mrštit proti zdi, když se pokojem rozdrnčel budík. Hodila jsem svůj Samsung na postel, neboť jsem našla jiný přístroj na vybití vzteku, hmátla jsem po odkopnuté botě a naštvaně jí praštila do čudlíku vypínající to otravné zvonění, pro jistotu jsem to ještě dvakrát zopakovala. Podivné řinčení jakýchsi součástek v jeho útrobách společně s divokým poskakováním ručiček prozrazovalo, že je totálně kaput.

Nakrátko jsem se zaraženě zadívala na tu spásu, nechápala jsem, co se to se mnou děje, jakživ jsem přece takhle nevyšilovala.

S nepatrným pocitem zahanbení jsem odpochodovala do koupelny, kde jsem provedla základní hygienu nezbytnou pro přežití dívky na střední škole.

Během čistění zubů se mé myšlenky opět rozutekly k oběma upírům. Kdyby mezi sebou měli soutěžit v kvízu příhodného názvu – Kdo více zklamal Elenu, asi by sklidili vyrovnané skóre. Možná bych měla přehodnotit osoby, do nichž jsem bezmezně vkládala svou důvěru a vlastně i holý život… Odhodlaně jsem vztyčila bradu a tvrdě pohlédla do zrcadla, jež mi vracelo vcelku ucházející odraz, tedy až na modro-fialový šlinc táhnoucí se po obvodu šíje.

„Od teď se musíš spoléhat pouze sama na sebe, mít náhradní plán a vzít situaci konečně do vlastních rukou!“ domlouvala jsem si přes kartáček a značné množství pasty v ústech.

S touto stále v duchu omílanou motivační řečí jsem rozrazila dveře skříně. Co se tak hodí na samostatnou, nezávislou holku čelící každodenní hrozbě násilné smrti? Po krátké inventuře oblečení jsem si natáhla tmavé rifle, vínové tílko na úzká ramínka a černou mikinu na zip s kapucí, na nohy jsem zvolila černé kozačky do půli lýtek, do nichž jsem pracně nasoukala nohavice kalhot, na závěr jsem si zápěstí ověnčila různými koženými náramky a na krk jsem si ve stylu Ferdy mravence uvázala barevný šátek.

Celý oděv jsem ještě doplnila látkovou taškou přes rameno a následně opustila místnost.

„Mír všem velrybám i vodním koníkům! Dobré ráno, dáš si mnou vlastnoručně usmažená vajíčka s čímsi nalezeným v ledničce, co ovšem jen vzdáleně připomíná slaninu?“ zeptal se i přes nahozený úsměv Ric obezřetně.

„Ne, nemám hlad. Vezmu si jen trochu müsli,“ odpověděla jsem, aniž bych reagovala na jeho poznámku o mém zjevu.

Chvíli mě jen zvídavě pozoroval, než se dokopal k oné otázce: „Zlobíš se kvůli včerejšku?“

„Na tebe? Ani ne.“

„Chápu, nebyl to nikterak příjemný pohled. A ano, uznávám, že se ten večer celkově posral, ale zaručeně se to nějak vysvětl-“

„Nezajímá mě, co spolu ti dva mají. Slyšel jsi, není to moje starost. A je to pravda, musím se teď postarat především o Jeremyho a o sebe.  Jen co bude s Klausem a Everettem po všem, tak se Salvátorovými končím! Udělali toho pro mě hodně a jsem jim za to vděčná, ale je čas, abych se postavila na vlastní nohy a řídila se podle svého,“ nenechala jsem ho doříct zřejmě dokonalou obhajobu. Jeho zaskočený výraz vyloupnuvší se na začátku mého monologu se postupně měnil na lehce pochybovačný, až se ustálil na jakési grimase vyjadřující pochopení. Ačkoli se mi to ani za mák nelíbilo, Ric mě znal velmi dobře a věděl, že je to forma trucování a nemá smysl o tom polemizovat.

