Future starts today, not tomorrow (5)

5. chapter – Girls will never be silent

,That’s the secret to life… replace one worry with another…“

Charles M. Schulz

*~*

Upírovo tělo ztěžka dopadlo na prašnou zem. Trvalo mu asi půl minuty než byl schopen otevřít oči. S pokřivenou grimasou v obličeji se snažil vyplivnout kousky hlíny z dutiny ústní.

,,Myslím, že jsem po večeři.“ Konečně se mu podařilo vyprostit i kousek stébla zachyceného mezi stoličkami. V tom uslyšel těsně za sebou zvuk, jako když naskládáte knihy navrch skříně, poodstoupíte, podíváte se, jak se vám to podařilo skvěle narvat na hromadu, máte se k odchodu a sotva vykročíte ke dveřím, bác. Zastavíte se, chvíli zmateně koukáte před sebe a nakonec se otočíte…

Damon s oblibou vyvracel lidem doměnku o jeho zlosti. On se přece nenaštve, pouze dorovnává účty. Ovšem tohle byl jeden z těch okamžiků, kdy se jevilo moudřejším chodit kolem spícího tygra po špičkách a nepíchat ho klacíkem do oka. Vteřinu váhal, jestli před ním neleží Katherine, avšak nemotorné pohyby se ani zdaleka nepodobaly těm ladným, upířím.

,,Máš tak deset sekund, abys mě přesvědčila, že to, co vidím před sebou, je pouze tvůj hologram,“ procedil skrze zuby. Eleně se udělalo z cestování časem lehce nevolno. Nemyslela, že když skočí za Damonem, čeká ji nekonečně dlouhý volný pád, obohacený o točení se ve spirále. Vykašlávala prach, který se jí dostal až do krku a snažila se postavit. Mírně pozvedla zrak. Při pohledu na Damone udělal její žaludek salto, ne li dvojité. Stál před ní s rukama v bok. Chybělo už jen, aby si podupával nohou. Přemohla pocit zvracení. Ne z Damona! Z toho pitomého točení. Vybavila si poslední zoufalý pokus Bonnie zastavit ji. Mladá Gilbertová však využila okamžiku překvapení a vrhla se do otvoru po hlavě, krátce na to, co na stejném místě zmizel Damon. Nechtěla ani pomyslet na hněv kamarádky, i když hněv pouze maskující obavy. Ani na nebezpečí, které jí připraví 19. století. Co si pomyslí Jenna, až se Elena nevrátí domů? Sakra, vždyť ani netušila, jak takové cestování časovou bránou funguje. A přesto neváhala.

Konečně se jí vnitřnosti přestaly vozit na pirátské lodi. Vyškrábala se na nohy a rozhlédla se. Vypadalo to tu naprosto odlišně. Co taky čekala? Paneláky a KFC? Jediné, co se nezměnilo, byl Damonův nasupený výraz. Ten se však ve chvíli, kdy se rozpohyboval zvon na vrcholku kostela, změnil z vytočeného na ostražitý. Chytil Elenu za paži tak silně, div jí tam nezanechal rudé otisky svých prstů a zatáhl ji za nejbližší křoví.

,,Vím, že mě teď zabiješ a pohodíš tady v tom křáčí,“ mnula si pravou ruku, ,,ale příště bys mohl vyjádřit trochu více solidarity s odsouzencem na smrt.“ Damon si jí nevšímal, místo toho skenoval prostranství, na kterém ještě nedávno postávali.

,,Jak jsem mohl být tak hloupý,“ nadával sám na sebe, což bylo u něj více než neobvyklé. ,,Nechal jsem se příliš unést všemi těmi ‚čas vracejícími‘ pravidly, že jsem dočista zapomněl na konvence. Běhat tady uprostřed dne v těhle šatech. Ne, strávil jsem příliš dlouhou dobu v přítomnosti mého bratra, jinak si to zatmění rozumu nedokážu vysvětlit.“ Teď už i Elena pochopila, proč se najednou schovávají. Pohlédla na své džíny, ze kterých vykukovaly plátěné tenisky. Damon má pravdu, v této době by je nejspíš upálili. Děkovala bohu, že nikdo neviděl dva návštěvníky z budoucnosti, jak ryjou nosem v zemi.

Krátce na to se začali objevovat původní obyvatelé Mystic Falls. Mířili rovnou ke kostelu, na sobě sváteční oděv. Elena si matně vybavovala hodiny dějepisu… Stefan zná každé datum. Stefan ví odpověď na všechny otázky pana Tannera. Stefan… Tak dost! Musí si přece pamatovat i něco užitečnějšího. Lidé těchto časů byli nesmírně věřící. Nechodit do kostela by považovali za společensky nepřijatelné. Zvon je svolával k odpolední mši. Mezi příchozími spatřila faráře v dlouhém taláru, každého s úsměvem zdravil a žehnal mu. Do chrámu božího vstoupil jako poslední a zabouchl za sebou velké dubové dveře.

