Ztracené duše (5)

„Ahoj, Eleno.“ Pozdravila ji kamarádka tiše a rozhlédla se kolem dokola, jakoby měla strach, že je někdo sleduje.

„Bonnie…“ vydechla úlevně a lehce stiskla její dlaň, kterou měla položenou na hebké dece. „Jsem tak ráda, že tě vidím! Jsi v pořádku? A co Stefan? Je s tebou i Matt?“ vyptávala se rychle jen pro případ, že by jí nebylo souzeno strávit se svou přítelkyní více času.

Bonnie se znovu rozhlédla, svraštila čelo, až jí na něm naběhlo několik ustaraných vrásek. Pak se ale otočila na svou kamarádku a usmála se tak, jak si ji Elena pamatovala. Byl to laskavý úsměv, který pohladil na duši a sliboval, že všechno bude v pořádku. Ale Bonnie se přitom zaleskly oči, jakoby se každou chvílí měla rozplakat. Elena z toho byla v rozpacích. Netušila, proč je tak smutná a rozčilovalo ji to. Nechtěla, aby Bonnie plakala.

„Co se děje, Bonnie?“ starala se.

„Eleno, musíš nás najít.“ Promluvila naléhavým hlasem a chytla Elenin obličej do dlaní.

„Ale jak, Bonnie? Jak vás mám najít?“ posteskla si a pocítila, že ji začínají štípat oči. Nechtěla ale plakat a promarnit tak vzácnou chvilku, kterou mohla strávit se svou kamarádkou.

„Začni od začátku.“ Řekla jen.

„Já tomu nerozumím!“ postěžovala si rozmrzele Elena a unaveně zavrtěla hlavou. „Vůbec nechápu, co mi tady říkáš, Bonnie. Potřebuju vědět, kde jste. Nechci žádné hádanky a šifry.“ Bonnie vypadala, že se jí vůbec nelíbí, jak Elena reaguje.

„Začátek je důležitý.“

„Začátek čeho?“ Elena začínala být netrpělivá, vůbec se jí nezamlouvalo, kam se jejich konverzace ubírá.

„Začátek všeho… všeho co se stalo v Mystic Falls.“  Zašeptala bojácně Bonnie a prudce se otočila. „Musím už jít. Pospěš si, Eleno.“ Bez dalšího slova vstala, utíkala někam do útrob zahrady a nechala Elenu o samotě. Zmatenou, vystrašenou, neschopnou pohybu.

Když o něco později Elena otevřela oči, zjistila, že leží na sedačce v obýváku a do obličeje jí dopadají poslední paprsky zapadajícího slunce. Připadalo jí, že s Bonnie strávila jen několik málo minut, ve skutečnosti ale nejspíš uběhlo několik hodin. Soudě podle toho, že když sem dorazili, bylo něco kolem poledne. Teď slunce zapadalo.

„Hádám, že čaj staré čarodějky zabral.“ Ozvala se Mabel z křesla, které teď bylo postavené přímo naproti sedačky. Elena se zamračila a pokusila se posadit, stařenčina hubená ruka jí v tom však zabránila. „Být vámi, nedělala bych to. Může se vám zatočit hlava a upadnete. Já bohužel nemám tolik síly jako váš přítel, abych vás chytila.“ Usmívala se přívětivě.

„Kde je Damon?“ zajímala se Elena a neochotně se položila zpátky. Rukama si prohrábla vlasy a cítila se vyčerpaně, zesláble.

„Šel ven.“ Řekla jen a kývla hlavou směrem ke dveřím.

„Dobře.“ Pípla Elena. Šel ven, v překladu znamená, šel najít někoho, komu by se mohl zakousnout do krční tepny a vysát z něj všechnu krev. „Proč mu pomáháte? Je to upír. Vy jste čarodějka. Neměla byste lidi chránit před takovými jako je on?“ Eleně to nedalo. Musela se na tuto otázku zeptat a skutečně ji zajímala odpověď.

