Ztracené duše (4)

Z Knoxville odjížděli ve chvíli, kdy se ještě krvavě rudé slunce dralo na obzor. Damon chytře usoudil, že za svítání je žádný z místních upírů nebude nijak ohrožovat. Neměli totiž tak šikovnou věcičku jako prsten s lapisem lazuli. Eleně na klidu ovšem nepřidala ani tato skutečnost. Navíc atmosféra v autě se stále víc blížila k bodu mrazu. Jen čekala, až Damon bude pokračovat ve své přednášce…

„Tak dělej, ať to dneska mám za sebou.“ Povzdechla si tragicky a složila si ruce na prsou. Byla rozhodnutá ho nechat vykřičet se, ale neposlouchat ho.

„Mám tě zakousnout?“ podíval se na ni a posměšně se ušklíbnul.

„Jen mě seřvi za to, co jsem včera udělala.“ Pokynula rukou do vzduchu a čekala.

„Raději se budeme bavit o tom, co si počneme teď.“

„No, tak to si moc ráda poslechnu.“

„Musíme najít někoho, kdo umí nechat zmizet člověka…“ prohlásil vážným tónem a podmračeně se podíval do zpětného zrcátka.

„Jasně, David Copperfield bydlí hned tady za rohem.“ Prohlásila sarkasticky a hlasitě si odfrkla. Pokud má Damon náladu na hloupé žerty…

„Eleno…“ protočil oči v sloup a divoce zatřásl hlavou. „Jak jsem si mohl myslet, že když tvoje nejlepší kamarádka je čarodějnice, dojde ti, že normální člověk bez čarodějnické moci by nedokázal nechat zmizet tři lidi.“

Elena ho poslouchala jen tak napůl a chtěla zrovna něco namítnout, když jí došlo, že Damon má bohužel pravdu. Jak jen mohla tuto skutečnost přehlédnout? Obyčejný člověk by takovou věc nikdy nedokázal a ona, jejíž nejlepší přítelkyně byla čarodějnice, na tenhle fakt dočista zapomněla. Sklopila oči k podlaze a dlouhou chvíli mlčela.

Měla pocit, že se každou chvílí rozpláče. I když přežila svůj naprosto pošetilý plán bez úhony, opět měla Damona na své straně (tedy aspoň to tak vypadalo), stále se cítila stejně beznadějně jako v den, kdy Stefan zmizel beze stopy…

Nevěděla, co teď udělá, kam se vydá a koho bude žádat o pomoc. Nevěděla vůbec nic, neměla žádné vodítko, které by jí v této svízelné situaci pomohlo najít její přátele. Její šance na úspěch byly mizivé, ale co by měla dělat jiného než pokračovat v hledání? Domů se přece vrátit nemohla. Jeremy ji nenáviděl, což mu nezazlívala. Jenna bude určitě vyděšená k smrti a když se Elena vrátí domů, nejspíš jí jako trest uloží doživotní domácí vězení. Caroline ji nechá hledat po celých Státech. Ať už by se vydala jakoukoliv cestou, všude na ni budou čekat jen problémy.

Měla ale jasno. Nevzdá se tak snadno a s Damonovou pomocí je všechny najde. Doufala jen v to, že Damon má o něco jasnější představu o tom, kam se budou jejich cesty ubírat nyní. Musela mu prostě věřit, alespoň prozatím. I když na mysli stále měla fakt, že jí nepomáhá proto, aby zachránil svého bratra, ale aby se dostal ke Katherine.

„Znám jednu čarodějku.“ Promluvil nejistě Damon a prolomil tak tísnivé ticho, které naplňovalo auto od podlahy až ke stropu. Elena vzhlédla, a i když věděla, že je to předčasné, vzplál v ní drobný plamínek naděje. Možná ještě není všechno ztraceno. „Je ale vážně stará, Eleno. Nemusí nám vůbec v ničem pomoct. Možná ji Katherine dostala na svou stranu a… v tom případě bychom byli naprosto v háji.“ Pokračoval.

„Cokoliv co by nám mohlo pomoct, za to riziko stojí.“ Pronesla rozhodně a přikývla. „Jedeme za ní. Za pokus přece nic nedáme.“ Jakoby Damon čekal přesně na tahle slova, naplno dupl na plyn a auto tryskem vyrazilo vpřed.

