The Vampire Life (8 – 10)

The Vampire Life (8)

Seděla jsem na své posteli a vedle mě ležel otevřený deník. Přemýšlela jsem, jestli jsem možná neusnula, nebo neomdlela, ale v mysli jsem přesně věděla, jaká je pravda. Vzpomínám si.

Cítila jsem se zmateně a překvapeně. Uvědomila jsem si, že když jsem Damonovi řekla, že kdybych ho potkala dřív, vše by bylo jiné, no a ono jako naschvál jsem ho vážně potkala dříve, ještě dřív než Stefana. Proč musí být život tak krutý!? Ale on nebyl krutý ke mně, ale k Damonovi. Věděl, jaká je pravda, ale neřekl mi to. Proč?

Rukou jsem si promnula obličej a cítila jsem se hrozně unavená. Budu si muset s Damonem promluvit.

Podívala jsem se z okna a po slunci nebylo ani stopy. Byla noc! Věděla jsem jistě, že když se mi zavřely oči, pár paprsků slunečního světla se dralo skrz okno do mého pokoje, ale teď slunce nahradil měsíc a mraky nahradily hvězdy.

Vzala jsem deník a položila ho na svůj noční stoleček z lakovaného třešňového dřeva. Zhasnula jsem lampičku a…

Oči se mi opět samy od sebe zavřely, ještě jsem si nevzpomněla na vše.

Tentokrát jsem vcházela do svého pokoje, rukou si masírovala obličej a oči jsem měla upřené do země.

„Roztomilé pyžamo.“ řekl někdo. Zastavila jsem se a podívala se před sebe. Byl to Damon. Překvapil mě, ale nechtěla jsem to dát najevo. Uhnula jsem pohledem.

„Jsem unavená, Damone.“ Postavil se a s lehkým úsměvem na tváři ke mně vykročil. Pozvedl pravou paži a něco mu z ní vyselo. Divoce se to kývalo, takže jsem nemohla poznat, co to je.

„Něco jsem ti přinesl.“ usmál se a já v té chvíli poznala, co to je. Můj náhrdelník, který jsem ztratila v domě, kde mě věznila Rose. Naprosto se mu tím podařilo upoutat moji pozornost.

„Myslela jsem, že je přič.“ vydechla jsem upřímně. Ten řetízek mi toho hodně připomínal.

„Děkuju.“ natáhla jsem po řetízku ruku, abych si ho vzala, ale on svou ruku stáhl. Moje ruka mi padla zpět k tělu. Nelíbilo se mi, kam tohle směřuje. Jeho úsměv ihned zmizel. Díval se na mě vážně, ale ještě než stačil nasadit tu vážnost, se mu ve tváři objevila… snad lítost? Nevím, nedokázala jsem to popsat.

„Prosím vrať mi to.“

„Nejdřív ti musím něco říct.“ přiblížil se ještě o krok a já instinktivně ucouvla. Nervózně jsem se nadechla.

„Proč to musíš říct s mým řetízkem ve své ruce?“

Vypadalo to, že jsem ho vážně zaskočila. Zmateně se na mě díval a otevřel pusu. Vyšel z něj jen zvuk, který měl asi znamenat, že váhá. Váhá, jestli mi to má, nebo nemá říct. Ta část, která mi to chtěla říct, nejspíš zvítězila.

„Protože… to bude asi ta nejsobečtější věc v mém životě.“ Nadzvedl přitom obočí, jako by se mě na to ptal.

„Damone, přestaň…“  Znovu jsem couvla o krok, ale on ke mně přišel a jemně mě chytil za ramena, aby mě zastavil.

„Ne, Eleno, musím ti to říct, musíš to slyšet aspoň jednou.“ Lehce přikývl, snad jako by byl rozhodnutý mi to říct a je smířený s následky. Zadíval se mi něžně do očí a já jsem nemohla mluvit.

„Miluju tě, Eleno.“ řekl a mě tím naprosto vyrazil dech. Jeho pohled byl zvláštní, byl vážný, plný lásky, laskavosti, vášně, něžnosti, trochu té divokosti a taky smutku. Ten smutek jsem nechápala.

„A protože tě miluju, nemůžu být k tobě sobecký.“ řekl. Dojal mě. Najednou byl jeho výraz plný smutku a bolesti a mě se z toho svíralo srdce.

