Těžký zkouška (9)

Pozn. autora: Omlouvám se za zdržení. :-) Na oplátku poskytnu malý spoiler pro příští kapitolu – Stefan se objeví na scéně!

 

Pan neznámý za sebou spěšně zabouchl dveře od místního baru a podrážděným hlasem rázně odpověděl do mobilu, který měl stále přitisknutý u ucha: „… já vím, s tím nepočítal nikdo! A chápu, jak moc je to nebezpečné…“

Je docela dobře možné, že se chystal ještě něco dodat, v tu chvíli ho však Damon chytil pevně za paži, prudce jím otočil a přirazil ho zády ke stěně budovy.

„Co se děje, sakra? Co si to dovolujete?!“ vypravil ze sebe zhruba pětadvacetiletý cizinec rádoby poplašeně.

„Proč ses včera na oslavě vyptával na Elenu?! Elena Gilbertová!“ vyštěkl Damon, když se tázaný zatvářil stejně nechápavě jako ovoce utržené zjara a přitlačil ho ke zdi ještě těsněji.

„Jo, včera… na večírku. Já… viděl jsem ji v ročence mé sestřenice a zalíbila se mi… tak jsem tam proklouzl a chtěl ji poznat,“ koktal nervózně a uhýbal očima všude možně.

Ta ženská měla naprostou pravdu, když mu do telefonu říkala, že Damon Salvatore pro jejich plány neznamená nic jiného, než problémy. Jistě bude souhlasit i tvrzení, že je to muž činu a pro zlámání pár vazů nejde daleko. Proč jen se musel vracet zrovna v době, kdy se mají dát věci do pohybu, pomyslel si utiskovaný nevrle či dokonce silně rozezleně.

„Něco mu zlomíš, Damone, pust ho,“ varovala upíra Caroline stojící po jeho boku.

„Co se to tady děje?“ Ozval se ze schodů povědomý ženský hlas plný autority.

„Mami…“

„Liz, tebe vždycky rád vidím. Co, ty myslíš tohle? Ale to nic, jen jsme se tak kamarádsky hašteřili, viď mladej?“ odpověděl Damon s nechybějící ironií a naoko klidně, přestože jeho oči metaly blesky.

Chtě nechtě, musel tajemného chlápka uvolnit ze sevření a nechat ho odejít, kam se mu zlíbí.

„Vítej zpátky v Mystic Falls, Damone. Co takhle dát si jednu skleničku? Potřebuju s tebou o něčem mluvit,“ dožadovala se šerifka Forbesová pozornosti.

Oslovený souhlasně přikývl, zatímco očima pořád bedlivě pozoroval neznámého, jež využil příležitosti, vyběhl schodiště a zmizel v nastupující tmě.

Všichni tři se odebrali zpět do místnosti a usadili se ke stolečku, u kterého trpělivě čekal Alaric.

„Zdravím, šerifko,“ pozdravil ženu zákona a nenápadným pozdvižením obočí se od Damona dovolával vysvětlení situace odehrávající se venku. Ten jen zakroutil hlavou a pobídl Liz k hovoru: „Tak co se stalo tentokrát? Většinou mě nežádáš o audienci jen tak bezdůvodně.“

„Těší mě, že společně s tebou se navrátil i tvůj ostrovtip. Nicméně jde o Tylera Lockwooda, dnes odpoledne ho přímo na ulici někdo napadl, a to za denního světla,“ na poslední slůvka dala znatelný důraz a na okamžik se významně odmlčela, než dodala: „Starostku to samozřejmě nemálo rozrušilo.“

„Cože?! A co je s ním?“ vyhrkla Caroline vyděšeně.

„Je v pořádku, útočníci ho pouze na pár hodin omráčili. Co mě ale na celém případě zaráží je, že mu jen vzali krev, a sice totálně lidským způsobem… obyčejnou injekční stříkačkou. Trval na tom, že do nemocnice nepojede, takže teď odpočívá doma.“

Lékařskou metodou odebraná krev? Takový, pro Mystic Falls skutečně nevídaný, čin celou skupinku na minutku uzemnil, Caroline si ustaraně skousla spodní ret, Alaric ustrnul se sklenkou na půli cesty k ústům a Damon se uškrnul: „Staré dobré město záhad. Vítej doma, Damone!“

xxXXXxx

Než-li Caroline vystoupila z auta, zahleděla se sebekriticky do zpětného zrcátka, které jí vrátilo vlastní odraz bez jediné chybičky. Stejně si ale zkušenými tahy prstů projela pramínky vlasů a nechala je rozprostřené po ramenou. V drahých botách poslední módy přešla po kamenném dláždění, jež bylo osvětlené jen pouliční lampou, načež se až protivně brzy ocitla před mohutnými dvoukřídlými dveřmi.

