Helpless (18) – Vysvobození

Na temně modré obloze zářil měsíc. Velký stříbrný kotouč, kolem kterého se rozsypaly jasné hvězdy. Vzduch byl teplý a letní vánek příjemně hřál, když se opíral do korun stromů i do prochladlého těla dívky. Někde v dálce houkala sova a čas od času se ozvalo tiché žblunknutí opožděné kapky vody. Ale jinak byl les až nepříjemně tichý.

Elena se zatajeným dechem stála opřená o vlhký kmen stromu a vyčkávala, co se stane. Už dopředu věděla, že toho, co řekne, bude litovat. Naneštěstí bylo pozdě. Skousla si spodní ret a očima těkala po upírově tváři napůl osvětlené v modré noční tmě. Damon, ale nevypadal, že by se chystal něco říct. Stíny na jeho tváři se houpaly sem a tam, takže krev nalitou v jeho bělmech zpozorovala až na poslední chvíli.

„Vím, jakou hru tady se mnou hraješ, Eleno,“ zavrčel a naklonil se blíž. Slyšel její srdce, jak se divoce rozbušilo, a zorničky se strachem rozšířily. Nadechla se, aby něco namítla, ale přitiskl jí dlaň na ústa.

„Šššš, nic neříkej,“ zašeptal a kroutil při tom pomalu hlavou, pak se sklonil těsně k jejímu uchu. „Dám ti pět minut náskok, než tě zabiju.“ Následně spustil ruku a mrknutím oka zmizel mezi stromy.

Prudce se nadechla a rozhlédla. Plíce jako by se ji snažili roztrhnout, ale stále neměla dost vzduchu. Nečekala na nic a rozběhla se prvním směrem, který ji napadl. Nemyslela na to, že by mohla Damona přesvědčit, že by mohla zkusit nastartovat jeho lidskou stránku. Tohle byl její konec, ale jestli má aspoň mizivou šanci na přežití, musí to zkusit.

Větvičky stromů ji šlehaly do tváře a nohy se jí bořily do rozbředlé lesní půdy. V uších jí hučelo a tělo poléval studený pot. Věděla, že nemá naději utéct upírovi, ale pokud poběží správným směrem.

„Eleno!“ Damonův řev probudil několik spících ptáků, kteří vzlétli z korun stromů. To ji donutilo běžet ještě rychleji. Přeskočila spadlý kmen a žaludek se jí obrátil naruby, když před sebou uviděla stát obrys mužské postavy. Prudce zabočila do strany a vyhnula se lesknoucí se kaluži vody. Okolí kolem ní se rozmazávalo, pud sebezáchovy pracoval na plné obrátky. Někde mezi stromy přímo před ní problesklo bílé světlo automobilu. Běžela směrem k silnici. Naděje ji donutila ještě víc přidat do kroku. Už byla skoro tam. Náhle z boku přiletělo něco velkého, strhlo ji do strany a povalilo do bláta. Zmítala se, kopala nohama, sípavě se nadechovala, ale Damon nad ní byl silnější.

„Myslíš si, že mě donutíš zase něco cítit?“ křičel, zatímco jí pevně svíral kolem krku. Automaticky chytla jeho ruce a snažila se je ze sebe strhnout. Jeho obličej byl teď dokonale ozářený modrým měsíčním světlem, Elenin mozek se ale odkrvoval příliš rychle, takže jediné co viděla, byly rozmazané šmouhy.

„Myslíš, že“ vzal její tričko a roztrhl ho napůl. Přitom jako zázrakem pustil její krk a ona se mohla zhluboka nadechnout. Zrak se zostřil a Elena si připadala, jako by se vynořila z opravdu hluboké vody.

„Damone, ne!“ Máchla rukama před sebou, když viděla, že zase sahá po jejím krku. Pak udělala něco, co by ji ani v nejdivočejším snu nenapadlo. Vzala Damonovu hlavu do dlaní a vší silou si ho přitáhla až k sobě. Dost blízko na to, aby ho mohla divoce políbit. Upír jí polibek opětoval a lehce povolil stisk. Nadechnout se ale nestačila. Zavřela oči a jen co to udělala, tíha těla nad ní zmizela a Damonovi rty se od ní odlepily. Když oči zase otevřela, viděla upíra zvedajícího se o několik metrů dál ze země. Natáhla ruku před sebe, ale prudká rána do zátylku ji poslala do bezvědomí.