„Proč to nemůžeš vědět?“ zeptal se a já v tu chvíli pochopila, co chce udělat, a nesouhlasila jsem.

„Nezasloužím si tě. Ale můj bratr ano.“ řekl smutně a zamrkal snad aby… zahnal slzy? Vážně, vypadalo to, jako by se mu draly slzy do očí a on s nimi pokoušel bojovat. Potom ke mně přišel, sklonil se a já čekala, že mě políbí, ale on mi dal jen pusu na čelo.

„Bože, jak bych si přál, abys na to nemusela zapomenout.“ řekl a naprosto tím potvrdil mou teorii o tom, co chce udělat, chtěla jsem něco říct, ale v tu chvíli se mi zadíval do očí.

„Ale musíš.“ V tu chvíli jsem uviděla, jak mu z oka utekla jedna slza a já byla donucena na vše zapomenout.

Otevřela jsem oči a vymrštila se na nohy. Nemůžu už čekat ani chvíli, musím si s ním promluvit, ale nejdřív jsem musela zajistit ještě něco.

 

Když jsem konečně stála před domem, kde bydlela Bonnie, zmáčkla jsem zvonek, jednou krátce a dvakrát dlouze. Byl o náš tajný signál, ještě když jsme s Caroline chodili za Bonnie a řešili předtím důležité věci. Připadá mi to tak moc dávno, jako by se to snad ani nestalo. Ten starý život mi chyběl, hodně.

„Panebože! Kdo to zas otravuje!?“ uslyšela jsem zevnitř a musela se zasmát. Dveře se otevřely a v nich stál někdo, kdo vzdáleně připomínal Bonnie.

„Eleno? Co tu děláš? Vždyť jsou tři ráno!“ zakoktala. Očividně, jsem ji překvapila a vyděsila.

„Ahoj, potřebuju od tebe dvě věci.“ řekla jsem a automaticky jsem vešla do domu. Prošla jsem chodbou do obývacího pokoje a chtěla jsem si sednout do hnědého křesla, ale najednou jsem si uvědomila, že Bonnie za mnou nejde. Otočila jsem se a setkala se s jejím překvapeným pohledem.

„Co je?“ zeptala jsem se nechápavě. Bonnie se podívala na dveře od domu a potom opět na mě.

„Ty jsi teď v mém domě?“ zeptala se. Povytáhla jsem obočí a taky se mi trochu sevřelo srdce. Věděla jsem, že nebude ráda, že je ze mě upír, ale až takovéto chování jsem vážně nečekala.

„Eleno, já tě nepozvala.“ dostala ze sebe a mě to došlo. Vyvalila jsem na dveře oči a pak si uvědomila, že i do Salvatorovic domu jsem se dostala bez pozvání. Vlastně i do svého.

Vyděsila jsem se. Co když se mnou není něco v pořádku, co když… umírám. Hlasitě jsem polkla.

Bonnie zavřela dveře a šla za mnou. Sedla jsem si do křesla a ona se posadila naproti, do křesla, ve kterém často sedávala její babička. Bonnie jí je teď mnohem podobnější, než kdy jindy, problesklo mi hlavou. Byla to pravda. Ten přísný pohled, vážné rysy a divoce zvlněné vlasy, které si Bonnie nějak vytvořila na hlavě při spánku, mi hodně připomínaly Sheilu. Jen její oči jí zůstaly. Byli pořád laskavé a přívětivé, ale jakmile by se tu objevil Damon, nebo Klaus, byly by chladné a naštvané.

Ve vzduchu okolo nás byla slyšet otázka, kterou nikdo nevyslovil. Jak je možné, že jsem mohla vstoupit? Nevěděla jsem jak odpovědět, ale zároveň jsem nechtěla, aby mezi námi bylo takové ticho. Bonnie mě naštěstí zachránila.

„Co ode mě potřebuješ?“ zeptala se vážně. Zajela jsem si rukou do vlasů a podívala jsem se na ni,

„Potřebuju, abys mi vyrobila prsten proti slunci.“ řekla jsem a čekala, co mi na to řekne. Usmála se, čímž odlehčila atmosféru a já ji úsměv oplatila.

