Future starts today, not tomorrow (8)

A/N: Taková normální kapitola, narychlo splácaná. Je tam jistý posun v ději, ale nečekejte od toho nějaké zázraky.

8.chapter – Confusion of souls

,,The past is a good place to visit, but I wouldn’t want to live there.“

Anonymous

*~*

Zírala na něj s nedočkavostí. Co myslí těmi „zádrhely“? Damon vytáhl z bundy středně velkou knížku v kožené vazbě. Listy z ní nevypadávaly jen díky tenké gumičce, která vše držela hezky pohromadě. Damon se chvíli rozmýšlel, ale nakonec podal deník Eleně. Jemně sejmula gumičku, bála se, že se jí ta věc rozpadne v rukou. Otočila na první stránku.

,,To je tátovo písmo!“ vyjekla s překvapením a horlivě obracela stránky. ,,Jeho deník. Co je v něm, Damone?“

,,Jak už jsem se zmínil, tvůj otec nejednou zakusil to, co my teď. Píše o tom ve svých pamětech. To od něj jsem se dozvěděl, že když se brána jednou otevře, zůstane otevřená, dokud se duše nevrátí. Díky tomu jsme mohli projít.“

,,A co když se Katherine vrátí zpět a uzavře ji? To už se nedostaneme zpátky?!“ nové poznatky vyvolávaly spoustu otázek.

,,Ale ano. Všechny duše, které sem vnikly se musí vrátit. Je to koloběh času, není moudré si s tím zahrávat. Ale k tomu, o čem jsem chtěl mluvit prvně… Tím, že jsem tady, existuju vlastně dvakrát. Jenže jsem to ve skutečnosti pořád jen já. To, co se tu děje už jsem jednou prožil. Má duše je stejná, avšak ve dvou tělech.“

,,Tím chceš říct…?“ nechápala.

,,Tím chci říct, že tento deník,“ ukázal na zápisník, který ležel na stole otevřen zhruba v polovině, ,,popisuje takzvané ‚Splynutí duší‘.“

,,Splynutí duší? Co je to?“ Nemůže to vyklopit hned?!

,,Pokud by mě mé druhé já spatřilo, čili naše duše by se navzájem shlédly, snažily by se spojit znovu v jednu, protože cítí, že jsou ve skutečnosti jedna… Těžko se to vysvětluje,“ ztěžka si oddechl a hledal slova, ,,zkrátka bych umřel.“ Skočil najednou ke konci a Elena vypadala ještě víc vykuleně než předtím.

,,Víš co, možná bude lepší, když si o tom přečteš. Není teď podstatné, jak se to děje, ale co s tím. To, že bych tu mohl kdykoliv zaklepat bačkorama, mě značně znepokojuje a krajně omezuje. Avšak výhodou je, že stejné omezení se dostává i Katherine. Tudíž můžeme předpokládat, že se tu někde ukrývá a snaží se nevycházet. Jen zjistit kde.“

,,Jenže, jak chceš zajistit, aby ses nepotkal sám se sebou?“ to jediné jí dávalo smysl. Damon nesmí narazit na Damona. Koukal na ni a ona dokázala odhadnout odpověď. Nevěděl. Vraštil čelo, usilovně přemýšlel, ale nedokázal vymyslet způsob.

,,V noci,“ konstatoval po chvíli, ,,snad mě nenapadne procházet se po půlnoci po Mystic Falls. Míval jsem lepší věci na práci.“ Ignorovala jeho dvojsmysly.

,,I tak je zde riziko.“

,,Menší než nakráčet v pravé poledne do sídla Salvatorů a účastnit se nedělního oběda,“ poznamenal, ,,musíme to risknout. Moc možností volby se nám nenaskýtá.“

,,Moje duše není stejná s Katherininou… Chci říct, jsme si podobné, možná příbuzné, ale…“

,,Zbláznila jsi se? Pověz, co bys dělala, kdybys našla Katherine, hm? Vydávala se za její špatné svědomí? Fata morganu? Ležela bys v krvi dřív, než bys řekla ‚dobrý den‘,“ zamítl její střeštěný nápad. Znovu nastalo ticho. Elena věděla, že ačkoliv odmítl, přesto, že s tím nesouhlasí, teď o tom přemýšlí. Zvažuje to. Nechtěla tady sedět, mezitím co on bude nasazovat život.

