Bloody story (3)

Zařazení do děje: Elena neví nic o nadpřirozenu, dokud není zraněná a Damon jí nedá svou krev, čímž ukáže svoji upíří podstatu. Damon ovlivněním nechává Elenu zapomenout na to, že upíří existují a slibuje jí, že se vše v pravý čas dozví.

„Díky za doprovod Damone,“ řekla jsem upřímně a sklopila oči.

„Bylo mi potěšením princ…“ vyšlo mu z pusy a pak se zarazil.

„Bylo mi potěšením, Eleno,“ dodal s výrazem malého kluka, který byl právě chycen při činu a na tváři měl vážně roztomilý výraz s dokonalými ďolíčky. Lehce se zasmál a já s ním. Pokračovali jsme nenuceně v konverzaci a já si připadala vážně skvěle. To tu dlouho nebylo.

Slyším moc dobře, co mi říká, ale vnímám jenom tu uklidňující auru všude kolem, která mi dává obrovský pocit radosti a bezpečí.

„Tvoje oblíbená květina je lilie?“ ptal se zrovna.

Odpověděla jsem mu, že ano, aby nevypadalo divně, že tu jen tak stojím a zírám na něj.

V hlavě mi už začal trochu zmatek, vlastně to sílí a sílí a už je to i nepříjemná bolest. Co se to tu k sakru děje? Nemůžu se hýbat, nemůžu mluvit, ale bolest nepřestává a zdá se mi, jako kdyby byl v mé hlavě ještě někdo jiný. Narušitel, co chce zničit mých pár chvilek štěstí.

Už jsem ani nemohla přemýšlet, bylo to příliš vyčerpávající.

V hlavě mi všechny mé myšlenky, slzy i pocity posledních měsíců a týdnů splynuly v jedno a já cítila, jako kdybych se odlepila od země a cestovala tisíce kilometrů daleko, a přesto zůstala stát na místě. Bylo to vážně divné, a ještě divnější, když se mi po pár okamžicích s námahou odlepila oční víčka od sebe a já zjistila, že stojím na mostě, na TOM mostě.

V mém mozku se čas neochotně přetočil na 23. května roku 2009. Neuvědomovala jsem si, že je to zrovna ten osudný den, ale rodinné auto přejíždějící přes Wickery bridge mi velice rychle ujasnilo situaci. Stačil mi jeden jediný pohled, abych poznala, kdo v tom autě jede.

„Pane bože! Ne, jen to ne!“ vyhrkl mi proud čerstvých slz do očí, při pohledu na usmívajícího se muže za volantem hovořícího něco ke své ženě, mé mámě.

Ještě nikdy jsem se necítila tak bezmocná, ten pocit, když víš, že se něco stane, víš co se stane, ale nevíš, jak tomu máš zabránit je příšerný.

S dalším přívalem slz kanoucích po tváři, už bylo auto pod hladinou vody.

Nevím, jak dlouho se nic nedělo, ale mě to připadalo jako věčnost. Nemluvě o příšerné trýzni a duševní bolesti tu byla i ta fyzická. Po pár sekundách nebo minutách se i něco tak přirozeného jako dýchání stalo naprosto nemožným.

„Jakto, že se ještě nic neděje? Někdo mě tenkrát přece musel zachránit!“ dusila jsem se vlastními slovy a přitom jen tak nečinně přihlížela, jak se mi znovu a znovu stáhli orgány do nemožné pozice. Moje naděje na záchranu se ztrácela tak rychle, jako moje vědomí.

Protočili se mi panenky a teď měl přijít ten pocit osvobození z tohodle světa.

Místo toho jsem cítila, jak se někdo kolem mě prohnal neuvěřitelnou rychlostí a skočil do vody. Zdřejmě jsem tu neviditelná, protože se ani nezastavil, neudělal nic. Už před chvílí mi došlo, že tělo Eleny v řece je propojené s tím mým, takže vážně nebylo obtížné poznat, že mě na hladinu vytahují mužské paže. Konečně už zase můžu dýchat! Musím zjistit, kdo mě zachránil, za každou cenu. Nejistým krokem jsem se vydala ke svému tělu, položenému na trávě vedle mostu a chvíli jen sledovala, jak se o mě ten muž stará. Vážně mi někoho připomínal, i když jsem viděla prakticky jen jeho oblečení ze zadu a černé vlasy, čouhající z kožené bundy. Moment… Černé vlasy? Kožená bunda? To přece nemůže být on!

Až moc opatrně jsem obešla své tělo na zemi. Možná ani nechci znát pravdu, o tom dni, jen moje zvědavost mi nedovolí zůstat stranou. Už jen pár kroků…

„Damone!“

…

Můj telepatický nebo psychopatický sen se čím dál tím víc vzdaloval od Wickery Bridge a někdo opouštěl mou mysli. Aspoň to tak cítím podle toho, že třeštění hlavy pomale ustupuje a já můžu začít vnímat, jak se mnou někdo třese.

