Beauty & The Beast – Část 1: Kapitola 5

Část 1 – 1923:
Kapitola 5.

Pro normálního člověka se může zdát, že Annie Stevensonová je obyčejná dívka. Pro upíra, který prahne po krvi, se ovšem stane něčím úplně jiným. Hned po prvním setkání Damon ví, že tahle lidská bytost mu přinese něco, na co ani on nebyl připravený.

 

 Vzbudily ji první ranní paprsky ještě chladného rána. Pomalu rozevřela víčka a naklonila budík na nočním stolku, aby líp viděla. Sedm hodin byl právě ten správný čas pro vstávání. Posadila se a protáhla ještě unavené tělo. Pak vylezla z postele a přesunula se do koupelny. Provedla každodenní oživovací rituál a vrátila se do malé ložnice. V rohu stál úzký prádelník a vysoká šatní skříň. Nejdřív ze sebe shodila pyžamo, pak vyhrabala čisté spodní prádlo a nakonec pohodlné šaty na uklízení. Znovu zkontrolovala budík, tentokrát bylo dvacet minut po sedmé. Šla do kuchyně, která byla zároveň obývacím pokojem i studovnou, a udělala si snídani, pak všechno umyla, uklidila, popadla tašku a byla připravená vyrazit.

 

Trhnul sebou a převalil se na masivní posteli. Z ošklivého snu ho vzbudilo šimrání slunečních paprsků na odhaleném hrudníku. Naštěstí si na noční můru plnou pocitů a viny nepamatoval, takže se rychle vyhoupnul z postele a šel do koupelny. Napustil si do dlaní studenou vodu a opláchnul si unavený obličej.

Den byla doba, kdy upíři spali. Damon ale nebyl na další snění připravený. Pocit prázdnoty, který ho naplnil, když Annie včera v noci odešla domů, byl téměř nesnesitelný. Napadlo ho zkusit různé možnosti jako zabíjení, opuštění města, vražda Annie. Nic z toho ale nemohlo fungovat. Ne bez jeho vypínače. Ne bez malého temného místa, kam by schoval všechnu bolest, kterou by potom jisto jistě cítil. Nemohl riskovat, že bude takový donekonečna. Jediná možnost jak se z toho dostat bylo být s ní. Aspoň na chvíli.

Během několika sekund byl přichystaný v čistém a perfektně nažehleném obleku vyrazit ven. Když už nemohl dbát na svou upíří pověst, bude dbát aspoň na svůj vzhled. Vyšel před hotel, a jelikož byla neděle ráno, cesty byly úplně prázdné. Vydal se po chodníku směrem do čtvrti, kde stál vysoký dům s podkrovním bytem, který obývala Annie. Potřeboval udělat dojem. Rozhlédl se po okolí a všiml si jednoho auta, které zrovna zastavovalo na kraji silnice. V mžiku stál u řidiče.

„Dobrý den, budete vaše auto ještě potřebovat?“ usmál se zdvořile a otevřel muži dveře.

„Ovšem, že budu,“ ohradil se vysoký muž vážně.

„Myslím, že ve skutečnosti nebudete,“ usmál se ještě víc a upíří vliv mu pomohl muže přesvědčit. „Možná nastal čas koupit si nové.“ Popravil mu límeček na jeho kabátě.

„Ano, máte pravdu.“ Zakýval muž omámeně hlavou a než se stihl probrat, jel Damon i s novým autem zase směrem za Annie. Vinna ohledně krádeží mu nikdy nebyla vlastní.

Potkal ji na cestě z domu, zrovna zahýbala z ulice k tramvaji. Dokonalá porcelánová pokožka jí jako by jiskřila na ranním slunci, ohnivé vlasy vlály v podzimním vánku. Šla lehkým a bezstarostným krokem. Den vypadal, že bude jasný, slunečný a krásný. Jeden z posledních teplých dnů před nadcházejícím nečasem. Damon popojel s autem vedle dívky a zastavil.

„Dobré ráno.“ Vystoupil na chodník přímo Annie do cesty.

