Probuzené city (2)

Damon choval Mandie v náručí ještě dlouhých deset minut, než mohl spokojeně zkonstatovat, že se rána natolik scelila, aby nebylo potřeba na ni tlačit. Lehce položil Mandie na postel a odešel do přízemí. V kuchyni vyhodil svoje oblíbené triko do odpadkového koše. Stejně už bylo nenapravitelně zničené. Pokrčil rameny a ušklíbl se. Prohlédl všechny skřínky a šuplíky v kuchyni, a když tam nenašel to, co potřeboval, šel do koupelny v patře. Ve skřínce pod umyvadlem zaznamenal úspěch. Zalovil v malém proutěném košíku a mezi vitamíny, Aspirinem a obvazy vylovil náplast.

Mandie v ložnici ležela přesně tak jak jí položil. Damon si odfrknul. Uzdravování probíhalo na jeho vkus příliš pomalu. Není se čemu divit, její tělo je sporýšem nasáklé jako houba. Přelepil Mandie ještě stále zřetelně viditelnou ranku na krku, která už naštěstí nekrvácela, takže nedocházelo k další ztrátě krve. Pohledem zkontroloval Mandin stav a usoudil, že se bez jeho opečovávání na pár minut určitě ještě obejde. Znovu zaplul do koupelny a skočil do vany. Rychle ze sebe smyl všechnu krev a dal se trochu do pořádku.

Mandie se stále ještě nepohnula. Damon ji zvedl a uložil pořádně do postele.  Tartanovou přikrývkou jí zakryl až po bradu a sám si lehl vedle ní. Rukou si podepřel hlavu. Pozoroval spící Mandie a zlehka si pohrával s jejími vlasy. Dlouhé minuty sledoval, jak se jí lehce chvějí řasy a tartanová deka se pravidelně zvedá a zase klesá. Na nic nemyslel a o ničem nepřemýšlel. Jen tam tak ležel a byl spokojený.

K ránu se Mandie konečně probrala. Zavrtěla se a slabě zasténala. Damon se posadil. Pozoroval jak Mandie ztěžka rozlepuje oči a mžourá do šera.

„Damone?“ zašeptala ochraptěle.

„Jsem tady.“ odpověděl Damon, a aby jí o tom přesvědčil, pohladil jí zlehka po tváři.

„Co se…?“ Mandie nedomluvila, sucho v ústech jí to nedovolilo.

„Z nejhoršího jsi venku.“ ubezpečoval jí Damon „Jen lež a odpočívej. Já ti donesu něco k pití.“

Sotva Mandie přikývla, Damon vyskočil z postele a prosvištěl domem. Z lednice vyndal pomerančový džus, vzal rovnou celou lahev, ze skřínky vyndal skleničku a po cestě to vzal ještě přes koupelnu. Z košíku pod umyvadlem vzal lahvičku s vitamíny a už stál u postele. Zvládl to tak rychle, že se Mandie ještě ani nestačila vymotat z peřiny. Pomohl jí posadit se, nalil džus a z lahvičky vysypal vitamínovou tabletu.Mandie se na něj tázavě podívala.

„Ztratila jsi spoustu krve, potřebuješ vitamíny.“

„Myslela jsem, že mně tvoje krev vyléčí“ podivila se Mandie,ale bez dalšího reptání prášek spolkla.

Damon se usmál. Byl spokojený, že se Mandie cítí líp a má dobrou náladu.

„Moje krev by ti za normálních okolností zhojila ránu a pomohla s obnovou krve, ale měla jsi v těle spoustu sporýše a ten se s upíří krví zrovna dvakrát nekamarádí. Proto ses cítila tak slabá a proto také uzdravování trvalo tak dlouho.“

„Takže, teď už jsem úplně v pořádku?“

„Myslím, že ano. Ukaž, podívám se.“ Damon jemně sloupl náplast Mandie z krku a prohlédl si zraněné místo. Po ráně nebylo ani památky. Jen slabě zarůžovělá kůže čerstvé jizvičky mohla upoutat cvičené oko, které vědělo, co má hledat. Damon se usmál.

„Po fyzické stránce jsi úplně v pořádku“ konstatoval. „A co ten zbytek?“ Upřel na Mandie tázavý pohled.

„Tím zbytkem myslíš, jako jak se cítím?“ opáčila Mandie.

Damon přikývl.