„Vzpomínáš si na Bree? Na tu čarodějku, kterou jsme společně navštívili v jejím baru?“ zeptal se posměšně a koutkem oka pohlédl na Elenu. Ta jen pomalu přikývla a nechápavě pokrčila rameny. Netušila, kam tím Damon míří. „Tenkrát jsem ji zabil. Kdybych věděl, že jednou budu potřebovat pomoc čarodějky, nejspíš bych si to rozmyslel.“ Zamračeně se podíval do zpětného zrcátka a pak se otočil k Eleně, která na něj civěla s pusou otevřenou dokořán.

„Neřekl jsi mi, že jsi ji zabil, Damone!“ protestovala hlasitě a cítila, že se v ní vzdouvá vztek. „Měl si k tomu snad nějaký dobrý důvod, nebo jsi ji zabil jen pro potěšení? To jsi totiž celý ty…“

„Au. Ranila jsi mé city, Eleno.“ Položil si dlaň na hrudník a předstíral bolestivou grimasu. „Já nezabíjím pro potěšení, vždycky je za tím něco víc. Každá smrt má svůj důvod.“

„Copak ti ten večer nestačilo, že se tě vážně naštvaný přítel Lexie, kterou jsi mimochodem taky zabil ty sám, pokusil zabít? Kdybych tam nebyla a nezachránila ti ten tvůj upíří zadek, nejspíš by z tebe byla jen hromádka prachu.“

„Nejspíš si zapomněla na to, že včera večer jsem zachraňoval zadek já tobě.“ Upozornil ji s pozvednutým prstem. „Myslím, že teď jsme si kvit. Takže mi nepředhazuj to, že jsi mě zachránila.“

„Nechci, abys zabíjel lidi.“ Řekla jen a raději sledovala ubíhající krajinu za okny.

„To pro mě ale vůbec nic neznamená.“ Odvětil chladně. Zase nastalo ticho. Elena myslela, že se z těchto zbytečných a unavujících hádek, které byly vždycky vystřídány hodinou ticha, snad definitivně zblázní.

Nesnažila se s ním začít mluvit. Jen lehce pootevřela okénko na své straně a nechala teplý vánek, aby jí pročesával vlasy. Vzpomínala na všechny hezké okamžiky, jejž trávila po boku Stefana a doufala, že už brzy budou zase spolu. Těšila se na to, až sevře v náručí Bonniino drobné tělo a pak jí vypoví všechno o tom, jak těžké to bylo s Damonem. Až uvidí Mattovy modré oči a bude vědět, že všechno je tak, jak má být.

Nejraději by vrátila čas o několik dní nazpátek a pokusila se své přátele ochránit. Ale bohužel, tohle v její moci nebylo.

„Nemáš hlad, žízeň? Nepotřebuješ vykonat další životně důležité potřeby?“ zeptal se s obočím staženým do přísné linky, ale přímo na ni se nepodíval. Elena odmítavě zavrtěla hlavou a pohodlněji se uvelebila na sedadle. Začínala se cítit nesmírně unavená, i když skoro celou noc prospala. Mravenčily jí nohy, bolela ji záda. Nejraději by hned teď a tady vystoupila a pořádně se vyspala, najedla a osprchovala. Ale najít čarodějku teď bylo jejich prioritou.

„Hele, podívej…“ začal rozpačitě a zajel ke krajnici. Elenu to dost překvapilo. „Neuzavřeme příměří? Přece jen, kdo ví, jak dlouho spolu budeme muset vydržet. A tyhle hádky mě vážně nebaví. Když to není rvačka, při které stříká krev, není to nic pro mě.“

„Jak dlouho to příměří vydrží?“ zeptala se Elena.

„Nevím. Snad aspoň pár hodin.“ Pokrčil rameny a pousmál se.

„Jo. To beru.“ Souhlasila a měla hroznou chuť se taky zasmát.

Damon jí vlastně neřekl, kde konkrétně mají namířeno. Ať už to bylo kdekoliv, Elena měla pocit, že cesta nikdy neskončí a ona se celou věčnost bude vrtět na sedadle, které nyní bylo nesnesitelně nepohodlné.

Po třech hodinách jízdy po cestě, kolem které byla jen tráva, se Eleně ze stereotypní krajiny začaly zavírat oči. Damon byl ale tak laskavý, že vždycky když byla na pokraji spánku, prudce dupnul na brzdy, což ji probudilo. Nakonec ale i on usoudil, že bude lepší, když na chvíli zastaví.

O pár minut později už Elena vcházela do lacině vypadajícího motorestu. Jako první zcela automaticky zamířila k pultíku s čerstvou kávou, naplnila si kelímek a rozhlížela se kolem dokola, co by si dala k jídlu. Sbíhaly se jí sliny, všude to tady tak hezky vonělo. Pak se jí za zády ozvalo tiché povzdechnutí.

