Beauty & The Beast – Část 1: Kapitola 10

Část 1 – 1923:
Kapitola 10.

Pro normálního člověka se může zdát, že Annie Stevensonová je obyčejná dívka. Pro upíra, který prahne po krvi, se ovšem stane něčím úplně jiným. Hned po prvním setkání Damon ví, že tahle lidská bytost mu přinese něco, na co ani on nebyl připravený.

 (pro zobrazení obrázku klikněte na obdélník, text, nebo na cokoliv, co se vám v prohlížeči zobrazuje)

Nepřestávající troubení auta se příliš neslučovalo s kvalitním spánkem a tak, i když ne moc nadšeně, Annie pomalu otevřela oči, aby se mohla podívat, kdo tu v sobotu v šest hodin ráno tak vyvádí.

S hlasitým zívnutím se protáhla, popadla župan a zabalila se do něj. Pak pomalu a s pohledem ještě zastřeným, přešla do kuchyně, kde bylo okno do ulice. Odhrnula záclonu přesně ve chvíli, když klakson zatroubil naposledy.

„Damon?“ hlesla si pro sebe zmateně, když na ni muž stojící dole na chodníku nadšeně zamával. Velmi neochotně otevřela okno a pustila do bytu studený vzduch.

„Co tady děláš?“ křikla a přitáhla si měkkou látku blíž k tělu.

„Je sobota,“ odpověděl stejně hlasitě. Annie se rozhlédla po ulici a spatřila v oknech pár zamračených sousedů, kteří taky něco křičeli a divoce u toho gestikulovali rukama.

„Pojď nahoru.“ Mávla na svou neočekávanou návštěvu a zavřela okno. Na tohle lidé v okolí jen tak nezapomenou. Povzdechla si. Rychle umýt obličej v přichystané mýdlové vodě a párkrát si hřebenem pročísnout vlasy, byla nezbytná nutnost. Když si zavázala uzel na županu, byl akorát ten správný čas a nezvaný zaklepal na dveře. Otevřela.

„Vím, že je sobota.“ Zamračila se a uhnula mu, aby mohl vstoupit.

„Byli jsme přece domluvení, že…“

„Vím, že jsme byli domluvení na sobotu,“ přerušila ho. „Ale je šest ráno,“ povzdechla si.

„Mám toho opravdu hodně v plánu.“ Netrpělivě přešlápl na prahu do jejího bytu.

„Fajn, tak tam nestůj a pojď dál.“ Rychlým pohybem ruky naznačila Damonovi, aby neotálel a pak, když už konečně stál vevnitř, zavřela dveře. „Dáš si čaj nebo něco?“ zajímala se po cestě do kuchyně.

„Ne, díky, rád bych vyrazil.“ Ani si nesundával kabát. Stále ještě nemohl uvěřit tomu, jak lehce získal pozvání do jejího bytu.

„Dobrá, dobrá.“ Zakroutila nevěřícně hlavou a odbočila do svého pokoje. „Počkej tady, udělej si pohodlí a chovej se jako doma.“ Zavřela za sebou a nechala upíra v místnosti samotného.

Damon se usmál a zhluboka nadechl. Byt byl přesně takový, jak si ho představoval. Plný živých barev a její vůně. Na chvíli zavřel oči a zaposlouchal se do zvuků, které šly z pokoje. Bystrým sluchem vnímal každé zašustění látky, zavrzání prkna, nádech, úder srdce. Postupně se mu před očima promítal obraz dívky, jak na sebe obléká různé druhy oděvů, češe si vlasy, čistí zuby. Chodí po pokoji sem a tam, vytahuje různé oblečení ze skříně, rozhodně víc kusů, než by si mohla obléct. Nespokojené odfrknutí, zamumlání a pak konečně obléknutí kabátu.

„Můžeme?“ Dveře se otevřely a Annie vyšla ven. Usmál se a nabídl jí rámě.

 

Město se teprve pomalu probouzelo do ospalého a sychravého říjnového rána, ale Annie s Damonem si to už šinuli ulicí v upírově novém autě. Jak k němu doopravdy přišel, věděl jen on a dívka se na jeho nově nabitý majetek ani nevyptávala. Široká silnice by je zavedla až do centra města, ale Damon měl v plánu ještě jednu zastávku před velkým překvapením.

„Kam jedeme?“ zajímala se dívka zvědavě, když odbočily z hlavní cesty.

