Těžká zkouška (11)

Po ukončení onoho záhadného telefonátu se Liz vrátila do kuchyně, sebrala ze stolu odhozenou bundu, do níž se za tento den oblékla již xkrát a vydala se do ulic zahalených pod rouškou tmy.

Ne, že by se jí po celkově náročném dni někam chtělo, a ke všemu na setkání, o kterém neměl nikdo vědět.

Na určené místo přijela soukromým vozem, ten jí pro utajení takovéto schůzky připadal vhodnější a ne tak nápadný.

Noční volající na ni už čekal.

Stál se založenýma rukama opodál svého červeného sporťáku a bystrýma očima sledoval kočku plazící se orosenou trávou za nic netušící kořistí.

Žena zastupující spravedlnost vystoupila z auta a zamířila k němu pevným sebevědomým krokem.

„Šerifko,“ oslovil ji, aniž by spustil zrak ze čtyřnohého predátora.

„Stefan Salvátore. Za co vděčím vašemu náhlému zájmu?“ Zeptala se s obezřetností v hlase.

Věděla, že Damonův mladší bratr je upír a také jí bylo známo, že měl problémy se závislostí na lidské krvi. Neměla strach, ale rozhodně se v jeho společnosti necítila příjemně.

Asi to bylo tím, že o něm měla jen pramálo informací a navíc to byl snad první případ, kdy spolu mluvili úplně o samotě.

„Věřte, že bych vás nekontaktoval uprostřed noci a nevylákal na odlehlé dětské hřiště, kdybych k tomu neměl pádný důvod,“ řekl naléhavě a upřel na Liz svůj pohled.

„Jaký důvod?“

„Potřebuji vaši pomoc, jinak se v tomhle městě stane něco strašného,“ odpověděl s výrazným důrazem kladeným na každém slově.

„Cože? Počkej, má to něco společného s tím zavražděným, kterého jsme před pár hodinami našli?!“ Otázala se šerifka, jež odsunula všechny formálnosti stranou.

Bylo jasně vidět, jak Stefan zaváhal, zda se jí má svěřit se svým podezřením.

Po zvážení veškerých pro a proti jen neznatelně přikývl.

„A co je horší, hlavní roli v tom opět hraje Elena. Myslím si totiž, že ta nehoda Gilbertových na mostě nebyla jen pouhá náhoda. Podle mýho to byl předem naplánovaný krok, jehož cílem bylo odstranění Eleniných rodičů a její únos. Měla to vypadat jako nešťastná shoda okolností, při které by ztrátu těla vysvětlili třeba odplavením silnými podzemními proudy nebo čímkoli jiným.“

Na okamžik zavládlo ticho rušené jen občasným zaskřípěním prolézaček, s kterými zahýbal vítr.

„Ale Elena byla… někdo…“

„To já,“ přerušil ji Stefan.

„To já ji vytáhl z auta a dopravil do nemocnice. Vsadil bych se, že jsem jim překazil plány, když jsem se tu po tolika letech tak vyloupl. Ale její rodiče už jsem, bohužel, zachránit nedokázal,“ přiznal sklesle.

„Od té doby jsem prostě věděl, že Elenu musím chránit, ať se děje cokoliv.“

Pak zakroutil hlavou, jako by chtěl odehnat otravnou mouchu a chytil Liz odhodlaně za ruku.

„Jsem si víc než jistý, že to můžu i dokázat, ale nutně se potřebuju dostat do archivu rady.“

„Do archivu rady? Ale ten je přísně tajný!“

„Proto jsem šel přímo za vámi. Mohl bych se tam kdykoli vloupat, to by ale upoutalo příliš nežádoucího rozruchu. Důvěřujte mi, prosím. Čím míň toho budete zatím vědět, tím líp,“ snažil se ji Stefan přesvědčit ke spolupráci, aniž by toho prozradil nebezpečně mnoho.

„Dobře, tak já… udělám, co bude v mých silách,“ souhlasila nakonec, škrábaje se zamyšleně v krátkých, gelem upravených vlasech.

„Děkuju vám, Hlavně si na nějaký čas nechte pro sebe, že jsem se vrátil.“

xxXXXxx

Převalila jsem se v posteli na druhý bok a otevřela oči, za kterými mi stále dozníval silně prapodivný sen, v němž mimo jiných vystupoval Tyler mající dvě vlčí hlavy se slintajícími tlamami.

Jen jsem protočila oči v sloup nad vlastní bujnou fantazií, odhodila peřinu a posadila se. S úlevou jsem si uvědomila, že už je mi mnohem líp a se stejným zjištěním souhlasil i můj žaludek, z něhož se ozvalo táhlé zakručení.

Zvedla jsem se tedy z rozváleného pelechu a vypravila se do koupelny, abych ze sebe smyla všechny ty propocené hodiny.