„Dlužím mu to.“ Odmlčela se. Zamyšleně si zkousla ret a pak s pohledem upřeným na Elenu pokračovala. „S Damonem jsme nikdy nebyli přátelé. Jednu dobu jsme se navzájem potřebovali, ale rozhodně nedošlo k žádnému přátelskému citu, natož něčemu hlubšímu. On byl posedlý touhou najít a zachránit Katherine. Já jsem po něm také něco požadovala. On splnil to, co mi přislíbil, ale na mou část dohody bohužel nedošlo. Místní lidé se ho pokusili zabít, takže Damon byl nucen město opustit. Celé ty roky jsem čekala, kdy se pro mě vrátí a násilím se bude dožadovat toho, abych splnila svůj slib. Obstarávala jsem si sporýš. Vařila si z něj čaj, koupala se v něm. Nosila jsem ho v kapse u kalhot, vyráběla si z něj masti. A když dneska zaklepal na mé dveře, málem jsem umřela strachy.“

„Myslela jste, že si přišel pro vás.“ Konstatovala Elena a Mabel dlouze a pomalu přikývla.

„Vůbec se za těch šedesát let nezměnil. Pořád vypadá tak děsivě. Ale když jsem ho uviděla dnes, bylo tu něco jiného. A pak jsem spatřila vás, jak spíte v autě. Bylo mi to jasné.“

„O čem mluvíte?“

„Záleží mu na vás.“ Elena hlasitě polkla a opět se pokusila posadit. Tentokrát jí v tom Mabel nebránila.

„Ano, je to můj přítel. Je jasné, že mu na mně záleží.“ Objasnila jí situaci a kladla důraz na slovo přítel. To konec konců s Damonem byli, jen přátelé.

„Ať už je to jak chce, probouzíte v něm něco, co je pohřbené hluboko pod povrchem. Říká se tomu cit.“ Šlo na ní vidět, že je celkem dojatá. Elena se cítila všemožně, nevěděla co na to říct. „Jen škoda, že už je pozdě.“ Povzdechla si tragicky a podívala se na nástěnné hodiny. Elena byla dost překvapená změnou jejího tónu.

„Nerozumím vám.“ Přiznala se zahanbeně a značně znervózněla. Přepadlo ji neblahé tušení, že se děje ještě něco jiného.

„Máte pravdu. Jsem čarodějka. On je upír. Musím chránit lidi.“ Pokrčila rameny, jako by to snad bylo nad slunce jasnější.

Elena přestala dýchat. Najednou jí to všechno docvaklo. Žaludek se jí přetočil vzhůru nohama. „Kde je Damon? On nikam nešel, nemám pravdu? Co jste mu udělala?“ prudce vyskočila na nohy a zatočila se jí hlava, takže se musela zachytit opěrky křesla, ve kterém bez hnutí seděla Mabel. „Kde je?“ vydechla malátně a před očima se jí udělalo černo. „Co jste mi dala do toho čaje?“ vyslovení každého slova bylo tak těžké! Pletl se jí jazyk, víčka těžkla.

„Pár bylinek, po kterých vám bude nevolno. Neublíží vám to. Až se za pár hodin probudíte, nic si nebudete pamatovat. Damon bude mrtvý, vy zmatená a dezorientovaná. Probudíte se v cizím domě, já vám řeknu, že jste měla nehodu a byla jste otřesená. Pak vás pošlu domů. Všichni splníme svůj úkol.“

Eleně se podlomila kolena. Nestačila se zachytit ničeho dalšího, a tak tvrdě dopadla na koberec.

„Damon je ve sklepě. V krvi má spoustu sporýše. Až se vzbudíte, vezměte ho, a co nejrychleji odsud zmizte. Pravděpodobně už budu mrtvá. Omlouvám se za všechno, ale musela jsem to udělat. Sledovali mě, poslouchali mě. Doufám, že jste se od své kamarádky dozvěděla něco bližšího, co by vám pomohlo při jejich nalezení. V kapse u kalhot máte obálku s dopisem. Vyrazte za svítání. A vyřiďte Damonovi, že můj dluh byl splacen.“ Mabelin hlas se Eleně jasně ozýval v hlavě, asi jako kdyby před ní stála. Elena ale byla dost zmatená z obsahu toho sdělení. Přišlo jí, že Mabel mluvila nesouvisle, roztěkaně. A i když si vůbec nebyla jistá, co přesně to znamená, jestli to není jen další trik, ze všeho nejvíce si přála, aby mohla otevřít oči a co nejdříve najít Damona.