„Máš před sebou dlouhý den,“ řekl upír a zastavil auto u kraje chodníku. „A já jsem tě vytáhl z bytu ještě před snídaní.“ S úsměvem se podíval na velký červený nápis Pekárna.

„Jsi milý, ale nemám hlad.“ Annie cítila, jak se červená. Kručení v jejím břiše muselo být slyšet na míle daleko.

„Ale no tak,“ upír se na ni výmluvně ušklíbl. „Navíc jsem slíbil, že tě sem vezmu.“ Vystoupil z auta, obešel ho a už dívce otvíral dveře.

„Děkuju.“ Dál neprotestovala a přijala nabízenou ruku jako gentlemanské gesto při vystupování z auta.

„Mají tady ty nejlepší snídaně v celém okolí.“ Vychvaloval Damon svůj oblíbený podnik, zatímco vstupovali dovnitř. Místnost byla malá, ale přívětivá. Vůně čerstvého pečiva zahřívala u srdce a u kasy se na ně mile zubila postarší paní s pevným stiskem ruky.

„Jmenuji se Ester a dnes vás budu obsluhovat.“ Přivítala je a uvolnila dívčinu křehkou dlaň ze sevření svých silných prstů. Pak je nasměrovala k jejich stolu.

Ačkoliv Annie shledávala jídlo naprosto neodolatelné, nemohla si nevšimnout, že Damon její nadšení nesdílel. Chvíli ho jen tak pozorovala, jak se vidličkou dloubá ve žloutku na svém talíři a nic neříkala. Sama měla dost starostí se svou snídaní a jak ji do sebe co nejrychleji a nejslušněji dostat. Nakonec jí to ale nedalo, a když napíchla i ten nejposlednější zbyteček a snědla nejmenší drobeček, utřela si ústa ubrouskem a nadechla se k námitkám.

„Jsem rád, že ti chutnalo.“ Damon odhodil ustaraný výraz a položil jí dlaň na hřbet ruky. Dívka zůstala chvíli ohromená jeho uhrančivým modrým pohledem, ale pak se přece jen vzpamatovala.

„Zato tvoje jídlo bylo nejspíš zkažené.“ Pochybovačně si ho změřila. „Stalo se něco?“

„Jistě, že ne.“ Zakroutil bezstarostně hlavou a už sahal po peněžence. Nedohadovala se s ním. Zdálo se, že stín, který padl na jeho tvář, byl ve skutečnosti jen přelud. Poděkovala mu za snídani, rozloučila se s ženou za kasou a vyšla do nepříjemně vlezlého počasí venku.

 

Velkolepá hala se plnila zlatým světlem nepohasínajících broušených lustrů. Šedivá obloha venku zakrývala slunce a personál hotelu se nechtěl smířit s tím, že by se jejich vznešené obrazy na recepci utápěly v šeru. Nechali proto rozsvíceno.

Prosklené dveře se otevřely a dovnitř vstoupil muž. Z ulice se ozvaly zvuky troubících aut a chladného větru. Několik lidí čekajících v pohodlných červených křeslech se po něm nevraživě ohlédlo, ale hned na to už zase sklopili zrak ke svým novinám. Dnes ráno vyšel exkluzivní článek a ti, kteří o něm ještě nemluvili, si ho okamžitě chtěli přečíst.

„Dobré ráno,“ chlapík v dlouhém tmavém kabátě s kloboukem na hlavě se zastavil u recepce.

„Dobrý den, vítejte v hotelu Belden Stratford, jak vám mohu pomoci?“ Sympatická žena mu věnovala milý úsměv.

Než promluvil, rozhlédl se. Ostražitost byla na místě.
„Hledám tohoto muže, mohla byste mi pomoci?“ Položil pomačkanou fotku na leštěné dřevo a pro jistotu se ještě jednou rozhlédl.

Recepční se na obrázek chvíli dívala a detektiv mezitím zkoumal reakce v jejím obličeji. Hned při prvním pohledu věděl, že jí muž na obrázku není cizí a teď se zdálo, jako by se rozmýšlela, jestli se zachová profesionálně nebo řekne pravdu.

„J-je mi líto, ale…“
„Je to velice nebezpečný muž, měla byste se dobře rozmyslet.“ Zamračil se na ni a ona musela jeho temně uhrančivému pohledu uhnout.