„Dobré ráno,“ usmála se. „Nečekala jsem vás tak brzy.“ Z Damona jako by opadly všechny starosti. Oddechl si a jeho nitro opět zaplnilo hřejivé teplo.

„Napadlo mě, že bych vás pozval na snídani,“ řekl a posunkem naznačil auto.

„Ráda bych,“ začervenala se a na chvíli sklopila pohled. „Ale mám dnes práci.“

„Celý den?“ zvedl obočí v otázce.

„To ne, ale… „“

„Tak mi řekněte kdy a já vás vyzvednu.“ Byl neodbytný. Musel s ní být, potřeboval její přítomnost k existenci.

„Víte,“ zarazila se a znejistěla. „Měla bych asi jít.“ Rychle ho obešla a rozběhla se chytit tramvaj.

„Annie, počkejte.“ Chytil ji za ruku dřív, než vůbec vyběhla do silnice.

„Pusťte mě,“ ohradila se, ale tramvaj ujela. Ve tváři se jí mihnul stín strachu. Úsměv zmizel.

„Omlouvám se.“ Damona z toho zabolelo u srdce, ale musel ji nějak udržet tady.

„Kvůli vám teď přijdu pozdě,“ zamračila se.

„To mě mrzí.“ Byla to lež. Každá vteřina navíc v její přítomnosti byla pro něj jako droga.

„Na to už je pozdě a teď mě nechte jít.“ Znovu se otočila k odchodu.

„Ne.“ Zastoupil jí cestu.

„Jste blázen.“ Nechápavě mu vzhlédla do tváře.

„Nechte mě vás svézt, kam potřebujete.“ Nabídl jí odškodnění za vyrušení.

„No,“ zaváhala, „tak dobrá.“ Přijala nakonec neochotně a nastoupila k upírovi do auta. Věděla, že to je hloupé, ale něco uvnitř jí říkalo, že tohle není muž, který by jí ublížil. Taky musela stihnout přijít k paní Websterové načas.

„Kam to bude?“ usmál se spokojeně, jakmile si nasedl na místo řidiče.

„Zatím mě zavezte k univerzitě, pak vás už nasměruji,“ řekla a nervózně si poposunula tašku na klíně.

„Mě se bát nemusíte.“ Pokusil se odlehčit atmosféru.

„Někdy si tím nejsem tak úplně jistá.“ Přiznala a zahleděla se ven z okna.

„Dnešek je opravdu moc hezký den na procházku,“ nadhodil, aby změnil téma.

„To jistě, kdyby ovšem byl na procházení čas.“ Přikývla a Damon měl pocit, že snad slyšel náznak sarkasmu.

„Opravdu je mi líto, že jste kvůli mně zmeškala tramvaj.“ Zařadil a zabočil na hlavní cestu. Na konci ulice už se rýsovala Chicagská univerzita.

„S tím si nedělejte hlavu.“ Mávla nakonec rukou. „Stejně jste mi chtěl vynahradit tu rozbitou skleničku.“ Otočila se na něho s úsměvem.

„Pravda.“ Nemohl se taky neusmát. „A co byste říkala na večeři?“

„Tady doprava.“ Ukázala na jednu z odboček místo odpovědi.

„Annie, prosím, dejte mi šanci.“ Damon z toho nehodlal vyjít bez odpovědi. Když už se propadal tak hluboko do svých citů, nemohl se vzdát.

„Vždyť vás ani neznám.“ Zakroutila hlavou.

„A přesto jste nastoupila ke mně do auta.“ Kývl a zabočil.

„To je něco jiného.“ Koutkem oka viděl, jak se zamračila a poraženě sklopila hlavu.

„Nenuťte mě prosit ještě více,“ řekl se smíchem.

„Na další křižovatce rovně,“ hlesla tiše.

„Annie, řekněte mi, kdy vás můžu vyzvednout, nebo vás budu nucený unést.“ Na chvíli zrychlil.

„To byste… „“ prudce se nadechla a vyděšeně na upíra pohlédla, když uviděla jeho rošťácký úsměv, rozesmála se. „Ve čtyři.“ Do tváří se jí zase nalil ruměnec.

„Teď jsem ten nejšťastnější muž na světě.“ Zastavil na pokyn policisty uprostřed silnice.

