Ztracené duše (6)

Elena byla ráda, když vystupovala z auta a mohla se nadechnout opravdu čerstvého vzduchu. Zrovna zastavili v lese, kde se všechny stromy nádherně zelenaly, ptáci ševelili v korunách stromů a hustým porostem sem dopadaly sluneční paprsky. Vzduch byl teplý, sladce voněl. Bylo to dokonalé počasí. Všechno bylo krásné, jen Damonův obličej vypadal poněkud zamračeně. Díval se do země, kopal do spadlých větviček a vypadal, jakoby tady s Elenou vůbec nebyl. Tvářil se naprosto nezúčastněně.

Elena neměla odvahu ho v jeho úvahách přerušovat, a tak rozbalila dopis, rukou ho narovnala a dala se do čtení. Sotva došla k prvnímu řádku, stál před ní Damon. Nemluvil, jen se na Elenu díval a nejspíš si něco rozmýšlel.

„Ehm, co se děje?“ zeptala se ho, když už jí to jeho trapné mlčení lezlo krkem.

„Přečti ten dopis.“ Pokynul jí a strčil si ruce do kapes. Začal přecházet z místa na místo, čímž Elenu znervózňoval. I přesto ale začala nahlas číst a z plných plic se nadechovala čerstvého vzduchu. „Před pár dny mě navštívila jedna žena se dvěma mladíky. Působili hrozně mile a tvrdili mi, že si potřebují zavolat a já, protože jsem přece jen senilní stařena, jsem je pozvala dál. Je vám snad jasné, že ti tři byli upíři. Vůbec jsem to nepoznala, já, čarodějka! Ani jsem nepostřehla, jak se to vlastně seběhlo, ale najednou jsem seděla ve svém křesle, kolem zápěstí pouta. A pak začaly výhružky, které jsem nejdřív vůbec nebrala vážně, vždyť jsem přece čarodějka! S upíry si dokážu snadno poradit! Bylo mi vážně špatně, celá místnost se se mnou točila, takže hádám, že mi píchli nějaký oblbovák…“

„Nepotřebuju znát to, jak ji vydírali.“ Damon se zastavil, zvrátil hlavu dozadu a protivně zamručel. „Vydírali ji, ona nás otrávila, zbytek příběhu známe. Je v tom dopise vůbec něco užitečného?“

„Přestaň s tím.“ Řekla klidným hlasem. Nechtěla se hádat. „Ten dopis je důležitý celý, takže tě prosím, abys poslouchal.“ S naléhavostí v očích se na něj podívala, a když nakonec přeci jen přikývl, i když se značnou neochotou, pokračovala dál. „Stanovili mi podmínky, které jsem musela dodržet, abych zůstala naživu. Jsem jen člověk, který se bál o svůj život, a tak jsem se vším souhlasila. Bylo jim jasné, že se mě pokusíte vyhledat. Byla jsem jediná čarodějka široko daleko a ke všemu mě Damon znal. Vaše záměry byly příliš průhledné. Musela jsem tedy přislíbit, že Damon Salvatore, z mého domu už nikdy neodejde a rovněž jsem přísahala, že udělám vše proto, abyste se vrátila do Mystic Falls a zapomněla na všechno, co se stalo. Nemohla jsem si vůbec být jistá tím, že skutečně dorazíte, ale byla jsem připravená. Když na mém prahu stál Damon, málem jsem dostala infarkt. Ne proto, že bych si myslela, že se vrátil pro mě, ale protože jsem věděla, že budu muset zabít člověka a dalšího připravit o veškeré vzpomínky.