„Ten prsten se dá vyrobit jen, když na něj dopadají sluneční paprsky.“ informovala mě. No, venku byla tma, takže jsem musela počkat do rána.

„Ale protože, když jsi mi vysvětlila tu věc se Stefanem a Damonem, uvědomila jsem si, že možná nezůstaneš člověkem, tak jsem radši jeden vytvořila předem.“ usmála se a pak se zvedla z křesla. Došla k dřevěné poličce a hodila po mě malou červenou krabičku. Normálně bych ji nechytila, ale díky svým upířím reflexům jsem vystřelila ruku vzhůru a ladně jsem krabičku chytila. Spustila jsem ruku a otevřela krabičku. Byl v ní stříbrný prsten s modrým kamenem. Ten jsem ihned poznala. Lapis lazuli. Na svých prstenech ho měli i Stefan, Damon a Caroline.

Bonnie, jako by mi četla myšlenky.

„Když chceš prsten proti slunci, musí být součástí prstenu i lapis lazuli. Hodně těžce se shání, ale když víš, kde hledat…“ věnovala mi tajemný úsměv. Prsten jsem si nasadila na prst a čekala, že ucítím nějakou změnu, ale nic se nestalo.

„Děkuju.“

„A ta druhá věc?“ zeptala se Bonnie. Zhluboka jsem se nadechla. Přicházela ta napínavější část našeho rozhovoru.

„Bonnie, potřebuju svůj náhrdelník.“

 

The Vampire Life (9)

Bonnie se na mě překvapeně a zmateně zároveň podívala. Chápala jsem ji, bylo to zvláštní přání a zvláště po tom, kdy měla za úkol ho zničit, ale nepovedlo se jí to.

„Na co chceš svůj náhrdelník?“ vyslovila otázku, kterou jsem upřímně čekala. Vlastně ani nevím proč, ale nechtěla jsem jí říkat pravdu, tak jsem řekla první věc, která mě napadla.

„Ten náhrdelník je pro mě hodně důležitý, Bonnie. Dostala jsem ho od Stefana, když jsem ještě ani nevěděla, že je upír.“ řekla jsem. Byla to samozřejmě všechno pravda, ale nebyl to pravý důvod. Bonnie to nějak vycítila.

„To ale není pravý důvod, že?“ pozvedla obočí a na jejím malém obličeji se objevil výraz vítězství. Nemohla jsem jí lhát.

„Myslím, že v něm něco bylo…“

„Bylo, železník!“

„Ne, teda vlastně ano, ale to není vše.“ vykoktala jsem ze sebe.

„A jak to můžeš vědět?“ zeptala se mě má dlouholetá kamarádka.

„Protože myslím, že jsem viděla, jak mi do něj někdo něco dává.“

„Někdo?“ zeptal se Bonnie a v očích se jí v jednu chvíli zablýsklo, jako by se měla dovědět recept na nesmrtelný elixír. Zaváhal jsem. Mám jí to říct? Dokázal jsem si živě představit její názor.

„Hmm?“ naléhala. Nervózně jsem se nadechla a vyklopila to.

„Damon.“

Hlavou mi prolétla jedna věta, kterou mi moje máma vždy říkala, když jsem udělala něco hloupého. Kdyby mohla hloupost nadnášet, tak tu teď lítáš, jako holubička! Nikdy jsem si to moc nebrala k srdci, ale ta věta mě vždy dokázala pobavit. No, a jak jsem tam tak seděla, dívajíce se do Bonniiny překvapené tváře, trochu jsem tu větu upravila. Kdyby umělo překvapení nadnášet, tak tu teď lítáš, jako vrána. V duchu jsem se té větě sama zasmála, ale něco mě zarazilo. Jako vrána. Proč jsem použila zrovna vránu? Náhoda? Těžko.

„Co by ti tam prosím tě Damon dával?“ zeptala se Bonnie. Chtěla jsem jí odpovědět, že nevím, ale něco mi začalo pomalu docházet. V mysli se mi začaly objevovat útržky vzpomínek.

Sedím na hřbitově, přede mnou je hrob mích mrtvých rodičů a já si píšu do deníčku. Dívám se na jména vyrytá do šedého náhrobního kamene, pod kterým odpočívají na něm jmenovaní. Znovu přesunu pohled do svého deníku a pak uslyším šustot křídel a hlasité zakrákání. Odtrhnu pohled od deníku a vidím na náhrobku sedět černou vránu. Vrána…

„Ok, ahoj, ptáku.“ řeknu a pak se okolo mě objeví mlha.