„Ale nechci jít do restaurace,“ řekla tiše, když se auto zase rozjelo.

„Kam tedy?“ zrovna míjely park, kde stál rozesmátý muž v bílém oblečení a prodával poslední zásoby zmrzliny nadšeným dětem spěchajícím do nedělní školy.

„Chtěla bych někam ven.“ Přiznala váhavě.

„Výborně tedy, ve čtyři hodiny vás vyzvednu a půjdeme někam ven, když jinak nedáte.“ Srdce se mu štěstím zachvělo.

„Tady to je.“ Ukázala na starodávně vypadající dům paní Websterové. Upír zaparkoval auto u kraje silnice.

„Počkejte!“ Zastavil ji, když chtěla vystoupit. Nechápavě sledovala, jak Damon vyskočil, oběhl vozidlo, otevřel jí dveře a nabídl ruku.

„Díky.“ S jeho pomocí vystoupila a porovnala si šaty.

„Těším se.“ Usmál se na ni šťastně a ještě chvíli podržel její teplou ručku ve své dlani.

„Doufám, že tentokrát budete zdvořilejší.“ Oplatila mu úsměv a už si to mířila k hlavním dveřím. Chvíli ji sledoval a se smutkem vnímal teplo, které odcházelo z jeho hrudi zároveň s tím, jak Annie odemykala dveře a mizela ve vstupní hale. V přízemí jednoho z velkých francouzských oken se pohnula záclona.

 

„Dobrý den, paní Websterová!“ křikla Annie přes chodbu a podrbala za ušima Dominika, který jí šťastně přiběhl k nohám.

„Annie, zlatíčko, jak ses měla?“ Stará paní se vybelhala z obývacího pokoje, aby ji pozdravila.

„Dobře,“ řekla a usmála se. Pověsila lehký kabátek na věšák, posadila paní Websterovou zpátky do velkého křesla k rádiu v obýváku a namířila si to do komory pro smeták, kýbl, hadru a kartáč na podlahu. Stara Elizabeth neměla příliš mnoho návštěv, vlastně spíš nikoho, ale dům byl už starý a zároveň s tím, jak se rozpadal, tak se taky stával čím dál špinavějším. Jako by prach všude na nábytku chtěl zdůraznit svůj úctyhodný věk. Annie se ale nevzdávala a každý týden odhodlaně vydrhla podlahu, umyla okna, utřela prach, vyklepala peřiny, vynesla odpadky, vzala Dominika na procházku a mezi tím vším uvařila spolu s paní Websterovou slavností nedělní oběd. Slavností hlavně pro to, že neděle byla jediným dnem v týdnu, kdy paní Websterová pořádně používala kuchyň se vším všudy.

„Pověz mi, drahoušku,“ nadechla se Elizabeth chraplavě, když společně loupali brambory, „kdo byl ten mladík, který tě sem přivezl?“ zeptala se a hodila jednu oloupanou bramboru do mísy s vodou.

„Ach,“ vydechla a začervenala se. „Jmenuje se Damon,“ svěřila se stydlivě.

„Vypadal, jako moc milý chlapec.“ Stará žena roztáhla vrásčitá ústa do přívětivého úsměvu.

„Ano, to je,“ přikývla Annie.

„A co James, už se rozhoupal k prvnímu kroku?“ zajímala se Elizabeth spiklenecky. Annie se jí čas od času svěřovala a stará Bethy jí na oplátku dávala cenné, věkem prověřené rady.

„Vlastně ano,“ řekla Annie se smíchem.

„Kdy? Pověz mi o tom něco?“ Natáhla se k ní co nejblíže.

„Bylo to včera, přišel za mnou k Chalmersům místo Ethel,“ začala Annie s vyprávěním. „Byl hrozně milý a pozval mě ven.“

„A co jsi mu na to odpověděla?“ Elizabeth už se nemohla dočkat, až to uslyší.

„Domluvili jsme se, že až budeme mít čas, zajdeme do divadla.“ Dokončila poslední bramboru a zvedla se, aby mísu přesunula ze stoličky na kuchyňskou linku.

