Povídka o Caroline

Probudila jsem se a uviděla Elenu. „Eleno.“

„Ahoj, Caroline.“

„Co tady děláš?“

„Jmenuji se Katherine.“

„Cože?“ zeptala jsem se udiveně.

„Doufala jsem, že bys ode mě mohla bratrům Salvatorům vyřídit zprávu.

Podivila jsem se a zeptala jsem se Eleny. „O čem to mluvíš? Jakou zprávu?“

„Hra začala.“ řekla mi výhružně Katherine

„Cože?“ podivila jsem se.

Katherine vzala polštář a začala mě dusit. Nemohla jsem dýchat. Viděla jsem jenom tmu. Můj život končí, pomyslela jsem si. Ještě jsem zaslechla, jak Katherine odchází. A pak jsem byla pryč.

Probudila jsem se. Hrozně mě pálilo tělo. Pomalu jsem se zvedala z postele a přemýšlela, co se děje. Cítila jsem se totiž hodně divně. Otevřela jsem dveře s vyšla z pokoje.

„Promiňte. Kde jsou všichni?“

„Je noc, zlatíčko.“ odpověděla mi sestřička, která seděla za stolem.

„Fakt? No a neviděla jste mojí mámu?“

„Odešla po večeři společně s tvým klukem a potom se zastavila tvoje kamarádka Elena.“ řekla sestřička.

„Vážně? No jo, vážně“ řekla jsem udiveně. „Ale říkala, že se jmenuje Katherine. Mohla bych jenom dostat něco k jídlu?“

„Snídaně bude kolem 7:00.“

„Ale já mám hlad.“ odsekla jsem.

„Měla bys jít zase spát.“

Zakývala jsem hlavou. Došla jsem ke dveřím, ale vzápětí jsem ucítila vůni. „Co to tu voní?“

„Zpátky do postele.“

Sestřička pomalu odcházela a já se podívala na krev, která visela na kapačkách. Nevím, proč jsem se tam podívala, ale měla jsem takový divný pocit. Ten, že právě ta krev tolik voní. Šla jsem blíže. Zastavila jsem se těsně před ní. Chtěla bych si jí vzít do postele, pomyslela jsem si. Nevím, proč mě taková blbost napadla, ale prostě jsem to řekla.

„Co tady děláš?“ zeptala se mě sestřička.

„Já nevím.“ odpověděla jsem, stále ještě vystrašená. Hrozně jsem se jí lekla.

„Musíš zpátky do postele.“ Zakývala jsem hlavou, jako že ano. Sestřička mě odvedla na pokoj. Sedla jsem si na postel a vytáhla krev, kterou jsem právě ukradla. Byla jsem si stoprocentně jistá, že ta krev tolik voní. Začala jsem jí pít. Udělalo se mi hrozně špatně. Odhodila jsem krev a začala řvát. Co to sakra dělám? pomyslela jsem si. Ale najednou začal vonět celý pokoj. Zvedla jsem se z postele a šla ke krvi. Chytla jsem jí a začala jí znova pít. Měla jsem hrozné nutkání. Ráno jsem se zvedla z postele. Do pokoje pražilo slunce. Chtěla jsem jít ke dveřím, ale najednou jsem začala hořet. Co to sakra?.. pomyslela jsem si. Začala jsem brečet. Hrozně to pálilo.Lehla jsem si do postele. A začala přemýšlet. Něco mě napadlo. Jsem upír. Všechno by to totiž vysvětlovalo. Popáleniny na těle, které se do deseti sekund zahojily, pití krve a trvalý hlad. Musela jsem počkat, dokud se místnosti nevyklidí a dokud se alespoň trochu nezatáhnou. Pak jsem si běžela velkou rychlostí pro další krve. Měla jsem hrozný hlad. Teď jsem si byla stoprocentně jistá. Jistá tím, že jsem upír. Pořád jsem umírala hlady, ale pořád jsem pila. Potřebuji snad ještě něco jiného? Myslím, že ne. Pila jsem co to dalo. Když to trochu přestalo, zkoušela jsem pořád dávat ruku na slunce. Pokaždé mi začala hořet. Najednou do dveří vstoupil Matt. „Tvoje máma říkala, že nejíš.“

Hezký přivítání, pomyslela jsem si. „Je to odporný.“ odpověděla jsem mu.