„Jeremy, pohni zadkem a pojď na snídani, musíme jet do školy!“ zahulákala jsem pod schodištěm.

„A jsi si jistá tím, co děláš?“ zeptal se mě ten rejpal vážně.

„Jo, víc než čímkoli jiným. Když jsme u toho, budeš tak hodný a zastavíš se dnes u právníka ohledně té opožděné platby?“
„Jasně, vždyť jsem to slíbil. Druhou hodinu mám volno, tak tam sjedu.“ Přikývla jsem na souhlas a raději se dál věnovala přípravě pokrmu.

Netrvalo dlouho a bratříček kupodivu vstal, aniž bych ho musela jít tahat zpod pokrývky, takže jsme se poklidně najedli a odebrali se do Alaricova vozu, kde jsem výjimečně usedla na zadní sedadla a mlčky se nechala dopravit před školní budovu.

První hodinou literatury jsem prošla takřka bez úhony, za to další mi ukázkově podkopla nohy. Byla jsem tasená k tabuli, matika nikdy nepředstavovala mou silnou stránku, obzvlášť když se mi hlavou proháněly naprosto jiné problémy než jakési neznámé v rovnici.

S mučednickým výrazem jsem se mezi posledními vypotácela ze třídy, kde na mě již čekal náš opatrovník a gestem mi naznačil, abych ho následovala do kabinetu dějepisu.

„Jak to šlo?“ vyhrkla jsem hned za dveřmi.

Věnoval mi ztrápený pohled, načež sklesle zasedl za svůj stůl pokrytý všemi možnými papíry. Z jeho chování mi přeběhl mráz po zádech.

„Nebudu ti lhát, Eleno. Je zle. Někdo kvůli té adopci napadl závěť tvého otce, v níž tobě a Jeremymu odkazuje veškerý majetek, a přestože je v ní Adoptivní listina psána jako jedna z několika příloh, tak dokument chybí. Ke všemu oznamovatel tvrdí, že je tvůj starší bratranec a je schopný se o tebe postarat. Víc mi neřekli, protože případ čeká na prošetření,“ chrlil ze sebe obratem.

„Cože?!“ vykřikla jsem překvapeně. „Ty znáš někoho od Isobel, kdo by měl tušení, že existuju?“

„Nevím, o své rodině mluvila nerada, měli ji celkově vzato za podivínku,“ odpověděl s hlavou složenou v dlaních, „ale znepokojuje mě to. Pokud se ten cár papíru nenajde, budou po tobě chtít vrátit polovinu vyčerpaných peněz, mohli by se rozhodnout i pro prodání domu. Mám špatné tušení, že v tom má prsty jeden z tvých pronásledovatelů.“

Těžce jsem dosedla na volnou židli naproti jeho místu a hořečnatě přemýšlela nad významem jeho slov. Připadala jsem si jako nějaké čerstvě objevené území bohaté na nerostné suroviny, o které se všechny významné mocnosti hodlají bít do posledního muže.

„Co by z toho měli?“ optala jsem se bezmocně.

„Získali by nad tebou kontrolu. Oba dva mají mocný vliv, vsadím se, že jejich konexe sahají až na nejvyšší posty, možná ovládají soudce, bankovní úředníky nebo kurátory…“

„Co si počneme?“

„Musíme se připravit na nejhorší. Požádáme o ověření totožnosti, taky zkusím kontaktovat Isobel, zda se skutečně nejedná o někoho z jejich příbuzných. Prozatím si to nech pro sebe, nic není zaručeně jisté,“ poctil mě jedním ze svých povzbuzujících úsměvů, já však nebyla s to alespoň malinko pozitivně uvažovat.

Jako v mrákotách jsem se o velké přestávce snažila zorientovat v chaosu své skříňky, když mě kdosi pleskl přátelsky přes rameno.

„To je dost, že máš taky čas na pokec. Kam ses včera poděla a co z té akce vlastně vzešlo?“ vyzvídala Caroline dychtivě.