Sama jste se divila, proč Damonovi pomáhám, když bych lidi spíš měla chránit před takovými, jako je on. Měla bych ho chtít zabít, ale nemohla jsem. Pořád jsem mu něco dlužila. Proto jsem ho jen silně přiotrávila sporýšem a seslala na něj kouzlo. Byla to dostatečně silná dávka, ale ne tolik, aby ho zabila. Kdyby ho ale někdo z těch upírů přišel zkontrolovat, což se zcela určitě stalo (počítala jsem s tím), považoval by ho za mrtvého. Tím byl vyřešen jeden problém. Zbývala jste vy, milá Eleno. O neuvěřitelné podobnosti s Katherine snad mluvit nemusím, ale přesto mě to zaskočilo. Cítila jsem ale, že jste hodný a milující člověk. Málo lidí na světě má tak dobré a vřelé srdce jako vy. Chtěla jsem vám pomoct, ale musela jsem to nahrát tak, aby to vypadalo, že jsem splnila i druhou část dohody. Ty bylinky vám měly pomoci navázat spojení s Bonnie, což se povedlo, jak jsem se sama přesvědčila.“

„Cože? Ale jak to mohla vědět? Jak mohla vědět, že se to povedlo?“ zeptala se Elena nahlas. Damon se tvářil nechápavě a raději nic neříkal. Elena se sklonila k psaní a četla dál. „Bonnie vám řekla, že musíte začít od začátku. Nepochopila jste to, ale já ano. A řeknu vám, co všechno to obnáší. Události související s upíry nabraly rychlý spád v okamžiku, kdy do Mystic Falls přijela Katherine. Ona je ten začátek, Eleno. Zjistěte všechno o Katherine, poznejte ji, sžijte se s ní… a najdete své přátele. Ona je klíč ke všemu. K tomu, abyste poznala Katherine, potřebujete Damona…“ Elena se zarazila a s divoce bušícím srdcem vzhlédla. Damon se mračil, ruce měl složené na prsou a hystericky se zasmál, když zachytil Elenin pohled.

„To si snad děláš srandu.“ Pronesl vážně. Elena pomalu zavrtěla hlavou. Jasně viděla, jak Damon zatnul čelisti.

„Damon jí byl posedlý. Miloval ji jako nikoho jiného na světě. Znal ji celkem dobře, i když nikdo ji nemohl znát lépe, než Pearl. Její nejlepší přítelkyně po dlouhá léta.“ Elena pokračovala dál. Chtěla to mít co nejrychleji za sebou a pak prostě udělat to, co jí poradí Mabel.

„Jo. Jenže Pearl je bohužel mrtvá.“ Konstatoval suše a opřel se o kapotu auta.

„Pokud se vám podaří znovu navázat spojení s Bonnie, jsem si jistá, že vám bude pomáhat. Nebude to ale tak jednoduché. Nemůžete si uvařit čaj z bylinek a čekat, že ve snu se vám kamarádka jednoduše zjeví. Musíte pro to něco obětovat, každý kontakt mimo realitu si žádá svou daň. Vaše daň spočívá v darování krve. Pár kapek čerstvé krve je dostačující. Pak zapalte tři svíčky, do každé z nich kápněte trochu krve a zavřete oči. Spojení se podaří, pokud se opravdu budete soustředit jen na to, abyste se setkala s Bonnie. A Eleno, nezůstávejte tam dlouho. Můžou vás odhalit a v tom případě budete ztracená navěky.“

„No, paráda. Do všech těch problémů se mi ještě někde ztratíš…“ spráskl rukama a otočil se na patě.

„Damone, teď něco pro tebe…“ začala Elena a byla stejně překvapená jako on, když v dopise zaznělo jeho oslovení. „Možná by sis to měl přečíst jen ty. Třeba ti tam Mabel napsala něco, co není určeno pro moje oči.“ Elena k němu natáhla lehce roztřesenou ruku, ve které mu podávala zmačkaný list papíru. Všimla si, že jeden dlouhý odstavec je věnovaný jen jemu a nechtěla se plést do jeho osobních věcí. Nedůvěřivě si dopis prohlížel, ale nakonec si ho od ní převzal a začetl se.