Vzpomínka se rozplyne a nahrazuje ji další.

Já a Bonnie sedíme v jejím autě. Jsme na cestě do školy. Nechce se mi tam, nechce se mi poslouchat celý den otázku „Jak ti je?“ a „Jsi v pořádku?“. Ale Bonnie tu je pro mě, takže se stres malinku zklidňuje. Povídáme si, povídáme a najednou rána, něco černého nám naletělo do předního skla. Připomínalo mi to ptáka… vránu.

Pořád jsem nemohla pochopit, proč se mi tyhle vzpomínky vracejí, ale ta další mi to ihned všechno měla vysvětlit.

Jdu do Stefanova domu. Nikdy jsem tam nebyla, takže mám trochu trému. Zatahám za nějaký provaz po pravé straně dveří. Zevnitř se ozve hlasitý zvuk zvonku. Nikdo ale nejde, tak vezmu za velký dřevěný kruh a zaklepu s ním lehce dvakrát na dveře. Najednou se dveře otevírají a já nervózně vstupuju dovnitř domu.

„Stefane?“ zavolám, ale nikdo se neozývá. Vejdu předsíní ještě hloub do jeho domu a slyším, jak mé podrážky tiše klapají o dřevěnou podlahu.

„Stefane?“ zavolám znovu a rozhlédnu se okolo sebe. Vnitřek domu je úchvatný, všude je starožitný nábytek a v obýváku je nádherný krb. Dům je obrovský. Najednou uslyším nějaké šustění, tak se otočím zpět ke dveřím a dívám se věn otevřenými dveřmi. Trochu k nim popojdu, ale pak se zastavím, něco se mi na tom všem nezdá. Najednou se odněkud vynoří černá vrána a letí přímo ke mně. Hlasitě zakráká a já se vystrašeně sehnu. Vletí někam za mě, do domu. Otočím se a přímo přede mnou někdo stojí a s lehkým úsměvem si mě prohlíží. Jsem celá ztuhlá a vyděšeně se dívám do očí neznámému.

„Já, já, omlouvám se, ty dveře…“ otočím se, ale jsou najednou zavřené. Vyděsí mě to ještě víc.

„Byly otevřené.“ Znovu jsem se otočila na něho a on si mě pořád zkoumavě prohlížel. Byla jsem z toho pohledu nervózní. Začala se mi podlamovat kolena.

„Ty musíš být Elena.“ řekl. Měl příjemný hedvábný hlas, ze kterého mi naskakovala husí kůže.

„Jsem Damon, Stefanův bratr.“

Vzpomínka se opět rozplynula a já se dívala vyděšeně před sebe. Bonnie se na mě vyděšeně dívala, ale mě to bylo jedno. Něco mi došlo. Ta vrána byla Damon.

No jistě, vždyť jsem to věděla dávno, ale zapomněla jsem. Takže když jsem vyrvala té vráně jedno pírko, ublížila jsem tím Damonovi. Styděla jsem se za sebe. To zranění, které měl na ruce, jsem mu udělala já. Musím se mu omluvit.

Podívala jsem se na Bonnie a rozhodla se, že vrána/Damon musí stranou.

„Myslím, že mi tam dal nějaký papírek.“ řekla jsem a Bonnie se zvedla z křesla. Vydal se k nějaké vysok poličce s hrnečky, pár jich odstrčila a vyndala jeden hrneček. Byl plný nějaké vody. Upíří rychlostí jsem se k ní přemístila a šáhla do vody.

„Pozor!!!“ vyhrkla Bonnie, ale já už měla prst v té vodě. Celá ruka mě najednou začala pálit, jako bych ji měla uvnitř ohně. Vykřikla jsem bolestí a ruku vyndala. Rozběhla jsem se k umyvadlu a na ruku pustila ledovou vodu. Pomohlo to. Vyděšeně jsem se podívala na Bonnie.