„Co? Jo, věci se jako obvykle zvrhly, Alaric mě odvezl domů. Zjistili jsme jen to, že Rebeka byla do Everetta zamilovaná, Klaus jim ve vztahu bránil, tak spolu utekli, jenže je našel, použil svůj přirozený způsob řešení konfliktů – Rebeku zadýkoval, odvlekl zpět do států a namluvil jí, že jejího milého zabil,“ zasvětila jsem kamarádku ve zkratce mdlým hlasem do té romance, zatímco jsem z poloviny komínku rvala učebnici ekonomiky.

„No, to je teda síla. Přesně jako v těch tureckých telenovelách, kde se ze zbědovaného milence hlavní hrdinky vyklube bohatý zhýralec, kterého rodina vydědila kvůli přátelským vztahům se služebnictvem.“

Ač jsem neměla nejmenší šajnu, o čem to mluví, vše jsem poslušně odkývala. Zčistajasna mi myslí prolétl obrázek mě samé, jak v orvaném hadru silně připomínající závěs do balkonových dveří sedím na hlavní třídě na obrubníku a s kloboukem prožraným moly hraju tesknou píseň na kytaru pyšnící se pouze dvěma strunami. Brr, rychle jsem v nastalém děsu zatřepala hlavou.

„Když jsme u těch televizních lásek, hádej, kdo mě pozval na rande,“ šveholila mi tajnůstkářsky do ucha. Bože, zase tu bylo tohle téma. Neměla jsem sebemenší náladu tipovat to jediné smítko slámy z kupky ohromného stohu.

„Dám ti nápovědu, je to fotbalista. A miř vysoko, hraje v útoku, žádné béčko.“

„To vážně netuším! Že by velký Messi osobně?“ zeptala jsem se krapet rozhozeně, bohužel z mého tónu čpěla až přílišná ironie.

„To je kdo?“

„To jen… jeden evropský hráč, co-“

„Výborně, utahuješ si ze mě?! Gratuluju, grandiózně ses nakazila Damonovým sarkasmem, to se snad šíří vzduchem nebo co. Měla bys uvážit, s kým trávíš tolik času. Uvidíme se pak!“ vyprskla mi do obličeje a v tu ránu byla pryč.

Mrzutě jsem si povzdechla, zavřela dvířka a s plechovým zaduněním si opřela čelo o chladivý kov.

To jsem tomu dala. Doopravdy jsem ji neměla v úmyslu urazit, ale přišla v nevhodnou dobu a já se prostě nedokázala ovládnout. Třeba jsem vážně pochytila některé Damonovy manýry. Všemohoucí, pomoc!

Nebylo zapotřebí si cokoli nalhávat, dneska jsem byla totálně mimo, s myšlenkami zasekanými u Damona, Stefana, Caroline, mého nepoznaného příbuzenstva…veškeré mé snažení se rovnalo nule.

Během dvouhodinovky výtvarky jsem byla v takovém rozpoložení, že profesorka od mé patlanice mísy s ovocem vysloveně utekla s nevybíravým kašlem a viditelným tikem v pravém oku, a to se mi obvykle dařilo kreslit vcelku ucházející obrázky.

Po zazvonění jsem se zamýšlela jít omluvit Caroline, jež z učebny vyběhla jako patnáctiletá dívenka po první návštěvě gynekologa, jenže jsem ji na chodbě zahlédla v divoké diskuzi s Tylerem. Raději jsem zapadla na dámské záchodky. Zapřela jsem se dlaněmi o umyvadlo a závistivě poslouchala úlomky rozhovoru, často přerušovaného smíchem, nějakých slečen v kabinkách.

„Ségra mi ráno fakt nevěřila, když jsem jí říkala, že jsme v noci řádily u Salvátorů,“ ševelila vzrušeně ta obývající kotec více vlevo.

„A bylo to přesně, jak jsem si myslela, Damon je větší srandista, i když Stefan se taky docela bavil. Jak se houpal na tom lustru…“ Následovala nová salva řehotu. Nasucho jsem polkla a sevřela okraje keramické nádoby o to křečovitěji.