Elena ho sledovala se zatajeným dechem. Nejdřív z jeho tváře nešlo nic vyčíst, ale postupně se jeho emoce daly snadno rozpoznat. Vypadal mimořádně ztrápeně a smutně, až měla Elena chuť za ním jít a obejmout ho, stejně jako to udělala v den, kdy v hrobce nenašel Katherine. Pak se k ní otočil zády, předklonil se, dlaněmi se opřel o kolena a mlčel. Elena se cítila bezmocně. Nemohla nic dělat. Nevěděla totiž, co by pro něj udělat mohla. A tak jen stála na místě a čekala. Když se zase otočil čelem k ní, ztuhla.

Damon měl zarudlé oči jako by snad… plakal.

„Co se…“ chtěla se ho zeptat, co se stalo, ale nenechal ji domluvit. Vrazil jí dopis zpátky do rukou a sám se šel posadit za volant do auta. Elena bojovala s pokušením jít hned za ním a přečíst si, co mu Mabel napsala.

„Poslední odstavec je pro tebe. A neboj se, nečetl jsem to.“ Křikl na ni z auta a opřel se o sedadlo.

„Eleno, ráda bych vám řekla něco o Damonovi…“ už takhle načatá věta nevěstila nic dobrého. „Víte, že vás miluje. A víte taky, že vy sama k němu něco cítíte. Snažíte si nalhávat, že je to jen přátelské pouto, ale je tomu skutečně tak? Nelžete sama sobě? Možná to není hodný člověk, ale co se týče vás… zemřel by pro vás. Zkuste zapátrat ve svém nitru… když si řeknete jeho jméno, co všechno se vám vybaví? Milujete Stefana, snažíte se ho najít celým svým srdcem. Ale Damon má ve vašem srdci také velký kus. Měla jsem možnost nahlédnout do vašeho podvědomí a viděla jsem něco, co se snažíte potlačit. Odmítáte myšlenku, že nejen Stefan je vaše láska. Chci vám jen říct, abyste nebyla jako Katherine. Nemilujte je oba dva. Nenuťte je mezi sebou znovu soupeřit. Nebuďte jako ona. Jinak podoba nebude to jediné, co máte společné…“

Elena dočetla a nemohla uvěřit svým očím. Její první reakcí bylo, že si setřela slzy, které jí nevědomky kanuly z očí. Pak dopis roztrhala na malé kousky a hodila je do vzduchu. Sledovala, jak útržky dopadají na lesní půdu jako velké vločky sněhu. Pak se otočila a střetla se s Damonovým pohledem. Vypadal stejně rozhozeně jako ona. Mohla se jen domýšlet, co se dočetl v dopise on. Když se vedle něj posadila a připoutala se, Damon nastartoval a couval zpět na hlavní cestu.

„Asi ses taky nedočetla nic moc hezkého, vzhledem k tomu, jak ten dopis skončil…“ přemýšlel nahlas. Jeho hlas vůbec nezněl povýšeně ani pobaveně. Byl to hlas člověka, kterého něco trápí.

„A ty jsi byl dojatý.“ Řekla tiše. Sledovala bílé kousíčky dopisu, které se zvedly ze země v okamžiku, kdy zafoukal větřík. „Mabel byla senilní, přesně jak o sobě řekla.“ Uznala nakonec Elena.

„Jo. V tomhle s tebou souhlasím.“ Byla Mabel senilní, nebo opravdu vycítila něco, co se snaží Elena pohřbít hluboko v sobě? To se mohla jen domýšlet. Neměla nikoho, s kým by o tom mohla mluvit. Bonnie se právě teď nacházela na seznamu osob, které se snažila najít, Caroline byla v Mystic Falls nejspíš celá šílená z toho, že se Elena tak najednou vypařila. Měla k dispozici jen Damona, ale ten by se nejspíš jako kamarádka neosvědčil. Navíc ve věci, která se ho dost přímo týkala.

Elena měla hlavu jako balonek nafoukaný heliem. Jen ho utrhnout a nechat odletět do oblak. Neustále si v hlavě přemítala slova, která jí Mabel věnovala ve svém dopise. Pořád dokola přemýšlela nad tím, jestli to náhodou nemůže být pravda. Vždycky ale došla k závěru, že Stefan je skutečně jediný, koho miluje. S ním chtěla být, s ním překonala všechna ta úskalí. O něm snila. Ale Damon? Proč by ho měla milovat? Za to, co udělal Vicky? Za to, jak se choval?

