Přijď včas!

Kategorie: TVD
Hlavní postavy: Alaric Saltzman, Isobel Flemming, Jenna Sommers
Vedlejší postavy: Elena Gilbert, Stefan Gilbert, Matt Donovan, Mason Lockwood, Jeremy Gilbert
Upozornění: Spoiler, smrt, pozměněné skutečnosti
Žánr: Psychologické drama
Přístupnost: pro všechny

Doufal jsem, že k tobě už nic necítím, ale spletl jsem se. Doufal jsem, že na tebe zapomenu, ale nejde to. Chtěl jsem tě nenávidět, zhnusit si tě jak jen to bude možné, ale od té doby, co jsi se podruhé vytratila z mého života, mi začínáš chybět každý každičký den. Ale teď vím, že žiješ a jsi v pořádku. Musím na tebe zapomenout. Bude to lepší pro nás oba.

Sbohem Isobel.

Naposledy se zahledím na naši svatební fotografii. Oba se tváříme velmi šťastně, v té době jsem nevěděl, že tě život se mnou tak unavuje. Potřebovala si trochu toho dobrodružství, tak doufám, že teď ho máš dostatek.
Uvolním sevření a nechám fotku volně padat do odpadkového koše. Uslyším řinkot skla. Odvracím pohled od potrhané fotky, beru bundu ze židle a odcházím z místnosti.
Je pondělí. Práce čeká, musím jít.

Den vůbec neutíkal. Nedokázal jsem se pořádně soustředit, několikrát se mě studenti ptali jestli jsem v pohodě a já jsem odpovídal, že je vše v pořádku. Lhát mým studentům je snažší, než lhát Jenně. Od té doby, co jí John prozradil, že před ní něco tajím, neustále se mě na ní ptá. Ale já jí nedokážu odpovědět. Nemůžu.

„Alaricu?“ uslyším za sebou něčí hlas. Otočím se, před tím se pokusím nahodit trochu veselejší výraz a upřu svůj pohled na osobu stojící ve dveřích mé učebny.

„Děje se něco Eleno?“ slabě se na ní usměju. Víc ze sebe dostat nedokážu. Elena se nadechne a vypraví ze sebe: „Jsi v pořádku? Zdál ses mi docela… no mimo.“

Nemá cenu to tajit. Už ne.

Opřu se o katedru a odpovím jí: „Měli bychon říct Jenně pravdu. Zaslouží si ji vědět. Už jí nedokážu déle lhát. Neustále se mě ptá na Isobel a já jí na to nemůžu říct nic. Pokud jí neřeknu pravdu.“ odmlčím se a pohlédnu Eleně přímo do očí… „Tak je mezi námi konec. Ale nic jí nepovím pokud s tím nebudeš souhlasit.“

Elena kývne, že to naprosto chápe. Oba chvíli jen tak stojíme v tichu. Vše závisí na její odpovědi. Vím, že ji chce jen ochránit, to já také, ale myslím si, že bude víc v bezpečí pokud jí vše prozradíme.

„Dobrá. Myslím, že je na to nejvhodnější doba. Bude lepší, když bude o všem vědět.“ konečně promluví… „Sice nám zpočátku nebude věřit, ale musíme to zkusit.“

Pokývu hlavou: „Řeknu jí to. Dnes večer.“ natáhnu se pro tašku s věcmi a poté se postavím.

„Dík. Doufám, že nebude nikde poblíž John. Jako vždy by vše zkomplikoval.“ ušklíbne se a odstoupí stranou, abych mohl projít.

„Neboj. Pokud se tam objeví s velkou radostí ho vyprovodím.“ uchechtnu se. Jen kvůli němu začaly ty hádky s Jennou. Chtěl jsem jí říct pravdu, ale ne kvůli němu.

„Měl bys být opatrný, když má teď John tvůj prsten.“ podívá se na mě starostlivě.

„Myslíš si, že se o něco pokusí? On?“ tohle mi docela zvedlo náladu. Elena chce ještě něco říct, ale předejde jí Stefan, který se tu zjeví jako blesk z čistého nebe. Jako vždy.

„Tady jsi! Alaricu.“ kývne mi na pozdrav a pak se opět jeho pohled stočí k Eleně: „Měl jsem o tebe strach. Zrovna v téhle době by ses nikde neměla potulovat sama.“

Elena pouze protočí očima a ušklíbne se: „Já vím všude je plno upírů, kteří jen dychtí po tom, aby mě zavedli ke Klausovi. Měj se Ricku.“ rozloučí se se mnou a pomalý krokem kráčí k východu. Stefan se na mě naposledy podívá: „Hodně štěstí.“ šeptne a rozejde se za Elenou.