„No, tak jestli chceš vědět, jak se cítím po té zdravotní stránce, tak fajn. Sice ještě unavená, ale jinak fajn.“

Damon malinko poposednul. Postřehl v jejím hlase náznak sarkasmu a to mu, věřte nebo nevěřte, začalo malinko nahánět hrůzu.

„A co se týče mých pocitů z nově nabitých informací…“

Nedokončená věta zůstala viset jako ocelový závoj ve vzduchu.Mandie přísně zabodávala pohled do Damonových očí.

Damon na prázdno polkl, ale mlčel. Tak jen do toho holka, seřvi mě a třeba mi i natluč, protože já si to zasloužím.

„Asi budu muset nějak zvládnout ten fakt, že můj kluk je upír.“ zašeptala Mandie jemně a zazářila jako sluníčko.

Damon na ní nevěřícně zíral. Celou noc si nepřál slyšet nic jiného, ale že to bude brát s takovým klidem, vážně nečekal. Byl připraven na hádku, obviňování, vytáčky, strach nebo i opovrhování. Očekával, že bude chtít čas, na to aby si v tom všem udělala jasno, aby si mohla všechno promyslet. Byl dokonce připraven i na tu nejhorší alternativu – vymazat jí paměť a vytratit se z jejího života. Ale vypadalo to, že Mandie má už ve všem naprosto jasno. Zase ho překvapila. Už by na to měl být zvyklý, vždyť ona sama je jedno velké překvapení.

Damon se k ní vrhl, aby jí políbil, ale v půli cesty se zastavil a ucukl zpátky. Uvědomil si, že když teď Mandie ví co je zač, měl by si dávat pozor na to, jak se chová. Nechce jí přeci děsit, vždyť si mohla myslet, že na ní chce zaútočit.

„Co to mělo být?“ zasmála se Mandie a pobaveně kroutila hlavou.

„Chtě jsem tě políbit, ale došlo mi, že by ses mě teď mohla bát.“vysvětloval nejistě Damon.

„Mně jen tak nevyděsíš.“ Zasmála se Mandie a vrhla se upírovi kolem krku.

Damon jí objal a povzdechl si

„Ty jsi neuvěřitelná.“

„Ty taky.“ opáčila Mandie „Pořád čekám, že se probudím a zjistím, že to všechno byl jenom sen. Trochu se zavrtěla, aby se mu lépe uvelebila v náruči a znovu se silně přitiskla.

„Jestli chceš, můžu tě kousnout ještě jednou, aby ses přesvědčila, že to žádný sen není.“

Mandie se zasmála, vyprostila z objetí ruku a přiložila zápěstí Damonovi na rty

„Prosím tě, udělej to, nebo tomu vážně věřit nebudu.“

Damon se ušklíbl a jemně, jen jedním špičákem Mandie zlehka kousl.

„Au.“ Vykřikla přehnaně nahlas Mandie a v té samé chvíli se začala zase smát.

„Doufám, že máš na zuby zbrojní průkaz.

„O mých zubech nesmí nikdo vědět.“ Damon Mandie od sebe odtáhl a zpříma se jí zahleděl do očí.

„Nikdo nesmí vědět ani o mně. Přísahej mi, že nikomu nic neřekneš. O mně, o Stefanovi ani o tom co se tu včera stalo. Žádný člověk v Mystic Falls to nesmí vědět, jinak je po nás.“

„Slibuju a přísahám, že nikdy, nikomu a za žádných okolností neřeknu o tobě, o Stefanovi ani o upírech už vůbec nic o tom co se stalo dnes v noci.“ slavnostně přísahala Mandie a svojí přísahu zpečetila polibkem.

Damon jí zkoumavě hleděl do očí. Ne, kdepak, tyhle oči nelžou. Jsou upřímné a věrohodné. Na její slova se může spolehnout, protože ona je vážně nikdy nezradí.

„Dobře.“ přitakal Damon a pokusil se Mandie položit zpátky do postele „Lehni si a zkus ještě usnout. Dnes musíš hodně odpočívat.“

„Proč?“

„Abys nabrala sílu. A hlavně, dneska se z postele ani nehneš.“

„Proč?“

„Už si nevzpomínáš na to, co říkal Stefan? Nesmí se ti nic stát, zatím co máš v sobě mojí krev, jinak…“ Zakoulel očima.

„…jinak se ze mě stane upír.“ dokončila Mandie.

„Nebo bys taky mohla zemřít.“ dodal Damon.

Mandie na něj nechápavě vytřeštila oči.

„No, to je na dlouhé povídání a ty teď musíš spát.“ Pokusil se ukončit debatu Damon.