„Železník, to kdyby se někdo rozhodl ho ukrást.“ informovala mě. Trochu pozdě, pomyslela jsem si. Bonnie bez problémů vyndala náhrdelník z vody a položila ho doprostřed stolu. Vrátila jsem se zpět do křesla a sledovala Bonnie. Začala odříkávat nějaká tajemná slova a řetízek se začal přímo přede mnou vysoušet. Kapičky se vypařovaly, až byl náhrdelník úplně suchý. Bonnie na mě kývla. Vzala jsem náhrdelník do ruky a ještě než jsem ho otevřela, mi Bonnie ještě něco řekla.

„Když jsem se ho snažila zničit, hodila jsem ho do ohně, takže z toho papírku asi nic nebude.“ Otevřela jsem svůj milovaný řetízek a uvnitř něho byl jen černý prach. Náhrdelník jsem smutně zavřela a podala ho Bonnie.

„Myslíš, že bys ho mohla nějak složit?“ zeptala jsem se. Ušklíbla se.

„To bude velmi složité, Eleno. Každé zrnko popela je menší, než špendlíková hlavička a složit to bude trvat tak, nejméně tři dny.“ podotkla smutně. Ale já se nechtěla vzdát.

„Prosím Bonnie.“

„A proč se prostě jednoduše Damona nezeptáš?“ pozvedla obočí. Zčervenala jsem.

„No tak dobře.“ protočila očima a já se usmála, upíří rychlostí se k ní přemístila a objala ji.

„Dobře, no, ale teď už jdi, chci se vyspat.“ Přikývla jsem a už jsem byla pryč. Mířila jsem na druhý konec města. Promluvit si s Damonem.

 

The Vampire Life (10)

Stála jsem před dveřmi do Salvatorovic domu a zhluboka se nadechla. Do toho rozhovoru se mi chtělo i nechtělo zároveň. Ale rozhodla jsem se, všechno z něho dostanu.

Chtěla jsem vejít do domu, ale začal mi zvonit mobil v kapse. Bonnie. Vždyť jsem od ní teď odešla!

„Ano?“

„Eleno, k tomu kouzlu na složení toho papírku potřebuju Damonovu krev, seženeš mi ji?“ zeptala se. Krev? Na co krev? A jak ji mám proboha z Damona dostat, aniž bych mu řekla o tom záhadném papírku, který mi dal do náhrdelníku. Věděla jsem, že mi ho do něj dal, protože jsem si na to vzpomněla.

„Dobře, seženu ji.“ a s těmi slovy jsem zavěsila. Tak to vypadá, že to bude horší, než jsem čekala.

Vešla jsem do domu a tázavě zavolala.

„Stefane? Damone?“

„Tady jsme.“ odpověděl mi Damonův hlas z obývacího pokoje. Vešla jsem do domu a zavřela za sebou těžké dřevěné dveře.

V obýváku jsem oba bratry uviděla ve výhružných pozicích. Navzájem se zabíjeli pohledy. Musím se přiznat, že Damon podle mě vypadal výhružněji a taky naštvaně vrčel.

„Co se tu děje?“ zeptala jsem se.

„Ale nic, jen jsem právě dostal dlouhé poučení o tom, že jsem kretén.“ odpověděl mi s ironickým úsměvem Damon.

„To kvůli tobě se proměnila!“ zařval Stefan.

„Žádný kouzlo by nefungovalo, akorát by jste ji zabili!“ oponoval Damon. „Ale tobě by to bylo jedno.“ doplnil ještě Damon. To už přehnal. Stefan vycenil zuby a dal mu pěstí do obličeje. Ozvalo se hlasité křupnutí. Když se Damon znovu otočil na svého bratra, z nosu mu tekla krev. Šance pro mě! Vběhla jsem mezi ně tváří ke Stefanovi a zády k Damonovi. Byl to zajímavý pocit. Začala jsem být nervózní, ale přece jsem to v tom nejlepším nemohla zkazit. Cítila jsem Damonův horký dech a potom i jeho ruku, jež se nepatrně dotkla té mojí. Stefan to vyděl.

„Ty hajzle!“ vyprskl Stefan a neohleduplně mě odhodil od Damona. Nakopl Damona do břicha, až odletěl a praštil se hlavou o zeď.

„Nechte toho!“ zařval jsem. Myslela jsem, že Damon omdlel, ale on se v pořádku zvedl a teď se rozběhl ke Stefanovi, aby mu taky jednu vrazil.

