Fear Changes Us – Penitent Monk (2)

Pozn. ke kapitole: Tento a také příští díl budou takové úvodníky k trochu akčnějšímu dvoj-dílu. Snad se nebudete moc nudit :o)

2.      Kapitola – “Penitent Monk“

(Kající se mnich)

Mystic Falls, 20. červen 2011

(Psáno z Elenina pohledu)

 „Ale Stefane, už je to měsíc! Už měsíc o něm nic nevíme! Nevíme ani, jestli je vůbec na živu!“ Nevěřícně jsem hleděla na Stefana. Poslední týden jsem se myslí snažila zabruslit takzvaně “do starých kolejí“. Jako kdyby Stefan nikdy neopustil Mystic Falls, jako kdyby Jenna nezemřela, jako bych já nebyla dvojnicí a hlavně klíčem k výrobě hybridů. Dokonce jsem se snažila zapomenout i na něj. Ach ne, už je to tu zase…vzpomínky na ten arogantně pokřivený úsměv, na ty ebenově černé vlasy nebo průzračně hluboké oči. Damon. Můj milovaný Damon. Milovaný?! Můj?!

Měla bych být šťastná, že mám zpátky svůj starý život, že můžu být zase se Stefanem, i když náš vztah, takový, jaký byl před Klausovým vpádem do našich životů, už neexistoval. Stefan byl hluboce přesvědčený o tom, že musí nadále pít lidskou krev, aby mě mohl chránit před Klausem. Díky pomoci ode mě, Caroline i Alarica, naštěstí dokázal krotit své choutky a krmil se pomocí vykrádání krevních bank. Nebylo ale možné, abych se k němu přiblížila na víc jak metr. Kdybych se o to jenom pokusila, on sám by se hned přesunul na druhý konec místnosti, protože se bál, že by mi mohl ublížit.  Ale na řešení mého vztahu se Stefanem teď vůbec nemám náladu. Ne teď, když nevím, co je s Damonem. A to je hlavní důvod mé momentální debaty se Stefanem. Nikdo se nezajímá o to, že tu Damon není. Jenom já.

„A jak ho máme asi začít hledat, Eleno? Klaus ví o každém našem kroku dříve, než se ho vůbec pokusíme podniknout. Můžeme být vůbec rádi, že jsme mu tehdy unikli! Díky čemuž, jen tak podotýkám, tady momentálně stojíš živá a zdravá!“ Mé už tak dostatečně vykulené oči mi teď málem vypadly z důlků. Po tom všem, co pro sebe bratři Salvatorovi udělali, by teď Stefan nechal Damona na pospas Klausovi. Stefan, který se obětoval, aby zachránil svému bratrovi život, chce teď nechat plavat jeho osud podle Klausových plánů.

„My jsme možná unikli, ale pokud sis nevšiml, někoho jsme tam zapomněli! Kdo se tě žádal o mou záchranu, když tím teď trpí Damon? Hm?!“ vyjekla jsem na něj se zuřivým výrazem ve tváři. Stefan nevěděl, co mi má na to říct. Jeho výraz ve tváří se ze sebejistého rytíře změnil na kajícího se mnicha. Zahrála jsem na správnou strunu. Mrzí mě výraz v jeho tváři, mrzí mě, že musím takhle pohrdat nad jeho záchranou mého života, ale musím. Musím donutit Stefana, aby začal něco dělat.

Stefan se už chystal vyslovit svou připravenou odpověď a na přinejmenším další týden pravděpodobně uzemnit mou snahu o Damonovu záchranu, ale nepovedlo se. Ve dveřích Stefanova pokoje se objevil Alaric ohlašující svůj příchod omluvným zakašláním.

„Eleno, už je čas jít, nezapomeň, že zítra máš školu. A k tomu, myslím, že tenhle rozhovor stejně už nemá smysl,“ hlesl Alaric mým směrem a nasadil tvář krotitele divokých šelem. Stefan se mezitím přesunul ke stolu, na jeho tváři byl vidět vítězný úšklebek. Věděl, že má vyhráno. Já totiž budu celou cestu domů poslouchat další bláboly o tom, jak musíme být všichni opatrní, že se Klaus pro mě může kdykoliv vrátit a že Damon se o sebe určitě postará. Od začátku mi bylo jasné, že se Alaric stane Stefanovým spojencem a to i přesto, že se s Damonem za poslední měsíce spřátelili. Lidské životy mu byly vždycky přednější.

