Sbohem… (2)

„Fajn. Díky. Tak se uvidíme zítra.“

„Počkej, ty už končíš?“ pousmála se trochu smutně Janice.

„Jo. Baterka mého mobilu brečí a navíc… Nesmím promrhat tu úžasnou část, kdy se Elena a Damon políbí!“ vyhrkla Nicol a svalila se na měkkou postel.

„Co s tím seriálem furt máš?“ zamračila se Janice. Její kamarádky – Nicol Nabyová, Leila Harvisová a Alicia Harrisonová – všechny tři byly úplně poblázněny do toho upířího seriálu. Ona sama ale jejich nadšení nesdílela, a když už ano, tak se za žádnou cenu nepostavila do jejich fronty Damona Salvatora, nýbrž do týmu jeho bratra.

„Ty se ještě ptáš?“ udivila se Nicol. „Ale teď už vážně mizím. Ahoj,“ rozloučila se Nicol a položila mobil na stůl. Zavrtěla hlavou a znovu se zabrala do seriálu. Byla doma sama, takže měla klid. V tu chvíli někdo zaklepal na dveře. Nicol si povzdechla a pomalu se vzdalovala od televize.

Přistoupila ke dveřím a znovu se ozvalo klepání. Dívka okamžitě otevřela. Nechápavě zavrtěla hlavou. Za dveřmi nikdo nestál.

„To má být nějaký vtip?“ křikla do noci. Nikdo jí neodpověděl. Vrátila se do obýváku a posadila se znovu na pohovku. Za chvíli se ale rozezněl domovní zvonek.

„Sakra!“ zaklela Nicol.

Postavila se před práh domu a rozhlédla se do tmavé ulice. Nikde nikdo.

„Hej! Přestává mě to bavit! Chceš něco? Přestaň se schovávat a pojď dál!“ zavolala. Nic se nestalo. Nicol se zamračila a naposledy usedla do křesla. Pak už byl klid. Žádné další klepání se neozývalo. Dívce to ale stále vrtalo hlavou. Ačkoli tomu tak nejspíš bylo, nepřipadalo jí to jako nějaký vtip.

Všechno bylo tolik zmatené a on ničemu nerozuměl. Co se sakra stalo? Stál přímo před ní! Proč ho nikdo nevidí? Kde to vlastně vůbec je? Zatracené čarodějky! Kdy už s nima konečně přestane mít spory? Čarodějky… Dá se říct, že ho nemají zrovna dvakrát v lásce. Hlavně proto, že je, co je.

Ale koho zajímá jejich názor? On se dokáže smířit s tím, že ho nenávidí. Ani zdaleka nejsou jediné. Poznal celou řadu lidí, kteří ho nenávidí. A za tu dobu co žije, což je vážně dlouhá doba, oproti obyčejnému lidskému životu, jich poznal hodně.

Dělal věci, o kterých věděl, že ho za ně bude nenávidět dívka, kterou miluje. Byl ochotný podstoupit cokoli, aby jí zachránil. Ale ta teď chodí s jeho bratrem, jak jinak. To je jeho život… Dívky, které miloval, si vždycky vybraly jeho bratra.

Na to teď ovšem nemyslel. Myslel na ni. Už od první chvíle, kdy ji uviděl, mu tak nějak padla do oka. Ale ona ho neviděla. Ani nikdo jiný. Ovšem, už je tu pár dnů a za celou tu dobu se ještě nenakrmil. V noci na nikoho nenarazil a ve dne nemůže vyjít, jelikož by ho sluneční světlo spálilo. Schovává se v opuštěné továrně na kraji města. Ale jakého města? Na tuto otázku si neuměl odpovědět.

„Všechno se ale změní, když můžu dovnitř,“ ušklíbl se. Už večer tam chtěl vtrhnout a nakrmit se na ní, ale nedokázal to. „Od kdy já nedokážu zabíjet lidi?“ vyslovil svou myšlenku nahlas. Skutečně to bylo zvláštní, ale nechtěl té dívce ublížit. Vyzařovalo z ní jakési kouzlo, něco ho k ní táhlo. Sám to nedokázal vysvětlit, ale nějak mu na ní záleželo… Nemůže dovolit, aby jí bylo ublíženo.

Nikdy.

Zaslala: NikaRoovy