Strach z neznáma (3)

Bylo po deváté, když jsem přišla domů. Musela jsem si dát sprchu, netoužila jsem po ničem jiném.

Mamka mě přivítala s vřelým úsměvem na tváři a se sáčkem krve na stole. Jak já ji miluji!

Nesnažila jsem se před ní skrýt své uplakané oči, věděla jsem, že se mě na nic nebude ptát. Poděkovala jsem, vzala si svou večeři a šla do pokoje.

„Co to sakra je?!“ Stála jsem ve dveřích.

Na mé posteli ležel malý papírek omotaný stužkou.

Byla jsem celá napjatá když jsem stuhu rozvázala a rozmotala papír.

„Musím s tebou co nejrychleji mluvit, stav se u mě co nejdříve. – Bonnie“.

„No ovšem, Bonnie a její kouzla, co jsem mohla čekat! Dopis od Klause? Počkat, proč o něm vůbec přemýšlím?!…Oj, vážně potřebuji sprchu. Za Bonnie zajdu až zítra, nemám teď na ni náladu, na nikoho, chci být sama“.

Sprcha mě uklidnila, lehla jsem si do postele a za malý okamžik jsem usnula.

„Caroline!“ Volala na mě Bonnie před školou. „Proč jsi včera nepřišla? Bylo to nutné.“

„Promiň mi to, ale bylo už pozdě, když jsem si tvůj vzkaz přečetla a nebyla jsem zrovna ve své kůži.“

…“To nevadí, máš doufám dnes po škole čas, viď?“

„Myslím, že ano o co jde?“

„Nejde o co, spíš o koho…“

„No, a?“ Podívala jsem se na ni tázavým pohledem.

„Klaus“.

Zatajil se mi dech, při zmínce o něm.

„Co je s ním?!!“ Vyjekla jsem, až to Bonnie překvapilo.

„Podrobnosti se dozvíš až u Salvatorů, tak ve tři hodiny. Přijdeš, doufám…“

„Spolehni se.“ Spěchala jsem. Musela jsem vědět co se stalo, nevím proč, ale musela jsem vědět, jestli je v pořádku, nebo jestli se náhodou vrátil. Při myšlence, že je ve městě, jsem se usmála.Vyděsilo mě to, v tu chvíli jsem si nebyla jistá svými pocity, nebyla jsem si jistá ničím, chtěla jsem vědět jen jednu věc a to, jestli je Klaus zpátky.

Byla jsem u Salvatorů přesně na čas. Už mě vyhlíželi, protože jsem nemusela ani klepat na vchodové dveře, hned mi otevřeli a pozvali dál. Jako vždy jsem obdivovala velikost pokojů a sladěných doplňků, Stefan mě odvedl do obývacího pokoje, kde čekala Bonnie, Elena, Jeremy a samozřejmě i Tyler, kterému jsem věnovala malý úsměv.

„Tak o co jde?!“ Prolomila jsem napjaté ticho mezi námi.

Stefan začal mluvit jako první.

„Našel jsem na půdě staré zápisky. Po pečlivém pročtení jsem narazil na velice zajímavou informaci o čarodějce, která obětovala svůj život k vytvoření zbraně, která by zabila původního. Bonnie se včera s čarodějkou spojila a ta jí prozradila, kde zbraň je.“

„Dalo nám to velké úsilí, abychom zbraň získali, ale podařilo se.“

Damon přinesl z vedlejšího pokoje černou krabičku, podal ji Boonie, ta k ní zašeptala pár nesmyslných slov, a když dořekla větu, krabička se otevřela.“

„O můj Bože,..“ nemohla jsem tomu věřit. „Není to…“

„Ano, je. Tohle je kolík z bílého dubu, poslední na světě a my ho máme, Caroline!“ Skočil mi do řeči Damon.

„Znamená to tedy, že…“

„Ano, můžeme zabít Klause!“ Přerušila mě Bonnie. „To je důvod, proč jsem s tebou chtěla mluvit, on není nesmrtelný!“

Vyrazili mi dech.

Nemohla jsem tomu uvěřit, pořád mi to nedocházelo, koukala jsem na ostatní, na jejich pohledy plné štěstí a radosti, na jejich úsměvy, které mě pálily v očích. Měla jsem pocit jako bych se měla každou chvíli rozplynout, chtěla jsem hned vyběhnou z domu, najít Klause a varovat ho, ale musela jsem se uklidnit a nedávat najevo strach o něj.

V tu chvíli mi bylo vše jasné, nesmím ho nechat umřít. Miluji ho, celou dobu jsem ho milovala…

…jen jsem si to nechtěla přiznat. Musím něco podniknout… Hned.

(…)

Zaslala: Clear