Při odchodu z pokoje jsem Stefanovi ještě stačila věnovat úšklebek měnící se v ironický úsměv. On si zanechal chladnou tvář a spočinul očima ve svém deníku. Nechtěla jsem pomýšlet na to, jak moc mi tohle ukončení rozhovoru připomnělo věčné dohadování s Damonem, ale stačilo pohlédnout na dlouho zavřené dveře pokoje na konci chodby a už jsem věděla, že se mi vzpomínky vybavují jako na běžícím páse. Jak mi Damon řekl ten večer, co jsme dorazili z nebezpečného výletu za vlkodlaky a Stefanem, chtěl, abych si pamatovala, co jsem k němu přesně cítila, když byl Stefan pryč. Povedlo se. Nevím, jestli to je jenom jeho dlouhou nepřítomností, ale prostě ho tu potřebuji.

Neslyšně jsem nastoupila do auta a podívala se na Alarica. Změřil si mě starostlivým pohledem, nastartoval auto a pomalu odjížděl od Salvatorovic residence.

„Tak co, jak se ti daří pokračovat v našem smluveném týdnu?“ Zatímco mi Alaric položil otázku, kterou jsem čekala, že ze sebe vychrlí už na prahu Stefanova pokoje, pozorovala jsem jeho oči těkající ze mě zpátky na silnici. Nedokázala jsem v jeho tváři rozeznat, jestli otázku položil přátelsky, rodičovsky nebo snad z návalu přicházející zuřivosti.

„Alaricu, není důvod, abys mě takhle kontroloval!,“ odsekla jsem mu.

„Teď mi řekni svůj důvod, proč si to myslíš? Je to snad proto, že jsi byla sama v pokoji s krvežíznivým rozparovačem? Nebo to je snad proto, že jsi porušila oboustrannou dohodu? Eleno, zatraceně, posloucháš mě vůbec?!“

Alaricovi vztekem zčervenaly tváře. Odvrátila jsem od něj hlavu už při čtvrtém slově jeho první otázky. Přes okýnko jsem hypnotizovala obíhající cestu. Jakmile začal Alaric funět, natočila jsem se k němu a spustila dlouho připravovanou odpověď: „Alaricu, samozřejmě, že tě poslouchám. Ale celá tahle situace…skoro mi připadá, že mě ničí více, než když byl pryč Stefan. A víš proč? Tehdy tady byl Damon a snažil se něco dělat, aby svého bratra našel a pomohl mu zpět! Tehdy tady byla pro mě Caroline, Bonnie, Jeremy i ty a místo neustálého “Damon se o sebe postará“ mi pomáhali v hledání!“

Ve chvíli, kdy jsem dořekla svůj proslov, Alaric zastavil u našeho domu. Rozepla jsem si pásy, popadla ze zadního sedadla tašku a rozhodla se pro dramatický útěk ze scény našeho rozhovoru. V té chvíli mě Alaric chytil za rameno a vtáhl zpátky na sedačku auta. Teď byl na řadě on.

„Eleno, víš moc dobře, že všechno, co teď děláme, děláme kvůli tvé bezpečnosti. Bez ohledu na momentální stav Damona, vím moc dobře, že i on by jednal stejně. Proto jsme se přeci dohodli, že teď zkusíš aspoň na týden vplout do starých kolejí, i přes to, jaké jsou okolnosti. Myslel jsem si, že jsi to pochopila, dokonce i známky ve škole sis hodně zlepšila, ale pak jedu pro tebe za Stefanem do residence a už od dveří slyším, jak po něm ječíš!“

„Řekni mi jeden jediný důvod, proč jste na mě ušili tuhle nesmyslnou hru o starých kolejích a prosím vynechej tu pasáž, že by si to Damon přál! To jenom vy si tohle přejete! Abych zapomněla na to, že tu není, abych se ho nesnažila hledat…“ Na chvíli jsem se odmlčela, protože se mi do očí od vzteku začaly drát slzičky. Tohle už bylo na mě moc. Jak je mám sakra přesvědčit, že nepotřebuji chránit, že jediné, co teď chci, je, abychom začali hledat Damona? Rukou jsem si promnula oči a pohlédla na Alarica. Výraz vzteklého rajčete vystřídal kající se mnich. Zase používá Stefanovi triky. Samozřejmě, jsou na mě domluvení.

„Je mi to líto Alaricu, ale já teď nepotřebuji chránit. Vím, proč tohle děláte, samozřejmě, že znám důvod. Vím, že ty i Stefan se mě prostě snažíte chránit, ale já na Damona nemůžu zapomenout. Ne po tom všem, co byl on schopný obětovat pro mě.“ Pohlédla jsem na Alarica a vystoupila z auta. Musím začít hledat Damona, i kdybych na to měla být sama.

 Zaslala: Charliess