Klaroline – Má to tak být? (5)

Z pohledu Eleny:

„Kde je Caroline?“ vyjela jsem hned ze dveří na Klause.

„Ona není s vámi? Myslel jsem, že když nepřišla na večeři, tak si to rozmyslela.“

„Ne, ona se sem chystala jít, ale nedošla.“ řekl Tyler.

V tu chvíli se na mě Klaus podíval. Jeho pohled byl vystrašený a zuřivý dohromady. Nikdy jsem ho takhle neviděla.

„Už vím, co se stalo!“ řekl po chvíli.

„Co se stalo? Co je s Caroline?“chtěl vědět Tyler.

„A zajímá tě to vůbec? Po tom, co jsi se na ní vykašlal si mohla oči vybrečet.“

„Jak to ty můžeš vědět? To jsi byl s ní?“ Tyler začínal vřít.

„Co si myslíš?“popichoval ho Klaus s úsměvem na tváři.

„No tak nechte toho!“vložil se do toho Stefan.

„Tak co je s Caroline?“

„Zajal ji Sebastian. Můj dávný nepřítel.“

„Kdo je Sebastian?“ chtěla jsem vědět.

„Tak já vám to teda povím, ale bude to dlouhý příběh.“ a začal s vyprávěním.

Kdysi dávno , když jsem ještě nebyl upír a žil s rodinou v Jižní Itálii, tak jsme se s Elijahem zamilovali do jedné dívky. Jmenovala se Tatia. Byla úžasná a překrásná, ale byla vdaná s jakýmsi Sebastianem. Tajně jsme za ní chodili a ona nás neodmítala…

Ester a Mikael se to, ale brzy dozvěděli… A nelíbilo se jim, že se taháme s vdanou ženou.

Když se rozhodli nás přeměnit, byla to Tatiina krev, kterou jsme po přeměně vypili. Za to jsem otce i matku nenáviděl… A Sebastian si myslí, že jsem ji zabil já s Elijahem, protože byla s námi a ne s ním. Chtěl se nám pomstít. Poté jsme opustili Jižní Itálii a dále už o něm neslyšeli. Akorát prý to, že se dozvěděl, co jsme a přeměnil se taky. Od té doby nás pořád hledá a chce se nám pomstít. Chce nám vzít to nejdrazší, co máme…

„Ale co bys ty mohl mít vzácného?“ nevěděla jsem.

„Caroline…,“ odpověděl mi Stefan.

Viděla jsem, jak Tylerovi úplně ztmavly a rozzuřily se oči…

„No a před pár dny mi od něj přišel dopis, že ví, kde jsem a zabije mě. Nejdřív si chtěl ale trošku pohrát… Chtěl jsem vás odehnat z města, aby nezabil ještě někoho dalšího a s Caroline se rozloučit… Bohužel jsem to ale nestihl.“

Z pohledu Caroline:

A bylo to tady. Můj konec. Muž popošel pár kroků směrem ke mně.

„Jak se jmenujete?“ Aspoň ho na chvilku zdržím otázkami a tak si koupím pár minut života.

„Opravdu to potřebuješ vědět?“

„Ano, zajímá mě to.“

„Ne, myslím, že nepotřebuješ. A ted konečne…,“dopověděl a začal se šíleně smát.

Můj plán selhal.Už jsem se viděla zahrabaná podzemí.

Otevřel střešní poklop. Do místnosti začalo svítit slunce a bez prstenu, který mi sebral, mě spalovalo. Začala jsem křičet…

Někdo najednou rozrazil dveře. Samou bolestí jsem se ani nepodívala o koho se jedná. Poklop se zase zavřel a já si mohla oddychnout. Kůže mě ale pořád pálila. Ještě chvilku a byla bych mrtvá. Zbýval takový kousek…

Moje tělo se chtělo začít uzdravovat, ale nemohlo. Potřebovalo krev.

Dva muži bojovali. Viděla jsem jenom černé šmouhy jak se míhají kolem mě. Po chvilce soustředění jsem poznala, že ten muž, co bojuje se Sebastianem je Klaus. Zdálo se, že má navrch. Po pár minutách mu zarazil smrtelný úder. Sebastian se zakymácel a Klaus tak měl dost času, aby mu vytrhl srdce z těla

„V pořádku?“ zeptal se.

„Ano, ale potřebuju krev.“

„Napij se,“ řekl a prokousl si zápěstí. Jeho krev byla výborná.

Chutná snad ještě líp, když ji o to víc potřebujete. Když jsem dopila odvázal mě, zvedl ze země prsten a podal mi ho. Pak mě opatrně podepřel a vydali jsme se chodbami domů pryč.

„Mimochodem krásné šaty. V těch jsi chtěla jít na večeři?“ neodpustil si rýpavou otázku a usmál se. Páni, ten má krásný úsměv, napadlo mě. Cože? Co si to o něm myslím? Klaus a krásný úsměv? To nejde k sobě! Páni asi jsem se praštila do hlavy…

„Klidně by stačilo i něco obyčejnějšího,“ dodal.

„Ne, nestačilo,“ sama jsem se divila, co jsem odpověděla.

„A pročpak ne?“

„Pro tebe nikdy… Kde je Elena a ostatní? Nestalo se jim něco?“

„No víš, chtěli jít taky, ale já je přesvědčil, že se o tebe postarám sám,“ usmál se.

„Jak sám? Co jsi jim řekl?“

„Já jim zlomil vaz, aby za tebou nešli,“ přiznal.

„Zlomil vaz? Ty jsi mým nejlepším přátelům zlomil vaz?“ začala jsem panikařit.

„I Eleně?“

„Ne, tu jsem jen spoutal. Ani neví kam mají jet. Tak až se proberou, můžou jít domů a počkají na tebe tam.“

Kývla jsem.

„Zavez mě prosím domů jsem unavená.“