Probuzené city (1)

„Kde máš ložnici?“ zašeptal Damon do Mandiných vlasů.

Sám nechtěl uvěřit tomu, že se ptá. Sex a milostné hrátky vždy bral jen jako předehru, jako vedlejší produkt potěšení při jednom z druhů získávání krve. Byl samozřejmě i snazší způsob, rychlejší a pro upírovu podstatu přirozenější. Tím byl lov. Počkat si v temném stínu zešeřelé uličky a v příhodnou chvíli se vrhnout na svou nic netušící oběť. Pokud si chtěl svůj lov trochu okořenit, a to Damon rád, stačilo se své oběti ukázat, poškorpit ji, dát jí šanci na útěk a pak jí pronásledovat. Miloval tyhle hry na kočku a myš.

Upíři však mívají dlouhé chvíle a také spoustu času na to, vymyslet si způsob, jak si ty dlouhé chvíle ukrátit. Damon se nakonec inspiroval u Katherine. Fascinovala ho její taktika pohrávání si s lidmi, laškování a svádění. Upravil si ji pro svou potřebu a bavil se na účet svojí kořisti. Těmito hrátkami se přeci dalo zabít tolik volného času.

Ale s Mandie žádný volný čas nezabíjel. S ní ten čas příjemně trávil. Samotného jej překvapovalo, jak rád je v její blízkosti. Když byl s ní, myšlenky na Elenu jakoby odplouvaly, ztrácely se v hloubce jeho nevědomí. Chmurné myšlenky na něj přestávaly dotírat a provokovat jeho vztek na celý svět a především na jeho bratra Stefana. Uvědomil si, že v přítomnosti Mandie svého bratra vůbec neshazuje a neuráží.  Naopak, mluvil o něm a myslel na něj poslední týdny stále více v dobrém. Byl z toho celý zmatený, ale neřešil to. Rozhodně to nechtěl řešit teď, tady a v tuhle chvílí.

Nechal se vzít od Mandie za ruku a následoval ji po schodech do patra jejího malého domu. Rychlým, ale pozorným pohledem zkoumal každý detail části domu, kde ještě nebyl. Staré dřevěné obložení vonělo novým nátěrem, květované tapety zářily odstíny teplých barev, krajinové obrazy s motivy francouzského venkova ožívaly zapadajícím sluncem. Pod oknem na konci chodby stála velká žlutá váza plná pestrobarevných květin. U té se Mandie zastavila, pomalu se otočila k Damonovi a zkoumavě mu pohlédla do očí.

„Když tě pozvu dál, nebude to poprvé a naposledy, že ne?“

Damon se usmál, naklonil se k ní blíž, aby jí mohl pohladit po vlasech. „Ujišťuju tě, že pokud nebudeš chtít, tak ne.“

Mandie zrůžověly tváře, sklopila oči ke své ruce, ve které držela Damonovu. Pak hlavu zase zvedla a lehce s ní kývla ke dveřím. „Pojď.“

Damon vstoupil do pokoje a rozhlédl se. Poznal, že Mandina ložnice byla zrcadlem její duše. Stejně tak jako Mandie byla z podstatné části dospělou ženou, byla ložnice vybavená praktickým nábytkem a tak, jak v sobě skrývala cosi dětského, se v pokoji nacházeli plyšoví medvídci, levné keramické sošky a zřejmě vlastnoručně malované obrázky. Damon pokoj přelétl zkoumavým pohledem a okamžitě si ho zamiloval.

Zachytil dívčin rozpačitý výraz ve tváři. Usmál se na ni a jemně ji přitáhl blíž k sobě. Chtěl jí říct něco duchaplného, něco čím by její rozpaky rozptýlil, ale místo toho jí políbil. Lehce, něžně, ale dlouze.

Mandie přivřela oči a polibek mu opětovala. Damon slyšel, jak jí srdce zrychluje a cítil, že její rty začínají pálit. To Damona zarazilo. Přestal ji líbat a odtáhl se.

„Co se stalo?“ vydechla a těkala po něm zmateným pohledem.

„Já nevím, jestli můžu Mandie.“ hlesl, sám překvapený svou odpovědí.

„Ty to nechceš?“ špitla Mandie a sklopila oči.

„Chci.“ zareagoval Damon okamžitě.