Vztáhla prst na zvonek s čitelně psanou jmenovkou, ale nestiskla ho, zarazila se pár centimetrů od něj a zaváhala. Chvilku bojovala sama se sebou, až ho konečně odevzdaně stlačila.

Nečekala dlouho a dveře se otevřely.

„Caroline.“

„Paní Lockwoodová. Mamka mi řekla, co se přihodilo Tylerovi, tak jsem myslela…“

„Pojď dál, určitě ho tvůj zájem potěší,“ odpověděla starostka chladně.

Caroline si nebyla jistá, jestli Tylera její návštěva potěší, stoprocentně ale věděla, že Carol Lockwoodová z ní byla nadšená asi jako Brandon Fraiser z oživení mumie. I tak se blondýnka usmála, vešla a automaticky se vypravila po schodech do pokoje bývalého přítele.

Zhluboka se nadechla, jemně zaťukala a bez vyzvání nakoukla do místnosti.

„Ahoj, můžu dál?“ zeptala se hybrida, jež byl rozvalený na posteli a něco si četl.

„Caroline? Ahoj… jo, pojď,“ odpověděl překvapeně, posadil se a časopis zahodil kamsi na zem.

„Ty čteš komiksy? To jsem vážně nevěděla,“ přiznala, když se jí podařilo zahlédnout hlavní stránku od letícího časopisu.

„Jo, baví mě to. Ale měl jsem v plánu to držet v tajnosti.“

Bože, právě se na ní usmál jedním ze svých okouzlujících úsměvů. Možná byla chyba sem chodit.

„To chápu. Jak ti je?“

„Jsem v pohodě, vypil jsem několik sáčku z krevní banky, takže brzy budu zase v normálu.“ Caroline přikývla a v dostatečné vzdálenosti se posadila na okraj postele.

„Netušíš, kdo by za tím mohl být?“

„To fakt nevím, skočili na mě zezadu a dali mi dýchnout něčeho, co mě uspalo. Myslíš, že je to Klausova práce? Třeba nějaký jeho druh trestu za to, že se mu snažím vzdorovat? Nikdo jiný mě totiž nenapadá,“ odvětil a rozhodil bezmocně rukama.

„Těžko říct. Damon si myslí, že to udělal někdo nový.“

„Damon?“

„Jop, už je to tak… je zas tady. Klaus ho využil proti Stefanovi, aby získal zpět svou rodinu. Když to udělal, tak je nechal oba jít. Damon říkal, že Klaus si své další kroky střeží jako Íránci tajné sklady zbraní hromadného ničení a útok může přijít taky kdykoli,“ shrnula upírka debatu, která proběhla odhadem tak před hodinkou v Grillu.

„Díky, že jsi za mnou přišla,“ vytrhl ji náhle ze zamyšlení a položil svou ruku na její.

„Není zač,“ opatrně svou ruku stáhla k tělu, „promiň, ale nejsem na tohle ještě úplně připravená. Vlastně si nejsem ani jistá, jestli ti můžu znovu věřit.“

Rychle vstala a nervózně přešlápla, musela se odtud co nejrychleji dostat.

„Opatruj se,“ špitla tiše, políbila ho na čelo a byla ta tam. Zůstala po ní pouze nasládlá květinová vůně.

xxXXXxx

 Crr, crr, crr! Vyřvával ten zatracený budík bez přestání. Musela jsem využít veškeré své vůle, abych ho nečapla a nemrštila jím proti zdi.

Najednou jsem zjistila, že mě stojí dost úsilí ho jen zamáčknout.

Celé tělo jsem měla rozlámané jako po střetu s parním válcem, hlava mi třeštila a v očích úděsně pálilo.

Sáhla jsem si na čelo, hořela tak, že by se na něm daly usmažit vajíčka pro celou vlkodlačí tlupu.

No paráda, nebyla jsem nemocná léta a musí mě to potkat právě teď. Ach jo.

Zaslala: Alalka