„Proč mám takový dojem, že chceš odejít.“odtušila Mandie.

„Protože teď na chvíli opravdu musím odejít. Nechci, ale musím. Měli jsme se Stefanem na dnešek něco domluveného. Musím to s ním probrat a taky potřebuju něco na sebe.“ podíval se významně na svojí nahou hruď „Ale slibuju, že se vrátím co nejdřív.“

„Dobře, tak já tu zatím na tebe počkám.“

„Fajn, hlavně prosím nic nedělej. Vůbec nevstávej z postele, já jsem hned zpátky. Ano?“ Damon si oblékl koženou bundu, do náprsní kapsy zasunul mobil a vykročil ke dveřím.

Mandie se na posteli ještě jednou posadila

„Damone…“

Damon se otočil s otázkou v očích.

„Poděkuj za mě Stefanovi. To, že dnes v noci přišel, mi zachránilo život.“

Damon přikývl, otočil se a už pomalu bral za kliku, když

„Damone…“

Povzdechl si, takhle snad nikdy neodejde.

„Ještě něco mám vyřídit.“ zašklebil se.

„Ne, jen jsem chtěla říct, aby sis pospíšil.“ usmála se přelíbezně Mandie a provokativně se protáhla.

Damonovi zajiskřily oči.

„Jsem tu hned.“ a zmizel.

V okolí penzionu bylo ticho a mrtvo. Dojít sem netrvalo Damonovi dlouho. Jen co se dostal za město a ubezpečil se, že ho nikdo nemůže vidět, nasadil upíří sprint. Proletěl lesem jako uragán a než by se kdokoli nadál, už stál na příjezdové cestě.

Vstoupil hlavními dveřmi, prošel chodbou a zamířil rovnou do haly. Nikde nikdo. Damon automaticky zamířil k barovému stolku. Nalil si do skleničky trochu whisky a napil se. Napínal přitom své upíří smysly. Žádný zvuk ani pohyb nenaznačovaly, že by v domě byl ještě někdo další. Damon pozvedl obočí a zašklebil se. Vždyť byli se Stefanem na dnešek domluvení, nebo to snad jeho bratříček zrušil po tom včerejším incidentu s Mandie. Damon dopil, odložil sklenici a vydal se do sklepa. Zalovil ve své soukromé spižírně a s plastovým sáčkem v ruce zamířil do podkroví.

Jeho ložnice byla menší než bratrova. Do té Stefanovi by se klidně vešel i malý byt. Však jí taky měl zařízenou jako obývák, pracovnu no a samozřejmě jako tu ložnici. Damonův pokoj byl proti tomu skromnost sama. Jedna velká postel, dva noční stolky, dvě dvoudveřové šatní skříně, nástěnné zrcadlo a pod jediným oknem v pokoji malý stolek, křeslo a lampa. Damon se rozhlédl a užasl. Jako by ten pokoj, dnes viděl poprvé. Jak uboze a neosobně ta místnost vypadala. Zakroutil hlavou, uvědomil si, že jí nikdy moc nevyužíval. Za ta léta co jim penzion patřil, se tu zastavil jen párkrát a nikdy se nezdržel příliš dlouho. Dalo by se říct, že to bylo poprvé od roku 1864, co se v Mystic Folls zdržel déle než pár týdnů. Tenhle pokoj byl jen takovou přestupní stanicí na jeho nekonečných toulkách.

Damon s povzdechem otevřel skříň, přelétl pohledem perfektně poskládané komínky oblečení a přemýšlel co na sebe. Měl by zvolit triko nebo raději košili…

„Jsi tu jen na skok, nebo se zdržíš?“

Stefanův tichý hlas Damona překvapil snad víc, než kdyby na něho bratr bafnul.

„Nebudu tě dlouho otravovat, jen jsem se přišel převléknout.“ utrousil Damon a sáhl po černé košili.

Stefan stál ve dveřích, s rukama zapřenýma o rám a s neutrálním výrazem ve tváři. Damon si zatím sundal bundu a nasoukal se do košile. S úšklebkem se otočil na bratra.

„Promiň, překvapil jsi mě. Myslel jsem, že jsem v domě sám.“ upravoval si límeček.

