Co říct? (1)

Zamrkala jsem. „Ležím na zemi. Proč?“

Opatrně jsem se dostala z podlahy. Na krku se mi ozvala tupá bolest. Najednou se mi do nosu vkradla divná vůně. Rozhlídla jsem se.

„Krev.“

Byla všude. Na chodbě se ozval hlas.

,,Jsi v pořádku? Jsi tam nějak dlouho.“

,,Ano jsem.“ Otočila jsem se a podívala se do zrcadla ve kterém byla jasně vidět moje krvácející rána na krku.

Vystrčila jsem nos ze dveří a rozhlédla se po chodbě. Vzduch byl naštěstí čistý, a tak ani nevím proč jsem vyběhla ven před dům. Možná jsem chtěla utéct nebo zapomenout. Zavřela jsem dveře a vstoupila do tmavé noci. Stála jsem tam jako sloup a rozhlížela se. Najednou jsem postřehla pohyb. Byl tak blízko mě.

Rozsvítil venkovní světlo, ano byl to on. Kožená černá bunda a kalhoty. Přiblížil se a podal mi ji a zašeptal: ,,Katherine.“

Odstrčila jsem ho od sebe a pohlédla mu do tváře. Krátké elegantně střižené hnědé vlasy, oči hluboké jako ta nejhlubší studna a rty, které přímo vybízely k polibku. Nevím, co mě to popadlo ale políbila jsem ho. Byl tím zaskočený, ale opětoval ho.

,,Katherine.“

Jeho slovení mě vytrhlo ze snění.

,,Co, já jsem Elena. Kdo jsi vůbec ty?“ Zadíval se na mě. ,,Damone, copak ty mě nepoznáváš?“

V duchu jsem si to jméno zopakovala.

,,Nech mě, nesahej na mě. Proč jsi mi to udělal?“

,,Připomínáš mi ji.“

,,Ale já nejsem ona. Já nejsem Katherine.“

,,Ale jsi.  Jsi upír.“

Potom se otočil a zadíval se do rozsvíceních oken našeho domu.

,,Ví o tom.“

,,Ne.“

,,Jak jim to mám říct?“

POZDĚJI

Jsem vzhůru a slunce opravdu svítí. A já nemám zatažené závěsy, ale zato mám hrozný hlad a bolí mě oči. Je to, jako by mi do nich zabodávali tisíce jehliček. A nejen oči ale i kůže.

„Bolí to.“

„Co bolí?“

„Všechno, celé tělo. Počkat, jak ses dostal dovnitř?“

„Pozvala jsi mě.“ Ne, to není pravda, to jsem nemohla udělat, ale… „Tys na mě použil nátlak? Jak si to mohl udělat?!“

„Jo, no a co.“

Začínalo to ve mně bouřit, jak jen mi to mohl udělat.

„Zaleželo ti na ní? Na Katherine.“

„To tě nemusí zajímat,“ řekl naštvaným tónem a z jeho hlasu se ztratila ta něha, se kterou se mnou mluvil včera. „Musíš někoho zabít.“

Řekl to na rovinu a upřímně, jenomže mně přeběhl mráz po zádech a nepřipadalo mi to zrovna jako dobrý nápad. Ale jinak umřu.

Chtěla jsem se v tu chvíli rozpadnout, zmizet a ztratit se ve vlastním žalu. Když mi jeho ruka přistála na rameni, vytrhlo mě to z přemýšlení. Otočila jsem se na něj a se slzami v očích jsem se ho zeptala. „Jsou všichni v pořádku? Nezabil si nikoho, že ne?“ A podívala jsem se na něj.

Vlasy mu padaly do očí. Modrých jako nebe. Na jeho rty, na tvář s dolíčky kolem nich. Políbil mě. Ruce mi položil kolem krku a přitáhl si mě k sobě. Vyzařovalo z něj teplo a touha. A přesně v téhle chvíli, kdy mi bylo jedno co jsem kdo je on, co se stalo.

Řekl: „Ne lásko, to přenechám tobě.“

Zaslala: Denisa