The Vampire Life (4)

Trochu jsem se od Jeremyho odvrátila, ale krev jsem cítila tak jako tak. Byla to ta nejlahodnější vůně, jakou jsem kdy cítila. Okamžitě jsem na ni dostala chuť. Možná nějaký tichý hlásek v mé hlavě volal, ať se vzbudím z toho snu, ale já ho neposlouchala. V té chvíli mi vůbec nedošlo, že bych toho měla nechat, že Jeremy je můj bratr. Trochu jsem mu odšoupla límeček z hrdla a dívala se na jeho kůži, pod kterou protékala ambrózie. Špičáky se na můj povel zostřily a já byla naprosto rozhodnutá se nakrmit. Jeremy si nejspíš mého počínání ani nevšiml, pořád mi brečel na rameno, ale to mě nezajímalo. Otevřela jsem pusu a byla připravená kousnout, když vtom se mi v hlavě ozval něčí hlas.

Eleno! Nedělej to! Je to tvůj bratr!

A koho to zajímá! oponovala jsem. Vyrušoval mě od mého jídla, to bylo teď to jediné, co mě zajímalo.

Eleno! Odstup od něj! Nic jsem neudělala.

Eleno! Je to Jeremy! Jeremy! Zabíjíš ho!

Najednou, jako bych se probudila. Podívala jsem se na Jeremyho, na svého bratra a vyděšeně jsem od něj odskočila.

„Jsi v pořádku, Eleno?“ zeptal se mě Jeremy. Zaraženě jsem se na něj dívala a nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě málem udělala.

„Eleno! Jsi v pořádku?“ zopakoval a natáhl ke mně ruku. Uskočila jsem. Co se to ze mě stalo. Jsem netvor!

Ne nejsi. A zas ten hlas. Jsem blázen. Nikdo se nezmiňoval, že budu slyšet hlasy!

Rozběhla jsem se. Jeremy se na mě nechápavě díval, když jsem proběhla okolo něho. Seběhla jsem schody, rozrazila dveře a vyběhla ven. Nikde nikdo nebyl. Díky Bohu, nevím, co by se mohlo stát, kdyby tu někdo byl. Slyšela jsem kroky, jak za mnou Jeremy běžel. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl a tak jsem se rozběhla znovu. Všimla jsem si, že se okolo mě věci hýbou nějak rychle. Ne, oprava, to já jsem se hýbala rychle. Byl to zvláštní pocit. Slyšela jsem, jak mi v uších hučí vítr. Nevadilo mi to, naopak, cítila jsem se volně, svobodně, skvěle. Pomalu jsem začala zapomínat na strach z toho, co jsem málem udělala. Na tváři se mi rozlil úsměv a já byla najednou šťastná.

Doběhla jsem do parku a skákala jsem jako blázen. Běhala jsem a přitom jsem se hlasitě smála. Připadalo mi, že bych to mohla dělat pořád dokola a navždy. Necítila jsem únavu, bylo mi skvěle. Konečně má upírství i nějakou světlou stránku.

Vůbec mě nenapadlo podívat se, jestli náhodou v parku někdo není. A když jsem se teď zastavila, zjistila jsem, že mě někdo pozoruje. Ztuhla jsem, úsměv se vytratil a já nasadila masku pokerového hráče. Dívala jsem se na strom přímo přede mnou. Byla tam ta vrána. Byla jsem si stoprocentně jistá, že je to ta samá vrána, jako předtím.

„Kšá!“ vykřikla jsem na vránu, ale ani se nehnula. To mě, ani nevím, proč naštvalo. Napnula jsem všechny svaly v těle a skočila. Byla jsem rychlá, hodně rychlá, ale ona byla rychlejší. Roztáhla křídla a vzlétla. Stačila jsem ještě natáhnout ruku a pak ji zatnout v pěst, něco jsem chytila, ale bylo mi jasné, že vrána to nebyla. Otočila jsem se a sledovala, jak letí stále výš a z hrdla se mi vydralo zavrčení. Vážně, vrčela jsem. Tenhle zvuk jsem někdy slýchala u Stefana, když ho Damon otravoval.