„Poslední dobou jsi samé, promiň, prosím a děkuji.“ Vešel Stefan s pobavením ve tváři do pokoje „Není ti něco?“

Damon si zapínal knoflíky a přesunul se k zrcadlu. Nejraději by Stefana nějak zpražil, nebo ho odpálkoval, ale nešlo to. To snad ani není možné, takových let neměl problém se kdykoliv na Stefana vrhnout, nebo mu dokonce vrazit nůž do žeber, a teď ho nemůže poslat ani do háje. Damon se zašklebil.

„Mám ti vyřídit od Mandie dík, za to že jsi včera přišel.“ Damon se přestal prohlížet v zrcadle a otočil se na bratra „A … já ti taky děkuju.“ pak rychle uhnul pohledem. Popadl bundu, pověsil jí do skříně a začal se prohrabovat dalšími bundami, jako by si najednou nemohl vybrat.

„Co se děje, Damone?“ Stefan přišel až k němu a se založenýma rukama se opřel o skříň „Jakou hru to zase hraješ?“

Damon se zarazil, ale snažil se nevěnovat Stefanovi pozornost. Vytáhl novou bundu ze skříně a zkoumavě přimhouřil oko. Tahle snad bude dobrá, ale kdybych si převlékl i kalhoty, bylo by to ještě dokonalejší.

„Takže, teď se mnou pro změnu nemluvíš?“ nedal se odradit Stefan.

„S tebou nikdy mluvit nepřestanu bratříčku.“ odfrkl uštěpačně Damon, hodil bundu na postel, otevřel druhou skříň a začal se přehrabovat v kalhotách.

„Tak mi tedy odpověz?“

Stefan se nehýbal z místa, ale Damonovi připadalo, jako by o něj zakopával. Tolik toho chtěl Stefanovi říct, ale nevěděl jak, protože sám se v sobě ještě nevyznal. Teď ještě na všechno vysvětlování bylo příliš brzy, ale ze všeho nejraději by byl, kdyby Stefan alespoň pochopil a přijal to nejzákladnější, to že se změnil.

Vytáhl tmavé pohodlné džíny a usmál se. Teď bude jako ze žurnálu. Všechno bylo tmavé a elegantní, přesně tak jak to měl rád. Snad se to bude líbit i Mandie. Sakra Mandie. Damon nasadil upíří rychlost a než Stefan stačil mrknout, už tu stál převlečený, v bundě a svačinou v ruce.

„Promiň, nechci nechávat Mandie dneska dlouho bez dozoru. Takže ten dnešní výlet…, vím, že jsem ti to slíbil, ale nemůžu…, nemůžu jí dnes pustit z očí.“

Stefan přistoupil k Damonovi, pozorně si ho prohlédl a nakonec do něj píchl prstem.

„Dobře, přelud nejsi, takže mi laskavě řekni, kdo jsi zač a co si udělal s mým bratrem.“

Damon chvilku civěl a pak se zasmál.

„Stefane, tohle jsem já. Chybí ti snad ten starý Damon? Ten sebestředný, namyšlený a podrazácký parchant.“

Stefan kroutil hlavou, jakoby nemohl uvěřit vlastním uším.

„Neříkám, že bych ho chtěl za každou cenu zpátky, ale už jsem věděl, co od něho můžu čekat.“ Stefan od Damona nemohl odtrhnout oči.

Jo, taky tomu nemůže uvěřit, pomyslel si Damon, stejně tak jako já.

„Prostě jsem se změnil a s tím, se budeš muset, můj milý bratříčku, smířit.“

„To udělala Mandie.“ Stefan se usmál, protože mu náhle svitlo „No jistě. Od první chvíle co ses s ní seznámil, se s tebou začalo dít něco divného.“ Stefan Damona obcházel, jakoby hledal další místa, kde se jeho bratr ještě změnil.

Od prvního dne, zauvažoval Damon, to snad ne. Na první den, kdy poznal Mandie si pamatoval dost přesně a s naprostou jistotou věděl, že toho dne se to určitě nestalo.

Toho večera seděl v Mystic Grilu, naléval se whisky a užíral se pohledem na svého bratra, jak s Elenou vrká u kulečníku. Bylo to jen pár dní potom, co přišel o Rose. Nedalo se říct, že by jí miloval, ale cítil se s ní o trochu líp, než jindy. Teď, když už tu ale Rose nebyla, pohled na ty dva ho zase užíral a doháněl k nepříčetnosti. Dokonce začal zvažovat, že odejde z Mystic Folls. Věděl sice, že jeho odchod by Elenu mrzel, ale rozhodně ne tolik, aby mu v něm bránila. Jenže Damon nemohl odejít, příliš mu na Eleně záleželo a teď když po ní šli starší, nemohl všechno nechat jenom na Stefanovi. Co kdyby Stefan selhal ve chvíli, kdy on tu nebude. Nemohl by si po zbytek své existence odpustit, pokud by se Eleně něco stalo.