“Tak co se stalo? Nelíbím se ti?“ Její hlas se pomalu vytrácel.

„Tak to není Mandie“ Damon jí dvěma prsty zvedl bradu, aby mu viděla do očí „Moc se mi líbíš a chci tě tolik, jako žádnou jinou. Jenom…“

Sám sebe nechápal. Ten pocit, který ho právě zarazil, znal, ale přes sto čtyřicet let ho už necítil. Vlastně cítil. Vzpomněl si na loňskou příhodu s Eleniným bratrem. Tehdy, když z něho opadla vlna vzteku a on si uvědomil, co provedl, že zabil Jeremiho, jej přepadl podobný pocit. Tehdy tomu však nevěnoval takovou pozornost, jako teď. Tehdy byl příliš vzteklý, trucovitý a sebestředný.

Podíval se do Mandiných očí.

„…nevím, jestli je to správné.“ Dokončil zdráhavě větu.

Ano, to bylo ono. Zarazily ho pochyby. Pochyby o správnosti svého konání. Udělal to už tolikrát, někoho svedl, využil, ovlivnil a nakonec odkopnul, nebo dokonce zabil. Vždy to bylo tak jednoduché. Nikdy ho netrápily výčitky. Ale tentokrát to bylo jiné. Ty podivné pocity, které ho poslední dobou zaplavovaly a kterým nevěnoval příliš pozornosti, byly příliš důležité, než aby je i nadále přehlížel a odsouval. Právě teď, v téhle chvíli si to uvědomil. Konečně v tom měl jasno. Konečně si uvědomil, co to znamená. Už není jenom upír. Probouzejí se v něm lidské city a převládají nad upíří podstatou. Zase cítí. Cítí obavy, odpovědnost, dokonce i strach. Strach z toho, že by mohl Mandi zranit, nebo jí dokonce ztratit. V té chvíli uvědomění se mu vybavil obraz Stefana a Eleny. Uvědomil si, kolik bolesti jim za poslední rok způsobil a to jen proto, že byl tak zaslepený. Zaslepený upíří zuřivostí. Ano, to upíři a jejich svět ničí lidské životy, sám je toho příkladem. Teď už se Stefanovi nedivil, že z toho světa utíkal.

Damon zavřel oči a hlavou mu běžely tváře a jména lidí, kterým za poslední rok vstoupil do života. Kterým zkazil, změnil, nebo dokonce zničil život. Vicki-dívce se zraněnými city ublížil tím nejhorším způsobem a nepřímo způsobil její smrt. To zasáhlo Jeremiho-chlapce, který měl stejně jako Vicki zraněné city. I jemu o pár měsíců později ublížil tím nejhorším způsobem. Zabil ho, a že nakonec Jeremi nezemřel, nebyla jeho zásluha. Matt – Damonovou vinou přišel o sestru. Caroline (nebohá Caroline)- ubližoval jí, zneužíval a nakonec ji využil v boji proti vztahu svého bratra s Elenou. Tanner-trenér fotbalu, toho prostě jen tak zabil, jako když luskne prsty, jen aby svému bratrovi dokázal, že nemá žádné city. Lexi (ach Lexi)-bratrova upíří kamarádka, kterou obětoval pro svoje dobro. Bonnie-jejíž babička zemřela vyčerpáním a kvůli komu? Kvůli jeho falešné touze po Katherině. Teď už to vědě, že jí doopravdy nemiloval. Chtěl jí jen proto, že byla nespoutaná, plně oddaná své upíří podstatě, tak jako on. To jediné ho na ní fascinoval, když byl člověkem. To jediné je spojovalo, když se stal upírem. Jenom vášeň, žádné city. Další jména a tváře defilovali jeho myslí. Příliš dlouhý seznam obětí na tak krátký pobyt v Mystic Fals. Má vůbec právo na ten seznam přidávat ještě další jména. Ne. Už nechce nikomu kazit život a obzvlášť ne Mandie.

Otevřel oči, přitáhl si Mandie znovu blíž k sobě a něžně ji objal. Ona se k němu stulila a položila mu hlavu na rameno. Pohrával si s jejími vlasy a nakonec do nich zabořil svou tvář.