„… nebo když si Damon oblékl to tvoje krátké bolerko…“

To už je vrchol!

Z rázu se prudce rozlétly dveře, až klikou uhodily o stěnu, kde již od ní byla vytlučena hluboká promáčklina.

„To snad nemyslíš vážně, Eleno?! Je to pravda?“ rozkřičela se na mě Caroline nahněvaně.

„He? Co jsem provedla?“ vysoukala jsem z hrdla překvapeně a automaticky zacouvala ke stěně. V ten okamžik vylezly holky, které jsem odposlouchávala, a se stejným zděšením opustily stísněný, nebezpečně se jevící prostor. Ta druhá se po mně zamyšleně otočila.

„Spíš s Damonem?!“ přešla blondýnka s rukama založenýma na prsou rovnou k věci.

„Jak to víš?“

„Há! Takže je to tak!“ zvolala, ukazuje na mne prstem, jako by zrovna odhalila tajemství radiotechnického pátrače Tamara.

„Jak jen můžeš něco mít s tím slizkým, arogantním, sebestředným, pletichářským a zrádným hadem?! Chce tě jenom využít!“

„On takový není, Car.“

Nevyznala jsem se v sobě, včera bych ho nejradši vyslala na tu nejvzdálenější planetu a teď jsem se ho zastávala? Haraší mi na cimbuří!

„Prosím tě, nechtěj mě rozesmát! Zapomněla jsi snad, že to on přeměnil Isobel, vyvraždil polovinu tohohle městečka, aby se pomstil Stefanovi, chtěl zabít Bonnie, několikrát napadl Jeremyho i Rica a… co udělal mně?“ hypnotizovala mě studujícím pohledem, posléze jím zakotvila na šátku ovázaném kolem mého hrdla.

„Ovlivnil tě, že jo,“ pravila téměř omluvně, „mě týral podobně. Nutil mě s ním spát, pil ze mě a zakazoval o tom komukoli povědět…“

„Ne, nic z toho… Vím, že se dřív choval strašně a nikdy mu to neprominu, ale teď mu věřím, pomáhá mi se vším tím bordelem v mém životě a milování s ním bylo… hezký,“ vydechla jsem zasněně, až mě to samotnou zarazilo.

„Kristovy rány, ty seš do něho zabouchnutá!“ Zalapala jsem bezhlesně po dechu. Uvědomila jsem si totiž, že to trefila, byla jsem do Damona zamilovaná. Zmohla jsem se na pouhé odevzdané rozhození rukama.

„Co se tady, proboha, děje? Caroline, myslím, že tě slyšeli i v protihlukovém krytu na východní polokouli,“ ozvala se ode dveří Bonnie vyjukaně, pomalu vstoupila za námi na toalety a tiše za sebou zavřela.

„Tady Elena spí s Damonem, ke všemu je zamilovaná a vůbec si nepřipouští, že je jen hračka, která ho zanedlouho omrzí,“ vypálila upírka hbitě. Snažila jsem se kamarádčinu averzi ke staršímu z bratrů pochopit, ale začínalo mě to dost vytáčet.

„Od koho se to k tobě doneslo?“ zajímalo čarodějku.

„Od Tylera, to není důležitý.“

„A nenapadlo tě, že mu to třeba vyslepičil Klaus, protože správně usoudil, že se kvůli tomu pohádáme a budeme tak zranitelnější?!“ vmetla jsem jí do rozrušením zčervenalé tváře nelítostně, začínalo se to ve mně vařit. Chudák Bonnie evidentně neměla potuchy, co si počít.

„Fajn. Dokážu ti, že tě nemiluje, jak se bláhově domníváš a hraje si s tebou,“ procedila skrz zuby a upíří rychlostí mi během vteřinky strhla šátek z krku, instinktivně jsem po něm chňapla levačkou. Minula jsem. Po obhlédnutí barvité modřiny beze známky otisků tesáků zavládlo tíživé ticho.