„Proč po něm teda nepátrá policie?“ Neochotně se zahleděla zpátky na fotku. Muž na ní jí nepřipadal zas tak nebezpečný. Byl mladý, pohledný. Na tváři mu hrál bezstarostný úsměv. Viděla ho tu v hotelu už několikrát. Vždy byl zdvořilý, i když se v luxusním pokoji příliš nezdržoval.

„Mají dost práce s vyšetřováním těch vražd.“ Kývl detektiv tajemně ke skupince lidí diskutujících nad ranními zprávami. „A nemají zatím žádné podložené důkazy. To víte, někdo musí udělat tu špinavou práci a sledovat jednoho z jejich podezřelých. Možná se nakonec ukáže, že ten muž, je úplně nevinný.“ Pokrčil najednou nezaujatě rameny.

„Pan Salvatore je náš vážený host, jsem si jistá, že jste na špatné stopě.“ Jako by jí jeho vyprávění dodalo odvahu. Posunula mu fotografii zpátky a nasadila kamenný výraz. „Pokud nepotřebujete nic jiného, žádám vás, abyste opustil náš hotel.“

„Bylo mi potěšením.“ Lehce si nadzvedl klobouk na hlavě a uklonil se. Příjmení bylo víc, než doufal, že dostane. Halou se znovu rozlehl zvuk z ulice a soukromý detektiv zmizel v narůstajícím davu na chodníku.

 

***

 

„A co když budu mít mořskou nemoc?“ Annie se neubránila úsměvu, když jí Damon zastavil v přístavu před honosným parníkem určeným pro plavby po jezeře Michigan.

„Nemusíš mít obavy, budu tam s tebou.“ S úsměvem vypnul motor a o pár chvil později už jí nabízel ruku, aby mohla vystoupit. „Navíc, tyhle parníky jezdí hladce a počasí se nám zdá se taky vydařilo.“ Vzhlédl na trhající se mračna nad nimi a nabídl dívce rámě.

„Nemůžu nic zaručit, ještě jsem se nikdy neplavila.“ Vsunula ručku do otvoru pod upírovou paží a nechala se odvádět směrem k majestátním lodím, které se s hlasitým vrzáním odíraly o gumou vyztužené boky přístavu. Nad jejich hlavami proletělo několik hlasitých racků, než konečně dospěli k největší lodi, která je měla vzít na jezerní plavbu. Prošli podél trupu a zastavili až u krátkého můstku.

„Jak dlouho trvá taková plavba?“ zajímala se, než se odvážila nastoupit.

„Pár hodin do oběda tam, pár hodin zpátky.“ Damon jí s úsměvem pustil na úzkou lavičku první. „Neboj se, do večera budeš zpátky doma,“ ujistil ji, když spatřil její pochyby.

„Dobrá,“ kousla se do spodního rtu a váhavě vstoupila na můstek. Po páteři jí přejel mráz, když ucítila, že ji Damonovi ruce ze zadu něžně podepřely. Málem by zavrávorala, kdyby ji nejistil. Nervózně se zasmála a pokračovala dál, tentokrát už pevnějším krokem.

Jakmile vstoupili na palubu, přivítal je mladík s vřelým úsměvem a nataženou paží. Damon mu podal dva lístky a pak oba pokračovali. Parník byl dost velký i pro několik stovek lidí, ale zdálo se, že oni dorazili celkem brzo. Na spodní palubě se procházelo několik zamračených obchodníků s manželkami a dětmi. Oni ale pokračovali o jedno patro výše, kde se obnošené smokingy a unavené kruhy pracující vrstvy měnily v drahé látky a ty nejkrásnější šaty. Všichni se tam usmívali a mile se jim klaněli. Annie si všimla, že zvlášť Damona pozdravilo několik bohatě vypadajících postarších pánů. On jim zdvořile odpověděl a pak pokračovali.

Moc nemluvili, dívka měla ještě pár chvil problém uvěřit, kde vlastně je. Byla tak zaskočená, že si ani nevšimla několika závistivých pohledů skupiny mladých dam, které prošly kolem. Dorazili až na příď lodi, kde bylo pár pohodlně vypadajících polstrovaných lavic, kde už seděli lidé a několik lehátek, která i přes jasně zářící slunce zůstávala prázdná. Obloha byla možná zářivě modrá, ale vzduch zůstával chladný a vítr vlezlý a studený.