Cítil, že už není tím upírem, kterým býval. City ho změnili. Mandie ho změnila. Snad by to od teď mohlo být jiné. Mohl by se svou změnou, se svým novým životem založit i nový seznam. Seznam těch, co miluje, těch na kterých mu záleží.

Políbil Mandie do vlasů.

Ano. Rozhodl se začít nový život. Nový život a nový seznam a na prvním místě nového seznamu bude ona-Mandie.

Lehce jí rukou zvedl tvář, aby jí mohl políbit, jemně ale lačně a ona mu polibky se stejnou lačností opětovala. Jejich jazyky se střetli a navzájem se ochutnávaly. Damon už dál neváhal. Rozepínal jí blůzku a prsty se dotýkal její nahé, horké kůže. Zachvěla se. Tolik po ní toužil, až ho to bolelo. Na chvilku se od sebe odtrhli, ale jen proto, aby popadli dech. Když se jejich rty znovu spojili, začali ze sebe vzájemně strhávat oblečení. Nakonec se svalili do postele.

Mandie vzdychala a slabě sténala, když se začali pohybovat v pravidelném rytmu tělesné lásky a Damon jí přitom vzrušeně pozoroval. Sledoval lehce namodralá víčka zavřených očí, tváře zarudlé horkostí, pootevřená, chvějící se ústa, jemnou bradu, bělostné hrdlo, divoce pulzující žíly a tepny prosvítající pod horkou kůží. Cítil slastnou bolest v dásních. Upíří podstatu přeci jenom nemůže úplně potlačit. Rychle odvrátil pohled stranou, bolest v dásních však nepolevovala. Zavřel oči. Musí to zvládnout, musí to překonat.

Mandie zasténala a její tělo se vypružilo. Tím vyvolala v Damonovi novou pozornost. Vyděl ji, jak hluboko boří hlavu do polštáře, vypíná hruď a zcela mu tak odhaluje svůj krk. Blížila se k vrcholu své slasti. Damonovi se zachvěl horní ret. Mandie znovu zasténala a přitom zaryla své nehty do Damonových ramen. Ta slabá bolest, kterou ucítil, jako by byla spínačem. Upíří podstata se probudila a zvítězila. Damon vycenil špičáky a s doširoka otevřenými ústy se přisál Mandie na hrdlo.

Ve chvíli, kdy polkl první krev, se trochu vzpamatoval. Mandie se však nebránila, žádným způsobem neprotestovala. Dokonce to vypadalo, že si ničeho nevšimla. Damon polkl podruhé. Krev plná vášně měla tak skvělou chuť, že nemohl odolat a znovu lačně nasál. Sotva polkl třetí lok, jako blesk z čistého nebe zasáhla jeho tělo spalující bolest. Damon se odtrhl od Mandina krku a v křeči se svalil vedle ní na postel. Měl pocit, jako by mu vnitřnosti někdo trhal na kusy a přitom je spaloval rozžhaveným pohrabáčem. Znal tuhle mučivou bolest a v poslední době se s ní několikrát setkal, ale nikdy ho tak nepřekvapila, jako právě teď. V tuhle chvíli jí opravdu nečekal.

„Damone!?“ vykřikla Mandie a rychle se k němu naklonila „Damone, co se stalo? Co je ti?“

Damon, ač spalován bolestí užasl nad tak nenadálou změnou v její tváři. Před pár vteřinami byla plná vášně a touhy a teď v ní viděl překvapení, bolest a strach.

„Sporýš…“ zachroptěl. Víc ze sebe nedostal. Neviditelná ruka bolesti ho škrtila. Soustředil se na dýchání.

„Cože?“ nechápala poplašená Mandie “Co jsi to říkal? Já ti vůbec nerozumím. Co mám dělat?“

„Máš… v sobě… sporýš.“ znovu zachroptěl Damon. Se zavřenýma očima se soustředil na bolest a snažil se jí ovládnout, zkrotit, dostat jí nějakým způsobem pod kontrolu.

„Sporýš?“ Mandie byla zmatená. „To myslíš …tu…kytku…bylinu?“

Damon zlehka přikývl.

„Asi je v čaji co piju, ale co má ta kytka s tebou …“ Mandie se odmlčela a pak náhle vykřikla.