„To bys byla štěstím bez sebe, viď?!“ pronesla jsem ledově mrazivým hlasem. Právě jsem toho měla tak akorát. „Tohle mi udělala Rebeka, protože moc nepobrala fakt, že její údajně mrtvý dávný miláček si tu čiperně pobíhá.“

„Ona to tak nemyslela, Eleno,“ konejšila mě Bonnie.

„Proč musíš mít vždycky to nejlepší a každý tě zbožňuje?“ zaúpěla Caroline zoufale.

Nabroušeně jsem si uvázala šátek zpět na místo, vrhla na ni opovržlivý pohled a zatlačila slzy zklamání deroucí se do očí.

„Nejspíš proto, že nejsem nepřející mrcha jako ty. Klidně si to vyměním, jestli chceš být dvojnice, bez rodičů, bez peněz, neustále pronásledovaná nějakými super nadpřirozenými magory, kteří tě chtějí vycucnout jak šneky z ulity!“

„To jsi přehnala,“ špitla přihlížející tmavovláska nešťastně.

Neodpověděla jsem a vyrazila na chodbu, kde jsem zamířila přímo k východu z budovy školy a na volání upírky, že máme ještě odpolední vyučování, jsem nereagovala. Venku na schodech mě dohonila Bonnie.

„Neber si to tak, nevím, z jakého důvodu s tebou pořád v něčem soutěží, určitě ji to mrzí,“ snažila se napravit způsobené škody, marně.

Máchnutím paží jsem ji odehnala a rozeběhla se pryč. Utíkala jsem a utíkala, až jsem naprosto propocená stanula přede dveřmi našeho domu. Odemkla jsem a vpadla dovnitř. Tašku jsem mrskla na stůl, vřítila se do obýváku a jako čirý blázen počala vytahovat veškeré právnické dokumenty, co jsme doma měli. Hledala jsem tu svinskou Adoptivní listinu, bezúspěšně. Netrvalo dlouho a šuplíky zely prázdnotou, neboť se papíry chaoticky povalovaly po podlaze. Zkroušeně jsem přecházela po místnosti nemálo podobně nespravedlivě zatčenému vězni, jež jediný ví, že pravý vrah stále pobíhá na svobodě. Měla jsem strach o zdravý rozum.

Cítila jsem, že tady nedokážu dýchat. Potřebovala jsem na vzduch. Opustila jsem dům, aniž bych si vzala mobil nebo klíče, bylo mi to jedno.

Opět jsem běžela neznámo kam. Nohy mě donesly do severní části města, kde jsem se udýchaně opřela o tabuli benzínové pumpy. Těžce jsem oddechovala, otíraje si zpocený obličej, měla bych se dát jakž takž do pořádku. Vešla jsem do čerpací stanice, abych se v umývárně trochu opláchla. Při zpáteční cestě mi táhle zakručelo v břiše, zastavila jsem, zahrabala rukama v kapsách a vytáhla pár drobných. Zrak mi zabrousil na stojan s bagetami, když jsem náhle dostala lepší nápad, odhodlaně jsem nakráčela k pultu a koupila si tu nejlevnější flašku tvrdého alkoholu, co tam měli.

S úlovkem schovaným pod mikinou jsem prošla parkem i masivní bránou vrzající při jakémkoli pohybu, dokud jsem neusedla na studenou zem před hrobem rodičů, tety Jenny a strýce Johna.

S do dvou třetin vypitou lahví v klíně jsem dřepěla na travnatém prostranství, opírala se zády o náhrobek a po náročném vylíčení těch nevšedních událostí jsem konečně pocítila náznak úlevy a smíru. Škoda, že mi nemohli odpovědět. Díky dostavenému alkoholickému opojení jsem i při zaslechnutí příchozích kroků zůstávala klidná, s temenem spočívajícím na kameni a zavřenýma očima.