„Damone! Musíme si promluvit!“ zařvala jsem.

„Teď ne!“ odpověděl mi a zvedal pěst k ráně. V ten okamžik jsem si přála, aby byla moje teorie o tom hlasu, který mě zachránil pravdivá. Myslela jsem, že byl Damonův. Celým tělem jsem se soustředila na Damona a vyslala k němu myšlenku. Damone! Vzpomínám si!

V ten okamžik se jeho pěst zastavila pět centimetrů před Stefanovou tváří. Stefan měl trochu zavřené oči a zatnutou čelist, čekajíce na ránu, která nepřijde. Damon se na mě otočil se zamračeným výrazem ve tváři. Stefan otevřel oči a překvapeně se na bratra díval.

„Dobře, ale ne tady.“ řekl Damon a šel směrem ke vstupním dveřím.

„Co? Co to má znamenat? Kam to jdeš?“ zavrčel Stefan.

„Promluvit si s Elenou někde o samotě?“

„Ne!“ zařval Stefan, ale já se do toho vložila.

„Stefane, budu v pohodě, jen si musím s Damonem promluvit.“ otočila jsem se a šla za Damonem ven.

„A proč u toho nemůžu být já?“ zeptal se mě naštvaně Stefan.

„Protože to je soukromé.“ No Stefan si z toho očividně vzal něco jiného.

„Ty mi nevěříš, Stefane?“ zeptala jsem se nevěřícně. Jeho pohled zněžněl a vykročil ke mně.

„Promiň.“ omluvil se a pak mě políbil, ale mně se zdálo, že v tom polibku nebyla žádná láska. Mrzelo mě to. Potom se ode mě odtáhl a šel pryč. Otočila jsem se a vyšla ven. Venku jsem ještě slyšela, jak mačká tlačítka na mobilu.

„Tak kam?“ vyrušil mě Damon. Zkoumal můj obličej a já ten pohled poznala. Stejně se na mě díval i při našem prvním setkání. Zase se mi začala podlamovat kolena a já se nekontrolovala, takže jsem se vážně sesunula na zem. Damon byl v mžiku u mě a chytil mě. Jeho ruce působily, jako lék na duši. Dívala jsem se mu do očí a začala jsem se v nich ztrácet.

„Eleno?“ slyšela jsem, jak se na mě pobaveně dívá. Postavila jsem se na nohy a upravila si tričko.

„Jsem v pořádku.“ ujišťovala jsem ho.

„Jsem polichocen, že při pouhém pohledu na moji osobu omdléváš, ale takhle se nikam nedostaneme.“ smál se a já jsem se urazila.

„Idiote!“ zaklela jsem, sebrala kámen ze země a mrštila ho po něm. Chytil ho do dlaně s naprostou lehkostí. Jeho pohled byl najednou ublížený. Zamrzelo mě, že jsem mu ublížila a tak jsem se k němu pomalu vydala, sklopila jsem hlavu, jako malé dítě, které provedlo něco, co se nemá.

„Promiň.“ řekla jsem a on mi věnoval něžný úsměv.

„Tak, kam půjdeme?“

„Do lesa?“ navrhla jsem.

„Moc dřeva a špičatých větví, tudíž hodně dřevěných kolíků.“ zavrtěl hlavou.

„Ty se bojíš lesa?“ zeptal jsem se s nevěřícím úsměvem na rtech. Nejspíš se mu můj výraz líbil, protože se taky usmál.

„Ano, Eleno, bojím se lesa, protože nechci umřít předčasně.“ Vyprskla jsem smíchy. Takovouhle věc mohl říct jedině Damon.

„Co k tobě domů?“ navrhl a já, stále se smějící přikývla.

„Nesměj se, myslel jsem to vážně.“ řekl taky s úsměvem. No když jsem znovu vyprskla smích, taky se neudržel a začal se smát. Pořád jsem čekala, kdy ven vyjde Stefan a začne na nás ječet, ať jsme zticha, ale nestalo se tak, nejspíš měl moc práce s telefonováním, nebo co to na tom mobilu dělal.

