Angel of My Heart (13 – 14)

13. Kapitola – Naivní

 

Elena pozdravila pokladní na vlakovém nástupišti. „Neviděla jste tohoto muže?“

Všude se ptala stejně. Neviděli jste tohoto muže? To byla její otázka, když vytahovala z kabelky fotku Damona Salvatora, překrásného upíra s modrýma očima. Musela ho najít. Nemohla ho nechat odejít. Slíbila, že půjde Stefana hledat s ním. Ten slib neporuší.

Nikdo ho neviděl, nikdo o něm neslyšel. Jako by ani neexistoval. Ale otázka té dámy ji překvapila.

„Není to ten vrah z novin?“ zeptala se.

Elena na ni upřela překvapené oči. Damon by přeci nikdy nevraždil tak nápadně!

„Vrah?“ otázala se.

Pokladní začala roztřeseně vyprávět o tom, co se stalo před dvěma dny v centru města. Prý tam zahynula prostitutka. Vrah se pokusil zamaskovat vraždu požárem v jejím bytě, ale alkoholu, který byl použit jako palivo, bylo příliš málo. Dívka byla mrtvá, utrpěla posmrtné popáleniny, ale příčina smrti nezůstala neznámá. Měla rozervaný krk, jako by ji napadlo nějaké zvíře a v jejím těle nezůstala ani jediná kapka krve…
„Všichni si tady dobře pamatujeme legendy o upírech,“ řekla mladá blondýnka za přepážkou. „Zde, v okolí Mystic Falls, se toho dělo hodně. A všichni si to dokázali spojit. On ji viděl naposledy. Viděli je. I můj přítel je viděl, když se vracel z hospody. Líbali se na náměstí a potom odešli do jejího bytu,“ dopověděla ten děsivý příběh, při kterém se Elena zapotácela.

„Viděla jste ho?“ zeptala se.

„Kupoval si lístek na vlak do New Orleans. Asi před pěti minutami. Právě jsem chtěla zavolat policii.“
„Prosím, paní,“ zašeptala Elena, které vytryskly slzy z očí, „nevolejte ji. Vím, že je to vražda, ale… Prosím, on… je to můj jediný přítel. A miluji ho.“

Žena se zamračila, ale po chvíli se její výraz změnil a ona si povzdychla.
„Stejně by to nebylo nic platné, viďte? Zabil by je skoro hned. Chcete také jeden lístek? Ještě ten vlak stihnete, odjíždí za deset minut,“ řekla.

„Dejte mi jeden lístek.“

 

Vlak se pomalu rozjížděl. Damon byl rád, že je v kupé sám. Chtěl přemýšlet. Nemohl přestat myslet na Elenu. Chybí mu… Ale to nikomu nikdy nepřizná.
Mrzelo ho, že ji podvedl s tou prostitutkou. Damon se chvíli rozvzpomínal na její jméno. Jak se to vlastně jmenovala? Elisse?
Není důležité pamatovat si jména svých obětí. Je důležité pamatovat si chuť jejich krve. A ta byla tak sladká, že jí nešlo odolat.
Dveře od kupé se otevřely.
„Tady je obsazeno,“ poznamenal Damon a pohlédl na příchozího, načež ztuhnul. „Eleno?“
„Sklapni. Víš, jakou práci mi dalo, abych nezačala řvát, když jsem se dozvěděla o tom, že všichni vědí, žes tu holku zamordoval? Měla jsem sto chutí ti při prvním setkáním rozbít hubu.“
„Posluž si.“ Protočila oči.
Sedla si vedle něj a pohlédla na něj. Mlčela, ale ne dlouho. Za chvíli se přerývaně nadechla.
„Myslíš, že tam bude?“ zeptala se.
„Kdo a kde?“ odpověděl.
Pohlédla na něj, jakoby si nebyla jistá, jestli si Damon dělá legraci, nebo mu už definitivně přeskočilo.
„Stefan. V New Orleans.“

„Nevím.“

„Ty to nevíš?“ podivila se.
„Jasně, že ne!“ Damon se zamračil. „Myslíš, že na něm mám obojek s GPS? Stefan může být kdekoli, do háje. Třeba se právě teď krmí na… Jeremym?“
Elena pocítila náhlé nutkání Damona praštit – a myšlenku zrealizovala. Její ruka zasvištěla vzduchem a o desetinu vteřiny později přistála na Damonově tváři se silným plesknutím velká facka.