Podívala jsem se na svou levou ruku, kterou jsem měla zatnutou v pěst a něco jsem v ní držela. Rozevřela jsem ji a odfrkla jsem si nad zjištěním, co jsem chytila. V dlani jsem měla jedno jediné černé pírko. S nechutí jsem ho zahodila.

Sedla jsem si na jednu z mnoha laviček, které se v parku nacházely. Přemýšlela jsem o tom, co se mnou teď bude, když jsem netvor. Věděla jsem, že se budu muset napít lidské krve. I když se Stefan snažil s Bonnie najít kouzlo, na můj návrat mezi živé, věděla jsem, že Damon má pravdu. Nic nenajdou a já se budu muset napít lidské krve, jenže čí. Věděla jsem, že Matt se klidně obětuje, ale jak jsem mohla vědět, že ho neroztrhám na kousky? Ne, nepřipadalo v úvahu.

Začala se ozývat jedna znepokojující myšlenka, nenapít se. Jenže na to jsem měla život moc ráda. Jasně, skvělý slova od někoho, kdo je mrtvý. Hlad se znovu začal ozývat a já si uvědomila, že už je večer. Na té lavičce jsem musela strávit hodiny!

Hlad byl teď o hodně intenzivnější a já se cítila čím pořád slabší a smutnější. Hlad navíc nebyl to jediné, co se ozývalo. V kapse mi zvonil mobil. Vytáhla jsem ho a chvíli si prohlížela jméno volajícího. Stefan.

„Ano?“ zeptala jsem se.

„Kde jsi, Eleno?“ ptal se Stefan.

„V parku, proč?“

„Protože Bonnie našla jedno kouzlo, kterým by tě mohla vrátit mezi živé!“

Asi bych se radovala, kdyby Stefan neřekl tu další větu.

„Jenže je tu riziko, že bys mohla umřít úplně, nebo by umřela Bonnie.“

„Nikdy!“ vyhrkla jsem ze sebe. Nehodlám, aby kvůli mně byl v ohrožení ještě někdo jiný!

„Eleno, vím, že je to pro tebe těžké, ale je tu aspoň naděje.“

„Takže tobě by nevadilo, kdyby Bonnie umřela!?“ zeptala jsem se ho zděšeně. Nenechala jsem ho ani odpovědět, hovor jsem ukončila a mobil vrátila do kapsy. No asi jsem na něj neměla být tak hnusná, určitě by nechtěl, aby Bonnie umřela, ale docela mě zklamalo, že opravdu nenašli žádné kouzlo, bez rizik.

Hlad byl pořád silnější a já jsem cítila, jak mi slábnou ruce i nohy. S obtížemi jsem se zvedla z lavičky a vykročila jsem zpět k domovu. S nohou připravenou ke kroku jsem ztuhla a pomalu se otočila.

Za mnou stál Damon a držel holku asi stejně starou jako já. Z hrdla jí vytékala krev a já z ní nemohla spustit oči.

„Damone, co jsi to udělal!“ zašeptala jsem.

„To co jsem musel! Potřebuješ se napít!“ Aby zdůraznil svá slova, trochu ke mně přistrčil dívku a kývl hlavou. Dívala jsem se na pramínky krve vytékající dívce z hrdla a hlasitě jsem polkla.

Podívala jsem se na Damona. Přikývl. Jako v transu jsem si stoupla k dívce a cítila jsem, jak mě hlad pohání. Špičáky se mi prodloužily a já se zakousla. Cítila jsem, jak se mi krev vlévá do krku a hlad pomalu ustupuje. Slastně jsem zavřela oči a pila.

„Eleno, to už stačí, nebo ji zabiješ.“ Ale já jsem se nemohla odtrhnout. Dívka trochu bolestně zaskučela a oči se jí začaly protáčet. Damon mě chytil a odtrhl od ní. Zavrčela jsem na něj, ale jemu to bylo jedno. Držel mě, dokud jsem se zase plně probrala a uvědomovala jsem si, co jsem vlastně udělala. Právě jsem dokončila proměnu, je ze mě už navždy upír.

 Zaslala: Caroline