Probuzené city (4)

Damon stál na verandě a zvonil. V domě bylo ticho. Zaposlouchal se svým upířím sluchem a jediné co slyšel, byl tikot hodin. Odfrkl si a zakoulel očima. „No jasně, to se dalo čekat.“ otočil se a seběhl ze schodů. Po dvou krocích se ale zarazil. Něco ho donutilo otočit se a vrátit ke dveřím. Do zárubně nad klikou byl zastrčený malý kousek papíru. Damon jej vytáhl. Na přeložené stránce, vytržené z malého notýsku, stálo: „Pro Damona“ Damon se zašklebil. Rozložil papír a četl: „Omlouvám se, ale něco mi do toho přišlo. Nedostanu se domu dřív, než po půl desáté, ale pokud by si chtěl na mě počkat v parku na náměstí, můžeme se vidět už dřív. Mandie“

Zmačkaný lístek spadl na zem. Čtyři schody, dva kroky a Damon se zase zarazil. Znovu se vrátil na verandu, zvedl vzkaz, stránku z notesu vyhladil, přeložil a zasunul do zadní kapsy džínů. Za dvacet minut už kroužil po náměstí a hledal vhodné místo k zaparkování.

Slunce zapadlo v šarlatu, vzduch se pomalu ochlazoval a obloha se zatáhla. Střed města pomalu  začínal ožívat nočním životem.

Bylo deset, rozpršelo se a Damonovi došla trpělivost. Seděl tu příliš dlouho.

„Sakra.“ zaklel, zvedl se a namířil si to přímo přes park do Mystic Grillu. Prošel dveřmi a  hrnul se přímo k baru. Jediný pohled kolem mu prozradil, že polovinu lidí zná od pohledu a z druhé poloviny nemusí mít strach. Posadil se a mávl na barmana. Jakmile upoutal jeho pozornost objednal si panáka whisky.

„Zatracený ženský! Zatracenej Stefan! Zatracená dohoda! Kašlu na to! Skočím na prvního člověka na kterého narazím až odtud vypadnu.“ sliboval si Damon, zatímco do sebe házel už druhého panáka. Stejně tak jako jiným upírům, i jemu pomáhal alkohol tlumit napětí a emoce. Proto si v zápětí objednal třetího.

Cítil, jak se stoupající hladinou alkoholu v krvi klesá hladina adrenalinu. To bylo dobře. Ještě stále ho neopouštěla myšlenka na krmení se na komkoliv, koho potká, ale scénář napadení se pomalu měnil. Zatímco před chvílí se chystal oběť bez milosti rozsápat, teď už jen plánoval rychlé přepadení a vycucnutí.

„Zpropadeně, začínám nějak měknout.“ vynadal si v duchu Damon a mávnutím ruky se znovu dožadoval pozornosti barmana. „Ještě jednoho panáka.“ zavelel, sotva upoutal jeho pozornost.

„Dva.“ ozvalo se za jeho zády.

Damon se uchechtl.

„Neboj se, já si ho zaplatím.“ Dostalo se mu odpovědi.

„Jdeš pozdě.“ zabručel Damon.

„Vážně? Nepovídej.“ zněla sarkastická odpověď. Damon se udiveně otočil.

Mandie byla celá mokrá a z vlasů jí odkapávaly kapky vody. Její alabastrová tvář byla bledší, než si ji pamatoval a rty se schovali pod fialový plášť.

„Co se stalo?“ procedil Damon s přivřenými víčky pozvedajíc sklenici se zlatým mokem.

„Co myslíš?“ opáčila Mendie. Zvedla svou sklenku a její obsah bez okolků obrátila do svých útrob.

Damon se ušklíbl a také pomohl obsahu své sklenky k cíli.

„Napřed mi vyplivlo auto… “ Mandie si sundala mokré sáčko „…pak jsem zjistila, že mám vybitý mobil…“ mokré sako dopadlo na bar „…pak jsem šlapala pěkných pár mil, aniž by kolem jelo nějaké auto…“ to už si rozepínala řemínky na botě s vysokým podpatkem „…a nakonec začalo lejt jako z konve.“ Mandie se posadila na barovou stoličku a nechala botu spadnout na zem. „Vlastně se nic nestalo…“ druhá bota s buchnutím dopadla na podlahu „…jenom jsem dnes propásla důležitou schůzku, ale jinak děkuju za optání.“ pronesla sarkasticky.