 

O několik hodin dříve…

Caroline se převalila na vysušené zemi a setřela si slzy z tváře. Vzhlédla k nebi, které bylo stále jasně modré a čisté. Nepamatovala si, jak dlouho ležela v křečích někde uprostřed lesa, ale věděla, že její mozek už začínal pomalu reagovat a její tělo ji konečně trochu poslouchalo. Pomalu pohnula rozbolavělýma rukama a nahmatala si mobil v kapse. Vytáhla ho a zvedla do úrovně očí. Zrak měla ještě trochu rozmazaný, ale výhoda upírství byla docela rychlá regenerace, takže netrvalo ani sekundu a už si mohla jasně číst jména v seznamu. Za okamžik našla přesně, co hledala a už si dávala mobil k uchu.

„Drahá Caroline, jsem potěšen.“ Klaus zvedl hovor tak rychle, až sebou trochu cukla. Dívka se několikrát chraplavě nadechla.

„Jak se daří v Mystic Falls?“ pokračoval, když se z druhé strany stále nic neozývalo.

„T-tyler,“ vykoktala první slovo, které ji napadlo.

„Hm, to není zrovna něco, co bych chtěl slyšet.“

„Tyler je mrtvý,“ zašeptala sípavě a hned na to se jí z očí už zase řinuly slzy.

„To je ovšem“ krátká pauza, „nepříjemné.“ Z jeho tónu bylo poznat, že ani on není nadšený.

„Musíš přijet,“ škytla.

„Stalo se něco vážného?“ Když se to týkalo Caroline, nedokázal být bezcitný jako obvykle.

„Damon přišel o rozum a…“ polkla další vzlyk.

„Jistě, Damon Salvatore.“ Zavrčení z druhé strany bylo výmluvně výstižné.

„Prosím,“ hlesla a posadila se.

„Prosby nejsou nutné, jsem na cestě,“ ujistil ji rychle a zavěsil.

 

***

Pohovka zavrzala a Elena se chytla za hlavu. Poslední co si pamatovala, byl Damonův polibek a pak prudká rána. Zamračila se a sáhla po dece, která ji zahřívala. Deka? Blesklo jí hlavou a otevřela oči. Pohledy všech v místnosti na ní spočívali. Rozhlédla se a zjistila, že jsou v opraveném domě bratrů Salvatorových.

„No konečně,“ protočila očima podrážděná Bonnie a obrátila se k Eleně zády, aby se mohla zahřát plameny z krbu.

„Přiděláváš nám akorát starosti,“ vydechl smutně Alaric sedící naproti ní v křesle. Elena otevřela pusu, aby něco namítla, ale snaha vyšla na prázdno.

„Jak se cítíš?“ Sklonila se k ní Meredith a změřila jí tep. A až pak jí to došlo, nemůže mluvit, poškození na krku bylo příliš velké. Zakroutila hlavou.

„Jistě,“ řekla doktorka a pohlédla někam za Elenina záda, „ta rána do hlavy nebyla nutná.“ V obličeji se jí zračila nespokojenost.

„Och.“ Elena poznala otrávený hlas Caroline. Pak ji něco píchlo do paže, sklopila zrak a spatřila injekci s rudou tekutinou. Chtěla cuknout rukou, ale už bylo pozdě.

„Ššš, bude ti líp,“ ujišťovala ji Meredith. A za několik okamžiků se tak opravdu stalo.

„Co se stalo?“ zašeptala opatrně první otázku, která jí přistála na jazyku.

„Damon se tě pokusil zabít,“ oznámil Alaric.

„Z mého úhlu pohledu to vypadalo jinak,“ ušklíbl se Klaus, který se zčistajasna objevil v obýváku vedle Caroline.

„Co ten tady dělá?“ Elena se vyděsila a přitáhla si deku blíž k tělu.

„Přijel pomoct!“ okřikla ji Caroline.

„Kde je Damon?“ zeptala se Elena místo reakce na podrážděnou kamarádku.

„Zakopal sem ho na zahradě,“ oznámil Klaus ledabyle.

„Cože?“ Dívka na gauči se zajíkla.

„Klid, je zavřený ve sklepě.“ Protočil očima Stefan, který se zrovna vrátil ještě se zbytkem sporýše ve sklenici.