„Je to nemocniční jídlo. To má být odporný.“

Pousmála jsem se. Chtěla jsem mu dát pusu, ale musela bych přes slunce. A to bych se spálila. Sakra, pomyslela jsem si. Teď jsem to fakt zkazila.

Matt se odvrátil. „ Taky říkala, že tě zítra ráno propustí.“

Zhrozila jsem se. „Ráno? Potřebuju se odsud dostat dneska v noci.“

„Ne. Karneval se obejde i bez tebe, Caroline.

Co? Byla jsem zklamaná, že tohle řekl.

„Vím, že je pro tvojí neurotickou, kontrolou posedlou náturu těžké to přijmout, ale Bonnie a Elena to mají na háku.“ řekl mi.

„Nejsem neurotická.“ zasmála jsem se.

„Jo, jsi, ale je to roztomilý, takže…“

„Koukni, nejde o ten karneval, ok? Tohle místo je prostě hrozně depresivní.“ řekla jsem Mattovi.„Protože tady sedíš potmě.“ Matt šel k závěsům a chystal se je roztáhnout.

„Ne! Nedělej to!“ začala jsem křičet.

Rychle jsem utekla ke skříni, kam nesvítilo slunce a skryla jsem se.

„Co to sakra…?“ řekl nechápavě.

„Zatáhni, prosím.“ Skoro jsem brečela.

„Co je s tebou?“

„Zatáhni.“ řekla jsem mu a znělo to jako rozkaz.

„Fajn.“ řekl a jeho hlas byl roztřesený. „Vrátím se později, dobře?“

Zakývala jsem. Bylo to o fous. Ach bože, pomyslela jsem si. Vždycky všechno zkazím. Začala jsem brečet. Zůstala jsem chvíli stát. Pak jsem vzala krev a jako obvykle jsem začala pít. Chtělo se mi najednou nějak spát. Lehla jsem si. Když jsem se probudila, zkoušela jsem si náramky, náušnice a řetízky, které jsem nedávno dostala. Vzala jsem si jeden řetízek a začala jsem od stříbra hořet. Odhodila jsem ho. Hrozně to pálilo. Vešla sestřička. „To je hezké.“

„Hm. Jo, dala mi to kamarádka.“ Pousmála se a odešla. Napila jsem se krve. A pak to začalo. Měnili se mi oči. A samozřejmě vytahovat tesáky. Byla to hrozná bolest. Křičela jsem. Přiběhla sestřička. „Co se děje?“ Rychle jsem k ní přiběhla, chytila jí pod krkem a praštila s ní o zeď.

„Nesmíš to nikomu říct.“křičela jsem. „Nesmíš to nikomu říct.“

Ovlivnila jsem ji, aniž bych o tom věděla.

„Nesmím to nikomu říct.“ řekla mi zhypnotizovaně.

„Uděláš, co řeknu?“ ptala jsem se jí udiveně.

„Udělám, co řekneš.“

„Dobře. Protože umírám hlady.“ Vytáhla jsem tesáky a pak jsem to udělala. Zakousla jsem se do ní. Její krev byla výborná. Pila jsem dlouho. Poprvé jsem přestala mít hlad. Sestřička se svalila na zem. Když se probudila, došlo mi, že jsem jí ovlivnila.  Ovlivnila jsem jí znovu. „Tvůj manžel je rád trochu perverzní.“ Zalepila jsem jí ránu. Oblékla jsem se do normálního oblečení a zavolala mámě. Ta měla ale záznamník.Takže jsem jí nechala vzkaz. „Doktor říkal, že jsem jako nová. Odhlásil mně a říkal, že nemusím čekat až do rána. Takže mi zavolej, až si tohle poslechneš.“

„Je tma, díky bohu.“ Ukázala jsem na její krk a řekla: „Za to se fakt omlouvám. Dobře, a teď, jaká je historka?“

„Můj manžel je rád trochu perverzní.“ odpověděla mi. „ Ano, dobře. Ok. Takže… Teď odsud vypadnu. Jsem předsedkyně výboru pro karneval a bojím se, že je to naprostá katastrofa. Bůh žehnej Eleně, ale nechápe slovo „úchvatný“. Ještě jednou se za to vážně moc omlouvám a kdybys mohla prostě zapomenout, že jsem tě kousla, bylo by to ohromné, protože já to udělám.“

„Zapomenout na co?“ zeptala se udiveně sestřička. Zasmála jsem se. „ Netuším, jak to funguje, ale je to paráda. A pak jsem odešla.

Zaslal: Dylan