When you lose someone… (1)

Tato povídka nenavazuje nijak na děj knížek nebo seriálu. Je to pouze čistě vymyšlené.

„Milý deníčku. Včera jsem byla proměněna a dnes je to můj první den. U postele jsem měla připravenou krev, kterou mi tam dal sám ten, kdo mě proměnil. Vím, že jsi můj deníček a měla bych ti tím pádem říkat všechno, ale to, kdo mě proměnil, si nechám zatím pro sebe. No nic, jdu k Damonovi, „uvidíme“ se pak.“

Odhodila jsem deník stranou a vyrazila jsem k „Salvatore’s residence.“

Nejdříve bych vám měla asi říci, co se stalo… Asi před dvěma měsíci byl Stefan ošklivě poraněn při boji s párem upírů. Přežil to jen tak tak. Já ani Damon jsme nevěděli, že Stefan je někde uprostřed boje (říkal, že jede navštívit starou kamarádku – samozřejmě upírku), a tak jsem celý den strávila s Damonem. Po Damonovi už nějakej čas pokukuju, takže můžete hádat dvakrát, co se stalo… Ale na sex nedošlo, jo? Když se Stefan vrátil, našel nás zrovna v Damonově posteli, jak se líbáme. Stefan se se mnou rozešel, ale upřímně? Mně to nějak nevadilo.

Pak se Stefan odstěhoval někam do Kanady, což mě i Damona dost dostalo. Snažili jsme se na to ale všichni tři nějak obzvlášť nemyslet. Stefan občas volá…

Včera večer mě Damon proměnil. Vůbec mi to nevadilo, za těch pár let, co jsou Salvatorovic bratři v Mystic Falls, jsem si na upírství zvykla.

Došla jsem k rezidenci. Damon mi nedávno daroval klíče, takže jsem si odemkla.

„Damone?“ zavolala jsem.

Čekala jsem, že se přede mnou objeví svojí upírskou rychlostí, ale nebylo tomu tak.

Šla jsem tedy do obýváku. Našla jsem ho celého zakrváceného…

„Damone?“

Zaslal: Dylan