Damon rychle otevřel oči. Mandie se třásla a třeštila na něho oči, pak si nepřítomně sáhla na prsa a nakonec se podívala na svou dlaň. Damon si uvědomil, že je celá od krve, která vytékala z rozšklebené rány a ukapávala přes její ňadro na jeho hruď. Sebral všechnu sílu, co v sobě měl a natáhl se pro tričko přehozené přes okraj postele kousek za jeho hlavou. Byl to kousek od Johna Varvatose, na kterém si velice zakládal. Za jiných okolností by byl zřejmě dost naštvaný, kdyby bylo jakkoli poškozeno, ale teď mu na tom vážně nezáleželo. Přiložil zmačkané triko Mandi na ránu.

„Musíš k doktorovi.“ hlesl, když vyčerpaně dopadl zpátky na postel. Její stav se mu vůbec nelíbil. Nikdy neměl problém nakrmit se tak, aby člověku neublížil, pokud nechtěl, ale tentokrát se té ráně nedalo zabránit. Ve chvíli, kdy jej zasáhla spalující bolest, zřejmě natrhl žílu.

„Co se mi to stalo, Damone?“ šeptala Mandie a nepřestávala se třást. Vypadala jako by byla duchem nepřítomná.

„Promiň Mandie,já vážně nechtěl…“ Damon by jí rád dostal ze šoku, ale momentálně měl dost práce sám se sebou.

„Co si nechtěl, Damone? Co se to stalo?“ Mandin skomírající hlas umlkl, pár vteřin bylo ticho a najednou se jí pohled rozjasnil „Co jsi zač, Damone?!“

Damon zaváhal. Má jí to říct? Nemá na vybranou. Musí jí to říct, jak jinak jí vysvětlí, co se stalo. A co když jeho vysvětlení nepochopí, nebo to nezvládne, co když uteče? Je slabý, nedohonil by jí. Ale když jí nic neřekne, nic nevysvětlí, nedopadne to ještě hůř? Nejlepší bude, když jí to řekne a bude doufat, že to zvládne, a kdyby nezvládla, vymaže jí paměť. Ale to právě nechtěl. Nechtěl jí ovlivňovat, ona si to nezaslouží.

„Mandie.“ Chytil jí za volnou ruku, aby jí pro jistotu přidržel. Ještě jednou se nadechl a pak pokračoval „Já, jsem upír.“ A je to venku. Přiznal se a znovu selhal. Jediný pochybením ji vtáhnul do svého světa. Do světa upírů, krve, násilí a smrti. Jeho předsevzetí o novém životě a novém seznamu vzalo za své.

„To jako…?“ Mandie vytřeštila oči a výraz její tváře se znovu radikálně začal měnit. Byla naštvaná, skoro až vzteklá. „Takže to všechno…“ hlas se jí zvedl o oktávu výš „…všechny ty řeči, ty zamilovaný pohledy…“ Mandie už téměř ječela, mávala volnou rukou, pohazovala hlavou a snažila se najít správná slova „…i to tady…to…to všechno…to bylo…to bylo jenom…jenom kvůli tomuhle!?!“ Zahodila zakrvácené triko a ukázala si na ránu.

Damonovi se stáhlo hrdlo, jako by se mu v něm vzpříčil knedlík. Byl sice rád, že se Mandie nepolekala a nedala se na úprk. Ale ta bolest, co slyšel v jejím hlase a slzy, kterými se jí nakonec zalily oči, ho dostaly.

„Ne Mandie,tak to není.“ Snažil se k ní promluvit co nejvroucněji a přitom se znovu natáhl pro odhozené tričko „Tohle, ech, jsem opravdu nechtěl.“ Damonovi se zkřivila tvář bolestí „Věř mi.“ Chtěl jí tričko přiložit na ránu, ale ona ho odstrčila. „Prosím.“ Damon jí s trpělivostí sobě nevídanou pomalu přitiskl triko zpátky na krk a znovu se s heknutím svalil na postel. Mandie si triko přidržela a i když zřejmě chtěla vypadat uraženě, při pohledu na bezmocného Damona zjihla.

„Co ten…sporýš…dělá?“ zeptala se váhavě.

„Pro upíra je sporýš jako jed.“ vysvětloval Damon.

„Takže ty…?“ Mandie se zděšením rozšířili panenky.