„Tak tady seš! Taky mi to mohlo docvaknout dřív, ten svinčík zanechaný doma společně s mobilem a klíčema mě však nepatrně zmátl!“

„Jdi pryč, Damone,“ odpověděla jsem, aniž bych na něho pohlédla.

„Co má tohle bejt, nějaká seance?! Musíš bejt na kost zmrzlá,“ vyjel na mě rozčíleně.

„Nestarej se.“

„Dobře, vyřešíme to pozdějc. Teď se zvedni, odvezu tě domů.“

Vzdorovitě jsem si oddechla, zvedla hlavu a zamžourala do jeho krásné tváře, přičemž jsem lámavě pronesla: „Jenže já nikam nechci!“

„Přestaň mě srát, Eleno! Měl jsem blbej den završenej líbezným hovorem s Klausem a nemám chuť se s tebou dohadovat, tak sebou koukej hnout, ať odsud můžeme vypadnout!“ vyprskl výhružně a postavil se hned vedle mého posezení.

„Trhni si.“

„Nebuď jako malá.“

„A víš co, možná jsem malá a rozmazlená a… a nesnáším tě!“ ječela jsem vykolejeně, protože mě už nic jiného nenapadalo.

„Fajn, v tom případě bys neměla chlastat, ještě takový patoky,“ řekl, vytrhl mi ten dryák z ruky a po obhlédnutí etikety vylil zbylý obsah.

„Héj, co to děláš?! To jsem si koupila za poslední peníze.“ Pokoušela jsem se po flašce natáhnout, ale nedosáhla jsem na ni, začala jsem se tedy, za přispění mé opěrky, pracně soukat na ztuhlé nohy. Když jsem stála, čapl mě za ruku a vlekl za sebou směrem k východu. Po pár krocích jsem se mu vysmekla a zamířila na opačnou stranu, k zadní brance.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ houkl za mnou vytočeně.

„Do Grillu, určitě se tam najde nějaký džentlmen, který mi objedná panáka,“ pokračovala jsem vrávoravou chůzí, když mi na mysli vytanula jedna srandovní scéna, „podívej, chodím jako Hulk.“ Rozesmála jsem na plné kolo a následně zakopla o vystouplý drn. Jen taktak jsem udržela rovnováhu.  Během zlomku vteřinky se ocitl přede mnou, zaterasujíc mi cestu.

„Nepůjdeš se mnou dobrovolně?“

„Ne.“ V tu ránu mě uchopil pod koleny a na způsob pytle s ovšem si mě přehodil přes rameno. Křičela jsem, nadávala, mlátila ho do zad – bez odezvy.

„Jestli mě hned nepustíš, pozvracím tě.“ Na to mě postavil zpět na nohy, to už jsme ale byli u auta, nedbaje mých výhružek, otevřel dveře spolujezdce a nacpal mě na sedadlo. Po dosednutí za volant nahodil motor, pustil topení a šlápl na plyn. Z jeho vybraného zacházení mě bolelo břicho a žaludek dělal kotrmelce, čímž se jeho šťávy vesele hrnuly stále výš a přibývající teplota ve voze mi to dvakrát neulehčovala.

„Zastav!“ zaskučela jsem při škytnutí, jež protrhlo hráz, rychle jsem si na ústa přitiskla dlaň, čekaje, až přirazí ke krajnici. Naneštěstí se mi při překotném vystupování zasekla kozačka o práh, takže jsem ven doslova vylétla a skončila na všech čtyřech. Místo bolestného zaúpění po tvrdém dopadu koleny na nahrnutý štěrk, jsem vydala dávivý zvuk a vyhodila část té odporné lihoviny. Než jsem si stihla pozvracet vlasy visící mi podél obličeje dolů, něco se kolem mihlo, načež je Damon, klečící mi po boku, stáhl dozadu.