Ne, Mabel se prostě musela splést. Řekla si v duchu a rozhodla se, že tomu bude za každou cenu věřit. Ale stejně… co když měla pravdu? Bude snad Elena jako Katherine? Bude schopna ublížit tak moc Stefanovi? A bude schopna si vybrat, až nastane ta chvíle?

Nic z toho nevěděla. Byla si však naprosto jistá jedinou věcí. Ona nebude jako Katherine. Rozhodně ne.

Elena a Damon si od toho okamžiku neřekli jediné slovo. Promluvili na sebe až ve chvíli, kdy Damon zastavil u osamocené benzinky, kolem níž nebylo v okolí několika mil vůbec nic. Pokud ovšem nepočítáme rozlehlá pole a lesy. Budova sama o sobě působila dojmem, že zde moc zákazníku nemívají. Omítky byly značně rozpraskané, barva na stěnách zašlá a místy prorostlá mechem. Elena se divila, proč zastavili zrovna tady, ale na nic se nevyptávala.

„Můžeš se jít převléknout. Koupím něco k jídlu a pití.“ řekl Damon a vytáhl klíčky ze zapalování. „Raději nějak zamaskuj ty skvrny od krve. Nepotřebujeme na sebe poutat pozornost.“ Elena přikývla, i když si nedokázala představit, že zrovna tady narazí na společnost. Vystoupili z auta a Damon jí došel do kufru pro věci. Převzala si je od něj s tichým ‚díky‘ a vydala se hledat toalety.

Pořád musela přemýšlet nad tím, co napsala Mabel. Nemyslela na nic jiného už dlouhé hodiny. A teď stála tady, v malé místnůstce a připadala si hrozně. Opláchla se ledovou vodou, aby alespoň trochu rozehnala celou tu bouři myšlenek, která jí řádila v hlavě. Nechtěla teď přemýšlet nad hloupostmi. Musela se přece soustředit na to, aby zjistila všechno o Katherine a našla své přátele. To teď bylo prioritou.

Zhluboka se nadechla, svlékla si zakrvácené tričko a mikinu a opláchla si i zápěstí. Omotala si kolem něj šátek, aby zamaskovala dvě malé ranky po kousnutí a najednou, ani nevěděla, jak se to přihodilo, se roztřásla a rozbrečela jako malé dítě. Musela se zády opřít o studenou vykachlíčkovanou stěnu, aby se udržela na nohou. Objala se pažemi. Kdyby nebyla na zpropadené benzince, nejspíš by začala zplna hrdla křičet.

Co to vlastně dělá?

Snažíš se přece najít Stefana. A Matta s Bonnie. Ozval se jí v hlavě jasný hlas.

A Damon? Proč jsem mu dala napít své krve? Proč přemýšlím nad tím, co napsala Mabel? Ptala se sama sebe.

Nepřemýšlej nad tím. Teď ne.

Svezla se až na zem. Hlavu si položila na kolena. Studená zeď ji příjemně chladila do zad. Pláč pomalu utichal. Byla unavená. Tak hrozně unavená! Kdyby jen na chvíli zavřela oči a nechala čas plynout. Kdyby snad usnula a po probuzení zjistila, že tohle všechno byla jen jedna dlouhá, ošklivá noční můra.

„Eleno… jsi v pořádku?“

Zmateně zamrkala před sebe. Nejspíš vážně musela usnout, protože světla na toaletách se rozsvítila a poblikávala. Damon starostlivě klečel naproti ní a zlehka jí položil dlaně na ramena. „Byla jsi tu hrozně dlouho. Cos dělala? Tedy, kromě toho, že jsi usnula na zemi…“ vyptával se s nakrčeným čelem. Elena nevěděla, jestli se Damon víc zlobí, nebo má starosti.