„Ne, neboj se.“ Uklidňoval ji Damon, značně potěšen její starostí o něj „Jen jsem teď tak trochu mimo. Dej mi pár hodin a budu zase v pohodě.“ Jeho pohled však skončil na triku stále víc nasáklém krví. „Ale ty musíš do nemocnice.“ dodal.

„Ne, to ne!“ rázně protestovala Mandie „Co bych jim asi řekla, že mně pokousal vášnivý milenec?“ Zavrtěla hlavou „Já to zvládnu.“

Damon se zlehka zašklebil. Věděl, že to nezvládne. Ani on ani ona to nezvládnou bez jisté pomoci.

„Prosím tě, podej mi mobil.“ poprosil Mandie.

„Kde ho máš?“

„V bundě, v náprsní kapse.“

Mandie zvedla bundu ze země, zalovila v náprsní kapse a vyndala z ní mobil s dotykovým displejem. Damon si ho vzal, našel a zvolil příslušné číslo a přiložil si mobil k uchu. Po třetím zazvonění se na druhém konci ozvalo odměřené

„Damone!“

„Stefane…“ než se však Damon stačil nadechnout, aby mohl pokračovat, na druhé straně se ozvalo otrávené

„Co chceš?!“

Damon sledoval Mandi, jak si sedá na kraj postele a na krku si přerovnává zmáčené triko. Ten pohled ho donutil k naprosto klidné reakci a pokoře.

„Potřebuji, tvojí pomoc Stefane.“ Na druhé straně nastala krátká pauza. Stefana zřejmě zaskočil jeho klidný a výrazně prosebný tón.

„Poslouchám, Damone. Co se stalo?“ navázal Stefan.

„To ti vysvětlím potom. Potřebuju, abys hned přišel k Mandie a jestli jsi doma, vezmi to přes moji soukromou spižírnu.“

„Co se děje?“ Chtěl vědět Stefan.

„Později Stefane, teď si prosím tě pospěš.“

„Hned jsem tam.“

Na druhé straně to klaplo, dřív než Damon stačil poděkovat. Jindy by to asi neudělal, ale dneska to chtěl říct. Říct svému bratrovi to slovíčko, co už několik desítek let nepoužíval.

„Stefan,“ špitla Mandie „on je taky … upír?“

Damon se zakřenil a přikývl.

„A on…?“ zvedla Mandie tázavě obočí a maličko zaklonila hlavu.

„Ne.“ Damon okamžitě pochopil nevyřčenou otázku „On je na zvířátka.“ dodal.

Mandie pokývala hlavou a znovu se zeptala

„A Elena?“

„Myslím, že je vegetariánka.“ nadhodil Damon.

„Tak jsem to nemyslela.“ zarazila ho Mandie  „Myslela jsem, jestli je taky…?“

„Upír?“ zasmál se Damon „Ne je člověk, jako ty.“

„A oni …?“ Mandie znovu nechala otázku nedokončenou, jen volnou rukou namalovala ve vzduchu kruh.

„Jo, patří k sobě.“ Damon dokončil její větu a byl překvapen, s jakou lehkostí to řekl. Bez jediného náznaku uštěpačnosti, nebo odporu. Pohladil Mandie po ruce.

„Měla by sis na sebe něco vzít, Stefan tu bude každou chvíli.“

Mandie si přinesla z koupelny župan. Bez ohledu na to, že bude celý zamazaný od krve, se do něj pomocí jedné ruky snažila nasoukat. Damon se zvedl, aby jí pomohl. Z postele se mu však ještě nepodařilo vstát, tak zůstal sedět na jejím okraji. Právě jí zavazoval pásek, když se v přízemí rozdrnčel zvonek u dveří.

„To je Stefan?“ zeptala se Mandie.

Damon přikývl. Mandie se však nehýbala.

„Nemusíš se ho bát. Neublíží ti.“ Pobídl ji Damon.

„Já vím.“ Přikývla Mandie a rozeběhla se ke dveřím.

„Musíš ho pozvat dovnitř.“ zavolal za ní Damon.

Mandie se u dveří zarazila a otočila se na Damona.

„Proč?“

„Jinak by nemohl překročit práh.“ suše konstatoval Damon.

