Klaroline – Má to tak být? (4)
Po dobu několika dní se nic nedělo. Až jednoho dne ráno… Někdo zazvonil. Šla jsem otevřít. Ale u dveří nikdo nebyl. Rozhlédla jsem se pořádně a všimla si nějakého papírku, co ležel na zemi. Vedle byla červená růže. Růže nádherně voněla i takhle na dálku. Nikdy jsem necítila tak příjemnou vůni… Sehnula jsem se pro ni a vzala taky papírek. Přivoněla jsem si znova. Otevřela jsem papírek a začala číst.
Pozvánka
DOVOL, ABYCH TĚ POZVAL NA VEČEŘI U MĚ DOMA.
CHTĚL BYCH SE S TEBOU VÍCE SEZNÁMIT.
BYL BYCH MOC RÁD, KDYBYS PŘIŠLA…
KLAUS
Byla jsem z toho dost zaskočená. Má to snad být vtip? Povzdechla jsem si. Myslí to vážně? Klaus mě zve na večeři k němu domů? To si myslí, že půjdu? Zavřela jsem papírek a šla zase domů. Za chvíli mi volala Elena. Říkala, že se něco stalo… Ať okamžitě přijdu k Salvatorům. Na nic jsem nečekala. Vzala jsem si kabelku, zamkla jsem a “šla“ jsem jak nejrychleji to šlo.
Za pár minut jsem už stála před domem. Na nic jsem nečekala. Ani jsem nezazvonila a vešla rovnou dál.
„Co se stalo?“ ptala jsem se hned. Ještě před tím, než jsem vůbec zavřela dveře. V místnosti stál Damon, Stefan, Elena a… Tyler. To byla ta poslední osoba na světě, kterou jsem potřebovala vidět. Díval se na mě hrozně odtažitě, pokud to tak můžu popsat. Vůbec nechápu, jak se to mohlo takhle pokazit… Před pár dny jsme ještě byli šťastná dvojka. A teď? Teď je všechno jinak…
„Co se stalo?“ řekl Damon naštvaně.
„Dnes ráno nám Klaus poslal vzkaz, že prý když neodjedeme z Mystic Falls, tak nás zabije! Jednoho po druhém!“
V tu chvíli se mi udělalo mdlo před očima. Musela jsem si na to sednout. Cože? To nemůže být pravda! Vždyť se ke mně před pár dny choval tak hezky a najednou chce, abychom odjeli? Nedávalo to smysl. Nezmohla jsem se na jediné slovo.
„Tak co budeme dělat?“ zeptal se Tyler.
„No co asi?! Zabijeme ho!“řekl Damon.
„Tak to ani náhodou! Nemusíme to hned řešit něčí smrtí, Damone. Jsou i jiné způsoby.“ namítl Stefan.
„Ano můžeme to vyřešit i jinak.“ přidala se Elena.
„To si myslíte vy. Já bych nic neřešil. Vymyslel bych plán. Obklíčili bychom ho a zabili. Konec.“ trval si na svém Damon.
„Chtělo by si to s ním v klidu promluvit.“ řekla Elena.
V tom mě napadlo: Mám přece ještě tu pozvánku na večeři.
„Já si s ním promluvím. Dnes mě pozval k němu domů na večeři. Můžu si s ním promluvit.“ dořekla jsem a cítila jsem, jak mě Tyler probodl pohledem. V tu chvíli mi bylo hodně trapně. Zčervenala jsem.
„On tě pozval na večeři?“ Stefan tomu nemohl uvěřit. Vlastně nikdo z nich.
„Ano pozval.“
„Cože?“ Elena byla ještě dočista jako zbavena smyslů. Proč tomu nemůžou uvěřit? Co je na tom tolik nepochopitelného?
Tyler se naštval a odešel. Nikdy jsem si ho nepamatovala takhle nafoukaného a sobeckého. To byl pořád takový?
„Tak fajn. Caroline tam dnes večer zajde a pokusí se zjistit co nejvíc. Souhlasíš Caroline?“ dodal nakonec Stefan.
„Ano.“
„Ale musíš být opatrná!“ upozornila mě Elena.