„To ale neznamená, že tady všichni nedostanou svoji pomstu.“ Podívala se na ni Bonnie nevraživě.

„Ne,“ řekla rázně Elena a stoupla si z gauče, aby dodala svému postoji váhu.

„To si děláš srandu?“ Caroline zvedla zděšeně obočí.

„Ještě v něm je zbytek lidskosti, můžeme ho zachránit,“ namítla Elena. Upírce se užuž začínaly oči podlévat krví.

„Počkat,“ přerušil Stefan jejich hádku. „snad jsme se na něčem domluvili.“ Stoupl si doprostřed obývacího pokoje. Nelíbilo se mu, že Elena jeho bratra brání i po tom všem, co jí udělal, ale jestli chtěl, aby Damon přežil, musel se postavit na její stranu.

„Každý si přece zaslouží druhou šanci.“ Elena se rozhodla apelovat na lidskou stránku svých přátel.

„Zabil Tylera!“ křikla Caroline, jako by to objasňovalo úplně všechno.

„Když se mu budeš mstít stejnou mincí, nebudeš o nic lepší,“ prskla Elena podrážděně. „Všechno to, co se stalo, se stalo kvůli mně. Damon mi provedl hrozné věci, věci, které si vy ani nedokážete představit. Ale ani já nemám právo rozhodovat o tom, bude žít nebo ne.“

„Říkám to nerad, ale je to asi pravda,“ přiznal Alaric.

„Ne, ne!“ Zakroutila Bonnie rázně hlavou, přešla místnost a postavila se vedle Caroline. „Eleno, jestli se chceš stavět na jeho stranu, jsi blázen.“

„Možná jsem,“ kývla brunetka hlavou, „ale v Damonovi ještě zbyl kousek lidskosti a já vám nedovolím ho zabít.“ Založila si rázně ruce na prsou.

„Damon je chladnokrevný zabiják,“ mračila se Caroline.

„To Klaus taky.“ Rozmáchla se Elena rukama.

„Budu to brát jako kompliment.“ Usmál se upír, který si jejich hádku očividně užíval.

„Byli sme v zoufalé situaci a mě nenapadl nikdo jiný, kdo by mohl Damona zastavit, tak mi promiň, že jsem se snažila zachránit ti život.“ Caroline se otočila na podpatku a rázně vypochodovala ven z domu. Chvíli bylo ticho, když všichni poslouchali, jak práskla dveřmi od auta a nastartovala motor.

„Tohle jen tak neskončí.“ Zakroutila Bonnie hlavou a popadla svoji tašku, aby mohla opustit místnost podobně jako Caroline před chvílí.

„Dávej si pozor, Eleno. Udržet Damona naživu tě může stát víc, než si myslíš,“ varoval ji Klaus a jako švihnutím biče zmizel taky.

„Je tady vůbec někdo na mojí straně?“ Otočila se nešťastně na zbývající osoby.

„Všichni jsou na tvojí straně,“ ujistil ji Alaric, „chceme pro tebe jen to nejlepší,“ upřesnil potom, když viděl, že chce dívka zase něco namítnout.

„Ony se vrátí, že jo?“ Sklopila Elena nešťastně hlavu.

„Myslím, že Caroline se svojí pomsty jen tak nevzdá,“ připustil Stefan.

Elena si zajela rukama do vlasů a ztěžka se posadila na gauč.

„Všechno je to moje vina,“ pípla smutně.

„Hej.“ Stefan k ní opatrně přistoupil a sedl si vedle. „Všechno bude zase v pořádku,“ ujistil ji a vztáhl ruku, aby ji mohl pohladit po zádech.

„Musím s ním mluvit.“ Stoupla si náhle a nechala svého bývalého přítele sedět s paží nataženou.

„Jsi si jistá?“ Alaric ji sjel nejistým pohledem.

„Ano.“ Přikývla a obrátila se na Stefana.

„Je dole ve sklepě.“ Pokrčil rameny, zabránit jí stejně nemohl.

„Nechceš, aby šel někdo s tebou?“ Zastavil ji ještě Alaric opatrně.

„Ne, jsem v pořádku, opravdu.“ Věnovala mu lehký úsměv, který byl až nepříjemně přesvědčivý. Bylo jasné, že fyzicky je v pořádku, ale nikdo nechtěl věřit tomu, že by i její rozum stál přesně tam, kde má.