Když se jí to nakonec povedlo, namáhavě se vyškrábala na nohy. Celá místnost se s ní stále divoce otáčela na všechny strany, nohy ji ještě tak docela neposlouchaly. Měla pocit, že každou chvílí zase omdlí, ale nemohla si to dovolit. Za každou cenu odsud musela dostat Damona. Nedovedla si tak úplně představit, jak ho dostane ven, když byl dvakrát těžší než ona a ke všemu byl pod vlivem sporýše, takže určitě nemohl ani chodit. Proč si jen myslela, že jsou ve větší kaši, než byli na začátku?

Když už si začínala myslet, že hůř snad být nemůže, na vlastní oči viděla, jak strašlivě se mýlila. Mabel stále seděla ve svém křesle, ale s tím rozdílem, že její tělo nejevilo žádné známky pohybu. Naklonila se nad ni a spatřila její rozdrásané hrdlo. Šaty měla celé potřísněné vlastní krví, oči otevřené dokořán. Všechen život z nich vyprchal, bělma měla zakalená, jakoby přes ně měla přetažený závěs. Z pachu krve se jí zvedal žaludek. Nemohla se dívat na to, jak krev odkapává na zem a vytváří tam kaluž, která se vpíjela do koberce.

Přinutila se jít dál a hledat Damona. Při chůzi se přidržovala nábytku a stěn, a došla do kuchyně. Zcela automaticky sáhla po klice dveří, které by klidně mohly vést jen do spíže. Byla si ale jistá, že právě za těmito dveřmi najde Damona. Se značnými obtížemi dveře otevřela a vpadla dovnitř. Jak nejrychleji jen mohla, seběhla po dřevěných schodech.

„Eleno…“ zachraptěl Damon, když na něj dopadl paprsek světla z kuchyně.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho šeptem. Hlasitěji prostě mluvit nedokázala.

„Až na to, že v sobě mám snad celý záhon sporýše, je mi fajn.“ Zahuhlal a ztěžka oddechoval.

„Musíme se odsud dostat, Damone.“ Došourala se k němu, sklonila se blíž a přehodila si jeho paži kolem ramen. Neměla šanci ho vytáhnout na nohy sama, musel jí s tím trochu pomoct. „No tak, spolupracuj trochu. Nemám dost síly na to, abych tě nesla.“

„Nejdřív vlastnoručně zabiju Mabel, pak odsud vypadneme.“ Procedil nenávistně skrze zaťaté zuby.

„To nebude třeba. Někdo už se o to postaral. Je mrtvá. Má úplně rozdrásané hrdlo.“ Elena se zhnuseně otřásla při vzpomínce na to, jak zuboženě vypadalo její tělo. Damon vypadal dost zaskočeně.

„Je ten někdo ještě v domě?“

„Myslím, že ne.“ Odpověděla se zatajeným dechem. Vůbec ji nenapadlo nad tím přemýšlet. „Damone, musíme zmizet. Co nejrychleji.“ Naléhala na něj. Damon ale nebyl schopen udělat pár kroků vpřed, aniž by se mu podlomila kolena. Sotva se držel Eleny.

„Mám v sobě hodně sporýše, Eleno. Jsem zesláblý. Vezmi si auto a jeď tam, kam musíš. Až se sporýš dostane z mého těla, vydám se za tebou a najdu tě.“

„Děláš si srandu, že? Nenechám tě tady.“ Zamítla jeho návrh rázně. „Sama je nenajdu. Potřebuju tě a ty to víš.“

„Přál bych si, abys to říkala za jiných okolností.“ Nevesele se zasmál. Elena to přešla bez komentáře.

„Co potřebuješ? Je něco, co ti od sporýše může pomoct?“ zeptala se ho.

Nastalo nesnesitelné ticho. Tak jako vždycky, když se na něčem neshodli.

„Krev by to spravila.“ Přemýšlel nahlas. Elena se přesně tohohle obávala, ale měla snad jinou možnost? Bude mu muset sehnat čerstvou lidskou krev. Nevěděla, jak to provede, ale prostě musela.

„Dobře. Seženu ti lidskou krev.“ Opatrně ho posadila na zem a zvedla se k odchodu. Damon ji však chytil kolem zápěstí.