„Důležitou schůzku ?“ Damon nadzdvihl obočí „To jako se mnou?“

Mandie se zahleděla do jeho šedých očí a Damon se zachvěl. Cítil, jak mu poskočilo srdce a celým tělem se začal šířit podivný pocit tepla. Zjistil, že je ochoten dívce zpoždění odpustit a dokonce chtěl ve všem sbližování pokračovat. Doopravdy, ne na oko, ne bez citu.Lehce Mandii pohladil po tváři.

„Jsem potěšen, že ti na mně tak záleží.“ pousmál se.

„Záleží.“ zašeptala Mandie a lehce se naklonila blíž.

„Vážně. Vždyť mně vůbec neznáš.“ šeptal a fascinovaně jí hleděl do očí.

„Přesto mám pocit, jako bych tě znala celý život.“ Mandie se přiblížila ještě víc a Damon ji políbil. Musel to udělat. Chtěl to udělat. Jeho hlavu opět zaplavil zvláštní pocit omámení. Znovu Mandii políbil a pravděpodobně by s tím nepřestal, kdyby mu něčí ruka nezaklepala na rameno.

„Nerad ruším, ale potřebuju s tebou mluvit.“ Damon se zakřenil. Zatracený Alaric, ten si to ale umí načasovat. S nepředstíranou nevolí se odtáhl od Mandiných rtů.

„Ať to stojí z to.“ zakoulel na učitele očima a jasně mu tím dal najevo, že ruší.

„Měl bys jít za Stefanem.“ Alaric ztišil hlas.

„Proč?“

„Třeba ti vysvětlí, co tu dělá John.“

„John…“ Damon svraštil obočí „John Gilbetr? On je v Mystic Falls?“

Alaric místo odpovědi jen přikývl. Damon se znovu zašklebil, ale k Mandii se otočil zas s úsměvem na rtech.

„Promiň, musím si něco vyřídit. Dej mi číslo, ozvu se ti.“

Mandie vylovila z kabelky malý zápisník a tužku.

„Kdo je to?“ zeptala se zatím co psala.

„Jenom jeden bezvýznamný učitel.“ odfrkl si Damon.

„Stefan?“

„Ne, tenhle ten. Stefan je můj bratr.“ zamračil se Damon.

„A ten John?“ usmála se Mandie zatím co pomalu a pečlivě překládala vytrženou stránku. Damon ji lehce pročísl vlasy, políbil ji na čelo a zašeptal. „Moc otázek škodí.“

„Jasně, promiň. Zavoláš?“usmála se Mandie.

Damon si složený lístek zasunul do náprsní kapsy. Při pohledu do jejích očí nemohl odolat a znovu jí políbil. „Určitě.“

 

 

„Wow. Věděl jsem že se s tebou něco děje, jen jsem myslel že se týkalo Rose.“ řekl tiše Stefan a dál sledoval silnici.

„Ve skutečnosti na tom její smrt taky měla podíl. Štvalo mně, že to schytala za mně. Jules jsem vyprovokoval já a Rose na to doplatila.“ zamračil se Damon.

„Ledy prostě tají.“ pokrčil Stefan rameny.

Damon se na něj nechápavě otočil „Cože?“

„To nic.“ Stefan se zasmál „Jen si tak přemýšlím nahlas. Hele, tady doprava.“ ukázal na značku.

Damon si jen odfrkl a zakroutil volantem.

„Takže,“ pokračoval Stefan „Alaric tě s Mandii viděl?“

„Jo.“

„Nic mi neřekl. Neměl strach, že jí něco uděláš?“

„Jo, to měl,ale já mu to vysvětlil.“

„Kdy?“

„Ten den, co jste byli s Elenou v domě u jezera.“

„Aha.“

„To jsem slyšel“

„Co?“

„Stefane, sarkasmus ve tvém hlase se nedá prostě přeslechnout.“

„Jsem sarkastický ?“

„Jo.“

„Nevím o tom.“

Damon se zasmál.

V průběhu vyprávění vjeli do města a teď byli na dohled kavárny.

„Radši zaparkuj v podzemí. Nemusí nás vidět moc lidí.“ poznamenal Stefan.