„Neboj. Budu.“
Hned jsem vyrazila na nákupy. Musela jsem si koupit nové vhodné šaty pro takovou příležitost. Ne že bych ho chtěla svádět nebo tak něco, ale stejně. Jenže které si mám vybrat? Jedny mi připadaly moc odvážné, druhé zase neseděly… Ale asi po hodince hledání jsem našla jedny speciálně pro mě. Byly jednoduché-bez ramínek. Do “srdíčka“. Měly bílou barvu a kolem pasu červenou stuhu. Byly překrásné! Ty si musím vzít. Napadlo mě hned.
„Tyhle si vezmu.“ řekla jsem prodavačce, zaplatila a vracela se domů. Přišla jsem domů osprchovala se, namalovala a mohla jsem vyrazit. Všechno bylo perfektní. Přesně podle mých představ.Vzala jsem si kabát a chystala se vyrazit, když někdo zaklepal na dveře. Kdo to může být? Otevřela jsem a u dveří stál neznámý muž.
„Co potřebujete?“
„Caroline Forbesová?“ zeptal se.
„Ano. A kdo jste vy?“
Neodpověděl. Ve chvíli mé nepozornosti vytáhl nějakou uspávací látku, která byla tak silná, že jsem se na nic nezmohla a klesla jsem pomalu na zem. Oči se mi začaly zavírat…
Z pohledu Eleny:
„Kde je Caroline? Měla se mi ozvat až tam dojede. Ale nic.“řekla jsem.
„Já nevím, kde je. Měla přece jít přímo tam.“ dodal Stefan. Byla jsem vyděšená! Co se s ní stalo?
„Musíme ji honem najít.“
„Ano, to musíme.“ souhlasil Tyler.
„Co zajít za Klausem?“ napadlo Stefana. “Ten by mohl vědět, co je s Caroline.“
„Dobrý nápad. Půjdeme hned.“ souhlasila jsem.
Cesta k domu Mikaelsonových se táhla neskutečně pomalu. Já, Stefan i Tyler jsme byli strachy bez sebe. Nikdo v autě nepromluvil. Až…
„Eleno?“ řekl Tyler.
„Ano?“
„Myslíš, že mě bude chtít Car zpátky po tom, co jsem ji odmítl, když se mi chtěla omluvit?“ zeptal se Tyler se smutkem v hlase.
„No, myslím, že to bude záležet hlavně na ní. Ať se ona rozhodne, jestli ti dá další šanci.“
„Hmm, to jsem si myslel…“ A už dopředu cítil, že ho odmítne. Podruhé.
„Jsme tu.“ řekl Stefan, když zastavil před Klausovým domem.
Z pohledu Caroline:
Probudila jsem se a nemohla jsem skoro dýchat. Vzduch byl napuštěný sporýšem, který mě neustále oslaboval. Zem byla mokrá a studená, jako v nějakém vězení. Kdo mě to unesl? Proč? Co bude chtít?
„Halo?“ zavolala jsem, doufajíc v odpověď. Nikdo neodpověděl. Pak se zničeho nic se se skřípotem otevřely železné dveře a někdo vstoupil dovnitř. Muž. Byl vysoký, hubený a zarostlý.
„Kdo jste? Proč jsem tady?
„No, řekněme, že mám nějaké nevyřízené účty s Klausem. Vzal mi to nejcennější, co jsem měl. Svou lásku. Tak mu to chci taky oplatit tím, že zabiju tebe.“
V tom okamžiku by se ve mně krve nedořezal. Ztuhla jsem.
„Vy mě chcete zabít?“ hlesla jsem. Slzy se mi draly na povrch.
„Ano, maličká.“ řekl s náznakem štěstí. Odešel.
Byla jsem ještě pořád vyděšená. Vím, že bych na to měla být jaksi připravená,když jsem upír, ale nikdy jsem si nemyslela, že skončím takhle…
Zase se ozvaly kroky. Muž vešel, sebral mi prsten a připoutal mě k židli.
„Tak a teď za všechno zaplatíš!“
Zaslala: elis