„Eleno, Eleno!“ volal Damon a v očích měl vyděšený výraz. To nejlepší, co jsem mohla udělat, bylo ujistit ho, že jsem opravdu v pořádku a nic mi není.

Jistě, můj fyzický stav je v pořádku, ale duševní? Moje mysl je totálně zmatená a už ani nevím, co je z dnešního dne pravda, a co ne, ale rozhodně jsem měla nutnou potřebu poděkovat Damonovi za záchranu života. A tahle potřeba nešla jen tak ignorovat.

Musím to udělat, dokud mi odvaha doslova proudí po celém těle a srdce bije jako o závod.

Mé tělo se automaticky dalo do pohybu a po pár krůčcích jsem byla dostatečně blízko na to, abych ho políbila. Myslím, že věděl, co se chystám udělat, ale jeho maličká část si říkala, že by bylo hloupé políbit mě první, kdyby zjistil, že jsem vlastně celou tu dobu chtěla udělat něco úplně jiného. Každopádně, já vážně chtěla.

Stydlivě jsem na něj pohlédla a přitáhla si jeho hlavu blíže k té své.

Víc ujišťovat jsem ho nemusela. Opatrně se jeho rty připojily k mým rtům a téměř jako kdybych byla z porcelánu, mě políbil.

Vážně se mi nechtělo kazit tuhle chvíli, ale někdo, zřejmě vesmír chtěl.

„Měla bych jít spát“ vykoktala jsem automaticky ze sebe a pomale se otáčela ke dveřím.

Trošku zklamaně mi popřál dobrou noc a naposledy se naše jiskřivé oči střetly, než odešel stejně záhadně, jako přišel.

Hned u schodů mi něco nesedělo. Já přece vůbec nechtěla říct nic o tom, že bych měla jít spát nebo, že jsem unavená. Vlastně mé tělo by teď, ani v příštích pár hodinách nedokázalo myslet na nic jiného než na ten polibek. Nevím, co to do mě vjelo… Já přece nikdy nelíbám nikoho na potkání, ale i když své chování nemůžu nijak odůvodnit, líbilo se mi to.

S hlavou v oblacích probíhala i moje večerní hygiena a snaha dostat se do pokoje bez zakopnutí o krámy v cestě.

„Mise splněna,“ zaradovala jsem se při megaskoku na moji pohodlnou postýlku. Moje věčná touha napsat si své myšlenky a pocity do deníku mě neopustila ani dnes. Zašmátrala jsem na stoleček a vytáhla si ho na postel. Udivovalo mě kolik zápisů typu

„Dnes je zase den na houby“ nebo „život je na nic“ tam bylo k nalezení.

S úsměvem na tváři mi ruka téměř sama začla psát můj dnešní zápis, možná s trochou pomocí lásky. Někdy je dobré svěřit se, ale i deníky mají svoji kapacitu a po pár popsaných stránkách, kdy už jsem ani nevnímala, kolikrát tam bylo napsáno „úžasný, skvělý, dokonalý“ mi to začlo lízt trochu na mozek a tak jsem lehce zaklapla knihu, zhasla světlo a snažila se usnout.

Možná by se mi to i podařilo, nebýt obrovské bolesti hlavy, která přišla doslova ze sekundy na sekundu. Zase mě užíral ten pocit, že někdo se dostává do mé hlavy a chce mě ovládnout.

Ať to byl kdokoliv, pravděpodobně právě zmáčkl na čudlík „spát,“ ačkoliv se mně vážně nechtělo, bylo příliš namáhavé neuposlechnout. Už mě to vážně nebaví!

Celý den se mi to děje, co je to se mnou?

Nevím, jestli si to vymýšlím, nebo ne, ale přísahala bych, že ke mně právě někdo promluvil.

Už prostě nešlo spát. Můj mozek věděl, že musí, ale já nechci být něčí panenka!

S obrovským vysílením mě začal trošku poslouchat, aspoň natolik, abych se mohla zvednout z lehu.

„Nesnaž se být silná, mě stejně nepřemůžeš!“ křičelo mi v hlavě něčí varování.

„Prostě to ignoruj, Eleno,“ říkala jsem sama sobě, ale po třech dalších minutách, kdy mi našeptával, co všechno může udělat mě i mé rodině jsem byla tak vyděšená, jako rozzuřená.

„Co ode mě chceš? Ať je to cokoliv, vem si to a vypadni!“ Vím, že možná právě tímhle udělá ten pomyslný „první krok“ k mé záhubě, ale je mi to jedno.

„Co chci? Fajn, tak chci abys, Eleno, přišla teď hned ven,“ zabroukal s takovou jistotou a arogancí v hlase, že by to ani hluchý nepřeslechl. Můj pud sebezáchovy na mě přímo ječel, ať koukám vypadnout, ale mozek mi totálně zatemněl, a ačkoliv jsem si byla dost jistá, že jsem nechtěla ke dveřím…

Zaslala: Lenda3