„Zabiješ snad člověka holýma rukama? Půjdeš vykrást krevní banku? Přivedeš někoho do domu, kde je mrtvola s rozervaným hrdlem? Co uděláš, Eleno?“ vypadal opravdu naštvaně i v situaci, kdy by normální člověk udělal vše pro to, aby se dostal z problémů. Šlo mu o život, a přesto se choval jako naprostý idiot.

„Něco udělat musím.“ Vytrhla se mu.

„Nemůžeš udělat nic. Prostě jeď dál a já tě najdu.“

„Pleteš se.“ Řekla najednou a sledovala své zápěstí. Udělala to jen jednou. Jen jednou jedinkrát. Také se snažila zachránit někoho, na kom jí záleželo, koho milovala. I když kvůli tomu měl Stefan potíže. Tohle byl jeho bratr, a i když rozhodně nemohla říct, že by ho milovala, záleželo jí na něm dostatečně, aby ho tu nenechávala. Vyhrnula si rukáv a dřepla si před něj. „Něco udělat můžu. Možná toho budu litovat. Možná mě zabiješ…“

„Ne, Eleno.“ Umlčel ji dřív, než mu stačila všechno povědět. Prohlédl její záměr a vůbec se mu to nelíbilo.

„Prostě si vezmi, kolik potřebuješ. Když mě náhodou zabiješ, nebude to tvoje chyba. Udělala jsem to dobrovolně. Moje krev ti pomůže, abys nabral síly. Najdeš Stefana, Matta a Bonnie.“ Nedala se zastavit a přes řasy se jí přehouply první slzy.

„Ty jsi šílená.“ Odmítavě zavrtěl hlavou a kysele se usmál. „Snadno bych tě mohl zabít. Moc dobře to víš, Eleno.“

„Stefan mě taky mohl zabít, ale neudělal to…“ namítla.

„Ale Stefan tě miluje…“ oponoval jí.

„A ty snad ne?“ Ta otázka jí z úst vylétla rychleji, než si uvědomila. Věděla, že Damona dovedla do slepé uličky. Nemohl jí odporovat. Neříkal nic a ona věděla, že vyhrála. Uhodila na jeho slabé místo, i když to nejspíš nebylo vůbec fér.  „Udělej to, ať už jsme pryč.“ Přistrčila mu zápěstí blíž k obličeji a sledovala, jak mu tmavnou oči. Jak se mu kůže pod očima svraštila…

„Tak už se sakra napij, Damone.“ Popoháněla ho rozladěně. Viděla jeho lačný výraz. Udělá to. Byla o tom neochvějně přesvědčená.

Během vteřiny si její dlaň přiložil k ústům a pak následovala chvilková bolest po kousnutí. Elena zatnula zuby, opřela se hlavou o stěnu a snažila se myslet na Stefana. Tohle dělám pro tebe, Stefane, myslela si v duchu.

Nemohla říct, že by to byla kdovíjak bolestivá záležitost. Ale cítila se přitom zvláštně. Hlava se jí točila dál, ale ne z nevolnosti. Bylo jí dobře. Byla spokojená. Zvláštní pocit prostupoval jejím tělem od zápěstí a šířil se dál, do rukou, dorazil k srdci a plížil se dál jako obláček podivného pocitu štěstí a porozumění. Užívala si pár krátkých bezstarostných chvilek, a když se od ní Damon odtrhl, veškerá spokojenost byla fuč. Už zase jí bylo špatně. Všechny hezké pocity se vytratily stejně rychle, jako se objevily.

„Fajn. A teď vypadneme.“ Povzdechla si. I když věděla, že Damon se nenapil moc, ztráta krve ji ještě víc oslabila. Přitiskla si na ranku svou druhou ruku a snažila se zastavit krvácení. Nezbývalo ji však moc sil, sotva držela oči otevřené.

„Tak to vypadá, že tě nakonec budu muset nést já.“ Elena byla ráda, že Damonův hlas zesílil. To znamenalo, že je na tom o něco lépe a je dost silný, aby je z tohohle domu dostal co možná nejrychleji.