„Tak co si dáme? Sendvič s tuňákem? Muffiny s čokoládou? Zeleninový salát s toastem? Proč tu nikde nevidím krevní konzervu? Dnes asi budu hodně nevrlý, Eleno. Už dva dny jsem neměl lidskou krev.“ Zašeptal jí do ucha tak, aby to slyšela jen ona. Elena se mu vysmekla a popošla od něj stranou.

„Vyber něco k jídlu, prosím. Dojdu si na toaletu, potřebuju se trochu opláchnout.“ Vrazila mu do ruky svou kávu a vydala se hledat toalety. Nebylo to nic těžkého vzhledem k tomu, že motorest byl skutečně dost malý. Elena s hlasitým zavrzáním otevřela dveře a ocitla se ve stísněném prostoru, kde vedle sebe byla namačkána tři umyvadla a naproti nim byly troje dveře, za kterými se ukrývaly nepříznivě vypadající záchodky.

S unaveným povzdechnutím se na sebe podívala do umolousaného zrcadla a řekla si, že vypadá vážně příšerně. Pod očima se jí rýsovaly tmavě fialové kruhy, pleť měla bledou a zcela bez lesku. Vlasy jí trčely do všech stran a rovněž postrádaly lesk. Proto si je svázala do copu, opláchla si obličej studenou vodou a jen tak tam stála. Věděla, že Damon nejspíš bude nervózní, když za chvíli nevyjde ven, a tak se napřímila. V tom okamžiku zůstala stát jako zmrazená.

Srdce se jí během setiny vteřiny roztlouklo jako pominuté.

V zrcadle se na ni nedíval její vlastní odraz, ale nějaká neznámá žena. Měla dlouhé černé vlasy, rovné jako hřebíky. A její oči… byly jako dvě černé díry, ve kterých se všechno ztratí. Žena v zrcadle zvědavě naklonila hlavu na stranu a pozvedla jednu ruku, jako by chtěla Eleně zamávat. Ta však neváhala ani o chvíli déle a rychle vycouvala z místnosti pryč.

Když se za ní dveře zavřely, rychlým krokem zamířila k východu. Neustále se ohlížela za sebe, a když do někoho vrazila, hlasitě vyjekla, až se všichni kolem dívali, co se děje.

„Co je, Eleno? Co se stalo?“ zeptal se jí Damon a vypadal opravdu ustaraně.

„Musíme rychle zmizet.“ Řekla jen a vší silou ho odsud tlačila pryč. „Prosím, pojeďme pryč.“ Zaúpěla. Damon se rozhlédl kolem, popadl ji za paži a ochranitelsky šel před ní. Posadil ji do auta, nastartoval a bez dalšího vyptávání se rozjel.

Elena se třásla od hlavy k patě a stále se jí před očima promítal obraz té zvláštní ženy, která působila mimořádně děsivě. Bylo jí jasné, že Damona na jazyku svědí hodně otázek, ale neměla teď sílu, aby mu o tom vyprávěla. Proto zavřela oči a uklidňovala se tím, že je jen moc unavená a měla nějakou ošklivou halucinaci. Damon jí na to ale neskočí, o tom nebylo pochyb.

„Možná je načase říct mi, co se stalo.“ Jeho hlas zněl laskavěji a ustaraněji než obvykle. Elena se na něj otočila, ale k odpovědi se stále neměla. „Jsi v pořádku?“ nakrčil čelo a starostlivě k ní natáhl ruku. Uprostřed pohybu se však zarazil a stáhl ji zpátky. Elena to nijak nekomentovala.

„Jak dlouho ještě trvá cesta k té ženské?“ zeptala se hlasem, který jí byl naprosto cizí.

„Pár hodin. Nanejvýš tři.“ Odpověděl.

„Tam na záchodě, něco jsem viděla…“ začala pomalu a sledovala Damonův výraz, který napovídal tomu, že ho to opravdu zajímá. „V zrcadle… byla tam nějaká žena. Měla dlouhé rovné černé vlasy, černé oči… byla tak bledá!

Vypadala skoro jako někdo… někdo kdo už je po smrti.“ Muselo to znít šíleně, ale skutečně to tak vnímala. Damon se však nerozesmál tak jak čekala, ale mračil se stále víc.

„Znala jsi tu ženu?“ zeptal se zamyšleně.