Damon jen mlčky přikývl. Projel poslední křižovatkou a sjel do podzemních garáži. Aniž by si to v první chvíli uvědomil, zaparkoval na tom samém místě, kde stál naposledy s Rose. Poznal to místo až když vystoupil z auta a rozhlédl se. Pevně stiskl čelist a přimhouřil oči. Jestli je tu v okolí někdo z původních jsou v háji, to rozbité okno tenkrát bylo určitě varování a oni ho právě ignorují. Snad to stojí za to.

„Jdeš?“ vytrhl Stefan Damona ze zamyšlení.

Damon jen frkl a pro jistotu se ještě jednou rozhlédl kolem než vyrazil ke schodišti.

Vyběhli do podkroví. Na dveřích Slaterova bytu visel železný řetěz opatřený mohutným visacím zámkem. Damon se jen zakřenil, jako že to není žádný problém, a odloupl zábranu  jako polevu z perníku. Lehce strčil do dveří a kývnutím ruky dal Stefanovi přednost. Zatím co bratr zamířil rovnou ke stolu s počítačem, Damon zkontroloval ostatní místnosti. Když se přesvědčil, že v bytě není žádné skryté nebezpečí, začal se přehrabovat ve skříních a zásuvkách, prohlédl knihovnu, prolistoval knihy i časopisy, nakonec se podíval i do komory. Nikde však nenašel nic coby bylo pro jejich pátrání užitečné.

Vrátil se zpátky ke Stefanovi. Podle výrazu v jeho obličeji poznal, že ani bratrovo pátrání není příliš úspěšné.

„Tak co, našel jsi něco?“ vzdechl, zatímco se hroutil se do křesla u okna a znuděně zalistoval v Playboy.

„Jo. Je to přesně tak, jak Alice říkala Eleně. Disk je vymazaný, ale ta záloha na vzdáleným serveru tam ještě pořád je. Jsou to ale jen jména, adresy a telefonní čísla.“

„Čí?“ zakoulel Damon očima.

„To nemám tušení.“ hlesl Stefan soustředěně a něco na obrazovce odklikával.

Damon nedokázal dlouho sedět v klidu. Odhodil časopis, vyskočil z křesla a začal přecházet sem a tam. Obkroužil několikrát prostornou místnost a přitom si pobrukoval nějakou otřesnou odrhovačku.   Dost velká hala, na můj vkus až příliš pomyslel si Damon, jak tak procházel po mramorové podlaze od okna ke dveřím a zpět. Po pátém kolečku toho začínal mít dost.

„Myslíš že to jsou kontakty na upíry?“ přemítal nahlas.

„Leda by tucet upírů z východního pobřeží chodilo do stejného ročníku na Mičigenský vysoký.“ brumlal Stefan.

„To nechápu?“ zabručel Damon.

„Podíval jsem se na internet a našel jsem ročenku Slaterovi třídy z pětadevadesátého. Dvacet jmen je shodných.“utrousil Stefan, aniž zvedl hlavu od monitoru.

„To přeci nemá smysl, na co by si zálohoval jména bezvýznamných lidí?“ láteřil Damon.

„Jako kamufláž. Neříkal Slater náhodou, že s původními se nedá mluvit přímo? Vždycky to jde jen přes někoho, kdo kontaktuje dalšího, co kontaktuje zase dalšího a ten poslední v řadě kontaktuje původní. A není náhodou nejlepší před někým zvědavým, jako jsme třeba my, schovat konkrétní jména mezi spoustu dalších jmen?“

„Takže co teď?“ Damon zakoulel očima a zaťal pěsti.

„No bude to chtít trošku víc práce, než jsem doufal, ale nakonec kontakty najdu.“ odpověděl klidně Stefan.

„Jak?“ Damona už to začínalo dohánět k šílenství. Jak to, že je jeho bratr tak klidný?

„Přefiltruju to.“ další klidná odpověď, navíc tomu Damon nerozuměl.

„Cože?“ zarazil se.

„Budu muset najít všechny ročenky ze všech Slaterových studií a porovnat jména spolužáků s tímhle seznamem, ten kdo zbude je pravděpodobně náš člověk.“ povzdechl si Stefan „Nebo náš upír.“dodal.

„Nevytahuj se.“ zavrčel Damon, podrážděně. Co se týče počítačů, tenhle výstřelek současné doby šel mimo něj. Což nemohl říct o mobilních telefonech.

„Hele, nemohl by ses uklidnit, dost mně znervózňuješ .“ houkl Stefan.