„Hlavně pryč odsud.“ Zamumlala nesrozumitelně a zamrkala. Damon se vyškrábal na nohy a snažil se udržet rovnováhu. Elena však viděla, že mu to ještě činí menší problémy. „Zvládneš to?“ zeptala se tiše.

„Jasně. Není nic, co bych nezvládl.“ S těmito slovy vytáhl Elenu a podpíral ji, aby neupadla. Zajímalo by ji, jestli i Damonovi cesta ze sklepa před dům, připadala jako nekonečná. Ona sama měla pocit, že jdou neuvěřitelně pomalu. Jako by byli postavičky ve zpomaleném filmu, kde všechno trvá třikrát déle. Byla proto nesmírně ráda, když ji Damon položil na zadní sedadla auta.

„Rychle mizíme. Musíme si pořídit nové auto. Jsem si celkem jistý, že si nás někdo všiml a jen těžko bychom vysvětlovali to, že v domě po naší návštěvě zůstala mrtvola.“ Šlápl rychle na plyn, až zapískala kola a rozjel se. Elena přivřenýma očima sledovala, jak se vymotávají z labyrintu úzkých uliček a hledají hlavní cestu. Když se jim to konečně podařilo, sáhla do zadní kapsy u kalhot. Vzpomněla si totiž na to, co jí říkala Mabel.

Vlastně nedokázala s určitostí říct, zda to nebyla jen hloupá halucinace, možná nějaký doznívající účinek těch bylinek, které vypila. Chtěla se ale přesvědčit o tom, jestli má v kalhotách dopis, o kterém se Mabel zmiňovala. S divoce bušícím srdcem ovinula prsty kolem malého předmětu a zalapala po dechu.

Vytáhla obálku ven z kapsy. Chvíli se na ni dívala. Vypadala jako naprosto normální obálka, která je běžně k dostání. Elena na ní neviděla nic neobvyklého. Vlastně ani nevěděla, co tak neobvyklého hledá.

„Až budeme někde u lesa, zastav.“ Řekla a roztrhla obálku. Do klína jí spadl bílý list papíru, který byl odshora až dolů popsán drobným, úhledným písmem s kudrlinkami.

„Proč mám zastavit?“ otočil se na ni dozadu a zkoumavě si prohlížel dopis v Eleniných rukou. „Co je to?“

„Dopis od Mabel. Musela mi ho dát do kapsy, když jsem byla mimo. Myslím, že nám v něm chce všechno vysvětlit.“ Uvažovala nahlas a přeložila papír napůl. „A Damone?“

„Hm?“ zabručel.

„Mabel chtěla, abych ti řekla, že její dluh byl splacen.“ Damon na to nic neřekl. Jen pomalu přikývl.

„Eleno?“

„Ano?“ opáčila zvědavě.

„Díky. Za to cos udělala.“ Zněl upřímně. Elena se ušklíbla sama pro sebe. Pak se podívala na své ruce, obě špinavé od vlastní krve. Rána ji nebolela a krvácení ustalo. Měla však zašpiněné oblečení. Převlékne se, co nejdříve to bude možné. Teď se ale mírně naklonila dopředu a zašeptala.

„Jak bys to nazval ty? Slabá chvilka?“ Damon se hlasitě zasmál.

„Záleží ti na mně víc, než si připouštíš.“ Pronesl sebevědomě a zamrkal.

„Ty mě miluješ.“ Namítla a lhostejně pokrčila rameny. Damonův úsměv rázem zmizel.

„Naučila ses hrát špinavou hru?“

„Využila jsem tvého slabého místa. Jinak bys tam zůstal.“

„Co by na to asi řekl Stefan…“

„Na to, že jsem ti dala napít své krve, řekne, že jsem udělala to, co bylo nutné. A na to že mě miluješ… asi ti zakroutí krkem.“

„Pokud bude živý, až ho najdeme. Jestli ho vůbec najdeme.“

„My je najdeme. Bonnie mi pomůže, vím to.“ Elena to řekla tónem, který jasně napovídal tomu, že je debata u konce. Opřela si hlavu o okénko a snažila se nemyslet na to, že Damon má možná pravdu.

Pořád ale věřila, že Bonnie je klíč k rozluštění. A že dopis od Mabel jim také bude dost užitečný.

Zaslala: Lindsay