 

Uběhla asi hodina, než konečně s hlasitým zahoukáním vypluli. Annie s sebou při táhlém hlubokém a hlavně hlasitém zvuku z dvou parních komínů trhla a vylekaně pohlédla na Damona. Ten se ale jen usmíval a tak se nakonec rozesmála taky. Loď se dala do pohybu a dívka se pro jistotu chytla zábradlí. Podlaha pod ní ale žádný náhlý pohyb neudělala. Hladina vody byla klidná a parník byl dokonale tvarovaný, aby hladce klouzal po temných vodách Michiganu. Cítila, jak jí po zádech přejela Damonova dlaň.

„Neměj strach.“ Naklonil se k ní a líbilo se mu, jak Annie pod jeho letmým dotekem cukla. Slyšel její srdce, jak se rozbušilo ještě intenzivněji. Zahleděl se do dálky a slastně naslouchal jejímu tepu, dokud se nevrátil zpátky do normálu.

 

***

 

Slunce se pomalu blížilo k poledni a paluba lodi se příjemně zahřívala. Částečně to mohlo být způsobeno podávaným šampaňským a částečně teplotou okolního vzduchu, která pomalu, ale jistě stoupala. Annie bez váhání sundala šálu a místo toho ji nervózně třímala mezi prokřehlými prsty.

„Jsi si jistá, že nechceš?“ Kývl Damon k jednomu s táců, na kterém se třpytil alkohol ve vysoké sklenici na stopce.

„Ne, děkuju. Myslím, že na pití je ještě trochu moc brzo.“ Usmála se vděčně. „Ale ty si klidně dej. Nemusíš se ostýchat jen kvůli mně.“ Něžně mu položila jemnou dlaň na hřbet ruky, kterým držel zábradlí.

„Nepřichází v úvahu.“ Zakroutil rozhodně hlavou a volnou ruku zvedl, aby mohl dívku lehce pohladit po tváři.

„Jak myslíš.“ Stydlivě zatřepotala řasami a pak sklopila pohled na svoje prsty něžně propletené s těmi jeho. Dotyk jeho druhé ruky ji na tváři trošku studil, ale i tak cítila, jak jí z toho naskakuje ruměnec na tváři.

Pár okamžiků tak zůstali stát a užívali si hudbu živé kapely, smích ostatních cestujících a blízkost toho druhého. Damon se pomalu nechal unášet do světa snů, kam ho dívčina přítomnost vždycky příjemně doprovázela. Očima pomalu centimetr po centimetru klouzal po obrysech jejího obličeje a stále nemohl uvěřit tomu, jak šťastný se cítil. Až nepříjemně povýšený hlas ho násilně vyrval ze snění.

„No to se podívejme.“ Damon s sebou trhl a velmi neochotně zvedl pohled od Annie na nevítaného společníka.

„Máme na sebe poslední dobou víc štěstí, než za posledních několik desítek let,“ řekl Stefan a plácl bratra po rameni. Damon si všiml, jak Annie překvapeně zvedla obočí. Zjevně moc nedůvěřovala Stefanovým matematickým schopnostem. Starší upír ovšem moc dobře věděl, o čem jeho bratr mluví.

„Jaká náhoda,“ uculil se Damon nuceně, „můžeš na chvilinku?“ Vzal mladšího bratra za paži a pohledem se omluvil Annie, než si ho odvedl kousek stranou.

„Nevím, co tu děláš a je mi to jedno, ale koukej se od ní držet dál,“ procedil skrze zaťaté zuby a vrhl na Stefana varovný pohled hned, jak byli v bezpečné vzdálenosti.

„Můžeš být naprosto klidný.“ Stefan se znechucením setřásl Damonovu ruku a urovnal si oblek. „O tvoji malou slečnu nemám nejmenší zájem.“ Naklonil se mu přes rameno a pochybovačně sjel Annie pohledem.

„Co tady vůbec děláš?“ Zamračeně se naklonil blíž k bratrovi, aby je slyšelo co možná nejméně lidí.

„Znáš, to rodinný výlet, nějaký ten oběd, šampaňské, masakr.“ Pokrčil rameny. „Rutina. Měl by sis to připomenout, zdáš se nějaký ochablý.“ Mluvil Stefan dál, když se Damon neměl ke slovu.