„Byla jsem hrozně unavená. Je toho na mě moc. Promiň, nechtěla jsem, aby sis dělal starosti.“ Svou omluvu myslela naprosto vážně.

„To je v pohodě. Hlavně už odsud vypadněme.“ Řekl s náznakem úsměvu a postavil se. Nabídl Eleně nataženou ruku, aby jí pomohl vstát. „Asi se to nehodí a navíc, nemáš se to nikdy dozvědět, ale chci, abys věděla, co mi Mabel napsala v tom dopise…“ Elena se chopila jeho dlaně a pomaličku se zvedla.

„Já… nevím, jestli to chci slyšet, Damone.“ Vypadlo z ní nakonec. Byla z toho hrozně nesvá. Damon se ke všemu tvářil hrozně vážně a ona věděla, že to nebude nic dobrého.

„Mabel mi psala, že pokud…“ odmlčel se a zeširoka otevřel oči. Elena se na něj nechápavě dívala. Pak oči zavřel a jeho stisk pomalu slábnul.

„Co ti Mabel psala, Damone?“ zeptala se nervózně a přešlápla z nohy na nohu. Neodpovídal jí. Místo toho se mu s každou vteřinou z obličeje vytrácela barva. „Damone…?“ oslovila ho nejistě a naklonila hlavu na stranu.

„Utíkej…“ zachraptěl jen a vzápětí se svalil na zem.

„NE!“ zaječela z plných plic a úplně zkoprněla. Sledovala, jak jeho tělo pomalu dopadá na zem jako nějaká panenka, kterou upustilo malé dítě. „Damone!“ tvrdě dopadla na kolena na podlahu, těsně vedle něj. Byla tak vyděšená, že vůbec nevěděla, co má dělat. Zoufale si rukama vjela do vlasů a při pohledu na jeho křídově bílou tvář, se jí zastavilo srdce.

Nedokázala myslet na nic jiného než na to, že Damon je mrtvý. Je mrtvý. Mrtvý. Zůstala na všechno sama. Už nikoho nemá. Ztratila Damona. Ztratila Stefana a teď i Damona. Ztratila všechny, na kterých jí záleželo.

„Na co sakra čekáš? Vytáhni mu ten zatracený kus dřeva ze zad!“ zakřičel někdo na Elenu, která překvapeně vzhlédla. Přes slzami zalité oči toho však moc neviděla. „Dělej! Vytáhni to z něho a vypadněte odsud!“ naléhala, ale Elena nebyla schopna pohybu. Jak měla vědět, že se nejedná o nějakou léčku? „Do prkýnka! Jsem na vaší straně! Udělej, co říkám a dostaň ho pryč, prosím. Postarám se o ně…“ skoro už šeptala.

Elena nestála o žádné další vysvětlování. Přitáhla si Damona blíž k sobě, jeho hlavu si položila do klína a pozorně si prohlédla jeho záda. Skutečně měl v bundě zaražený dřevěný kolík, který byl ale tak krátký, že šel sotva vidět. Bez jakéhokoliv dalšího zaváhání prudce kolík vytáhla a odhodila ho vedle sebe. Pečlivě sledovala Damonův obličej a modlila se, aby nebylo příliš pozdě. Čekala, až se mu začne vracet jeho původní barva. Za chvíli určitě otevře oči, postaví se a bude to ten starý dobrý Damon. Musela se tím alespoň uklidňovat. Nic jiného jí nezbylo.

„No tak, Damone… potřebuju tě. Prosím, prober se.“ Žadonila zoufale a jednou rukou ho pohladila po vlasech. Nesměl teď umřít. On byl její jediná naděje. „Zatraceně, otevři ty oči!“ procedila skrze zaťaté zuby a uštědřila mu políček na tvář. Nevěděla, proč to vlastně udělala, asi tak nějak doufala, že po tomhle se probere.

„Eleno…“ zachraptěl.

„Bože!“ vydechla úlevou a skoro se znovu rozplakala.

