Setkání se smrtí

„… tak dramatický,“ povzdechla si Caroline a dál zírala na Matta, jak starostlivě obskakuje Vicky.
Ta holka je vážně chudák, nikdy to neměla v životě jednoduchý, i když si za to asi mohla sama.
„Všimla sis, jak závislačky vždycky přitáhnou pozornost?“ vytrhl mě z myšlenek opět Carolinin hlas.
„Jo,“ odpověděla jsem stručně, protože jsem pořád musela myslet na to, kolik divných věcí se poslední dobou děje u nás ve městě.

„Promiňte, ahoj,“ ozval se mi nad hlavou znenadání zvučný mužský hlas.
Automaticky jsem vzhlédla, když jsem poznala jemný přízvuk Stefana Salvatora, nejúžasnějšího kluka na škole. Zářivě jsem se na něj usmála a hledala v jeho očích náznak zájmu. Zájmu o mou nejlepší kamarádku. Jak bych jí ho přála! Je to kus!
„Ahoj,“ zašvitořila Caroline vedle mě a horečně si upravila svoje dlouhé blond vlasy.
Bylo zábavné sledovat, jak se chová v přítomnosti kluků. Obvzlášť nádherných kluků.
„Neviděly jste Elenu?“ zeptal se s pohledem upřeným jen na mě, o Caroline ani nezavadil. Jo! Ta holka ho má v kapse.
„Myslím, že už šla domů,“ odpověděla jsem lítostivým hlasem. Než jsem však stihla dokončit větu, hlavou mi bleskla skvělá myšlenka.
„Dám ti její číslo,“ křikla jsem za ním, když už se otáčel k odchodu. „A e-mail,“ pokračovala jsem, zatímco se se zaujatým výrazem ve tváři otáčel zpět k našemu stolu.
„Je ujetá na textovky,“ vyprávěla jsem, když jsem popisovala jeden starý účet. „A klidně jí řekni, že jsem to řekla já.“ Usmála jsem se na něj a podala mu lístek.

„Díky,“ odpověděl prostě a chtěl si vzít ode mě vzkaz.
V tu chvíli se ale stalo něco neuvěřitelného. Když se naše ruce setkaly v letmém doteku, projel mnou proud a pohltila mě nekonečná tma. Nebyla jsem na okamžik schopná slova, vlastně jsem nemohla ani dýchat. Všude byla jen tma a těžká prázdnota. Ta obrovská bolest, kterou jsem cítila snad v každé buňce těla, mě doslova spalovala. Měla jsem neuvěřitelný hlad, ne, spíš žízeň… nevím přesně, ale hrdlo se mi svíralo v děsivých křečích.
Najednou se přede mnou vynořil Stefanův obličej stažený v křeči. Jeho obočí se tisklo k sobě a vytvářelo tak tlustou vrásku na jeho jindy bezchybném čele. Oči mu hořely bolestí, a ta také vyzařovala z každého kousíčku těla. Nemohla jsem se na něj skoro ani dívat. Jen představa toho, co musel prožívat, byla děsivá. Udělala jsem krok vpřed, abych ho mohla obejmout a alespoň trochu mu ulevit, ale něco mě vyrušilo. Podivný zvuk, který do ticha a prázdnoty tohoto místa vůbec nezapadal. Bylo to jemné šplouchnutí vody.
Rozhlédla jsem se a až teď jsem si uvědomila, že vzduch kolem je prosycen známým kovovým pachem, pachem krve. Oči se mi rozšířily poznáním a já pohlédla na zem. Skutečně jsem se brodila ve vrstvě krve. Chtěla jsem začít křičet, ale zastavil mě příval emocí, který změnil Stefanovu tvář. V jeho očích se blesklo cosi bílého a já se bezděky otočila. Za mnou stála žena tak krásná, že jsem sotva mohla uvěřit vlastním očím. Husté vlnité vlasy stažené do jednoduchého účesu podtrhovaly její aristokratickou tvář. Udělala jsem prudký krok vzad, až jsem narazila do Stefana, který tam jen stál a usmíval se na osobu přede mnou.
To není možné! pomyslela jsem si. Ta žena vypadala úplně jako Elena, ale přesto byla jiná. Oči byly tvrdší, její postoj mi naháněl hrůzu, celé držení těla bylo děsivé, jako šelma připravená k útoku. Byla to ale pořád Elena, nyní s tesáky místo zubů a podivnými černými kruhy pod očima.
Rychle jsem se ohlédla na Stefana a všimla si dvou malých teček na krku. Vytékala z nich krev a já si s hrůzou uvědomila, že v ní právě stojím. Odklopýtala jsem od Eleny i Stefana, abych se skryla, ale bylo to zbytečné. Nejen že tady nebylo kde, ti dva navíc nejevili žádné známky toho, že by si mé přítomnosti byli vědomi.
Elena přistoupila ke Stefanovi a vášnivě ho políbila. Když Stefan začal polibek opětovat a položil jí ruku na temeno, prohrábl jen kouř. Elena se vypařila.
Zůstal tam stát sám, ztuhlý strachem a rukou nepřítomně nataženou před sebou. V jeho pohledu bylo co si zvláštního. Znovu ta bolest jako prve, možná ta mě donutila sledovat jeho pohled. Přímo před ním se Elena objímala s jiným mužem. Neméně krásným, musím podotknout. Vlasy měl stejné barvy jako Stefan, ale trochu delší, jemně vlnité. Oči zuřivější a arogantní. Byl trochu vyšší a dost možná, že starší. Z toho, jak se na Stefana díval a jak na něj reagoval, jsem mohla stěží vyvodit dobré vztahy, ať už spolu měli cokoliv.
Vtom se Elena znovu vypařila a zbyl po ní jen obláček dýmu, líně stoupající vzhůru. S ní zmizela i jediná překážka, která držela muže od sebe. Ti využili příležitosti a z podřepu vlastního divoké šelmě se na sebe zuřivě vrhli. Vzduch kolem mě se rozvířil a já jen slyšela jemný ženský hlas křičet prosebné „Ne!“ Zavřela jsem oči a přála si jen zmizet, stočit se do klubíčka a nic z toho, co se tu bude dít, nevnímat.

Ticho kolem a jemná hudba znějící za mnou mě donutily oči opět otevřít a já vyděšeně hleděla do Stefanovy zaražené a nechápavé tváře. Znovu se mi před očima promítly výjevy, kterých jsem byla právě svědkem, a já rychle upustila papírek, který jsem Stefanovi zrovna předávala. Dech se mi zrychlil zděšením.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě se staženým obočím.
Já se nezmohla na nic jiného, než jen hledět do jeho tváře a v mysli si porovnávat, co jsem právě viděla.

„Co se ti stalo?“ slyšela jsem sama sebe říkat jako v transu.
Do jeho očí se vloudila ta samá bolest jako před chvílí a já si uvědomila, co se mi právě stalo. Zmateně jsem mrkla na Caroline, na kterou jsem mezitím úplně zapomněla, a vykoktala pouhé: „To bylo neslušné. Prosím, omluvte mě.“ Rychle jsem odešla. Při odchodu jsem slyšela Carolinin bezstarostný hlásek, jak říká: „Jo, občas takhle vyletí…“
Víc jsem slyšet nepotřebovala. Musela jsem se rychle dostat na vzduch. Pomalu mi docházelo, čím bylo celé mé „vidění“, nebo jak tomu mám říkat, prosycené. Ze všeho, co jsem viděla, sálala smrt. A té smrti jsem dala do ruky všechny Eleniny kontakty…

Zaslala: Markéta Pulkrábková