„To není tvoje starost.“ Věděl, že jeho mladší bratr rád přehání, ale nemohl riskovat, že tu spustí svoje bezohledné řádění, dokud byl s Annie na jedné palubě.

„Snad to s tebou neudělala ta holka?“ uchechtl se posměšně.

„Hele, nech nás udělat jednu zastávku v nejbližším přístavu a pak si tu dělej, co chceš.“ Damon neměl na výběr a musel začít smlouvat. Jenom při představě, co všechno by musel Annie mazat z paměti a kdo ví, jestli by ji byl schopný vůbec ohlídat, ho rozbolela hlava.

„Ale prosím tebe, přestaň fňukat a užívej si to taky.“ Poplácal ho Stefan přátelsky po rameni a odkráčel do davu.

 

Annie zůstala osamoceně stát u zábradlí. Pamatovala si podivného muže už z výstavy, ale na nic se nevyptávala. Dneska se ovšem Damon už otázkám nevyhne. Zrovna zapřemýšlela nad tím, že by si přece jenom trochu šampaňského dala, když si vedle ní někdo velmi nenápadně stoupl. Nadšeně se na něho otočila v domnění, že se konečně vrátil Damon.

„Dneska máme opravdu vydařené počasí,“ hlas, který promluvil, ale jejímu společníkovi nepatřil.

„To opravdu ano,“ odpověděla jako slušně vychované děvče.

„Promiňte mi tu neomalenost, ale nemohl jsem si nevšimnout, že jste dnes ozdobou celé paluby.“ Naklonil hlavu na stranu, zúžil zkoumavě víčka a velmi pečlivě si ji prohlédl. Annie neunikl jeho silný britský přízvuk.

„Víte, já, nejsem tu dnes sama.“ Naznačila zdvořile.

„Jistě, že ne, jak byste mohla.“ Roztáhl ústa do spokojeného úsměvu. „Taky tu dnes nejsem sám, přijeli jsme s mou sestrou a jejím současným přítelem podívat se, jestli je Chicago opravdu tak skvělé, jak se o něm povídá.“ Pokračoval dál, když se Annie neměla k rozhovoru.

„A je?“ zajímala se krátce.

„Upřímně řečeno, do teď to nebylo zdaleka nic světového, až na vás.“ Zasněně se na ni zahleděl. „Musím k vám být upřímný, úplně jste mě omámila.“ Pomalu se natáhl po její ruce. Annie příliš nerozuměla jeho chování, ale nepřišel jí ani zdaleka tak temný a nebezpečný, jako Damon. Měl mnohem světlejší vlnité vlasy, hřejivě modré oči a rty tak příjemně a upřímně vykrojené, až se jí z toho podlamovala kolena. Ke svému vlastnímu překvapení se ani nehnula, když zvedl její ruku a políbil ji na hřbet.

„Neskutečné,“ vydechl pak jako by pro sebe a dívka měla pocit, že si k její kůži snad i přičichl.

„Promiňte, ale přeslechla jsem vaše jméno,“ neubránila se úsměvu a opatrně stáhla ruku zpátky podél těla.

„Jsem to ale nezdvořák.“ Zakroutil nad sebou hlavou a chlapecky se zasmál. Pak jí nabídl otevřenou dlaň. „Jmenuji se Niklaus.“

„Annie.“ Dívka se přistihla, jak jí růžovějí tváře, když se svému novému společníkovi zahleděla do očí.

„Co to děláš? Pojď se mnou.“ Jako ze snu se vedle ní zjevil Damon a popadl ji nepříliš šetrně za ruku.

„Tady si, kdes byl tak dlouho?“ Obořila se na něho naštvaně. Z části to bylo taky způsobené tím, že ji tak prudce vytrhl z příjemné chvíle s neznámým mužem.

„Omluvte nás, ale slečna je tady se mnou.“ Damon vrhl krátký pohled na neznámého upíra vedle a už Annie odváděl stranou od všech davů.

 

Klaus zůstal ještě chvíli stát na místě a snažil se identifikovat teplo, které mu vystoupalo až do krku. Netušil proč tomu neomalenému Salvatorovi prostě nevyrval srdce z těla a neuzmul si neznámou dívku pro sebe, tušil ale, že tohle stvoření se získává úplně jiným způsobem. Stále ještě uchvácený živou aurou Annie se otočil a vrátil ke svojí nedočkavé sestře a nenasytnému skoro-švagrovi.

 

Zaslala: Night.Being