„Jsi ta nejhysteričtější ženská, kterou znám.“ Vyškrábal se na nohy, zakroutil hlavou a chvíli si masíroval záda v místě, kde měl zapíchnutý dřevěný kolík. Pak se během jediné vteřiny otočil, zpozoroval dívku, která s nimi byla zavřená na toaletách a cosi si šeptala pro sebe. Měla přitom zavřené oči, takže vůbec nepostřehla, že k ní Damon přiskočil, se zuřivým vrčením jí sevřel hrdlo a přitiskl ji ke zdi.

Dívka v okamžiku otevřela oči. Netvářila se však vůbec vyděšeně, nebo zaskočeně, jak by Elena čekala. V jejím pohledu byla naprostá oddanost. Smíření se s tím, že nejspíš brzy zemře.

„Damone, je na naší straně.“ Vyhrkla rychle Elena, aby náhodou nezemřel nevinný člověk. Nenadálý vnitřní popud jí napovídal, že to co řekla, je skutečně pravda. Tahle dívka byla s nimi, ať už to byl kdokoliv. Rychle k nim došla a nasoukala své tělo mezi ně dva. Zdálo se však, že ani jeden jí nevěnoval sebemenší pozornost. Upřeně se na sebe dívali, ani jeden z nich nedýchal. Kromě Eleny, které se hrudník zvedal v pravidelném tempu.

„Eleno, okamžitě se jdi zavřít do kabinky. Zamkni se tam a počkej, až ti řeknu, že můžeš vyjít.“ Ani se na ni nepodíval. Jen ji rukou jemně odstrčil stranou, aby splnila jeho příkaz.

„Damone, co se…?“ nestačila však ani dokončit větu. Odehrálo se moc věcí, které si Elena poskládala dohromady až po několika vteřinách. Damon ji prudce odstrčil za sebe, vložil do toho ale tolik síly, že upadla a udeřila se hlavou o zem. Pak se dveře na toalety rozletěly dokořán, dovnitř vběhli dva muži a jedna žena. Rychlost, kterou se pohybovali, Eleně jasně napovídala, že jsou to také upíři. Vrhli se na Damona a tu dívku jako hladoví lvi. Elena se co nejrychleji vzpamatovala, doplazila se do rohu místnosti, a co nejtěsněji se přitiskla ke zdi.

Neschopna jediného pohybu sledovala, jak se drobná dívka potýká s jedním ze dvou mužů, který byl tak o dvacet centimetrů vyšší než ona. Nemluvě o tom, že měl tělo jako kulturista. Dělala si o ni starosti. Ta dívka byla ve srovnání s ním jenom dítě. Elenu však překvapilo, když se před ní muž svalil na zem, držel se za hlavu a ječel bolestí. Po chvíli mu z uší začala téct krev, začala se mu valit i z úst. Dívka nad ním stála jako bohyně pomsty a chladně na něj shlížela. Když ječení ustalo, rázem se její obličej stal více lidským. Rychlým pohledem zkontrolovala, jestli je Elena v pořádku, a pak se vrhla na pomoc Damonovi.

Elena nevěděla, na koho se dívat dřív. Sledovat dívčiny pohyby, které byly neuvěřitelně ladné a hbité. Nebo se dívat na Damona, z něhož vyzařovala neuvěřitelně velká síla? Jediným hbitým pohybem uhodil ženu do břicha, druhou ránu zasadil zezadu do páteře a přirazil ji ke zdi. Jednou rukou ji držel pod krkem. Volnou dlaň sevřel v pěst, vší silou ji uhodil do hlavy a v tu chvíli Elena pevně semkla víčka k sobě.

Ozvala se hrozná rána rozbíjených porcelánových kachliček. Když Elena oči otevřela, zalapala po dechu a potlačila nutkání se vyzvracet. V místě, kde měla žena ještě před pár vteřinami hlavu, byla díra, kachličky se povalovaly po zemi. Co ale bylo nejhorší, svrchu dolů po stěně stékala temně rudá krev a společně s ní i malé kousky čehosi, co nejspíš bývalo mozkem.