„Jeremyho do toho netahej. Je u Caroline.“

„A jseš si tím stoprocentně jistá?“ zašklebil se.
„Dej s tím pokoj. Já Caroline věřím.“

„Ups. Nedělal bych to.“
„Proč?“ zeptala se nechápavě. „Co ti zase přelítlo přes nos?“

„Jen říkám, že jsi strašně důvěřivá, Eleno. Důvěřivá a to znamená naivní.“
„Takže bych měla jít do jiného kupé, protože vlastně můžeš být maskovaný úchyl, že jo?“ Zasmál se.

„Nepřeháněj.“
„Začal sis.“

 

Cesta probíhala v tichosti. Rozhovor byl tímto ukončen. Damon držel v ruce láhev whisky, ze které průběžně upíjel, a Elena nad tím jen kroutila hlavou. Náhle ucítila jeho dlaň na svém stehně.
„Damone,“ zamračila se Elena. „Tady ne, vážně.“
Neposlouchal ji. Usmál se na ni, políbil ji. Všechno, jen ne to, co řekla.
„Damone, řekla jsem-“ Umlčel ji vášnivými polibky, které zkrátka nevydržela neoplácet.

Povalil ji na sedačku a rukama se jí dobýval pod oblečení. Nechtěla ho odstrčit. Vlastně… co je jí do ostatních lidí? Vždyť je ani nezná. Ať si o nich myslí, co chtějí. Ona si to může alespoň dobře užít, když nic jiného.
Strhla z Damona košili a mlčky obdivovala jeho vypracovanou hruď. Pousmál se a svlékl Eleně halenku. Neměla podprsenku, pod halenkou by prosvítala a to by nebylo moc pěkné. Ne, že by mu vadilo, že má méně práce se svlékáním. Naopak. Hladil ji po ňadrech a líbal vášnivě na krku.

Tiše zasténala. Zbavil ji džínů a svlékl je i sobě. Prohnula se v zádech, vycházela mu vstříc, když začal jazykem obkružovat a zkoumat její bradavky. Třásla se a měla husí kůži, když ji lechtal na podbřišku. Lehce ztuhla, když se sehnul a kalhotky ji stáhl zuby.
Sundal si slipy a pohladil ji v rozkroku. Zalapala po dechu a on se pousmál.
Políbil ji na klitoris a ona slastně zavřela oči a pohladilo ho po vlasech. Začal ji prozkoumávat jazykem, nejprve něžně, lehounce, potom vášnivěji a hlouběji do ní, jazykem se snažil vniknout do jejího otvůrku, mírně si ho roztáhl prsty, ochutnával její šťávy, olizoval je.

V kupé se setmělo, vlak projížděl tunelem. Damon chtěl Elenu trochu podráždit, celá se třásla a cukala sebou, tak moc byla vzrušená, tak moc ho chtěla… Rychle dopil svoji whisky a hrdlem láhve přejížděl po její kundičce.
„Co to děláš?“ zeptala se zmateně Elena, která ucítila v rozkroku chladné sklo.
„Pššt,“ zašeptal Damon. „Věř mi. Uvolni se.“
Poslechla ho, i když si nebyla jistá, zda je to správné. Damon olízl hrdlo lahve, aby nebylo tak suché a aby vnik tolik nebolel a pomalu začal hrdlo láhve vsouvat do Eleniny pochvy. Bylo úzké, šlo to dobře.
Elena vzdychla.
Když Damon narazil na odpor, který byl určen omezenou velikostí dívčího nitra, dostal do ní láhev téměř do poloviny. Začal s ní pohybovat ze strany na stranu, ven a dovnitř, palcem dráždil její poštěváček, občas ho i olízl.

Sténala, užívala si to, ale z hlavy jí nešel pocit, že neví, co v sově právě má.
„Damone,“ řekla vážně. „Co to je?“
Chvíli bylo ticho, Damon se zdráhal odpovědi, ale pak se přeci jen pousmál.

„Láhev.“

„Láhev?!“

„Pššt.“

 

14. Kapitola – Pomsta dokonána

 

Nádraží bylo podivně pusté, prázdné. Elena se otřásla.

„Kdy tu naposledy někdo byl?“ zeptala se. „Vypadá to tu… jako v kanálu. A stejně to i páchne.“
„Je to tu odporný,“ přisvědčil Damon.

„Kde začneme?“ zeptala se Elena.