„Vzpomínám si, když jsem byla také tak mladá.“ Zasnila se paní Websterová.

„Povězte mi o vašem mládí.“ Zvědavě po staré paní pokukovala, zatímco hledala vhodný hrnec na vaření.

„Je to tak dávno.“ Mávla rukou, jako by nechtěla pokračovat, ale nakonec přece jenom svůj příběh dokončila: „To jsem ještě neznala svého manžela, pana Webstera,“ odmlčela se, „Bydlela jsem v té době i s rodinou v malém městečku Mystic Falls,.“ Zakroutila smutně hlavou. „Pak jsem potkala svého budoucího muže Dominika Webstera a už nikdy jsem se tam nevrátila,“ povzdechla si.

„Kolik vám bylo, když jste si ho brala?“ zajímala se Annie. Elizabeth o svém mládí nikdy před tím nemluvila a Annie to vždycky tak zajímalo. No ze zdvořilosti se příliš nevyptávala, pokud na to nepřišlo téma. Věděla, že dříve nebo později jí Elizabeth řekne, co ji zajímá.

„Děvče, to bylo dávno. Myslím v roce osmnáct set šedesát tři.“ Chvíli se zamyslela. „Takže mi bylo dvacet jedna let,“ řekla nakonec.

„Páni, konec devatenáctého století musel být nádherný.“ Nadchla se Annie, zatímco krájela brambory do velkého hrnce.

„Ano to byl,“ přitakala jí Elizabeth. Obě dvě se zasnily a na pár vteřin kuchyně utichla.

„Páni, to je ale hodin, měla bych jít zase uklízet,“ křikla najednou Annie, když pohlédla na hodiny stojící v rohu místnosti. Spěšně si utřela mokré ruce do zástěry, kterou si sem vždy brala, aby si neušpinila hezké šaty, a vyběhla z kuchyně.

Zbytek odpoledne proběhl více či méně nudně. Uklízení bylo únavné, a i když Annie byla jinak veselá osoba, byla ráda, když už měla vše za sebou. Dovláčela se z prvního patra do přízemí, složila zástěru do tašky a zkontrolovala čas. Dnes byla obzvlášť pilná a rychlá, bylo teprve půl čtvrté.

„Půl čtvrté?“ řekla si pro sebe zamyšleně. „No jistě.“ Plácla se pak do čela, když si vzpomněla, že ve čtyři hodiny ji přijede ten údajně moc milý mladík vyzvednout.

„Annie, drahoušku, už jsi skončila s úklidem?“ ozvala se Elizabeth z kuchyně, když slyšela její hlas ve spodním patře.

„Ano,“ odpověděla jí zpět a šla se podívat do kuchyně, co tam tak krásně voní.

„Udělala jsem nám puding.“ Usmála se na ni Elizabeth zeširoka. „Určitě máš hlad.“

„To jste moc hodná.“ Oplatila jí zářivý úsměv a šla si vzít jednu misku s vanilkovým pudinkem sypaným nastrouhanou hořkou čokoládou.

 

Damon po celodenním bloudění městem konečně zastavil u domu paní Websterové. Srdce se mu chvělo nedočkavostí, když stoupal po starodávných schodech. Slunce už se pomalu chystalo k odpočinku, ale přesto ještě dopřálo prochladlému městu posledních pár hodin hřejivých podvečerních paprsků. Zato upír už nervózně přešlapoval u vysokých vchodových dveří. Vztáhl ruku a zaklepal pomocí umělecky kovaného klepadla. Zvuk kovu o dřevo se rozlehl po velké chodbě a zanechal po sobě lehké brnění v Damonových prstech. Vyčkával jen pár okamžiků, pak uslyšela starý ženský hlas: „Už jdu, už jdu.“

Skousl si spodní ret a popravil límeček na tmavém obleku, hned na to se mohutné dveře pomalu otevřely.

„Dobrý den,“ pozdravil slušně a lehce se před starou dámou uklonil. „Přišel jsem si pro Annie.“ Žena se na něho chvíli zamračeně dívala, pak najednou vykulila oči.

„Damon Salvatore? Jak je to možné?“ hlesla zmateně.

 Zaslala: Night.Being