Elena pohledem pátrala po místnosti. Damon a ta dívka byli v pořádku. Tři neznámí byli mrtví.

„Eleno…“ otočil se k ní Damon, ve tváři byl bílý jako křída. Místo odpovědi jen zakroutila hlavou a zavřela oči. Vážně si nemyslela, že dnes uvidí něčí mozek stékat po stěně. A navíc to udělal Damon, přímo před jejíma očima… Nemohla mu to samozřejmě považovat za zlé, snažil se ji jen ochránit. „Eleno, mrzí mě, že jsi to viděla.“ Prohlásil kajícně a posadil se vedle ní na zem.

„Netušila jsem, že jsi tak…“ začala, ale nebyla si jistá, jak větu dokončit.

„Chladnokrevný?“ zkusil to a zaklonil hlavu dozadu.

„Ne. Spíš jsem chtěla říct, silný…?“ hlas se jí přitom třásl.

„Jsem ráda, že si k sobě pomalu nacházíte cestu, ale pokud odsud nevypadneme a nepořídíme si nové auto, budeme mít za zadkem další pošahaný upíry.“ Řekla nervózně ta dívka a utřela si do kalhot zakrvácené dlaně. „Jasně, nepředstavila jsem se. Jmenuju se Desiree. Tak, teď už se můžete zvednout z té země? Vážně bych dnes večer chtěla dělat i něco jiného, než nakopávat upírům jejich zadky.“

„Co jsi zač?“ prskl Damon. Desiree si otráveně povzdechla, protočila oči v sloup a strčila si ruce do kapes.

„Copak jsem ti to nenaznačila dost jasně?“

„Myslíš to, jak jsi ke mně promlouvala uvnitř mé hlavy? Jo, to bylo vážně impozantní. Jsi upír. Ale co dál?“

„Hele, ráda bych se s tebou vybavovala o tom, co vlastně jsem, ale je to dlouhý příběh a my bohužel nemáme dost času. Takže se laskavě zvedni, doprav svou přítelkyni ven, ať můžeme vypadnout z téhle díry. Auto obstarám.“ Na patě se otočila a odkráčela pryč.

Elena celou jejich konverzaci poslouchala jen jakoby z povzdálí. Bylo tady na ni moc krve, a ke všemu ten stále tekoucí mozek. Nejspíš potřebovala na vzduch.

„Eleno?“ oslovil ji váhavě Damon.

„Hm?“ zamručela nepřítomně.

„Desiree zná Katherine. Ona nám pomůže.“

Elena se na něj otočila. „Jak to můžeš vědět?“

„Nejspíš to nebude jen obyčejný upír. Desiree má podle mě jisté schopnosti, které by se mohly hodit.“ Povzbudivě se usmál a Elena si pomyslela, že štěstí by se konečně mohlo postavit na jejich stranu. Po všech těch hrůzách, kterými si prozatím prošli, by to bylo víc než vhodné. Damon se postavil a počkal, dokud Elena neudělala to samé. Pokynul jí, aby šla ven, ale vzápětí ji uchopil za zápěstí a jemně ji stáhl zpátky.

„Co je?“ zeptala se zmateně.

„Vážně nerad to říkám, ale dnes jsem strachy málem umřel, Eleno.“ Zůstala stát jako přimražená. Nepřekvapilo ji to, co řekl, ale to, co viděla v jeho očích. Vídávala to i v očích jiného člověka. Stefana. A teď to na ni křičelo i z Damonových očí. Miloval ji. Tak hrozně ji miloval. A ona si to v jeho pohledu přečetla, jako v otevřené knize.

„Já taky.“  Hlesla tiše. „Taky jsem měla strach.“ Měla strach nejen o sebe samotnou, ale i o něj. Skoro zešílela, když ležel na zemi a vypadal jako mrtvý. A to byl sám o sobě dost znepokojující fakt.

Zaslala: Lindsay