 

Elena sešla jí už moc dobře známé schodiště a stanula na chodbě dlouhého sklepení. Srdce jí hlasitě tlouklo, ale byla odhodlaná se všem svým smíšeným pocitům postavit.

„Mmm, cítím tvůj strach až sem,“ zachroptěl Damonův hlas ze zamřížované místnosti. Zatnula zuby a i přes mráz, který jí přejížděl po zádech, pokračovala dál.

„Přišla jsi dokončit, co sme v lese začali?“ Stačil jediný pohled skrz malé okýnko a bylo jí jasné, že Damon není ve stavu, kdy by jí mohl ublížit. Stefan se na něm musel pořádně vyřádit. Zpocené tričko bylo stále ještě od bláta a teď nejspíš také od Damonovi krve, na orosené čelo se mu nalepily vlasy a židle, na které seděl byla vybavená podložkami ze sporýše. Jediné, co se nezměnilo, byl ironický úšklebek na jeho obličeji.

„Zabijí tě,“ řekla pomalu a zvedla záklapku na dveřích.

„Tak už to hold chodí,“ utrousil smířeně.

„Ty ale umřít nechceš.“ Zavřela za sebou a zamračeně si zesláblého upíra prohlédla. Chraplavě se zasmál, ale nic jí na to neřekl.

„Nebo snad ano?“ Přišla pár kroků až k němu, aby si ho mohla líp prohlédnout.

„Vypadá to, jako že mám na výběr?“ Zakroutil rukama ovázanýma provazy namočenými v jeho nejméně oblíbené bylině. „A vůbec, proč jsi tady?“ Sjel ji od hlavy až k patě podezřívavým pohledem.

„Chtěl jsi mě zabít?“ vyhrkla dřív, než bude mít zase strach slyšet odpověď a bojovně vystrčila bradu.

„Chvíli,“ přiznal bez váhání. Elena si povzdechla a rozhodla se udělat poslední věc, kterou mohla, aby je oba zachránila.

„Damone,“ sklonila se před ním a jemně mu položila dlaně na pořezané hřbety rukou, „ať se ti to líbí nebo ne, věřím, že je v tobě někde opravdu hluboko schovaný kousek lidskosti. A i přes to všechno, cos udělal, ti odpouštím.“ Pohlédla mu zpříma do očí.

„Tohle bys říkat neměla.“ Opětoval jí přímý pohled, ale nemohl popřít, že Eleniny teplé dlaně působily jako léčivý zábal na jeho rány.

„Právě tohle říct musím,“ kývla a narovnala se.

„Tak do toho, lásko, skonči to.“ Zaklonil hlavu a zavřel oči. Bylo mu jasné, že přišla jenom kvůli tomu, aby ho zabila, aby se konečně pomstila.

„Nepřišla jsem tě probodnout,“ ohradila se uraženě. „Zní to asi šíleně, ale…“

„Šíleně? Zlato ty jsi šílená, nevidíš?“ Chtěl se jí vysmát, ale hrdlo se mu ucpalo a tak místo toho párkrát ostře zakašlal.

„Musíš zmizet z města,“ dokončila větu a ignorovala upírovi narážky.

„No ne.“ Zvedl pobaveně obočí a zakroutil nevěřícně hlavou. „Snad jsi mě nepřišla zachránit?“

„Damone, tohle není sranda.“ Protočila otráveně očima.

„Jasně, Bonnie mě chce zapíchnout a Caroline jí k tomu nejspíš už brousí kolík,“ ušklíbl se.

„Fajn, jak chceš.“ Vzdala to a otočila se k odchodu.

„Počkej.“ Netrvalo to ani pár sekund, než se Damon vzdal a poraženě ji zastavil. „Opravdu jsi mě přišla pustit?“ Podezřívavě zúžil oči.

„Opravdu,“ přiznala.

„Takže ke mně přece jenom něco cítíš?“ Usmál se vítězoslavně.

„Ach jo,“ povzdechla si. „Po tom všem, co se stalo…“

„Vím, že na mě nemůžeš přestat myslet.“ Nečekal, co řekne a přerušil ji. „Vím, že si nedokážeš představit svůj život beze mě, Eleno.“ Probodl ji pohledem, který jí sevřel vnitřnosti do malé krabičky.

„Po tom všem, co jsi mi provedl,“ polkla, „máš pravdu.“ Kývla nakonec.

„Cha!“ křikl vítězoslavně.