„Nemůžu si pomoct, nejradši bych odtud už vypadl. Jak dlouho to bude trvat?“

„Obávám se, že příliš dlouho na to, abych to dělal tady. Radši to stáhnu a uděláme to doma.“

„Tak sebou pohni.“ odsekl Damon a vyhlédl z okna.

„Jo hned to bude. Jen co přepošlu data k Eleně na email.“ nevzrušoval se Stefan.

„Proč zrovna k Eleně ?“ nechápal Damon.

„Promiň, vím že jsem to měl poslat na tvůj email, ale počkat, óó ty vlastně žádný nemáš.“ poznamenal posměšně Stefan aniž přestal rytmicky klepat do klávesnice.

„Hahaha směju se, až se za břicho popadám. Už je to hotový.“ zavrčel Damon.

„Jo, už můžeme vypadnout.“ Stefan konečně zhasl monitor.

„No konečně.“ Damon se otočil ke dveřím a zkameněl.

„Mám takový pocit, že jste mi dobře nerozuměli.“ pronesl ledově klidně Eliah. Stál ve dveřích, ruce sepnuté na prsou a ve tváři stejný klid, jako v hlase. Damonovi z toho mrazilo, přesto se nehodlal pohnout, dokud to neudělá ten parchant. Už byl svědkem jeho rychlosti a síly a proto nechtěl pokoušet osud.

„Povězte mi, které části naší dohody jste nerozuměli? Nedohodli jsme se náhodou na tom, že budete v klidu sedět na zadku v Mystic Falls a budete se starat o Elenu a její bezpečí? Musí snad někdo zemřít, aby jste tomu konečně rozuměli?“ Eliah mluvil klidně, ale Damonovi se z toho běhal mráz po zádech. Uběhlo jen několik vteřin, než se Eliah bez jakýchkoliv slov rozloučení otočil na patě a zmizel stejně rychle a neslyšně jako se objevil.

Damon si s bratrem vyměnil pohled a bez dalších řečí vyrazil tryskem do podzemní garáže. Nastartoval a rozjel auto dřív něž Stefan stačil zavřít dveře.

„Zavolej holkám a varuj je!“ zavelel a soustředil se na rychlou jízdu městem.

Byla právě odpolední špička a to jim zrovna nehrálo do karet. Předjel několik aut, aby se vřítil do křižovatky na červenou a vzápětí trhnul volantem. Jen tak tak se vyhnul nákladnímu autu. Skřípání brzd a plechů Damona nezastavilo. Nebylo to jejich auto, které nabouralo, takže co na tom záleží. Další křižovatkou proletěl stejně riskantně. V jednu chvíli se dokonce ocitli na chodníku. Vyděšení chodci uskakovali stranou a někteří se za nimi otáčeli a se zvednutou pěstí hlasitě nadávali. Damon to nevnímal, jen se snažil tlačit pedál co nejvíc k podlaze a vymáčknout z auta co se dá.

„Damone zpomal!“ snažil se Stefan překřičet řev motoru. „Holky jsou určitě v pořádku, jsou přeci u Mandie a tam Eliah nebyl pozvaný…“

„Nezapomeň, že ten parchant má na tyhle věci spoustu jinejch parchantů, co pozvání nepotřebujou.“ odsekl Damon.

Konečně se dostali za město a krajina se změnila v zelenou šmouhu uhánějící zběsile kolem nich. Damon stále se zaťatou čelistí svíral křečovitě volant a upíral pohled na tmavý asfalt mizející v tmavnoucí zeleni. Po několika hodinách jízdy, přerušené jen na krátkou chvilku k doplnění paliva, konečně dorazili do Mystic Falls. Nezdržovali se klepáním a rovnou se hrnuli do domu.

Elena s Bonnie seděli v obýváku a o něčem se polohlasně bavily.

„Kde je Mandie?!“ nezdržoval se Damon pozdravy.

„Nahoře v ložnici.“ odpověděla děvčata dvouhlasně.

Damon bral schody po dvou, ale u dveří se zarazil. Jednou klepl a netrpělivě vstoupil. Ložnice byla prázdná. Proběhl do koupelny, ale Mandie tu nebyla. Damon nahlédl i do zbylých pokojů a koupelen. Bez úspěchu.

„Není tam.“ oznamoval bratrovi a děvčatům stojícím v chodbě, zatímco sbíhal po schodech.

 Zaslala: Atanyel