I moje vlasy volaly po okamžité údržbě.

Po dlouhé, potřebné očistě jsem na sebe hodila nějaké domácí oblečení a nyní voňavou kštici stáhla do jednoduchého umného turbanu.

Právě jsem na své místo odkládala kartáček na zuby, když jsem zezdola zaslechla známý podrážděný hlas: „To není fér! Oslepil jsi mě, a pak probodl zezadu nožem!“

Podívala jsem se na radiobudík, který ukazoval pouhých několik minut po třetí hodině.

Já ho zabiju!

Rázně jsem vykročila z pokoje a jala se zdolávat schody z patra.

„Šípková krásko, vítej mezi živými,“ ozvalo se mým směrem těsně před tím, než jsem vstoupila do obýváku.

„Ahoj,“ odpověděla jsem trošku překvapeně Damonovi sedícímu na gauči s ovladačem v rukou.

Ani se neotočil, nadále upíral zrak na televizi, na níž pobíhali dva do maskáčů ustrojení panďuláci se zbraněmi.

„Jeremy, nemáš být náhodou ve středu na odpoledním vyučování?“ Osočila jsem se rozhozeně na osobu sedící vedle něho.

„Rád slyším, že už seš zase ve svý kůži, soudě podle toho komandování. A mimochodem, učitelka je nemocná a odpadly nám odpoledky, klidně si tam můžeš zavolat,“ vysvětloval mi bratr svou přítomnost v domě a přitom se na mě dotčeně ohlédl, čímž si vykoledoval červeně blikající nápis YOU ARE DEAD na své polovině obrazovky.

„Tak proto hraješ videohry? S ním?“ Zeptala jsem se nevěřícně.

„Videohry? Bože, komu z nás dvou tady táhne na dvoustovku?“ Prohodil upír sarkasticky, během čehož kroutil nechápavě hlavou.

„Je to play-station a dokonce trojka… Sorry kámo, ale dostal jsem tě.“

„A kruci,“ ulevil si Jeremy, když obrátil pozornost zpět na televizor.

Užuž jsem měla na jazyku nějakou peprnou poznámku, když se milý pan žaludek znovu hlasitě přihlásil o něco k snědku.

„Dobrej nápad, dáme si gáblík. Něco udělám,“ prohlásil Damon zvednuvší se z pohovky a zamířil si to do kuchyně.

„Zadrž. Co… co má tohle znamenat?“ Optala jsem se, drže se mu za patami až do kuchyně, kde se začal hrabat ve skřínce s potravinami.

„No co, nudil jsem se. S Rebekou už jsme si zahráli všechny stolní, vlastně i některý nestolní, hry, co jsem v rezidenci našel. Ne, dělám si srandu,“ dodal ve chvíli, kdy se obrátil a uzřel můj nevybíravý škleb.

„Špagety?“ Navrhl s tázavě nadzdviženým obočím a před obličejem mi zamával pytlíčkem se jmenovanými těstovinami.

„S boloňskou a kopcem nastrouhanýho sejra?“ Dotíral dál, zatímco vytahoval ten největší hrnec, co jsme vůbec měli.

„Pro mě za mě. Momentálně bych samým hladem pozřela i Klausovy nasekaný nehty,“ kapitulovala jsem a olízla si nenápadně hromadící se sliny.

„Hm, taková chuťovka to bohudík nebude,“ odpověděl s úsměvem a začal do hrnce napouštět požadované množství vody.

 

„Za tohle ti musím přiznat ty dlouho odpírané body,“ řekla jsem Damonovi u stolu, načež jsme si z tváří otřela omáčku a položila vidličku do vymeteného talíře.

„Rádo se stalo,“ odvětil a mírně zaraženě pozoroval mlaskajícího Jeremyho s boulemi za ušima.

„A teď už mi konečně řekneš, co…“ dožadovala jsem se opakovaně odpovědi na jeho neobvyklé chování, avšak Damonův mobil mou snahu přerušil.

„Sakra, tohle musím vzít.“

Zvedl se od stolu a vyběhl si hovor vyřídit ven na terasu. I já jsem vstala, vyšla z obýváku a opřela se o schody v chodbě na takovém místě, ze kterého jsem mohla sledovat vchodové dveře.

Netrvalo dlouho a očekávaný se v nich s vážným výrazem a telefonem v ruce objevil.

„Co se děje, Damone?“

Zadíval se mi do obličeje a očima naznačil, abych šla nahoru do pokoje.

Poslechla jsem a on mě beze slov následoval.

Posadila jsem se na postel, on za námi zavřel dveře a zůstal stát proti mně.

„Předevčírem narazila Liz a její tým v lese na jedno tělo, včera se našlo další u výpustě z kanálů. Obě mrtvoly na sobě měly vzkaz. A ten vzkaz… ukazuje na tebe.“

Zaslala: Alalka