Damon začínal mít stále větší vztek. Nechtěl odejít a Elenu také nemohl mít. Celý Mystic Folls mu lezl na nervy, krom čekání na to, kde se zase vynoří někdo od starších, tu chcípnul pes. Strašně mu chyběl lov. Potřeboval se uvolnit, vybít si vztek a hlavně mu chyběla čerstvá krev. Už to bude rok, co se přestal živit na lidech a spokojil se z ukradenými transfůzemi.Sakra, neměl Stefanovi slibovat, že už nikoho nevysaje. Snad, kdyby zajel do některého z nedalekých měst. Stefan by o tom nevěděl, protože se od Eleny nehne ani na krok.

Tak tu seděl, stále na dohled těch dvou hrdliček a právě vyprazdňoval pátou, nebo šestou sklenku, když se u jeho stolu zjevila zvláštní cizinka.

„Je tu volno?“ zeptala se, a aniž by čekala na odpověď, se posadila.

Damon jen stěží odhadoval její věk. Sedmnáct, možná dvacet, nebo i o pár let víc. Dlouhé, mahagonově rudé vlasy jí jako ohnivý vodopád spadaly přes ramena až po pás. Byla celá v černém, jen na krku, na rudé, saténové stuze se jí třpytila ve stříbře zasazená kamej. Damon na ní civěl jako na zjevení. Dívka položila na stůl svůj drink. Rudá tekutina ve skleničce na nožce v něm vzbudila další pozornost. Byl zvyklý, že návštěvníci Mystic Grilu většinou popíjeli pivo, panáky nebo koktejly, ale víno snad ještě nikoho pít neviděl. Dívka zvedla skleničku, přiťukla si s Damonem, ale nenapila se. Nejprve pohledem zkontrolovala jiskru, pak nasála vůni a až potom zlehka upila. Přivřela oči a zašveholila

„Je skvělé. Už jsem se bála, že to bude ocet.“ zazubila se na Damona.

Damon vyprázdnil svojí skleničku a pořád ještě beze slova na ní zíral.

„Ukousla ti kočka jazyk, cizinče?“ znovu se zasmála dívka a podala Damonovi ruku. „Já jsem Mandie.“

„Damon.“ představil se Damon, bez většího nadšení.

„Damon? To se povedlo, to jméno ti fakt sedne.“ znovu se zazubila, ale Damon se na ní zamračil. Neměl náladu na bezduché tlachání.

„Promiň, asi ti dnes není do žertu, co?“ omluvila se Mandie.

„Ne, to není.“ Damon mávl k baru a objednal si dalšího panáka.

Sotva číšnice whisky donesla, kopnul jí do sebe, zaplatil, vstal a měl se k odchodu. Ani se na Mandie nepodíval. Prošel kolem Stefana a Eleny bez jediného slova a už stál venku. Nadechl se čerstvého vzduchu. Pár panáků mu sice pomohlo se trochu uvolnit, ale za moc to nestálo. Bude muset vymyslet nějaký způsob, jak se dostat k čerstvé krvi, to jediné ho může dokonale uvolnit. Snad kdyby se na den, nebo dva vytratil. Nemusel by jezdit ani moc daleko, kdyby nezabil a navíc by svojí oběť ovlivnil, nikdo by se o tom nedozvěděl. Hlavně Stefan a Elena o tom nesměli vědět.

„Je krásně.“ jemný, melodický hlas ho vytrhl z myšlenek.

Otočil se a spatřil, Mandie. Koneckonců by ani nemusel nikam jezdit, napadlo Damona, stačí, když to bude někdo, koho Stefan a Elena neznají. Někdo, kdo se nevyskytuje ani v jejich blízkosti, ani v blízkosti Eleniných přátel a nechodí do zdejší školy.

Počkal, až k němu dívka dojde a mile se na ní usmál.

„Neměla bys chodit po nocích sama.“zaševelil Damon a upíral svůj upíří pohled do jasně modrých očí.

„To bych neměla. Mohl bys mně doprovodit?“ zašeptala fascinovaně Mandie.

„Jistě, bude mi ctí.“ zatvářil se Damon šibalsky a nabídl Mandie rámě „Co bych pro tak hezkou dívku neudělal.“

Zaslala: Atanyel