Po konečném odplivnutí mě beze slov nanovo naložil a dopravil domů, kde mi pomohl dopotácet se do haly, do schodů a nakonec i do pokoje. Posadil mě na postel, rozsvítil ve zšeřelé místnosti lampičku a odhrnul peřinu, aby mě mohl uložit. Pohlédla jsem do zrcadla naproti, byla jsem celá zelená a třásla jsem se. Najednou mě polil ledový pot, rozeběhla jsem se do koupelny, poklekla u záchodové mísy a strčila do ní hlavu.

„Co se děje? Řekni, že jsi ji našel,“ doléhal ke mně Alaricův starostlivý hlas.

„Jo, byla na hřbitově. Není jí zrovna nejlíp, notně přebrala,“ odvětil mu Damon.

„Poslyš, je mi jasný, že tohle pro mě není bezpečné téma k prodebatování, ale něco říct prostě musím. Radím ti, abys nechal Elenu na pokoji, pokud jí hodláš dál ubližovat. Ten váš vztah nebo co to vlastně je… bere si to víc, než je ochotná přiznat.“

„Pohybuješ se na hodně tenkým ledě!“ zavrčel Damon zuřivě, po krátké chvilce pokračoval: „Seš můj kámoš a mám tě docela rád, ale mezi mě a Elenu se nemotej. Radši běž zavolat ostatním, že je v pohodě…“ Pak ještě něco dodal, to se však ztratilo ve zvuku nové salvy dávení.

Napůl vleže, napůl vsedě jsem byla natažená na podlaze před záchodem a horními končetinami jsem se opírala o prkýnko, zatímco čelo jsem měla položené na předloktí, když kdosi vstoupil do koupelny a usadil se vedle mísy.

„Na, tohle tě spraví.“

Namáhavě jsem zvedla hlavu a koukla, co mi to Damon podával, byla to sklenice s něčím temně rudým uvnitř.

„Dáváš mi svou krev?“ zeptala jsem se vděčně. Posměšně se uchechtl.

„Ne, toužíš přece všechno řešit po lidsku. Rajčatový protlak, vypij to, pomůže ti.“

Znechuceně jsem se ošklíbla, ale uposlechla. Polkla jsem pár doušků a okamžitě se vrátila do původní pozice. Damon se přisunul blíž a něžně mě hladil po zádech, když jsem vyvrhávala snad i vnitřnosti. Neodehnala jsem ho, myslela jsem si, že umřu. Byla jsem vyčerpaná a celý trávicí trakt mě nepříjemně pálil.

„J-já… n-nechci b-být jako K-k-katherine,“ zavzlykala jsem po nekonečné době do útrob porcelánové nádoby.

„Kdybys byla, ten náš trojúhelník by tě ani náhodou netrápil. A pravděpodobně bychom na to skočili už na tom hřbitově,“ pokusil se mě tím rádoby vtipným komentářem utišit. Neměla jsem přehled, jak dlouho trvalo, než se dostavila ta slibovaná úleva, hlavní pro mě bylo, že se vůbec dostavila.

„Bál jsem se, že to tak dopadne, že toho budeš litovat,“ proťal tu odmlku skoro šeptem. Znělo to smutně, poraženecky a… omluvně? Bože, kam se zaběhlo moje ranní přesvědčení? Pořídila jsem se jakž takž narovnat, pak jsem zabodla oči do těch jeho zastřených proviněním a rázem do placu hodila pomyslnou bílou vlajku. Bez valného rozmýšlení jsem se natáhla na bok a hlavu mu pohodlně umístila do klína.

„Já ničeho nelituju, Damone,“ hlesla jsem sotva slyšitelně.

Oddechl si, načež mě pravačkou polaskal ve vlasech a potom ji přesunul na má záda, kde prsty kreslil různé obrazce, zrovinka jako mi to dělávala mamka.

Zastavil se mi dech, když jsem v oněch symbolech rozeznala písmenka tvořící dvě prostá slova: Miluju tě.

 

Dodatek: Ráda bych vás trochu zapojila, lidičky. Nemusíte psát chválu nebo kritiku, prostě jen dejte vědět, že to čtete – bude se podle toho odvíjet počet kapitol. Díky.

Zaslala: Alalka