Zvonek znovu zadrnčel. Mandie jen přikývla a vyšla z ložnice. Seběhla schodiště, ale u dveří se na chvilku zarazila. Uhladila si rozcuchané vlasy, vydechla a snažila se nasadit klidný výraz. Pak vzala za kliku a pootevřela dveře, tak akorát, aby si mezerou mohla prohlédnout příchozího. Co kdyby to přeci jen nebyl Stefan. Stál tam mladík v tmavých kalhotách a černé kožené bundě s vlasy střiženými podle dnešní módy. Nervózně přešlápl a zvedl k ní své šedé oči.

„Ahoj, já jsem Stefan…“ začal se představovat, Mandie ho však nenechala domluvit. Okamžitě otevřela dveře dokořán a hlavou mu pokývala, ať jde dál. Stefan znovu přešlápl na místě. Mandi svitlo.

„Promiň. Pojď prosím dál.“ řekla omluvně.

Stefan zlehka překročil práh a přitom nespouštěl zaražený pohled ze zakrváceného hadru, který si dívka tiskla ke krku.

„Damon je nahoře.“ řekla Mandie, spěšně zavřela dveře a už se hnala po schodech nahoru. Stefan jí následoval. Hlavou mu vířili otázky, ale nechával si je pro sebe.

V ložnici přistihli Damona vrávorajícího u postele, jak si se supěním a hekáním snaží, zapnou kalhoty.

„Damone.“ zvolala Mandie a vrhla se k němu. Volnou rukou ho zachytila, aby nespadl a zároveň ho zatlačila zpátky na postel. Bez protestů se posadil. Na odpor vážně neměl sílu.

„Ahoj Stefane.“ pozdravil bratra a zvedl k němu vyčerpaný obličej.

„Damone.“ odpověděl váhavě Stefan a nepřestával zmateně těkat očima po těch dvou hromádkách neštěstí sedících na kraji postele.

„Všechno bude v pořádku.“ začal Damon „Měli jsme jen takovou menší nehodu se sporýšem.“ vysvětil stručně podstatnou část problému.

Stefan se nechápavě zamračil.

„Byl jsi doma?“ zeptal se Damon, aniž by reagoval na Stefanův postoj.

Stefan přikývl a Damon k němu natáhl ruku. Stefan se však nepohnul, probodával Damona pohledem a přitom sotva viditelně kývl směrem k Mandi.

„To je v pořádku, ona ví všechno.“ ušklíbl se malinko Damon.

Stefan se stále nehýbal, jen rukou zalovil ve vnitřní straně bundy. Vyndal plastový transfuzní sáček a pak ho s krátkým zaváháním podal Damonovi.

„Mohl by ses jí prosím podívat na krk?“ požádal Damon bratra, zatím co uvolňoval pojistku na sáčku a vytahoval hadičku. Vložil si jí do úst a pořádně nasál. Cítil okamžitou úlevu. Čerstvá krev mu dodávala sílu a hojila rány způsobené sporýšem. Spokojeně nasával a přitom koutkem oka pozoroval Stefana, jak si prohlíží ránu na Mandině krku.

„Musí do nemocnice.“ konstatoval Stefan, když Mandi ránu znovu zakryl.

Damon přikývl a zašklebil se.

„Nechce.“ procedil mezi zuby, protože nechtěl pustit hadičku z pusy.

„Máš natrženou žílu.“ Stefan si opřel ruce o kolena a sklonil se k Mandie aby se jí mohl podívat do očí. „Mohla by si vykrvácet.“ pokračoval v přesvědčování.

Mandie však stále odmítavě vrtěla hlavou.

Stefan si povzdechl a tázavě se podíval na Damona.

„Mám jí…?“ Stefan naznačil očima ovlivnění.

Damon zavrtěl hlavou. O tom nechtěl ani slyšet. Koneckonců, nemocnice není jediný řešení.

„Mohl bys jí pomoc i jinak.“ nadhodil Damon nesměle. Nedivil by se, kdyby Stefan odmítl. Za všechno co mu celá léta provádí, by si to i zasloužil, ale tady nejde o něho, ale o Mandi.

Stefan, jako by myslel na to samé, dlouze hleděl Damonovi do očí a nakonec řekl „Pomůžu jí.“ obrátil se k Mandi a pokusil se jí to vysvětlit „Uzdravím tě naším způsobem.“

„Co znamená naším způsobem?“

„Dám ti napít svojí krve.“

„Cože?“ Mandie nadskočila.