Damon chtěl ke mně domů běžet, tak jsem čekala, kdy se rozeběhne, ale on jen uhnul a řekl: „Dámy první.“ Rozběhla jsem se teda k mému domu upíří rychlostí a vnímal jsem, jak Damon běží o kousek za mnou.

Když jsem doběhla domů, málem jsem naletěla do vchodových dveří.

„No to bylo docela rychlé.“ řekla jsem a otočila se k Damonovi, ale on tam nebyl. Rozhlížela jsem se všude možně, ale on nikde nebyl.

„Damone?“ zavolala jsem, ale nic se nestalo. Co, když se mu něco stalo? Jen to ne.

„Chyběl jsem ti?“ ozvalo se za mnou. Málem jsem vyskočila až na měsíc, jak jsem se lekla, ale naštěstí se to nestalo. Cítila jsem jeho dech na svém krku, byl hodně blízko a ta blízkost se mnou dělala divy. Cítila jsem, jak se mě dotkl rukou na boku a donutil mě tím se otočit. Otočila jsem se a ocitla jsem se v jeho objetí, to se mi nelíbilo i zamlouvalo zároveň. Měla jsem nutkání se od něho odtáhnout, anebo se k němu přitulit ještě víc. Neudělala jsem nic.

„Damone, co to děláš?“

„No, myslel bych si, že budeš trochu vnímavější, Eleno. Objímám tě.“ Protočila jsem očima.

„A proč to děláš?“ Místo odpovědi mě pustil a bez jediného slova vešel do domu. Nevěřícně jsem se za ním dívala. Vešla jsem do domu a zavřela dveře. Vyšla jsem po schodech do svého pokoje. Damon už ležel na mé posteli a zkoumavým pohledem se díval na mého plyšového medvěda. Sedla jsem si k němu na postel, ale on se najednou postavil a opřel se o zeď vedle dveří. Nejdřív mě to naštvalo, ale když jsem se podíval na jeho obličej, zavřené oči a vlasy divoce rozházené na hlavě, rozbušilo se mi srdce. Vypadal tak krásně, když měl zavřené oči. Bože! Na co to myslím! Snažila jsem se tyhle myšlenky zastavit, ale jedna mě pořád nechtěla opustit. Chtěla bych někdy, abych se ráno probudila a on by byl vedle mě a spal by. Dívala bych se do jeho klidného obličeje až by najednou otevřel oči. Zatřásla jsem hlavou, snažíc se tyhle myšlenky dostat z hlavy, nakonec se mi to povedlo.

„Damone.“ Otevřel oči.

„Musíme si promluvit.“ řekla jsem.

„A o čem?“
„O tom, že jsem si na všechno vzpomněla!“ Nic neřekl.

„Proč jsi mi neřekl, že jsi mě potkal, jako první.“ zeptala jsem se.

„Protože, by se tím stejně nic nezměnilo.“

„A co když ano?“ zvýšila jsem hlas. Tázavě pozvedl jedno obočí. Sklopila jsem zrak.

„Tak vidíš.“ zamumlal a opět zavřel oči.

„Damone, mám tě ráda, jako přítele, možná i víc, ale… já ani nevím, co ty cítíš ke mně a…“ vykoktala jsem ze sebe. Naprosto jsem byla vyvedená z míry. Panebože, co jsem to kecala?

„Ty nevíš, co k tobě cítím?“ napřímil se najednou Damon a jeho pohled byl mírně naštvaný. Zavrtěla jsem hlavou.

„Ty- nevíš- co- k- tobě- cítím?“ vykročil ke mně Damon a s každým krokem řekl jedno slovo. Vypadal hrozivě, ale přitom… krásně.

Sedl si ke mně na postel a chvíli se mi prostě jen naštvaně díval do očí. Nechápala jsem, proč je naštvaný, jen jsem věděla, že za to můžu já. Jeho pohled najednou zněžněl.

„Miluju tě, Eleno.“ řekl a naprosto mě tím zaskočil.

„A protože tě miluju, nemůžu být k tobě sobecký. Nezasloužím si tě, ale můj bratr ano.“ Mě v tu chvíli došlo, že opakuje tu chvíli, kterou mi pak vymazal. Bylo to záměrné, chtěl mi to připomenout, chtěl, abych si uvědomila, že to vím.

Naklonil se ke mně a dal mi pusu na čelo a pak se zase odtáhl.

