Přeměna

Elena
Milý deníčku,
Stefan si stále myslí, že je pro mě příliš nebezpečné být součástí jeho světa, a proto se rozhodl držet se ode mě dál. Dokonce se hodlá stěhovat z města. To nedovolím. Na to ho příliš miluju, abych ho nechala jít. Budu o něj bojovat, ať to stojí, co to stojí. Moje poslední naděje v tuhle chvíli je říct mu, co skutečně cítím, i když on to samozřejmě moc dobře ví. Ale říct to nahlas je něco jiného. Musím to udělat.

Odhodlaně jsem zamířila k Salvatorovic sídlu, přesto jsem měla strach. Za nic na světě bych to nepřiznala, ale hluboko uvnitř jsem se bála. Ne jeho upířího já, ani jeho bratra s upířím já, ale toho, že ve skutečnosti ke mně necítí to, co já k němu.
Uviděla jsem ho před domem. Stál tam, jako by na něco čekal. Zavolala jsem na něj. Otočil se a tváří mu přelétla emoce, kterou jsem nedokázala přečíst. Odvrátil se ode mě zpátky. Pomalu jsem k němu došla. Srdce mi bušilo jako splašené, měla jsem pocit, že mi za chvíli vyskočí z hrudi. Tímhle mě rozhodil. Položila jsem ruku na jeho rameno. Šetrně ji setřásl.
„Stefane,“ zkusila jsem znovu.
„Eleno, tohle já nemůžu,“ zaskučel hlasem plným bolesti.
„Ale můžeš. Ty musíš. Nemůžeš mi tohle udělat, Stefane!“ Hlas se mi zlomil. Nastala chvíle ticha, která se zdála být nekonečnou. Pak jsem znovu promluvila, tentokrát tak sebevědomě, jak jsem dokázala. V těch slovech bylo tolik přesvědčení o pravdě, že se mi hlas ani jednou nezatřepal.
„Já tě miluju, Stefane Salvatore, miluju tě. A nic to nedokáže změnit.“
Uběhlo pár vteřin nebo možná hodin, kdy se rozhodoval. Cítila jsem, že se chce otočit a říct mi totéž. Neudělal to. Prostě mě tam nechal stát, jako bych pro něj nic neznamenala. Bylo to tak kruté. Srdce se mi zastavilo a já nemohla dýchat. Oči se mi zaplnily slzami. Strhla jsem si z krku přívěsek se sporýšem, hodila ho na zem a utíkala, co nejrychleji jsem mohla, z toho místa pryč. Zakopávala jsem, padala, ale bylo mi to jedno. Už mi bylo jedno všechno. Chtěla jsem prostě umřít. Ani nevím, jak jsem se ocitla uprostřed lesa, jenž leží za domem.

Damon
Když jsem poslouchal Elenin monolog, chtělo se mi až brečet. Ne, samozřejmě si dělám srandu. Jsem hodně škodolibý, hlavně co se mého bratra týká, takže jistě chápete, co následovalo. Tuhle srandu bych si nenechal ujít ani za nic. Stefan seděl u stolu a s výrazem raněného jelena si zase cosi psal do toho svého deníku.
„Tak jste skončili, co?“ Začal jsem s mírným ironickým úsměvem.
„Nepleť se do toho, Damone. Tohle není tvoje věc.“
„To se mýlíš, bratříčku, protože podle mých výpočtů je teď Elenka volná.“
„Ani to nezkoušej,“ zavrčel na mě a já jen čekal, kdy se na mě vrhne. Což jsem samozřejmě nehodlal riskovat, protože od té doby (asi týden), co jsem na dietě (snažím se), to není s mou silou to, co bývalo.
Rozhodl jsem se zdekovat, ale předtím jsem v okně uvidět lesklý odraz. Zaběhl jsem se kouknout ven. V trávě se válelo cosi třpytivého. Zvedl jsem to a se sarkastickým pohledem jsem to hodil Stefanovi pod ruce. Než jsem se vydal ulovit si nějakou srnu nebo jiný podobný humus, zlomyslně jsem poznamenal: „Zdá se, že Elenka už není chráněná, co?“ Smál jsem se, když jsem stačil zaslechnout, jak Stefan vzteky převrátil stůl.
Lítal jsem po lese jako splašený ve snaze ulovit alespoň nějakou tu lišku. Zrovna jsem běžel přes rovinku a zakopl jsem. Málem jsem sebou praštil. Zaklel jsem, ale pak jsem se mrknul na zem. Elena! Udělala něco, co bych v životě nečekal. Vrhla se mi do náruče a plakala. Absolutně jsem netušil, co mám dělat, a když mě začala žádat, abych ji zabil, myslel jsem si, že jí přeskočilo. Nebo mně. Ale ona to myslela stoprocentně vážně. A sakra!
„Eleno já tě nemůžu zabít. Udělám to a jsem mrtvý taky.“
„Stefan? Tomu na tom nezáleží.“
Věděl jsem, že budu litovat toho, co říkám, ale probudila ve mně nějaké lidské pudy.
„To není pravda a ty to víš.“ Ale to, jak mě žádala, abych udělal něco proti bratrově vůli, mi připomnělo Katherine. Nemohl jsem jí odolat. A ani jsem nechtěl. Katherine byla pořád v mém srdci a Elena byla skvělou náhradou. Ta podoba … tak neskutečná. A já jí dal ten nejblbější návrh pod sluncem.
„Nezabiju tě, Eleno, ale můžu z tebe udělat upíra.“ Byl jsem si jistý, že odmítne.
„Fajn,“ řekla prostě. Tady se někdo opravdu pomátl.