„Ne. Nikdy předtím jsem ji neviděla.“

„Dobře. Teď si odpočiň, až budeme na místě, vzbudím tě.“ Elena neměla v úmyslu mu odporovat, a tak si sklopila sedadlo do pohodlnější polohy, jak nejvíc to šlo, a zavřela oči. Po chvilce jí začalo být chladno a zrovna když se chtěla natáhnout dozadu pro bundu, Damon ji opatrně přikryl. Ocenila to tichým ‚díky‘ a pokusila se proniknout do říše snů, kde by si její unavená mysl mohla odpočinout.

Zdály se jí dost podivné a především chaotické sny, jejichž hlavním motivem však byla stále stejná osoba. Bonnie.

Elena se cítila jako na houpačce. Jednu chvíli byla s Bonnie v rozkvetlé zahradě, kde všechno vonělo, sladký letní vánek jim pročesával vlasy a Bonniin tichý smích se nesl úzkými uličkami, které byly lemovány nízkými keři. Vzápětí však stály v temné místnosti, která smrděla vlhkou hlínou a zatuchlinou. Bonnie křičela. Elena si tiskla dlaně na uši, aby nemusela ten děsivý jekot poslouchat. A pak si uvědomila, že Bonnie se jí snaží něco říct.

Tyto dvě scény se střídaly pořád dokola.

„Eleno, najdi mě.“ Stačila jí ještě zašeptat Bonnie do ucha a pak se rozplynula v šedavý obláček kouře. V tu stejnou chvíli sebou Elena trhla, prudce otevřela oči a posadila se. Byla zmatená, vyděšená a na čele ji studily kapičky potu. Ohlédla se a zjistila, že Damon už není v autě. Zpanikařila.

Těkala očima po okolí a hledala ho. Když ho našla, hlasitě polkla a odepnula si bezpečnostní pás. S námahou se vysoukala z auta a doklopýtala ke dveřím, ve kterých stála velmi stará žena a naproti ní Damon. Vypadalo to, že o něčem diskutují.

„Katherine?“ zeptala se nechápavě stařenka a nervózně se podívala na Damona.

„Ne, Mabel, tohle není Katherine.“ Odpověděl klidně.

„Samozřejmě, že není. Jinak bych tady nejspíš nestála a nepovídala si s tebou.“ Lehce přikývla a podala Eleně vrásčitou ruku. Elena ji jemně stiskla a pokusila se přívětivě usmát. „Jste jako její dokonalá kopie, drahoušku.“ Pronesla tajemně a vešla dovnitř. Elena zcela automaticky zamířila za ní. Damon ji však nenásledoval.

„Ehm, Mabel?“ odkašlal si významně.

„No jistě! Zapomněla jsem…“ plácla se dlaní do čela a v pletených papučích odcupitala zpátky ke dveřím. „Asi toho budu později litovat, ale pojď dál.“ Damon se lehce poklonil a spokojeně vešel do malinké předsíně. Elena se mezitím rozhlížela kolem sebe.

Zařízení domku bylo vcelku skromné. V obývacím pokoji, který byl propojen s jídelnou, převažoval dřevěný nábytek. Pod velkým oknem stála tmavě hnědá kožená sedačka s velkou spoustou polštářů. Stěny byly vymalovány zářivě žlutou a visela na nich velká spousta obrazů různých velikostí.

„Na starou ženskou, která má skoro devadesát, to ujde.“ Poznamenala jakoby mimochodem Mabel a pokynula rukou do prostoru. Elena přikývla a zastrčila si ruce do zadních kapes u kalhot. Lehce se zhoupla na špičky a čekala, co se bude dít dál. „Váš postoj napovídá tomu, že jste nervózní. Příliš dáváte najevo to, jak se cítíte. Musíte se naučit skrývat strach.“ Elenu to naprosto zaskočilo. Zůstala jen hloupě stát na místě a nevěděla co na to říct. Naštěstí tuto trapnou situaci zachránil Damon.

„Potřebujeme tvoji pomoc.“

„Jinak byste tady nebyli.“ Otočila se na něj a zazubila se.

„Chceme vědět, která z čarodějek má takovou moc, aby nechala zmizet člověka. A ne jednoho.“ Zeptal se na rovinu a posadil se do mohutného křesla. Mabel se také opatrně posadila a poklepala na místo vedle sebe, aby si mohla přisednout i Elena.