Nevěřícně se za ním podívám: „Ty jsi celou dobu poslouchal?“

Uslyším pouze Stefanovo uchichtnutí a tři slova: „Dobrou noc, Alaricu.“

Stojím na místě dokud neuslyším klapnutí dveří. Unaveně zívnu, strčím si ruku do kapsy, abych vytáhl mobil a potom také vykročím k východu. Najdu v seznamu Jennino číslo a s menším váháním ho vytočím. Slyším vyzvánění. Dobré znamení, teď budu jen doufat, že mi to vezme.

„Co chceš?“ ozve se z telefonu Jennin otrávený hlas.

„Jenno chtěl bych se ti omluvit za všechny ty lži a konečně ti říct pravdu. O Isobel.“ vyklopím ze sebe rychle a nedočkavě čekám na odpověď. V telefonu se dobrou chvíli nic neozývá, až se bojím, že to zavěsila.

„Máš poslední šanci. V 9 v Grillu. Přijď včas nebo je mezi námi definitivní konec,“ pohrozí mi hlas z telefonu. Slabé pípání ukončí náš „dlouhý“ hovor. Podívám se ještě na hodiny, které ukazují šest.

Mám ještě čas, možná stihnu opravit pár písemek a hodit se trochu do gala. A nesmím zapomenout na na to, jak vše Jenně podám. Nemůžu na ní jen tak bez servítek vychrlit, že naši planetu obýváme s upíry a moje mrtvá nemrtvá žena patří k nim.

Opět zašátrám rukou v kapse a vytáhnu klíče od auta. Chci odemknout a konečně vypadnout ze školy, ale zaslechnu za sebou tichý šramot. Okamžitě se otočím a zahledím se na prázdné parkoviště. Pozadu nahmatám klíčovou dírku a strčím do ní klíč, který mi málem spadl. Otočím s ním a stisknu kliku. Přitom nepřestávám sledovat okolí. Doufám, že se mi to pouze zdálo. Pomalu otevřu dveře a chci nastoupit. Zvednu tašku ze země a hodím ji na sedadlo spolujezdce. Potom vlezu do auta a rychle za sebou zavřu dveře. Složím ruce na volant, oddechnu si a uchechtnu se úlevou.

Sakra. Už z toho všeho začínám být paranoidní. A to jsem tu už šest měsíců. Asi budu potřebovat více času na to, abych si zvykl. Pravou rukou sjedu po volantu k zapalování. Ale klíče tu nejsou. Nejspíš jsem je nechal venku. Nemusím ani vylézat. Stáhnu okénko a vezmu si je.

„Nehledáš něco?“ ozve se ze zadní sedačky. Ztuhnu. Cítím jak mi celým tělem projíždí zimnice. Oklepu se z toho a co možná nejjistěji otočím se zrcátkem, abych viděl dozadu na svého černého pasažéra.

„Isobel! Co tu chceš?“ snažím se znít, co nejvíc otráveně, ale moc mi to nejde. Výmluvy a hraní nikdy nebyly mou silnou stránkou.

Moje bývalá žena se na mě, co nejpřívětivěji usměje a zvedne pravou ruku, ve které drží mé klíče od auta.

„Promluvit si. A taky tě chci za někoho vyměnit. Nic víc.“ pokrčí rameny, nakloní se blíž ke mně a zašeptá mi do ucha. .. „Půjde to po dobrým nebo po zlým. Vyber si.“

„Zřejmě nemám jinou možnost.“ odvětím. Nemám čas se tu s ní vykecávat a hlavně vím za koho by mě chtěla vyměnit. A to nedovolím. Musím ji nějak zabavit, abych se stihl dostat k tašce se zbraněmi.

„Hodnej chlapec.“ podá mi klíče. Neochotně si je od ní vezmu. Počkám si na správný okamžik a pak zaútočím. Otočím klíčem v zapalování a vyjedu z areálu školy.

 

Co si o sobě vůbec myslí? Že mu budu do nekonečna dávat druhé šance? Tahle je poslední, pokud mi neřekne pravdu o Isobel, tak s ním končím. Končím s chlapama, kteří mě využívají a nedokážou být ke mně upřímní.

„Jenno? Jeremy?“

Elena už je doma. Konečně. Začínala jsem mít strach. I když je s ní Stefan a ten je určitě hlavním důvodem proč jde tak pozdě. Já jsem nebyla o nic lepší.

