Minulost dostihla budoucnost

Bonnie, ovládaná Emily, stála obklopena ohnivým pentagramem u hrobky v lese. Plameny kolem ní šlehaly až do výše očí.
Elena s křikem běžela k ní, Stefan ji však včas zastavil. V tu chvíli Bonnie vyhodila do vzduchu krystal, ten se roztříštil a v malých jiskřičkách se snesl k zemi. Plameny ustaly. Bonnie jakoby procitla z nějakého snu a zmateně se rozhlédla. Vzápětí se na ni vztekle vrhl Damon ve snaze ji zabít. Zakousl se jí do krku, ale Stefan ho od ní odstrčil.

Osamocená Elena ucítila podivné bodnutí u srdce, zatmělo se jí před očima a její tělo se začalo bezvládně sesouvat k zemi. Omdlela v návalu síly, která do ní pronikla se ztrátou Damonovy naděje na záchranu Katherine, se zničením magického krystalu.
Damon byl zdrcený a jen smutně hleděl do prázdna.
Stefan musel nejprve zachránit život Bonnie, a tak jí dal rychle napít trochy své krve na uzdravení. Když viděl, že se její zranění hojí, zaměřil svoji pozornost na Elenu, která bezmocně ležela v mechu. Mrknutím oka byl u ní. Zvedl jí hlavu a rukama si podržel její obličej proti svému.
„Co je ti, Eleno?“ Obava v jeho hlasu byla znatelná. Cítil její zpomalený tep, jakoby umírala. Nebyla to však smrt, která ji dostihla.
Elena překvapivě rychle otevřela oči a přímo pohlédla do Stefanových se slovy: „Ahoj, Stefane… dlouho jsme se neviděli.“ Elenin hlas měl temný nádech a přízvuk jiné doby, ale hlavně jiné ženy.
Stefan s náhlým strachem v očích od Eleny ustoupil. Damon se zvědavě ohlédl. Nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Ten tón, to sebevědomí, ten zvuk pomstychtivosti, to vše měl hlas Katherine.

Elena, teď už Katherine, se kolem sebe rozhlédla a ladně vstala. „Dost se to tu změnilo.“ Zrak jí padl na tělo Bonnie. „To je vaše večeře?“ Zarazila se. „A kde je vůbec Emily?“ Začala se opět rozhlížet.
Stefan se vzpamatoval jako první a stoupl si před Bonnie, aby Katherine zabránil ve výhledu. „Katherine, jak jsi to udělala? A kde je Elena?“
Katherine přimhouřila nevěřícně oči: „Elena? Kdo je Elena?“ Až teď si uvědomila, že je něco špatně. Očima se zaměřila na svoje oblečení a začala ho porovnávat se Stefanovým a Damonovým. Vypadalo podobně. Podobný střih i materiál. Zírala na svoje nohy. Kalhoty, i ona je měla na sobě. Očividně jí to vadilo. Zvedla pohled a zadívala se na Stefana. Pak zase na Damona. Sršela jí z očí zlost, tak silně, že kdyby stromy neměly tak hluboko zarostlé kořeny, už by byly vyvrácené. „Co jste to se mnou udělali?“

V Damonovi spolu začaly bojovat různé protichůdné pocity. Stará láska ke Katherine s novou láskou k Eleně. Najednou nevěděl, jestli má být rád, že vidí Katherine, nebo být naštvaný, že ztratil Elenu.
Zato Stefan měl jasno. Za každou cenu chtěl zpět Elenu.
„Tohle není tvoje tělo, Katherine!“ Zvedl ruku v obranném gestu, aby dal najevo, že jí nechce ublížit. Pomalu se k ní začal přibližovat.
Katherine nevědomky o krok ustoupila: „Cože? Zbláznili jste se? Vrátili jste mě zpět, ale dali do jiného těla?! Emily! Kde jsi?“ Těkala očima mezi stromy.
Stefanovi bylo jedno, že ji zklame a chladně pronesl: „Je mrtvá. Je to už 145 let.“
V Katherine se něco pohnulo a zděšeně ztuhla. Zavřela oči, aby potlačila slzy. Po vteřině je zase otevřela a zklamaně řekla směrem k Damonovi: „Myslela jsem, že mě v té hrobce nenecháš hnít tak dlouho. Neměl jsi mu to přece ani říkat!“ Rozkřikla se a ozvěnou se jí vrátila její slova ještě jednou, když se odrazila od nedaleké skály.
Damon se najednou cítil provinile. Věděl, že měla pravdu. Kdyby se ji snažil osvobodit už dříve, aniž by do toho tahal svého bratra, mohli už spolu dávno být. A neublížilo by to ani Eleně.