„V hotelu.“

„V hotelu? Myslíš, že tam Stefan bude?“

„Ne, ale ty ho hledat nebudeš. Ty budeš v hotelovém apartmá a budeš se cpát šlehačkovými poháry. Já budu hledat Stefana a já se vrátím. S ním nebo bez něj.“

Nešlo odporovat, protože podruhé by to stejně nedovolil.

 

Ulice byly nepěkné, tmavé, ale byl to jako ráj pro upíry. Možná tohle město už dávno nepatří lidem.

„Není to náhodou Salvatore? Damon Salvatore?“ Damon se otočil za tím posměšným hlasem.

Blondýnku, která se šklebila, neznal. Pozorovala ho však a byla si stoprocentně jista, na koho se dívá. Ty oči mu byly odněkud podobné. Jako by je už někde viděl. U muže.

„Kdo jsi?“ zeptal se se zamračeným výrazem.
„Rebekah Mikaelson,“ odvětila a uklonila se.
Toto významné gesto znělo jako výsměch.
„Takže jestli dobře chápu, jsi sestra Klause. Co tady chceš, Rebeko?“

„Vím, že hledáš svého malého brášku, Stefana. Kdysi jsem s ním chodila. Bohužel… Se náš vztah později rozpadl.“

„Víš, kde můj bratr je?“

„Vím. Ale stejně jako většina, i já funguji na principu něco za něco.“

„Co chceš?“ zeptal se Damon unaveně.

„I mně záleží na mé rodině. A můj bratr něco hledá… Ty mu to dáš a já ti dám tvého bratra.“

„Co chce?“

„Dvojnici.“

Damon se rychle odvrátil. To slovo bolelo jako sporýšová šipka. Chce dvojnici. Dvojnici Kateriny Petrove. Chce Elenu.

„Tak co bude?“ zeptala se Rebekah s úsměvem. „Dostanu ji?“

„Ne.“

„Ale no tak!“ zasmála se. „Jedna lidská dívka… za pár desítek let bude mrtvá… A tvůj bratr… s tebou bude žít navždy. Takže co je důležitější?“

Damon instinktivně ucuknul, když si uvědomil, že je obklopen upíry. Původními upíry. I Klaus byl mezi nimi. Nyní stál vedle své sestry a pohladil ji po tváři. A tam, úplně vzadu, stál Stefan. Pozoroval Damona cizím výrazem, jako by k němu vůbec nepatřil, jako by ho neznal.

„Stefane,“ zašeptal Damon.
Bratr na něj pohlédl – a Damon v těch očích spatřil strach, pocit viny a prosbu o odpuštění. A prosbu o pomoc.

Damon byl zoufalý. Nechtěl přijít o Elenu, ani o bratra. Pořád říkal, jak moc ho nenávidí… ale není tomu tak. Elena měla pravdu, byla to jen maska.

Klaus se zasmál. Ten smích byl mrazivý a špatný. Byl zlý.
„Vidím, že se nemůžeš rozhodnout, Salvatore. Co kdybychom ti ukázali, jak moc je tvoje volba důležitá?“

V následující chvíli se toho semlelo spoustu. Elijah, Klausův bratr, pevně svíral Elenu, připraven ji kdykoli zničit… a Rebekah, Kol a Finn svírali Stefana, proti kterému mířili s kolíkem.

Damon zalapal po dechu.

„Eleno!“ vykřikl.
„Takže… láska, nebo rodina?“ zeptal se Klaus. „Uděláme to takhle: Počítám do třiceti. když si nevybereš, zabijeme oba… Jedna, dva, tři, čtyři, pět,…“
Až na Klausův hlas tu bylo ticho. Dvacet tři, dvacet čtyři, dvacet pět… Ještě si nevybral. Dvacet devět, třicet.

„Stefane!“ zavolal Damon.
„Vybral sis tedy bratra,“ zasmál se Klaus. „Věděl jsem to. Děkuji za tvoji rozdavačnou náladu… Dvojnice je mnohem důležitější. Sbohem, bratříčkové…“

Damon plakal. Plakal veřejně a bylo mu to jedno. Policisti, které přes to všechno zavolala slečna za přepážkou v Mystic Falls, píchli Damonovi sporýš. Stefan byl už dávno pryč.

Ale pryč bylo všechno. Protože bez Eleny není život. Vybral si v poslední vteřině rodinu – ale stejně přišel i o ni. I kdyby byl Stefan jako dřív, zase ten hodný, Damona bude navždy nenávidět.

„Zabijte mne…“ zašeptal svoji prosbu.
S kolíkem v ruce splnili bez námitek jeho žádost.

 

Pomsta skončila.

 Zaslala: Christine