Love changes us II. – Is he really gone? (2)

„Klausi?“

Na obou stranách telefonu bylo hluboké ticho. Neměla jsem odvahu promluvit. Slyšela jsem jen oddechování osoby na druhém konci telefonu. Byla jsem si stoprocentně jistá, že je to Klaus. Musí být. Jeho hlas bych poznala všude.

„Klausi, j…jestli to jsi ty,“ vydechla jsem. Tohle je směšné! „Pros…prostě mi chybíš.“

Do mých očí se hrnuly slzy. Musela jsem se držet, abych do telefonu nezačala vzlykat. Zhluboka jsem se nadechla, abych se ho zeptala, jak je možné, že je naživu, ale na druhém konci se ozvalo tutání.

Se slzami v očích jsem položila mobil na svůj noční stolek a sesunula jsem se na postel. Popadla jsem papírový kapesníček z krabičky a utírala jsem si ním slzy.

Někdo mi zaťukal na dveře a já se raději posadila, abych nevypadala jako hromádka neštěstí.

Dveře se otevřely a v nich jsem spatřila Elenu. V každé ruce držela skleničku se šampaňským. „Nesu přípitek. Můžu dál?“

Poplácala jsem volné místo na posteli, aby si na něj Elena sedla. Podala mi skleničku a sesunula se ke mně.

„Tak jaké to je mít devatenáct?“ zajímala se.

„Víš, že ani nevím. Ani se mi dnes nic zajímavého nestalo. Kromě toho, že mě seřvalo několik učitelů.“

O zajímavém hovoru jsem se Eleně nezmínila. Nejprve by na mě začala ječet, jestli jsem normální a pak by mě nejspíš zabila.

„Neměli jsme ti sem vtrhnout. Byl to Mattův nápad. Ale abych byla upřímná mně se líbil, takže…“ zavtipkovala. „Nějak to tam ukončím. Vidím na tobě, že tě to nebaví.“

„Mrzí mě to,“ řekla jsem.

„Nemusí,“ uklidnila mě Elena od dveří. „Dospěla jsi, víš to?“

Věnovala jsem jí úsměv a Elena zmizela za dveřmi mého pokoje.

Chvíli jsem ještě slyšela hudbu, která posléze utichla. Slyšela jsem jen Elenu, jak říká, že je mi špatně. Asi dalších deset minut jsem slyšela odcházet kamarády a poté celý dům utichl.
Mé myšlenky stále směřovaly k záhadnému telefonátu. Abych je alespoň trochu zahnala, popadla jsem pyžamo a vydala se do koupelny.
Osprchovala jsem se, udělala si pleťovou masku, oholila nohy. Po zdlouhavém zkrášlování jsem odebrala do svého pokoje.
Otevřela jsem skříň a začala hledat své nejoblíbenější ponožky na spaní. Když jsem je našla, otočila jsem se a nevěřila svým očím.

Ponožky mi vypadly z rukou na zem. U otevřeného okna stál Klaus.

„Já…“ pomalu vydechl, ale já ho nenechala promluvit.

Přiběhla jsem k němu a přitiskla své rty k jeho. Rukou jsem mu vjela do jeho krásně blonďatých vlasů. Vyskočila jsem a Klaus mě chytl za stehna a přivinul k sobě.

Sundala jsem mu jeho koženou, černou bundu a odhodila ji na křeslo. Jeho hřející rukou mi přejel po zádech a já se zachvěla blahem. Vyhrnula jsem mu tričko, přetáhla mu ho přes hlavu a spatřila jsem jeho perfektně vypracovanou hruď.

Líbal mě na rty, na krk, ve výstřihu. Mé oranžové triko od pyžama mi sundal a odhodil jej do druhého rohu místnosti. Rukou mi přejel přes mou černo-fialovou podprsenku a vrátil se k mým rtům. Položil mě na postel a sundal mi podprsenku. Začal mě líbat po celém těle a já cítila neskonalé blaho a vášeň.

Zaslala: Markýz