2030

Rok 2030

Bála se. Nechtěla si to připustit, ale pomalu se jí zmocňoval strach a napadaly ji ty nejděsivější myšlenky. Uvidí ještě někdy východ slunce? Bude ještě někdy moct obejmout své rodiče, svého bratra? Netušila kde je, proč nebo jak dlouho. Ale věděla, že je jí zima a sporýš už určitě zmizel z jejího těla. Sakra…

Měla poslechnout. Nejezdit do toho města, o kterém se tvrdilo, že je prokleté. Ale ona chtěla dokázat, že už není malá holka. Chtěla se dozvědět, jestli to všechno byla pravda, nebo si to máma vymyslela jako pohádku na dobrou noc. Měla jí věřit. Ale ne, ona to prostě musela jít prozkoumat… protože byla vždycky až moc zvědavá a nezodpovědná.

Po kom to jen mám?

Otevřely se dveře. Pruh světla na ni dopadl tak prudce a nečekaně, že musela před tou září zavřít oči.

„Tak se ukaž, krasotinko,“ zachroptěl hlas ze tmy a vteřinu na to se něčí prsty dotkly její brady. Násilně jí natočily hlavu na světlo, oči ale nechala zavřené.

„Není jí moc podobná,“ namítl jiný, starší hlas.

„Vždyť jsi ji viděl jenom na fotce, idiote,“ odsekl první hlas a možná by se to zvrhlo v hádku, kdyby někdo nezakročil.

Srdce se jí rozběhlo na maratónský běh, když uslyšela zvuk kroků.

„Můžeš laskavě uhnout? Nemám rentgenový oči,“ prskl nový, mladší hlas. Nepoznávala ho. Za tu dobu, co tady byla zavřená, tu ještě nebyl. Nebo alespoň nemluvil.

Zaslechla, že se blíží a pak jí přes zavřené oči padl stín, když si dřepl před ni. Chvíli neslyšela nic jiného než své rozbouřené srdce, potom znovu promluvil. „Tak ty jsi Miranda, holubičko?“

Otřásla se, když zaslechla své jméno, nedala ale nijak najevo, že ho vnímá. Muž si povzdechl.

„Zkoušeli jste ji ovlivnit?“ zeptal se osazenstva za sebou. Jeden ze starších mu odpověděl: „Má furt zavřený oči, to pak jde těžko.“

Muž před ní se uchechtnul. „Jestli je doopravdy ta, kdo si myslíte, nedivím se tomu. Vždycky byla tvrdohlavá…“

Zadržela dech. To mluví o…?

„Já jsem Damon,“ promluvil znovu na ni svým hedvábným hlasem. „Otevři oči, holubičko. Slibuju, že ti neublížím, ani tě neovlivním. Jenom… se na mě podívej…“ šeptal jí téměř do ucha a ona… mu věřila. Cítila, že může. V jeho hlase slyšela upřímnost a zvědavost. Sama byla zvědavá, jak muž před ní vypadá. Skousla si rty.

Máma jí vyprávěla, že všichni nejsou špatní. Že s některými z nich se přátelila. Některé si oblíbila. Některé i milovala… Co když je zrovna on ten, komu může věřit? Co když je zrovna ten, do kterého byla její matka…

Pomalu rozlepila oční víčka. Musela párkrát zamrkat, než kromě bílých teček viděla něco víc. Pak se jí srdce rozhodlo dělat přemety na hrazdě, když pohlédla na muže před sebou.  Vlasy měl tak tmavé, že je v šeru skoro neviděla, stejně tak jeho oblečení. Ale obličej viděla perfektně. Ostré rysy, jako vytesané z mramoru, bledé tváře, plné, smyslně vykrojené rty. A ty oči. Oči, modré jako nebe v červenci, třpytící se jako oceán v horkém letním dni, hluboké a upřímné.

Zírala na něj jako na přízrak a on na tom byl podobně. Bez dechu se díval do jejích očí a obličej se mu rozjasňoval novou emocí. Šok? Nebo to byla nevěřícná radost?

„Běžte najít mého bratra. Myslím, že jsme ji našli,“ zašeptal k mužům za svými zády. V hrudi ji píchlo strachem a pocitem zrady. Kdo ví, proč si myslela, že ji ochrání, pomůže…

Natáhl ruku a dotkl se jejích zplihlých, hnědých vlasů.

„Máš její oči,“ hlesl. „Ve skutečnosti vypadáš hrozně jako ona…“ Vzal do prstů jeden pramen jejích vlasů. „Až na tohle. Pod podrobným pohledem jdou trochu do blond, víš. To máš asi po něm…“ Tvářil se vzdáleně, jakoby si mumlal jen pro sebe. Pak vzal za pouta na jejích rukou a trhl tak prudce, až se rozlomily napůl.

„Běž,“ zašeptal. „Ti ignoranti se ještě nějakou dobu nevrátí. Utíkej.“

Malátně se postavila na roztřesené nohy a nedůvěřivě na něj hleděla. Myslel to vážně? Proč ale potom tohle všechno…?

Taky se postavil. Byl o celou hlavu vyšší než ona, musela se zaklonit, aby na něj viděla. Jeho andělská tvář byla odhodlaná a zvláštním způsobem smutná.

Zlehka ji pohladil po chladné tváři. „Běž, Mirando,“ zamumlal. „A pozdravuj mámu…“

 Zaslala: Veru