Stefan procitl. Všechny končetiny ho bolely, avšak byla to ta stará bolest. Žádná nová nepřicházela. Uvědomil si, že leží v nadýchaných peřinách. Žádná pouta. Vzepřel se na rukou, aby zjistil, že se mu to jen zdálo, že celou dobu snil. Nezdálo. Zápach vlhkých zdí nezmizel. Místnost bez oken ozařovala pouze lampa na jednoduchém dřevěném stolku. I postel, na které ležel, vypadala jako  pár narychlok sobě stlučených prken. Okolní dění ho přestalo zajímat. Nemá pouta! Do mysli se vkrádala jediná otázka – jak se dostat ven? Přemohl se a i přes bolesti vstal a vyběhl. Na chodbě nikdo nehlídal. Volná cesta k útěku. Dostavily se pochybnosti. Katherine ho tu nechala jen tak? Tohle se jí nepodobá. Pohlédl na svou pravou ruku a pochopil. Chyběl prsten.

,,Snad sis vážně nemyslel, že odtud tak lehce unikneš,“ zaševelilo těsně za ním. Otočil se a pohlédl na svou dávnou lásku.

,,Od tebe jsem nikdy neutíkal lehce. Trvalo mi to hodně dlouho,“ rozvedl rozhovor do obecných sfér.

,,A víš proč?“ usmála se, ,,protože ses ve skutečnosti nikdy nechtěl osvobodit. Jsme spolu spojení, Stefane.“ Neodpověděl. ,,Poobědváš se mnou?“ Zamířila chodbou vpravo, Stefan ji následoval. Jediný způsob, jak přijít na to, co chce – přistoupit na hru bez pravidel. Vešli do dalšího pokoje, opět ani jedno okno, pouze loučemi osvětlený prostor. Stefan začínal mít podezření, že se nachází v podzemí. Vlhkost, chlad, žádné slunce. Ano, musí to být nějaká podzemní skrýš. Katherine zasedla za velký dřevěný stůl a pokynula Stefanovi, aby se posadil naproti ní. Napadlo ho urvat jednu nohu stolu a vrazit ji přímo do jejího srdce. Bláhové, pomyslel si a splnil Katherinino přání. Teprve teď si všiml mladého hocha choulícího se v koutě. Vypadal vystrašeně, kolena si tiskl rukama k hru di a hlavu schovával mezi ramena.

,,Joe, pojď ke mně,“ oslovila ho Katherine, nespouštěla při tom oči ze Stefana. Mladík se neochotně zvedl a přistoupil ke stolu. ,,Podej mi ruku,“ přikázala a chlapec jménem Joe k ní natáhl paži. Stefan věděl, co nadejde. Katherine se svými tesáky zuřivě zakousla do nabízeného zápěstí. ,,Můj přítel by si také dal,“ řekla, jen co se nakrmila.

,,Ne, děkuju,“ snažil se působit zdvořile. Litoval ubohého Joea, jeho život se krátil každou sekundou rychleji a rychleji.

,,Určitě jsi vyhladověl. Potřebuješ pít,“ přemlouvala ho Katherine. Když jí došlo, že jej neoblomí, jedním rychlým pohybem zlomila klukovi vaz. Jeho mrtvola se stala součástí toho místa, jako by tam spočívala odjakživa.

,,Dobře, raději zvěřinu?“ při těchto slovech přicupitala postarší dáma s plným džbánem a číší. Nalila Stefanovi plnou sklenici. Zvířecí krev poznal okamžitě.

,,Na zdraví,“ pozvedl sklenku a opatrně ji přiložil k ústům. Sporýš z krve necítil. Chceš si hrát na spokojený život? ,,Kde to jsme, Katherine?“

,,V Mystic Falls přece.“

,,Kde přesně?“

,,Pod kostelem.“

,,Myslíš pod troskami kostela? V hrobce?“

,,Ne, myslím tím, pod kostelem, v hrobce“ tvářila se spokojeně. Mást Stefana ji neuvěřitelně bavilo.

,,Slyšel jsem tě, jak se bavíš s… Emily?“ vybavily se mu zamlžené vzpomínky. Sám teď nevěřil, že se mu to nezdálo.

,,Ano? To je možné, zastavila se tu,“ pokračovala jakoby nic.

,,Emily je přece dávno po smrti!“

,,To ty taky,“ úsměv jí rozjasnil tvář. ,,Jsme zpátky v roce 1864, Stefane. Ať už tomu věříš nebo ne, vrátila jsem se s tebou, abych s tebou znovu odešla. A tentokrát navždy.“

Zaslala: JenniferBlack