Sbohem… (9)

Když otevřela oči, nemohla si chvíli vybavit, co se stalo. Ale potom se rozpomněla.  Ano. Jsou tady, aby zachránili Damona. To je ten pravý důvod. Rozhlédla se kolem sebe. Ležela v jakémsi starém, opuštěném domě. Prkna praskala, kdykoli se pohnula. Postavily se na nohy. Tvář jí ozářily paprsky slunečního světla. Upravila si tmavé vlasy.

„Stefane?“ zavolala. „Stefane, jsi tady?“ Nic se neozývalo. Pomalu prošla domem, až našla východ. Když vystoupila ven, stála na zelené louce, nedaleko viděla město.

„Už jsi vzhůru?“ zaslechla Stefanův hlas. Vylekaně se otočila.

„Jo…“ přikývla. „Je to divný…“

„Už se nemůžeme vrátit,“ poznamenal Stefan.

„Neřekla jsem, že se chci vrátit,“ podotkla Elena a znovu se porozhlédla. „Možná bychom se mohli někoho zeptat, jestli Damona neviděli…“

„To je marný,“ řekl Stefan. „Protože oni nevidí nás.“

Elena se rozrušila. „Jak to myslíš, že nás nevidí?“

„V tomto světě jsme nejspíš naprosto neviditelný, už jsem to zkoušel…“ Elena zatajila dech.

„Co budeme dělat?“ vzdychla.

„Půjdeme hledat Damona,“ semknul rty, objal Elenu kolem ramen a pak se ruku v ruce vydali do města.

Byla velmi rozrušena. Bála se, byla znamená a zároveň jí v žilách panoval vztek. Naštvaně vběhla do svého pokoje a hrnula se k Damonovi, který seděl v křesle a něco pil.

„Proč jsi mi to neřekl?!“ vyrazila na něj rozzlobeně. Damon svraštil obočí.

„Zase se tolik nestalo. Tak jsem si půjčil od tvýho táty něco tvrdšího k pití. Nechceš snad po mně, abych pil jablečnou šťávu?“ ušklíbl se.

„O tomhle nemluvím. Proč jsi mi řekl, že je tady další upír?!“ řekla rozzuřeně.

„Proč si myslíš, že by tady měl být další upír?“ podivil se Damon.

„Možná proto, že moje spolužačka je v nemocnici, ztratila spoustu krve, něco jí ošklivě kouslo do krku a má definitivní ztrátu paměti?“ utrousila Nicol a dala ruce v bok.

„Jak si můžeš být tak jistá, že jsem to tvé kamarádce neudělal já?“ pousmál se a loknul si pití.

„Nevím, jestli si na to pamatuješ, ale zrovna v tu chvíli, kdy se jí to stalo, jsi stál přímo přede mnou?“ pozvedla obočí. Damon semknul rty.

„Pak tu je nejspíš další upír… Pokud to, samozřejmě, nebyl útok zvířete,“ ušklíbl se. Nicol se zamračila.

„Tohle není vtipný!“ vykřikla Nicol.

„Věř mi, kdybych věděl, že je tady další upír, ty bys o tom věděla taky! Ale já nemám ani ponětí, jak jsem se sem dostal! Jak víš, že není možné, že se sem stejným způsobem dostali i další?“ řekl Damon a celou tu dobu se nebezpečně přibližoval s rozzlobeným úšklebkem na tváři. Nicol celou tu dobu couvala, až nakonec stála přitisknutá u zdi. Sledovala Damona ostražitým pohledem a zhluboka oddechovala.

„Ale ten upír ví, že ty jsi tady a že já s tebou mluvím,“ zašeptala, aniž by se pohnula.

„A tohle víš zase jak?“ zeptal se Damon.

„Zanechal po Susan zprávu… Vyhrožovací zprávu…“ vysvětlila Nicol.

„Jakou zprávu?“ udivil se.

„Drž se u společnosti svého druhu, jestli se nechceš setkat na pohřbu tvé kamarádky…“ citovala Nicol slova, která jí řekla Susan.

„Co… co mám dělat?“ vzdychla a tázavě se na něj zadívala.

„Budeme tu zprávu ignorovat,“ prohodil a lehce se pousmál.

„My?“

„My,“ potvrdil Damon a ještě se k ní přiblížil. Nicol najednou cítila jeho dech na své tváři.

Znovu se jí vybavily ty pocity, když se s ním ráno setkala. Jakoby od té doby uběhla celá věčnost… Zase si uvědomila, že před ní stojí on, Damon Salvatore a všechny starosti zmizely. Zbyla jen jedna jediná. On. A na ničem jiným nezáleželo. Stála tam, těsně před ním, a bojovala s touhou se ho dotknout.

Nakonec se ukázalo, že to bylo zbytečné. Damon se k ní naklonil a dotkl se svými rty těch jejích. Nicol byla jako v tranzu. Srdce jí divoce bušilo. Políbil ji a ona mu gesto něžně opětovala. Nicol cítila jeho paže, obepínající se kolem jejího pasu. Třesoucíma rukama mu zajela do vlasů. Hloubka polibku postupně zesilovala. Nebuďte mě… vyslala Nicol své přání a pak už nemyslela na nic, jen na Damona…

Zaslala: NikaRoovy