Vykouknu z kuchyně a mávnutím ruky pozdravím svou milovanou neteř. Za mnou to nepříjemně zasyčí. Ještě, abych spálila večeři. Rychle vypnu plyn a pánvičku se smaženými vejci postavím na druhou plotýnku. Z chodby uslyším kroky a hlasitě vzdychnutí.

Ušklíbnu se a otočím se k Eleně: „Co se stalo? Problémy v ráji?“

Elena pouze zakroutí hlavou a začne skládat nádobí z myčky: „Jen mám poslední dobou těžké období. Škola, kamarádi, no možná trochu Stefan a takový. Prostě normální puberta.“ zasměje se hořce.

U ní mám stejný pocit jako u Ricka. Oba dva přede mnou něco tají, ale s Elenou se nemůžu jen tak rozejít. Podepsala jsem opatrovnictví a když přede mnou puberťák bude chtít mít tajnosti, tak je mít bude.

„Chceš… si o tom promluvit?“ prohodím mezi řečí. Jako kdybych já někdy chtěla o svých soukromých věcech mluvit s někým z dospěláků.

„To je dobrý.“ odbude mě, ale pak se pousměje a zavře myčku… „Ale díky. Vím, že za tebou můžu kdykoli s čímkoli přijít, ale tohle si musím vyřešit sama.“

Kývnu na souhlas a vytáhnu tři talíře, přičemž na ně začnu nandavat stále voňavá míchaná vajíčka.

„Volal ti Rick?“ zeptá se mě se skrytým zájmem a aby se nějak mezitím zabavila, vyndá příbory a odnese je na stůl.

„Jo volal. Proč?“ odvětím jí a čekám na reakci.

Elena stále bez zájmu pokrčí rameny a zahuhlá: „Jen se ptám. Pojďme jíst. Vypadá to dobře.“

A takhle skončí naši milou konverzaci. Ani s Jeremym, který přijde krátce po Eleně, si moc nepokecám. Oba dva se zcela zahloubaní ve svých myšlenkách nimrají ve své porci. Přehazují míchaná vajíčka, do kterých si nakydali tunu kečupu, ze strany na stranu a občas si zobnou.

Chvíli je pozoruju, ale pak vezmu svůj talíř a položím ho do dřezu. Hodím rychlý pohled na hodiny. Bude půl osmé. Ani nevím, jestli bych se měla upravit a nebo převléct. I když pro dobro všech v baru si hodím rychlou sprchu, potom se rozhodnu, co dál.

 

Po pár metrech zahnu doprava, jak mi nařídí Isobel, která mě ani na vteřinu nespouští z očí. Nejspíš tuší, že se o něco pokusím. Na to mě zná dost dobře.

„Chtěla sis promluvit? O čem?“ protnu zdlouhavé ticho, které mě začínalo znervózňovat. Pomalu otočí hlavu k oknu a potom zpátky na mně. Následně se na mě usměje stejným způsobem, jaký jsem viděl u každého druhého upíra, Damona nevyjímaje, a to posměšným, falešným až arogantním.

„O tobě a o Jenně. Jmenuje se tak, že ano? Elenina drahá nevlastní teta,“ dá důraz na poslední větu. „Jen osud dokáže takhle nádherně zamíchat kartami, nemám pravdu? Já jsem se své dcery vzdala, abys ji ty mohl znovu objevit a…“ odmlčí se… „Mezitím si najít nějakou levnou zábavu.“

Otočím volantem doleva a dál jedu rovně. Chtěl bych se Jenny zastat, ale na druhou stranu nechci Isobel moc provokovat. Zatnu zuby a vydržím vše, co ta mrcha vypustí z pusy.

„Máš se s ní setkat v 9 v Grillu, pokud jsem tedy dobře poslouchala.“ Upraví si culík a poté složí ruce opět na klín… „Rozhodně bys neměl dorazit pozdě. Určitě by se jí to nelíbilo.“ Poté s hraným smutkem řekne: „Škoda, že to nestihneš! Myslím, že Elena nedokáže tak rychle uniknout Salvatorům, takže…“

Před tím, než stačí doříct větu, strhnu volant prudce doleva a sjedu i s autem ze srázu. S přibližujícím se pohledem na zem, se naposledy nadechnu a pevně zavřu oči. Dále si pamatuju jen tmu a konec.

 

Naštvaně se podívám na hodinky na svém zápěstí. Je 10 pryč a on pořád nikde. Aspoň vidím jak moc mu na mně záleží. Chlapi! Všichni jsou stejní.