,,Bohoslužba začala… Pojď, musíme si pospíšit,“ Damon znovu popadl Elenu a táhl ji za sebou.

,,Můžou vůbec upíři do kostela?“ nepřemohla zvědavost. Hlavou se jí mihla představa její svatby.

,,Proč by nemohli? Povídačky. To věříš i na česnek?“

,,Ne, teď už jen sporýš.“ Procházeli vylidněnými ulicemi, míjeli domky prostých lidí a čím více se blížili k okrajům městečka, tím větší pozemky kolem ještě honosnějších domů nacházeli. Jen málo staveb si zachovalo alespoň část ze své původní podoby. Elena poznala radnici, podle typické věže na severní straně. Štukové stěny menšího domku jí napověděly, že se nacházejí v ulici, kde za pár století postaví jejich oblíbený Grill. Otevíral se tu zcela jiný svět a přece v lecčem stejný. Mystic Falls si rádo udržovalo punc takzvané historické hodnoty. Napadlo ji, že by to tu i ráda prozkoumala. Ale obava z toho, že je někdo uvidí byla silnější než zvědavost. Jak si vůbec může být Damon tak jistý, že se všichni odešli modlit? Co když někoho potkají? Nezbývalo jí však nic jiného než mu věřit. Žil v této době, určitě ví, co dělá. Kráčeli si to přímo kolem sídla Lockwoodových, poznala to podle velkého písmene L nad honosnou vstupní branou. Starostovy pozemky vypadaly menší, ale neztrácely aristokratický vzhled.

,,Jak najdeme Stefana?“ prolomila již delší dobu tíživé ticho Elena.

,,My? Ty můžeš začít na Googlu, já mrknu na Wikipedii… Nemysli si, že jsem zapomněl!“ už teď toho litovala, píchla do vosího hnízda, ,,Slečna se zkrátka rozhodla, že vezme osud do svých rukou. Což v překladu realisticky smíšlejících znamená – přidělávat starosti. Co sis, k čertu, myslela? Ne, neodpovídej. Nemyslela jsi. Stefan by se měl s tou drogou lásky krotit.“ Damon začal Elenu vytáčet. A to tu s ním nestrávila ani půl hodiny. ,,Teď musím najít vhodné místo, kde tě uklidím, svážu, zalepím ti pusu, zamknu na deset západů, opevním betonovou zdí, vykopu příkop… abych následně naprosto zničený zjistil, že stojíš za mnou, se stejným odhodláním nechat se zabít. Jeden by řekl, že po smrti konečně dojde klidu.“

,,Chápu, že si myslíš…“ nedořekla.

,,Omyl, já vím.“ Elena odmítla jít dál, dokud si ji neposlechne: ,,Chci ti pomoct. Chceš mě někde zavřít? A když se ti něco stane?“

,,Najednou se zajímáš o můj život?“ podivil se Damon.

,,Jistě. Pokud budu pod zámkem, tak tam umřu, protože nikdo nezjistí, kde jsem,“ zchladila jeho nově vzniklé naděje.

,,Aha. Mno, v tom případě můžeme jen doufat. Padl při záchraně svého nebohého bratra… skvělý epitaf. Tvůj bude nejspíš: Zemřela hladem a žízní. To už nezní tak hezky. Možná, že se náš příběh dočká i filmového zpracování. Jen doufám, že mě bude hrát Johnny Depp…“

,,Že já se vůbec namáhám,“ odfrkla si Elena. Ani nepostřehla, že jsou už zase v pohybu. Les kolem města vypadal mnohem více strašidelně. Nejspíš to bylo tou aurou tajemna. Zvláštní, ani ptáci nezpívali. Slyšeli pouze dunění větru, který ohýbal menší stromky. Už po pár metrech ztratili lesní pěšinu, takže se teď brodili kapradím a vysokou trávou. Elena měla pocit, že zakopává na každém kroku. Při posledním pokusu o udržení rovnováhy se musela chytit Damonových zad. Ten pouhým mrknutím zkontroloval situaci a pokračoval v cestě. Elena s jistotou věděla, co si myslí. Neodvažovala se dále něco namítat. Ostatně, nadávat na něj směla i v duchu.

Zdálo se, že konečně dorazili k cíli, neboť se Damon zastavil a Elena, která sledovala dění pod nohama, do něj opět vrazila.

,,Promiň,“ žádný náznak upřímnosti, ,,kde to jsme?“ Zmateně si prohlížela polorozpadlé stavení.

Zaslala: JenniferBlack