Elena
Asi mi opravdu přeskočilo. Byla jsem jako šílená. Když nemůžu být se Stefanem jako člověk, budu s ním jako upír. Potlačila jsem hlas, který mi našeptával, ať to nedělám.
„Napij se ze mě, ať jsem co nejslabší a neuvědomuji si, co dělám. Navíc je to něco, po čem toužíš. Vím to. Dokud jsem byla se Stefanem, nemohl jsi ze mě pít. Ale ty prokážeš laskavost mně a já tobě. Něco za něco.“
Když se mi Damon zakousl do hrdla, cítila jsem euforii. Opravdu. Cítila jsem, jak mi ubývají síly, ale byla jsem jen krůček od věčnosti se Stefanem. Teď jsem to nemohla vzdát. Pak jsem jen cítila kovovou pachuť krve, když mi Damon přiložil své zápěstí ke rtům. Začal se do mě vracet život.
Posadila jsem se a zahlédla kapku krve, která zůstala na Damonových ústech. Nedokázala jsem mu odolat a přitiskla své rty k jeho. Kupodivu to bylo docela příjemné. V nestřežené chvíli jsem mu zašeptala do ucha: „A teď mě zabiješ.“

Damon
Líbat Elenu bylo téměř jako líbat Katherine. Nevěděl jsem, jestli ji i po tomhle dokážu zabít. Zavřel jsem oči, představil si Katherine a naposledy ji políbil. Se slovy „sbohem, lásko“ jsem jí zlomil vaz.

Stefan
Poté, co mi Elena řekla, co ve skutečnosti cítí, chtěl jsem ji prostě obejmout a už nikdy ji nepustit. Miluju ji. Samozřejmě ji miluju. Ale tohle nejde. Nemůžu jí takhle zničit život.
Ve chvíli, kdy mi Damon hodil pod ruce její přívěsek, se tahle slova z mého mozku vypařila. Ovládl mě vztek a já převrátil stůl.
„Zatraceně,“ zaklel jsem a vyrazil ven. Netušil jsem, kde ji hledat. Jenom jsem si přál, abych ji našel dřív než Damon. Byl jsem zoufalý, když jsem prošel snad všechna místa, o kterých jsem si myslel, že by tam mohla být. Nakonec jsem začal pročesávat i les za domem. Panikařil jsem. Vůbec jsem nevěděl, co dělat a jak ji najít, sedl jsem si na kámen, zaposlouchal se do zvuků lesa a hledal stopy něčeho neobvyklého. Pak jsem to uslyšel. Křik.

Elena
Probudila jsem se s příšerným pálením v krku. V hlavě mi bušilo. Měla jsem šílenou žízeň. Věděla jsem, že dokud se nenapiju, proměna nebude dokončena. Úplně mě to ovládalo. A pak jsem zaslechla zvuk. Byl v dáli a pro lidské ucho neslyšitelný. Ale já už nebyla člověk. Vyběhla jsem tím směrem. Myslivec, který si kontroloval revír, měl smůlu. Pudy zvířete mě zcela pohltily, ten muž stačil jen zakřičet a pak jsem se mu zakousla do toho horkého hrdla.

Stefan
Neměl jsem tušení, že jsem přišel takhle pozdě. Když jsem ji uviděl, měl jsem v hlavě jedinou myšlenku. DAMON JE MRTVÝ!

Zaslala: Tanjushka