Upíří deníky

31.12.2009
Milý deníčku,
dnes se mi zdál sen. Znovu ten stejný sen. Sny se mi nezdají skoro sto let a teď přišel tento. Už měsíc, každou noc. Nejsem zvyklý spát v noci, ale teď? Ať usnu kdykoliv, vždycky přijde. Usínám každý večer s tím, že dnes možná konečně uvidím její tvář. Stojí tam přede mnou a vztahuje ke mně ruce. Vím, že ji musím obejmout, vím, že ji musím chránit. Jsem rychlejší než člověk, moje smysly jsou lepší, ale teď jakkoliv rychle se k ní snažím dostat, vždy je pryč. Jako kdyby moje nohy byly z olova. To jediné, co vím, je, že ona je to nejdůležitější v mém životě. Ona je můj život. Vše, pro co žiju. A stále neznám její tvář.

10.1.2010
Milý deníčku,
šel jsem se projít. Večer. Nohy mě zanesly na hřbitov, kde jsem bloumal jako duch. Cítil jsem se zraněný. Bylo mi bídně už tak dlouho. Takovou dobu žiju, ale přitom si připadám tak prázdný. Bez života. A přesně to jsem, zrůda. Potkal jsem staršího muže, který mě pouze minul, skoro si mě nevšiml. Ucítil jsem jeho pach a byl jsem připravený vzít si to, co mi dá alespoň ochutnat život. Krev. Už jsem cítil na jazyku jeho krev, ale potom jsem si to rozmyslel. Něco mě zastavilo. V noci jsem přišel na to, co. Byla to ona, ta dívka ze snu. Tentokrát jsem ji spatřil.

Měl jsem tak silnou potřebu ji chránit, že mě to vyděsilo. Dokonce jsem znal i její jméno. Elena. Stála tam přede mnou a usmívala se na mě. Věřila mi. Natahovala ke mně ruce a já jsem konečně stál u ní a mohl ji obejmout. Cítil jsem její teplo, tlukot jejího srdce a cítil jsem, že je v bezpečí.
Teď konečně jsem se cítil šťastný, znovu živý. Ona je to, co jsem potřeboval. To, co přišlo v další chvíli, jsem ale nečekal. Moje tvář se změnila a já jsem zatnul zuby do jejího hrdla. Cítil jsem krev, tak opojný pocit. Nedokázal jsem přestat. Moje láska ji právě teď zabíjela. A já jsem nedokázal přestat. Zvíře ve mně bylo silnější, silnější než cokoliv, co jsem dosud poznal. Její srdce se zpomalovalo a já věděl, že jestli teď nepřestanu, bude pozdě. Když její ruce ochably, věděl jsem, co se stalo. Zabil jsem ji.

Odložil jsem deník a musel se zhluboka nadechnout. Už jenom to, že jsem to napsal, ve mně probudilo znovu ten sen. Byl tak reálný, že mě děsil. Už jsem nespal dva dny. Bál jsem se, že by se mi to zdálo znovu nebo že už by se neobjevila? Něco ve mně si myslelo, že jsem ji zabil doopravdy. Něco zase jako kdyby mi našeptávalo, že se to teprve stane. Musel jsem se odsud dostat. Musel jsem pryč. Proto jsem si sbalil věci a odjel z města. Chtěl jsem se vrátit do Mystic Falls. Možná tam přijdu na jiné myšlenky. Potřeboval jsem se zbavit toho snu. A hlavně těch výčitek.

Když jsem dorazil na místo, konečně jsem cítil nějaké uvolnění. Tady jsem doopravdy žil před 150 lety, když jsem byl ještě člověk. Tolik se toho tady změnilo, přesto jsem to poznával. Šel jsem se projít na hřbitov. Už mě opouštěly obavy. Byl to sen, pouze sen. Mohl jsem zase klidně dýchat. Všechna úzkost byla pryč. Až dokud jsem ji neuviděl. Zpočátku mi nedošlo, že vypadá odlišně. Pořád to byla ta samá Elena jako z mého snu, ale tentokrát na sobě měla kalhoty a koženou bundu. Seděla v trávě a psala něco do deníku. Ty emoce, které přišly, byly o tolik silnější než v tom snu. Byla tak krásná a já jsem nechápal, kde se ve mně ty pocity berou. Neznám tu dívku. A přesto…

Viděl jsem sám sebe, jak k ní mířím. Už jsem byl připravený znovu ochutnat její krev a byl jsem si jistý, že by chutnala lépe než v tom snu. Chtěl jsem se jí zbavit, chtěl jsem se zbavit té noční můry. Do poslední kapky krve.

Když ke mně zvedla pohled, když už jsem stál kousek od ní a byl připravený po ní skočit, ten pohled změnil všechno. Její oči měly tu pozoruhodnou barvu modři a koukaly na mě tak důvěřivě. Zvědavě a mile. Nedokázal bych jí ublížit. Nikdy. Věděl jsem to. Ten sen byl nic oproti tomu, co jsem teď cítil. Tu touhu ji ochraňovat a dát jí vše, co bude chtít.

„Ahoj, já jsem Stefan Salvatore,“ pronesl jsem tiše a natáhl k ní ruku.

Zaslala: Tereza Srbecká