Kývnu rukou na Matta: „Dvakrát whiskey!“ Blonďák se na mě pochybovačně podívá a místo, aby mi nalil panáka, pokusí se mě přemluvit, abych šla domů.

„Matte, nezapomínej! Náš zákazník, náš pán! Tak mi přihraj dva rumy a nepokoušej se mě přesvědčit, že se objeví.“ Dál už se s ním nevybavuju a s otočením hlavy na druhou stranu dám Mattovi jasně najevo svůj názor.

Blonďák pokrčí rameny a nalije mi dvě štamprlata. Během pár vteřin je do sebe kopnu a objednám si další.
Po půlhodince jsem už částečně pod obraz a přestávám vnímat realitu, když v tom mě někdo chytne za rameno.

„Jenno, co tu děláš tak pozdě v noci a navíc sama?“

Kopnu do sebe dalšího panáka a zahuhlám odpověď: „Piju a piju.“

„Všiml jsem si.“ hořce se zasměje .. „Pokud zapíjíš žal, doufám, že se můžu přidat.“

Kývnu rezervovaně hlavou a nechám Masona, aby si ke mně přisedl. Lepší k pití dva, než jeden.

 

K hořícímu autu se seběhl dav zvědavců z Mystic Falls, který viděl hustý kouř až do svých domovů. Během několika minut se v dáli začala ozývat siréna blížícího se hasičského vozu. Hasiči se okamžitě chopili hadic a pokropili kouřící auto sprškou studené vody.
V jednom momentě si nejblíže stojící hasič všiml vytejkajícího benzínu. Rychle zakřičel na ostatní, všichni se otočili na podpatku a rozeběhli se k davu. Hasiči si nevšimli propíchlé nádrže s benzínem a bez starosti si hasili. Nyní se pokoušeli dostat dav zvědavců, co nejdál od auta, které mělo brzy vybouchnout.

 

U hlavy mi zařinčí budík. Vztekle ho smetu ze stolečku a přehodím si polštář přes hlavu. Na několik dalších minut upadnu do hlubokého spánku, ze kterého mě tentokrát probere hlasitý křik.

„Ale no ták.“ nešťastně zahučím, setřesu ze sebe peřinu a vlezu do sprchy.

Příjemně chladné kapky vody dopadají na mou rozbolavělou hlavu. Z minulého dne si pamatují krátké střípky. Vím, že Alaric nepřišel, tak jsem se ze zoufalství rozhodla ožrat, ale Matt mi to rozmlouval. Pak už jsou to jen velmi krátké obrazy. To poslední, co si ještě jak tak pamatuju je, že jsem měla společnost, takže Mason mě nejspíš odvedl i domů. Ale v kolik to už vážně netuším.

Po svém bolestném vzpomínání vylezu ze sprchy a hodím na sebe to první, co mi padne pod ruce.

Strašně mě bolí hlava, nenávidím kocovinu a to vše kvůli chlapovi. Zase. Už mám v živé paměti, jak se mi ten idiot po pěti dnech ozve s další blbou výmluvou typu Zaspal jsem nebo Jé promiň, Jenno, já zapomněl.

Přejdu k nočnímu stolku, kde stojí fotka mě a Ricka. Chvíli si ji prohlížím, pak ji vezmu do rukou. Najednou je tak těžká. Dojdu ke koši a mrštím s ní dovnitř.

„Už nikdy víc!“

Slzy se mi derou do očí, ale nepustím je ven. Už tak vypadám hrozně, ještě abych měla zarudlé oči. Vytáhnu si kapesník a hlasitě se vysmrkám. Do toho všeho někdo zaklepe na dveře. Zavřu oči, oklepu hlavou a s nepříliš vyrovnaným hlasem pozvu návštěvníka dovnitř.

Dveře se pomalu otevřou. Otočím se k nim. Elena vejde do mého pokoje a zavře za sebou potichu dveře. Vypadá snad ještě hůř, než já. Vlasy má rozcuchané, oči zarudlé, jako kdyby před chvílí plakala. Vyděšeně k ní přiběhnu a hned se začnu ptát: „Panebože, co se stalo? Něco s Jeremym?“

Neteř zavrtí hlavou a obejme mě. Přitisknu ji k sobě a čekám.

Po chvíli Elena zašeptá: „Našli Alaricovo auto kousek za městem. Lidi si všimli kouře. Když tam přiběhli hořelo. A potom….“ „Bouchlo!“

Nevěřícně pootevřu ústa a vydám tichý sten..

“A Rick byl podle všeho uvnitř.!“

Zaslala: Elle Lazarus