Kol a Bonnie

Zaparkovala jsem auto před domem a zhasla motor. Dnešní den byl opravdu náročný.

Návrat z výletu do Gilbertovic letní rezidence neskončil úplně dobře. Elena celou dobu vyprávěla o Damonovi a o tom, jak je nesmyslné, že by mu byla oddána. A když jsme dojeli do Mystic Falls, vyhledala nás okamžitě Caroline. Celá ubrečená nám vysvětlila, že matka Tylera Lockwooda, Carol, umřela.

Vyjeli jsme tedy ihned za Tylerem. Chodil po svém domě a běsnil jako šílený. „To udělal on! Ten idiot Klaus! Ale počkejte, já ho zničím!“

Tyler vyběhl ke dveřím a Caroline mu vstoupila do cesty. „Na to zapomeň! Nikam nepůjdeš. Ještě by tě zabil! Bonnie, řekni mu něco.“

Stála jsem tam jako přikovaná. Co mu mám asi tak říct. Tyler měl všechny práva vyvádět, zlobit se, řvát. V tom jsme mu zabránit nemohly.

S Tylerem zůstala Caroline a my s Elenou jsme odjeli domů.

A tak tu sedím v autě před prázdným domem. Dumám, co se to s našima životy stalo. Ale nemůžu na nic přijít.

Když jsme se konečně odhodlala vejít do domu, připadala jsem si strašně sama, ustrašená a unavená. Ten pocit beznaděje mě užíral zevnitř.

V pokoji jsme se rozvalila na postel. Padla na mě veškerá tíha světa. Už jsem skoro usínala, když mě vyrušil tlukot.

Vyskočila jsem a došla otevřít. Netušila jsem, že mi tento okamžik otočí život naruby.

„Ahoj, Bonnie,“ pozdravil mě hlas, který patřil…. Kolovi!

„Co tu děláš? No to je snad zlý sen!“

„Být tebou, tak tolik nevyvádím! Přišel jsem v dobrém,“ usmál se jeho typickým šibalským úsměvem.

„Proč?“ zajímala jsem se.

„Kvůli Klausovi!“ vypadlo z něj.

„Ty si jako myslíš, že budu pomáhat tvé zvrácené rodině?“ rozkřikla jsem se. Dnešní večer opravdu nemůže být lepší!

„Mé rodině?“ zopakoval nechápavě. „Jim ne, jen mě.“

Musela jsem se rozesmát. „A proč bych to jako dělala?“

„Ježíši,“ chytl se za hlavu. „To jsou pořád jen samé otázky. Co kdybys mě pozvala dovnitř a já ti to celé pověděl tam, hm?“

„Pustit si tě do domu? To si myslíš, že jsem úplně blbá?“

Kol zakroutil hlavou a opřel se rukou o futra dveří. „Tak pustíš mě, nebo ne?“

„Ne!“ vykřikla jsem.

„Ty jsi teda dobrá! Čekám tu na tebe přes hodinu a ty mě nakonec nepustíš? Jsem promrzlý na kost. Takhle se nechová správně vychovaná dívka.“

„Jdi do háje,“křikla jsem. „Když ti je taková zima, máš jít domů. Za Klausem.“

„No, ono není moc dobrý, aby můj nesmrtelný a neporazitelný bratr věděl, že jsem ve městě. Zvlášť, když ho chci… jak to říct – podrazit!“

„Cože?!“ vyjekla jsem.

„Neječ tak, prokristapána!“

„Ty mi tu tvrdíš, že chceš zradit Klause?“

Kývl s naprosto vážným výrazem.

„A to ti mám věřit? A i kdyby – Klause přechytračit nejde, to jsme zkoušeli už několikrát. Nejde ho zničit!“

„Ale já ho nechci zničit!“ sykl. „Chci ho připravit o ten lék. Potřebuji ho pro sebe!“

 Zaslala: Markylka