„Nás čarodějek není mnoho, to snad víš.“ Významně se na něj podívala, a když Damon tichým zamručením souhlasil, pokračovala dál. „Zmizení člověka je i pro silnou čarodějku velice namáhavé. Vyžaduje to naprostou koncentraci, velkou psychickou sílu. Taková byla jen jedna z nás…“

„Jak to myslíte ‚byla‘?“ zajímala se Elena a málem zapomněla dýchat.

„Zemřela před pár lety.“ Konstatovala chladně a uhnula pohledem.

„Neměla jsi ji ráda, že ne?“ prohlásil Damon.

„Nikdo ji neměl rád.“ Zahuhlala. „Byla mladá, mrhala svým talentem. Používala magii ve svůj prospěch, nechránila ty, které měla. Bylo to jen nerozvážné lidské mládě s nesmírně cenným nadáním. Když umřela, ulevilo se mi. Máme dost problémů s upíry, další trable s čarodějkou bychom už nemuseli ustát.“

„Moje kamarádka je čarodějka. Bonnie Benettová.“ Poznamenala Elena.

„Proč tedy nepožádáte o pomoc přímo ji? Já už jsem moc stará na provádění kouzel.“ Rozesmála se chraplavým hláskem a dlaně se jí roztřásly.

„Ona je jedna z těch, kteří zmizeli.“ Reagovala hned a nervózně se zavrtěla.

„A to se s vámi ještě nepokusila navázat spojení?“ podivila se Mabel. Když Elena zavrtěla hlavou, stařenka energicky vstala a přešla ke starému konferenčnímu stolku. „Říkala jste Benettová? Jednu jsem znala… ale už dlouho jsme se neviděly.“ Mluvila polohlasem a přehrabovala se v šuplíku. Damon pokrčil rameny, když na něj Elena nechápavě pohlédla.

„Navázat spojení?“ opakovala Elena a nakrčila přitom čelo.

„Pokud jste opravdu dobré přítelkyně, měla by být schopna se vám ozvat. Třeba ve snu… pokud ovšem…“ Mabel se odmlčela. I její přehrabování ustalo.

„Není mrtvá.“ Dořekla za ni Elena a udělalo se jí špatně od žaludku.

„Co hledáš, Mabel?“ Damon ochotně vstal a došel k ní. Elena mu byla vděčná za náhlou změnu tématu.

„Chci tvé přítelkyni připravit jeden čaj…“ zamumlala rozladěně.

„Mabel, nemáš náhodou čaje v kuchyni?“ zeptal se až příliš laskavě (tedy na své poměry) a s úlisně sladkým úsměvem ji dovedl do kuchyně. Elena se tady z neznámého důvodu necítila moc dobře. Raději tedy následovala Damona a Mabel do obrovské kuchyně, která doslova překypovala nejrůznějšími dózami a krabičkami.

„Nemohl jsi mi říct dřív, že se hrabu ve stolku v obýváku?“ peskovala ho.

Elena mezitím přistoupila blíž k Damonovi a nejistě mu zašeptala do ucha. „Damone, jsi si jistý, že nám v něčem pomůže?“

„Necháme se překvapit, ne?“ zamrkal na ni.

Elena nic dalšího neříkala. Posadila se na stoličku v kuchyni a pozorovala Mabel, jak do konvičky hází různé přísady, které nevypadaly zrovna moc dobře. Každou chvíli se chtěla Damona, který seděl vedle ní, zeptat, co je to a jestli je bezpečné to vůbec pozřít. Měla pocit, že čas vůbec neubíhá, že minutová ručička se zastavila a odmítá se pohnout dál.

Když se ozvalo pištění nerezové konvice, Mabel roztřesenýma rukama zalila připravenou směs a nanejvýš spokojeně postavila konvičku, ze které se kouřilo, před Elenu. Podala jí drobný hrneček a naplnila šálek až po okraj tmavě hnědým čajem.

„Vypijte to.“ Pobídla ji.

„Vypít to?“ zhrozila se a zkoumavě nahlížela do obsahu hrnečku.

„Mám vám to snad podat nitrožilně?“ zeptala se s úšklebkem. Elena se otřásla, ale nakonec přeci jen obmotala prsty kolem ouška a přiložila si okraj hrníčku k ústům. Odporně to smrdělo, ať už v tom bylo cokoliv. „Zacpěte si nos, to bude lepší.“ Poradila jí.

„Na zdraví.“ Chechtal se Damon.

Když Elena násilím vypila vše, co musela, chvíli jen tak seděla a zírala do prázdna. Pak se jí z ničeho nic zavřely oči a ona zase seděla v rozkvetlé zahradě. Na kostkované dece vedle ní byla Bonnie… tentokrát se ale neusmívala.