„Víš,“ Pokračoval Stefan: „naše krev regeneruje lidskou tkáň. Rána se ti zacelí a uzdravíš se.“

„Bez doktora?“

Stefan přikývl.

„Nebude ze mě pak upír?“ Mandie se maličko od Stefana odtáhla.

„Ne, ten proces je daleko složitější. Samotná krev tě nezmění.“ ujišťoval ji Stefan.

„Pokud neumřeš.“ procedil Damon mezi zuby.

Mandie vyděšeně vytřeštila oči, Stefan jí však okamžitě uklidnil.

„Nesmíš zemřít po tu dobu, co budeš mít upíří krev v těle. Ta do dvaceti čtyř hodin vyprchá. Takže po tu dobu se snaž nespadnout ze schodů, nebo pod auto, oběsit se, skočit z útesu, nebo podobným hloupým způsobem ukončit svůj lidský život.“

Damon se musel usmát, tyhle sarkastické poznámky byli vždycky jeho doména a slyšet je z bratrových úst bylo pro něj něco nového.

„Je to vážně nutný.“ Obrátila se Mandie na Damona.

„Buď krev, nebo doktor. Vyber si.“ řekl Damon a se vší vážností jí hleděl do očí.

Mandie uhnula pohledem a polkla.

„Tak dobře. K doktorovi nejdu.“

Damon přikývl a Stefan si začal vyhrnovat rukáv. Mandie ho však zarazila a otočila se zpátky k Damonovi.

„Mám ale jednu podmínku.“

Damon tušil, co to bude, přesto pokýval hlavou, aby pokračovala.

„Vrať mi to, co jsi mi vzal.“ Tentokrát pohledem neuhnula.

Damon se usmál, ale Stefan, kterému to také došlo, protestoval.

„Damon je oslabený sporýšem.“

„To je dobrý, Sefane, já to zvládnu.“odtušil Damon, aniž od Mandie odvrátil pohled.

„Damone!“ napomínal Stefan bratra.

Damon se k němu konečně otočil.

„Já to zvládnu. Už je mi dobře.“ Zamával prázdným transfuzním sáčkem.

Stefan si povzdechl.

„Jsi si jistý.“

Damon se škádlivě usmál.

„Jako nikdy.“

Stefan rezignovaně přikývl a o krok odstoupil.

„Takže, co mám dělat?“ zeptala se malinko rozechvěle Mandie.

Damon se kousl do zápěstí a natáhl k ní ruku.

„Pít.“

„Kolik?“

„Kolik bude potřeba.“

Mandie sledovala stružku krve vytékající z ranky. Přidržela si Damonovo zápěstí volnou rukou a zlehka se k rance přisála. Kupodivu jí chuť krve nevadila. Ani když jí polkla. Po několika drobných locích začala v těle cítit podivně palčivé mrazení. S každou další kapkou polknuté krve cítila sílu, ale z nějakého nepochopitelného důvodu se začínala cítit malátně. Nakonec jí Damonovo zápěstí vyklouzlo z ruky a její tělo se pomalu sesunulo do jeho připravené náruče.

„Damone…?“ zašeptala skomírajícím hlasem.

„Ššš. To je v pořádku. To za chvíli přejde.“ utěšoval jí Damon.

Lehce ji k sobě tiskl, hladil jí po vlasech a líbal jí na čelo. Zapomněl na Stefana, zapomněl na celý svět, protože teď myslel jen na ni. Držel jí v náruči a už jí nikdy nechtěl pustit. Mandie. Moje Mandie.

Stefan pochopil, že už je tu zbytečný. Otočil se ke dveřím a chtěl odejít.

„Stefane.“ zavolal ho bratr téměř neslyšně. Stefan se otočil. Damon se na něj díval přes záplavu Mandiných vlasů a znovu téměř neslyšně promluvil. „Díky.“

Stefan zauvažoval, jestli se nepřeslechl. Jeho bratr přece nikdy neděkoval, především ne jemu. Když ale na Damonově tváři zahlédl slabý upřímný úsměv, uvěřil. Nepřeslechl se. Damon mu opravdu poděkoval. Stefan zakroutil hlavou a úsměv mu oplatil. „Nemáš zač.“ zašeptal a z kývnutím na rozloučenou se vytratil z místnosti.

Zaslala: Atanyel