Katherine na sobě nedala nic znát, ale v duchu se musela pozastavit, zda je tedy člověk nebo upír. Snažila se zapojit svůj šestý smysl, ale žádné daleké šumění listí nezachytila. Neslyšela vůbec nic. Tedy nic neobvyklého. Až na vlastní tep. Ten neobvyklý byl vzhledem k tomu, že ho už dlouho neslyšela. Ale u člověka nic neobvyklého. Vyzkoušela své bleskurychlé pohyby na dalším ústupném kroku, ale ten byl také neobvykle pomalý, lidský.
„Podívej se na sebe, Katherine, jsi člověk, takže už nemáš žádnou sílu. Měla by ses vrátit tam, kam patříš. Vzala jsi život nevinnému člověku a nejspíš je to tvůj vzdálený potomek.“ Snažil se Stefan vše uvést na pravou míru.
Katherine přivřela oči, zatnula zuby, sevřela dlaně do pěstí a rozhodným hlasem řekla: „To je mi jedno! Já, nikam nepůjdu!“ Podívala se skrze své řasy na Stefana a rozhořčeně dodala: „Tak lehce se nevzdám.“ Už nemluvila k bratrům Salvatorovým. „To já jsem je přeměnila! Už by tu s tebou dávno nebyli!“ Křičela ke svému nitru.
Neměla jsi na to právo. Snad sis nemyslela, že když to uděláš, projde ti to tak snadno. Stefan už ti nepatří. A je mi jedno, že mám tvou krev!
„Stalo se…,“ pronesla Katherine chladně k bytosti, uvězněné v ní.

Bratři nechápavě zírali na osobu, hádající se se sebou samotnou, když v tu chvíli převládla v Eleně její pravá osobnost. Oči se jí zaleskly a změnily odstín duhovek. Zatřásla se v závanu větru zimou a objala se pažemi. Slzné kanálky začaly pracovat a po tvářích se jí začaly kutálet první kapky. Neustála tak silný nápor. Ty vzpomínky, co viděla u Katherine, ji tak bolely. Zakrvácený Stefan, ležící v bezvědomí na sněhobílé posteli. Další, ne příliš rozdílná, s Damonem. Dostihla ji i vzpomínka na bolest, kterou si Katherine vytrpěla, když byla v hořícím kostele. Jako by ona sama v tom kostele byla a cítila ten spalující žár. Zděšeně se podívala na svoje ruce a otáčela jimi, jako by viděla, jak hoří a uhelnatí. Celá se třásla. Potoky slz jí mokřily tváře. Těžce lapala po dechu.

Stefan k ní přispěchal a snažil se ji uklidnit. „Eleno, podívej se na mě! To se ti jen zdá!“ naléhal.
Elena s očima vytřeštěnýma hrůzou sledovala střídavě Stefanův obličej a svoje ruce.
„Je to jen vzpomínka! Jen halucinace! Není to skutečné!“ I když Stefana slyšela, nerozuměla jeho slovům. Jako by mluvil cizí řečí. Aby toho nebylo málo, začal ho přehlušovat divoce pulsující tep v její hlavě.

Z velké dálky se k ní konečně pomalu přibližovala jeho slova. V ozvěnách se jeho věty opakovaly v její hlavě a pomalu získávaly význam. Zavřela oči. Snažila se uklidnit, ale pořád cítila kolem sebe horký vzduch a bolest. Dlaněmi si přikryla tvář a nehty jí lehce zajely pod kůži, když pokrčila prsty. Stefan ji chytil svýma ledovýma rukama za předloktí, protože to vypadalo, jako by si chtěla ublížit. Děs ji neopouštěl, ale bolest začala ustupovat. Chlad neutralizoval vysokou teplotu a ona pomalu otevřela oči. Ruce už jí nehořely. Tep se jí zpomaloval a dýchala pravidelněji.
Objala Stefana se slzami v očích a šeptem směrem k jeho uchu pronesla: „To bylo strašné… Tak trpěla! Ten… žár… ta… bolest. Bože můj… to bylo…“
„Já vím. Už je to pryč.“ Konejšil ji a hladil po vlasech.
Elena slyšela v hlavě, jak k ní promlouvá Katherine. Probírala se jejími myšlenkami a vzpomínkami. Jednou po druhé a neodpustila si žádný komentář. Jejich pocity, ať už podobné nebo naprosto odlišné, se prolínaly, vzpomínky se sjednotily a myšlenky vytříbily. Katherine zůstala uvězněná navždy v Eleně a Elena už nikdy nebyla taková jako dřív. Jen díky tomu, že byla Elena silnější a měla oporu ve Stefanovi, zvládla dvě osobnosti. Nikdy ji však neopustil strach, že Katherine nabude větší síly a vrátí se…

Zaslala: BloodBella