„Bože, jak bych si přál, abys na to nemusela zapomenout, ale ty musíš.“ podíval se mi do očí způsobem, který mi měl vymazat paměť, ale samozřejmě to nešlo.

Seděla jsem tam a dívala se na něj, nevěděla jsem, co mám na to říct, ale on si mou reakci vyložil tak trochu jinak… chtěl mě políbit. Nejdřív jsem se jen omráčeně dívala, jak se jeho rty blíží k těm mým a část mého já mu chtěla ihned vyjít vstříc.

„Ne!“ vydechla jsem a upíří rychlostí od něj couvla, až jsem byla na druhém straně pokoje a mé tělo bylo křečovitě nalepené na zeď. Zavřela jsem oči. Co se to se mnou sakra děje! Nemám tu být, a už vůbec ne s Damonem!

Najednou jsem ucítila, že přede mnou někdo stojí a tak jsem otevřela oči, to jsem neměla dělat. Stál přede mnou, tak blízko, že jsem cítila teplo jeho těla a to způsobilo ještě něco jiného, začalo mi být neuvěřitelné horko.

„Proč ne?“ zeptal se. Chtěla jsem něco říct, ale on se na mě najednou vrhl. Přitiskl své rty k těm mým a snažil se svým jazykem dostat do mých úst. Já se zmítala, mlátila ho, snažila se ho odstrčit a hlavně, vzdorovala jsem. Jak si tohle mohl sakra dovolit? Praštila jsem ho největší možnou silo do ramene, ale jediné reakce, kterou jsem se od něho dočkal, bylo, že se zamračil. Skvělé.

Nejspíš už toho mého chování začal mít tak akorát dost a udělal jeden tah, který, bohužel, zbožňuju už od chvíle, kdy mě takhle někdo políbil (což byl Matt). Damon svým jazykem obkroužil hranu mích rtů a pak jemně přejel jazykem po mém horním rtu a pak i po dolním. Bylo to neuvěřitelné. Krásné, vášnivé a něžné zároveň. Donutil mě se uvolnit, čímž dostal volný přístup do mých úst. To bylo ještě krásnější!!! Automaticky jsem propletla svůj jazyk s tím jeho a až pozdě jsem si uvědomila, co jsem udělala. Chtěla jsem se od něj odtrhnout, ale mé tělo mě vůbec neposlouchalo, tak jsem mu omotala paže okolo krku a polibek ještě prohloubila.

Pak už jsem si jen uvědomovala, jak jsme pořád naráželi do zdí, bourali stolky a vášnivě se líbali. Sundal ze mě jeho bundu, kterou jsem na sobě měla už od včerejška! Panebože! Vždyť mě musela vidět Bonnie! Další věc, kterou budu muset vyřešit.

Když jsme zrovna shodily celý můj stolek, rozvášnila, že jsem Damonovi zaryla nehty do paží, doslova. Damon zaklonil hlavu a bolestně vydechl, ale potom se hned zas začal věnovat mým rtům. Něco jsem si uvědomila, tekla mu krev. Nahmatala jsem u sebe na stole nějakou lahvičku a podle toho, jak moc dobře jsem znala svůj stolek, jsem věděla, že je to lahvička od prášků, který jsem kdysi brala. Byla prázdná, a to mě zarazilo, protože naposled, když jsem tu krabičku viděla, aspoň pět prášků v ní bylo. Jeremy!!!

Jasně, asi bych ho neměla ihned obviňovat, ale nic jiného mě nenapadlo.

Opatrně jsem do lahvičky nechala natéct trochu krve, ale hodně špatně se na to soustředilo, už jen kvůli Damonovi a jeho rtům. Lahvičku jsem si opatrně strčila do kapsy a v tu chvíli se mnou Damon praštil o zeď a vrhl se na mě znovu. Nechtěla jsem si to přiznat, ale líbal krásně!!!

Moje ruce se začaly zabývat tím, že Damon na sobě tu košili mít vážně nemusí, takže jsem mu bezmyšlenkovitě začala rozepínat tu látku, která mi bránila, abych mohla vidět jeho vypracovanou hruď.

„Vážně jsem ti věřil, ale teď vím, že jsem se mýlil, a hodně.“ ozvalo se za námi.

Zaslala: Caroline