Sbohem… (4)

Na nic si nepamatovala. Pomalu se rozhlédla kolem sebe a vyděšeně si uvědomila, že je v nemocničním pokoji. Pokusila se posadit, ale v tu chvíli ji chytila obrovská bolest hlavy.

„Aaaau!“ zasténala a raději si znovu lehla.

„Nicol! To jsem rád, že jsi vzhůru!“ ozval se hlas Carla Nabyho. Nicol si ani nevšimla, že je v místnosti.

„Co se stalo? Proč tu jsem?“ zašeptala a zavřela oči.

„Adhel tě našla, jak jsi ležela pod schodama. Byla jsi v bezvědomí a krvácela jsi. Vlastně kolem tebe bylo spoustu krve… ale nikde jsme ti nenašli žádnou otevřenou ránu. Přišlo mi to velice zvláštní. Ani lékaři neobjevili žádné otevřené zranění… Ačkoli jsi o mnoho krve přišla…“ vysvětlil pan Naby. Vypadal velmi zmateně a zamyšleně.

Nicol se snažila najít vzpomínku. Ale nic se jí nevybavovalo. Na nic si nevzpomínala. Ať se snažila sebevíc, pamatovala si jen, že sešla dolů najíst. Šla po schodech… a co dál? Prožívala depresi a příšerně jí frustrovalo, že si na nic nepamatuje.

Někdo do mě strčil… uvědomila si náhle. Ano! To si pamatuje. Někdo do ní strčil a ona musela spadnout! Ale kdo… nikoho neviděla. Z toho přemýšlení ji rozbolela hlava.

„Zítra by tě měli propustit,“ usmál se Carl.

„Zítra?“ vyhrkla Nicol. „A co tu mám celou dobu dělat?“

„Možná, že by tě potěšila malá návštěva,“ odvětil pan Naby a vyšel z pokoje. Nicol se za ním nechápavě dívala. Pak se její pohled rozzářil úžasem.

„Janice? Leilo!“ zavolala nadšeně, když spatřila vstoupit své kamarádky.

„Nicol! Ta nemocniční košile ti moc sluší!“ vyhrkla Janice. Nicol se zasmála.

„Děláš si srandu? Vypadá v ní hrozně!“ poznamenala Leila. Janice po ní švihla pohledem. „Ale no tak! Vždyť v ní vypadá jak John Gilbert ve druhý sérii, když ho zřídila Katherine!“ zasmála se Leila. Janice Darwinsová protočila očima. Zase Upíří deníky! Už jí to štvalo… Pořád se musely bavit o tom stupidním seriálu!

Nicol se trochu zamračila, ale pak se rozesmála. „To vážně vypadám tak hrozně?“ zeptala se s úsměvem. Leila semknula rty v tenkou linku a přikývla.

„Tak díky, no.“ Pak se obě zase rozesmály. Janice postavila oči v sloup. Zase… humor, kterému ona nerozumí…

„Zítra půjdu domů!“ řekla pak Nicol. A všechny tři se objaly. Teď bylo ke smíchu každé z nich.

Nicol přešla práh domu. Doma… pomyslela si.  Umírala hlady… Okamžitě vběhla do kuchyně a prohledala ledničku. Ty nemocniční jídla už jí lezly na nervy. Vůbec se to nedalo jíst! Vytáhla z lednice bagetu a s chutí se do ní zakousla. Pak si nalila sklenici s kolou. Pan Naby za ní přistoupil.

„Měla by sis jít lehnout, máš odpočívat,“ řekl. Nicol přikývla. S občerstvením v ruce zamířila po schodech do svého pokoje. Na koberci pod schodištěm byla rudá skvrna. Nicol se otřásla. To jsem vážně tolik krvácela? Zeptala se sama sebe a dlouhým krokem skvrnu překročila. Vydala se nahoru.  Zavřela se do pokoje a svalila se na postel. I ta postel je pohodlnější než v nemocnici… pomyslela si znovu.

V tu chvíli někdo zaklepal na dveře. „Dále!“ zavolala Nicol a posadila se. Vešla vysoká dívka. Její bledý obličej rámovaly rudé vlasy. A přímo na dívku hleděly dvě velké, oříškové oči.

„Alicio?!“ vyhrkla Nicol.

„Ahojky! Tak co, jseš v pohodě?“ vyptávala se přátelsky Alicia.

„Jo, jsem v poho. Ale potřebuju s tebou mluvit,“ zašeptala Nicol. Alicii se vytratil úsměv.

„Co se děje?“

A pak se Nicol dala do vyprávění. Řekla jí o tom, jak na ni kdosi volal, jak do někoho vrazila, že ji někdo klepal tehdy večer na dveře, že jí někdo neviditelný strčil ze schodů… Úplně všechny její pocity, které nechtěla nikomu říct.

„Vím, že ty jsi jediná, kdo by to pochopil. Já nevím, co se to děje. Ale trápí mě to. Je to děsivé!“ vzdychla Nicol a tázavě se podívala na kamarádku, co jí na to řekne. Alicia na ni hleděla s úžasem ale i s děsem v očích.

„Chápu tě…“ zašeptala soucitně. Nicol rty naznačila děkuju. Chvíli bylo ticho. Pak jej přehlušil nekontrolovaný záchvat smíchu. „Počkej… to jako fakt myslíš, že ti budu věřit? Já ti naletím na leccos, ale tohle? Hej! To už je trochu moc! Ale skoro jsem ti věřila! Fakt že jo!“ smála se  Alicia. Nicol se na ni zamračila.

„Ale já to myslím vážně, Ali!“ dodala rozzlobeně.

„To stačí… Já ti na to nenaletím. Přeháníš to, Nici!“ smála se Alicia.

„A já myslela, že to pochopíš. Něvěříš mi? Nevěř si! Ale už o sobě neříkej, že jsi kamarádka. A víš ty co… Vypadni! Nemám na tebe náladu!“ vykřikla Nicol.

Alicia zmateně polkla. „Nici…“

„Jdi!“ přerušila ji Nicol a ukázala směrem ke dveřím. Alicia pomalu odkráčela a zavřela dveře. Nicol se smutně schoulila na postel. Avšak na dveře znovu někdo zaklepal. Nicol šla rozzlobeně otevřít. Dala jí jasně najevo, ať vypadne!

„Řekla jsem ti, ať jdeš…“ selhal jí hlas, když otevřela dveře. Zalapala po dechu a pak jen tiše zašeptala: „Damone…“

Zaslala: NikaRoovy