„Ale ne pro to, že bych,“ znovu se odmlčela. Nevěděla, co by mu měla říct. Už zase se chtěla otočit k odchodu a nechat Damona napospas jeho samotě, ale nakonec posbírala všechnu odvahu a pokračovala: „Hnusíš se mi. Je mi zle jenom když na tebe pomyslím. Všechny ty věci, které jsi mě donutil dělat. Ubližoval jsi mi a já nevím, jestli budu ještě někdy schopná na to zapomenout. Ale přesto jsem tady a víš proč?“ Zamračila se a udělala jeden krok k němu. „Protože vím, že když budeš žít a ty budeš, nepřestaneš na to myslet stejně jako já. Protože vím, že někde hluboko v tvojí duši se ještě najde místo pro trochu opravdové lásky a lidskosti a taky protože v tebe věřím.“ Přistoupila až k němu a z kapsy vytáhla malý skládací nožík, pak přeřezala jeden provaz. Upírovo zápěstí se jako zázrakem zahojilo. Zatajila dech a pohlédla upírovi do tváře. Byla bez výrazu ani vztek ani radost. Přeřezala i druhý provaz a pak oba u kotníků. A bylo to, Damon byl volný.

„Jak víš, že toho teď nebudeš litovat?“ Pomalu si stoupnul a nakonec se narovnal v celé svojí výšce nad Elenu.

„Nevím,“ špitla tiše a zakroutila hlavou. Damon se naposledy sklonil k jejímu uchu.

„Tak brzy nashle, Eleno,“ zašeptal.

Zavřela oči a nechala mráz po jejích zádech bloudit, jako by to byly Damonovi chladné prsty, a když oči zase otevřela, stála v malém sklepení sama.

 

Bylo nad slunce jasné, že tohle jí nikdo z jejích přátel neodpustí, že to nikdy nikdo nepochopí. Ostatně ani ona sama tomu moc dobře nerozuměla. Chtěla jenom mít už konečně klid. Věčné zápolení se svými vlastními pocity. Potácení se mezi strachem, vzrušením a vztekem. To všechno ji unavovalo. A ten den byl konec. Damon zmizel z města. Nemrzelo ji to. Byla volná.

 

***

 

O spoustu týdnů později…

 

Unaveně odhodila tašku do kouta. Zavolala na Alarica a vyběhla nahoru do svého pokoje. Otevřela notebook a přečetla si zprávu od Bonnie. Bonnie byla totiž současně její jediná kamarádka. Trvalo to dlouho, ale nakonec se přece jen rozhodla hodit věci za hlavu a zapomenout na minulost. Zato Caroline ne. Elena jí to ani neměla za zlé. Tyler jí chyběl a bylo to na ní i vidět. Nic ji ovšem nemohlo zastavit před tím, aby mohla svoji bývalou kamarádku nenávidět. Pustila Damona na svobodu a věděla, jaké to bude mít následky. Byl to vrah, byl to blázen, ale Elena nemohla vystát myšlenku, že by zmizel ze světa navždy. Proč? Tu otázku si nikdy nezodpověděla. Bála se toho, co by jí její srdce řeklo. I když byla přesvědčená, že milovat by ho nikdy nemohla, její city k němu byly příliš intenzivní.

Přešla pokoj a zamířila do koupelny. Po cestě kolem postele se zastavila. Něco jí nesedělo. Otočila se a podívala na polštář. Do tváře jako by ji někdo uhodil a srdce se jí skoro zastavilo. Opatrně sáhla po malém, úhledně složeném papírku. Roztřesenými prsty ho otevřela.

 

Chyběl jsem ti?

 

 

*KONEC*

 

Poznámka autora:

Tak a je to. Doufám, že nebude koncem nikdo zklamaný. Měla jsem spoustu verzí, jak to dokončit, ale nakonec sem se rozhodla udělat to takhle. Jednak mám ráda otevřené konce a taky bych si chtěla nechat otevřené dveře, kdybych někdy náhodou plánovala pokračování. Které zatím neplánuju, ale jeden nikdy neví.

Taky bych chtěla poděkovat všem, kteří moji povídku četli a ještě víc těm, kteří ji komentovali. To mě vždycky umí krásně nakopnout. Doufám, že moje další povídky se vám budou líbit aspoň z části tak, jako tahle. :-)

Zaslala: Night.Being